17.08.2010 [01:45], Ree, Povídky jednorázové, komentováno 19×, zobrazeno 2667×

Je konec dubna roku 1933. Mladá dívka se vrací z návštěvy své přítelkyně a nočními ulicemi zní jen klapot jejích podpatků. Do doby, než zaslechne ten osudný smích, který jí změní život. Který jí změní život ve věčnost.

„Brzy se uvidíme,“ rozloučil se blonďatý anděl se svými přáteli a vydal se na cestu.

Psal se rok 1933 a tehdejší konec dubna byl velmi chladný. Dívka se schovávala pod svým sakem a pár jejích blonďatých loken neposlušně vlálo větrem. I tak však vypadala kouzelně, to ona vždycky.

Dělala si starosti s počasím. Za pár dnů plánovala svatbu a to jí teď dělalo vrásky na její líbezné tváři. Přála si venkovní svatbu. Svatbu, na kterou by shlíželo slunce a jeho paprsky by svatebčany hladily po tvářích. Doufala ve slavnost na zahradě. Doufala, že stromy už začnou kvést a že na její svatbu jen tak nikdo nezapomene. Chtěla altánek, kde budou mít svůj první novomanželský tanec. Stačil by malý, ze dřeva, s vyřezávanými sloupy. Plánovala krvavý západ slunce a lehký větřík, aby mohla všem ukázat své honosné, ale přesto lehké šatičky. Tohle počasí se jí vůbec nelíbilo.

Šla tmavými ulicemi Rochesteru a třásla se zimou i strachem, když uslyšela hlasitý smích několika lidí. Nelíbilo se jí to, litovala, že nezavolala otci. Teď už mohla sedět před krbem a v bezpečí. Nezpomalovala a proklínala klapot svých podpatků. Domů už to neměla daleko. Jen pár ulic a bude v bezpečí. A už nikdy nepůjde v noci sama.

Zahnula za roh a teprve tehdy si všimla skupinky mužů stojících pod lampou. Bylo vidět, že jsou opilí. Raději přidala do kroku, když na ni jeden z nich zavolal.

„Rose!“ Otočila hlavu za ozvěnou svého jména a povšimla si jejich vznešeného oblečení. Poznala v nich přátelé jejího snoubence, děti vysoce postavených lidí ve městě. A poznala i jeho samotného. To on na ni volal.

„Tady je moje Rose!“ křikl a opilecky k ní klopýtal. Nevěděla, co dělat. Bála se, ale on jí nikdy neublížil. Neudělal nic, co by ji bolelo. Zůstala stát. Všichni se smáli a dívce se z těch tónů svíralo hrdlo úzkostí.

„Jdeš pozdě. Je nám zima, nechala jsi nás dlouho čekat,“ vynadal jí. Teď už vyděšená byla. Nikdy ho neviděla tolik pít. Maximálně přípitek, a i ten nedopil se slovy, že mu šampaňské nechutná. Že má raději něco ostřejšího ji nikdy nenapadlo.

„Co jsem ti říkal, Johne?“ křikl směrem k jednomu muži v hloučku. „Není rozkošnější než všechny ty broskvičky tam u vás v Georgii?“ zasmál se a rukou, ve které držel láhev, máchl směrem k ní. Z láhve vyšplouchlo trochu tekutiny a postříkalo jí sako. To, které dostala od něj. Podvědomí jí říkalo, ať utíká, ale její snoubenec ji na to moc pevně držel. Teď byla jeho vězněm a to se jí nelíbilo.

„Těžko říct,“ odpověděl pomalu jeho přítel a naklonil hlavu na stranu, aby si ji pořádně prohlédl. „Je celá zakrytá,“ řekl nakonec.

Smáli se. Všichni do jednoho. Jen dívce zvlhly oči. Ostražitě se po nich dívala, až zrakem spočinula na svém snoubenci. Doufala, že tohle rychle skončí. Že ji teď pustí a ona by mohla běžet domů a zamknout se v pokoji. Zahrabat se pod deku a dlouho k sobě nikoho nepustit. Ale on s ní měl jiné plány.

Natočil ji k sobě a strhnul z ní sako. Knoflíčky jen zacinkaly, jak se rozutíkaly po vydlážděné ulici.

„Ukaž mu, jaká jsi pěkná, Rose!“ zasmál se a natočil ji směrem k nim. Plakala. Cítila se ponížená. Bála se, kam až to zajde. Bála se muže, kterého si měla brát. O kterém zřejmě všechno nevěděla.

Strhnul jí z hlavy klobouk a s jehlicemi držícími její účes jí vyrval i pár vlasů až u kořínků. Vykřikla bolestí a slzy jí z očí začaly stékat ve větším množství. Podle jejich potěšených úsměvů se jim její bolest líbila. Přinášela jim jakousi slast. Zadostiučinění a pýchu na sebe samé a na to, že dokážou působit bolest. Že mají tu moc.

Najednou ji držel v náručí a surově ji líbal. Vzpouzela se, bušila do něj pěstmi, ale byla bezmocná. A když ho potom kousla do rtu, uhodil ji. Spadla na zem a nepříjemně si zkroutila ruku. Nedbali na její zranění. Nedbali na její slzy ani prosby. Bylo jim jedno, jak se cítí, oni se bavili.

Znásilnili ji. Všichni. A když se snažili bránit, uštědřila několik ran. Později už neměla sílu na nic. Ležela na zemi v šatech, které na ní tak tak visely, a z očí jí stékaly slzy. Byla zraněná snad po celém těle. Z hlavy jí tekla krev, jak s ní praštili o zem, a ze rtů, když se jim snažila vykroutit a schytala pár ran do obličeje. Jeden z nich dokonce vytáhnul nůž a vyhrožoval jí. I přesto, že se potom nevzpouzela, pořezali ji. Pořezali ji a odešli. Plní veselí si dobírali jejího snoubence, že si bude muset najít novou nevěstu. A on jen se smíchem přitakával.

Ležela tam a v bolestech umírala. Začínala se do ní pouštět zima a ji samotnou překvapilo, že jí to vadí, když bolest byla tak nesnesitelná. Dopadly na ni první sněhové vločky a ještě více chladily její tělo. Chtěla umřít. Bála se toho, ale přesto si to přála. Chtěla, ať si pro ni už brzo přijde, ale i když čekala dlouho, nepřicházela. Místo ní se k dívce sklonil někdo jiný – anděl.

V té líbezné tváři poznala karamelové oči doktora Cullena. Přiklekl si k ní a začal ji ošetřovat. Nevěděla, jak ji našel, a nevěděla, proč ji ošetřuje. Věděla, že už nechce žít. Že i kdyby ji zachránil, zabila by se. Chtěla se od něj odtáhnout, ale neměla na to sílu. Jeho dotyky ji štvaly, ale nedokázala se jim bránit.

Pak přišel ten vytoužený konec. Letěla. Vznášela se a vločky jí padaly do tváře. Letěla někde, kde už není život. Umírala. Nebo alespoň to si myslela. Přesto bolest neustupovala.

A najednou její tělo obklopilo teplo. Ta hrůzná zima jím byla pomalu vytlačována. I to snad dopomohlo ustoupení bolesti. Pomalu se propadávala do bezvědomí a děkovala Bohu, že bolest končí. Pak jí však něco ostře probodlo kůži. Na krku, na pažích, na chodidlech. Bolest se ještě více stupňovala. Bylo to horší, než to, co jí provedla ta parta opilců. Myslela si, že ji tam donesl jen proto, aby jí ještě více ublížil.

Celé tělo ji pálilo a plameny se ostře zařezávaly do každé buňky jejího těla. Ta palčivá bolest se pomalu rozlévala tělem. Připadalo jí to, jako by jí ten oheň proudil žílami a rozpaloval krev, která jimi proudí.

Prosila, ať ji zabije. Ať už ji dál nemučí a zabije ji. Prosila jeho, prosila i další členy jeho rodiny. Nikdo nic neudělal. Omlouvali se jí, on se jí omlouval. Vyprávěl jí, že je upír a že se jím stává i ona. Vyprávěl jí o své rodině a o tom, jak se živí. Občas ho vnímala a občas jeho vyprávění přerušil její srdceryvný výkřik. A on se jí znovu a znovu omlouval za to, co udělal.

Slyšela rozhovor mezi ním a bratrem jeho ženy. Nesouhlasil s její proměnou. Nesouhlasil s tím, že by do jejich rodiny měla patřit zrovna ona – Rosalie Hale, dcera vážené rodiny, nevěsta Royce Kinga – syna místní smetánky. Věděl, že po ní budou pátrat, a bál se jejich odhalení.

„Co s ní budeme dělat?“ zeptal se znechuceně.

Teprve teď si začala uvědomovat, že se jí navrací síla, že je schopná se soustředit na to, co říkají. Bolest začala ustupovat od konečků prstů na nohách a později i na rukou. Měla z toho obrovskou radost.

„To je na ní, samozřejmě. Třeba bude chtít jít vlastní cestou,“ povzdechl si doktor a její radost okamžitě zmizela.

Po tom, co jí vyprávěl, co zjistila, že z tohohle už není návratu, že už nikdy nebude žít obyčejný život, bála se zůstat sama. Nevěděla, co od sebe samotné může čekat a samota ji děsila.

Nakonec bolest ustoupila z celého jejího těla. Konečně zase naspřádala tolik síly, aby otevřela oči. A aby se postavila. Spatřila je naproti sobě. Dva z nich se tvářili smutně, omluvně, ten nejmladší obezřetně, snad i nenávistně.

Znovu jí vysvětlili, čím jsou a čím se stala ona. A znovu jim uvěřila. To pálení v krku a tvrdá, bledá pokožka… Nebylo těžké uvěřit. Zvlášť po tom, co se podívala do zrcadla. Ta dívka v něm… Byla nádherná. Ne, byla perfektní, dokonalá. Nejkrásnější dívka, kterou kdy viděla. A nevadily jí ani ty rudě žhnoucí oči.

Začala se učit. Učila se ovládat svou přirozenost. Svou sílu a rychlost. I svou žízeň. Věděla, že se lidskou krví živit nikdy nebude, přesto ji chtěla prolít. Chtěla pomstu. Chtěla, ať ti, co za její přeměnu mohli, nespatřili už mnoho východů slunce. Mstila se.

Její líbezná tvář se každou noc měnila v pomstychtivou a vítěznou. Bavilo ji způsobovat jim bolest. Stejně, jako ji oni způsobili jí. Dělalo jí problém mstít se a přesto odolat jejich krvi. Ale nechtěla, aby jí tělem proudila jejich tekutina. Nechtěla už s nimi mít nic společného.

Každou noc se vloupala do domu jednoho z nich. A každou noc se z jejich domu ozval hlasitý výkřik. Každou noc zabila jednoho z nich a zmizela, než ji kdokoliv další stihnul zahlédnout. Až zbyl poslední – její snoubenec. Od své poslední msty počkala přesně týden. Týden v sobě spřádala plány na tu nejdůležitější pomstu. Vydržela týden, aby si byla jistá, že se o smrti svých přátel dozvěděl. Dala mu týden strachu, výčitek a paranoie. Jeden týden, aby pochopil, kdo za tím stojí. A co čeká i jeho.

Těsně předtím ukradla svatební šaty. Chtěla se v nich naposledy vidět, a chtěla působit děsivěji. Našla ho v místnosti bez oken a za zdmi tlustými jako trezory v bankách jeho otce. Hlídali ho dva strážci, kterým pod jejíma líbeznýma rukama snadno praskl vaz. I když jejich boj trval jen pár sekund, on to zaregistroval. Krčil se v rohu pokoje, a když otevřela dveře, začal křičet. Přesně to chtěla. Všechno jí vycházelo. Tu noc se ještě hodně nakřičel. Mučila ho a užívala si jeho bolest. Tak, jak si on užíval její. Užívala si jeho výkřiky a prosby o odpuštění. Prosil ji, aby ho nechala žít, aby ho nezabíjela. Prosil o život, který mu ona rozhodně nehodlala nechat. Zemřel po dlouhých minutách mučení. V bolestech a s vyděšeným výrazem ve tváři.

Od té doby člověku nikdy neublížila. Několikrát si vzpomněla na svůj lidský život. Na to, co mohla mít, kdyby ještě byla člověkem. Na to, co všechno jí vzali, a co si dříve neuvědomila. Přemýšlela nad tím, že už nikdy nebude mít děti, nezestárne a nebude pozorovat vnoučata, jak si spolu hrajou a jak se bijí o hračky. To všechno ztratila výměnou za život.

Ale byl život tolik důležitý, aby ho prožila takhle?

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

19)  kajka (17.03.2012 08:22)

Ach Ree, tvá povídka je mrazivá a krásná, strašlivá a dokonalá! Je mi hrozně divně, protože jsi to napsala tak, že jsem všechno cítila s Rose. Nevím, jak se s tím mám srovnat. Úzkost, strach, bolest, ještě větší bolest, strašlivá bolest, touha umřít, radost, pýcha, pomstychtivos, vítězství a zadostiučinění.....je mi....všechno dohromady. Ta poslední věta.....ach, Ree!!!

18)  Ree (22.08.2010 14:38)

Všem moc děkuju za ty nádherné komentáře Je mi líto, že Rose nemá plno lidí rádo, když ona za to v podstatě nemůže. To, co si prožila, by zanechalo následky na všech. A v podstatě se ostatní snaží jenom chránit
Co se týče mučení, není rozepsáno schválně. Povídku jsem psala, abyste se vžili do jejího smutku, a myslím, že rozepsání jeho mučení by to trochu pokazilo

15)  Joana (19.08.2010 23:48)

Po tom co si chuděra prožila, by jí snad nikdo nemohl vyčítat trochu dramatu při pomstě. Vždycky jsem si kladla otázku, nakolik jí to pomohlo, se srovnat se skoroživotem,když jí připravili o všechno, po čem toužila... asi budu po té povídce dnes usínat s myšlenkami na Rose

12)  Rosalie7 (18.08.2010 02:58)

Ree, tohle bylo něco naprosto neuvěřitelného. Rosein příběh mě pokažddé dožene k slzám a - navzdory tomu, že nemívám násilnické sklony - mě nikdy nenapadlo, že by si ti bastardi smrt z jejích rukou nezasloužiili
A tvé podání? Strach, bolest, nenávist. Jedním slovem dokonalost!
Ledový rampouch, který ti probodne srdce, jen abys mohla cítit ten rozdíl mezi tím, co bylo, a tím, co bude
Pomsta a zadostiučinění, věčný život po boku milující rodiny
A poslední věta...

11)  krista81 (17.08.2010 21:26)

Moc smutný, ale krásný.
A ta poslední věta - opravdu nutí k zamyšlení

10)  Lioness (17.08.2010 18:42)

Nádherná jednorázovka, emocionální, plná pocitů, které z ní na mě úplně sálaly. Jako oheď, ovšem ledový a stejně spalující.
Tvoje porozumnění Rose je úžasné a výběr písně skvělý.
Onu pasáž s mučením bycht také rozepsala. Mohlo by to být velice zajímavé.

9)  Stebluska17 (17.08.2010 13:04)

8)  henna (17.08.2010 13:01)

Je to nádherně napsané... Smutné, krásné a chvílemi po zádech přeběhl mráz...

4)  Gassie (17.08.2010 09:25)

Krásně napsané. Přestože to bylo smutné. Přišlo mi to vybroušené do nejmenšího detailu. Od jejího strachu, když šla domů až po její mstu.

3)  Amisha (17.08.2010 08:10)

To bylo mrazivé

2)  Ewik (17.08.2010 01:53)

Smutný příběh, ale úžasně napsaný.

1)  Ajjinka (17.08.2010 01:42)

Wow, Ree! Tohle bylo úžasný, smutný a mráz-po-zádech-chodící!
Krásně napsané

1