28.06.2010 [08:00], ScRiBbLe, ze série Slzy? To slovo neznám!, komentováno 6×, zobrazeno 2161×
Odhalení
Bella
Rozeběhla jsem se do školy. Řítila jsem se po chodbách neuvěřitelnou rychlostí. Chtěla jsem být u něho, v jeho pevném náručí. Slyšet jeho slova útěchy a cítit jeho studené polibky. A pak jsem ho uviděla, stál opřený jednou rukou u skříňky, už jsem se k němu chtěla rozeběhnout, ale v tom jsem uslyšela známý zvonivý smích. Prudce jsem se zastavila a nenápadně sklouzla za stěnu. Opřela jsem se a potichu oddechovala, aby mě neslyšeli. Co ta tady proboha dělá? S Edwardem? Já myslela, že se spolu nebaví. A teď? Stojí tu oba dva, blízkou sebe, moc blízko a ona se směje.
„Ale no tak, Jess,” zaskučel Edward a já napjala uši, abych slyšela úplně všechno.
„Už jsem to udělal, tak co?” Jeho hlas zněl strašně naléhavě.
„No a? Tak jsi to udělal a co já s tím?” promluvila Jessica, slaďoučkým hláskem.
„Netrap mě, Jess,” zaprosil. Chtěla jsem jít pryč, ale Jessica se znovu zasmála, ten zvuk mnou projel jako elektrický výboj, drásal mi každý nerv a já tam stála jako přikovaná.
„Udělal jsem to kvůli tobě! Kvůli tobě jsem se vyspal s Bellou, přesně, jak sis přála a teď je na řadě moje odměna!” Bezmocně jsem lapala po dechu, jako by mi něco tlačilo na hrudník a já neměla už nejmenší naději, že se někdy nadechnu. Na tvářích jsem cítila horké slzy. Chvíli jsem neslyšela nic jiného, než tlukot mého zlomeného srdce.
„Vypadal jsi šťastný, když si byl v její blízkosti, aby ses nám do ní nezamiloval,”
zašvitořila vesele.
„Do Belly? Ani náhodou!“ řekl naprosto lhostejným, znechuceným hlasem. Jako bych byla něco odporného. Ta slova mě zasáhla jako ty nejostřejší šípy bolesti. Ucítila jsem, jak něco ve mně padá, skrz zem a opouští mě to navždycky. Bezvládně jsem se svezla podél stěny. Na povrch se mi draly vzlyky a já jsem se je snažila rychle polykat. Edward a Jessica. Edward se se mnou vyspal kvůli Jessice, jenom kvůli ní. Na mmě mu nikdy nezáleželo. Nikdy! Je to přesně, jak to říkal Jake. Pak se rozezvučel zvonek a oznámil konec hodiny. Ze tříd se vyvalili studenti. Vzpamatovala jsem se, rychle jsem se zvedla a dala se k odchodu. To, co jsem slyšela mi stačilo. Byla jsem na dně, jako by mi někdo z těla vyrval srdce a po něm tam zela prázdná bolavá díra. Bože, tak moc mi ublížil a jemu je to jedno! Na parkovišti jsem uviděla Angelu, Mika, Erica a všechny Cullenovi. Procházela jsem kolem nich s hlavou sklopenou, aby nikdo neviděl moje slzy. Najednou mě někdo chytil za ruku a prudce mě otočil. Zvedla jsem pohled, naproti mně stál Edward. Okamžitě jsem vytrhla ruku z jeho sevření.
„Bello, co se ti stalo?” staral se, když viděl moje uslzené oči.
„Co se mi stalo? Moc dobře víš, co se mi stalo! Byla jsem tak blbá!” vykřikla jsem přidušeně, jak se mi hrdlo stahovalo stále větší bolestí. Přála jsem si nemít v sobě žádný cit. Edward mě chvíli pozoroval a pak se ušklíbl.
„Tak už to víš, hm, co ti na to mám říct?” zasmál se. Jeho slova se do mě zabodly jako nože, ledové a ostré.
„Takže, takže to, co si mi říkal, že mě…” Nedořekla jsem tu větu kvůli náhlé, prudké bolesti, která se drala z mého nitra a vyrazila mi dech.
„Že tě miluju?” řekl sípavě, jako by ho to slovo v hrdle pálilo, ústa měl roztáhnutá v úsměvu.
„Bello, copak sis vážně nemyslela, že ty a já?” zasmál se, ty slova řekl tak necitelně a chladně jako úplně cizí člověk.
„Prosím,” vyhrkla, ale znělo to spíše jako zalknutí nebo vzlyk. Všimla jsem si, že u Angely a všech, co tam s ní postávali se objevila Jessica. O něčem se bavili a zírali na nás, pak se všichni rozesmáli. Oni to věděli taky, všichni to věděli. Už jsem nikoho neměla, vůbec nikoho. Jacoba jsem podvedla s Edwardem a on mě nikdy nemiloval. Jen si se mnou zahrával. Přátelé, kteří se tak jenom tvářili, se smáli mojí naivitě. Smáli se mi a bylo jim naprosto jedno, jak se cítím. Vzhlédla jsem k Edwardovi, stále se usmíval. V jeho očích jsem hledala třeba jen špetku soucitu, ale nebylo tam nic víc, než pohrdání. Najednou se k Edwardovi přivlnila Jessica. Navzájem si propletly prsty a políbili se. Z úst se mi vydral vzlyk.
„Miláčku, tak půjdeme?” zapředla sladce Jessica a opovržlivě si mě sjela pohledem.
„Ano,” přitakal Edward. Otočili se a odcházeli. Já jsem tam bezmocně stála a zírala na jejich vzdalující se postavy. Nebyla jsem schopná ničeho.
„Bello, je mi to líto,” ozvala se Alice. Ani nevím, kde se u mě vzala. Dotkla se mé ruky a já jsem instinktivně ucukla.
„Taky se dobře bavíš, co?!” zaskřehotala jsem.
„Ne, Bello, nebavím,” překvapeně zamrkala, ale já už jsem nikomu nevěřila ani jí. Udělala jeden pomalý krůček ke mně a chtěla mě obejmout. Okamžitě jsem odstoupila.
„Nech mě být!” zakřičela jsem a rozeběhla se pryč. Klopýtavě jsem běžela městem. Chtěla jsem utéct té ohromné bolesti, která rozdírala mé nitro, ale věděla jsem, že jí neupláchnu, že se před ní nikdy nechovám. Studený vzduch se mi zabodával do plic, každý nádech mi způsoboval bolest. V boku mě začalo píchat, ale běžela jsem dál. Přiběhla jsem domů a vyčerpaně jsem spadla na postel. Po tvářích mi stékaly slzy už jsem se je nesnažila utírat, nemělo to cenu. Za chvíli se objevily znovu. Pocity se ve mně mísily. Cítila jsem se bezmocně, zničená, ponížená, zlomená a osamocená. Ano, byla jsem sama. Tak tomu bylo i ve Pheonixu, ale teď to bylo jiné. Tam jsem neměla vůbec nikoho. Tady jsem se konečně cítila doma, že někam patřím. Měla jsem přátele, kluka, který mě miloval, kluka, kterého jsem milovala já. A to vše se rozplynulo v jeden moment. Kluka, který mě miloval jsem podvedla a slepě věřila tomu druhému, ale byla jsem pro něj jen hračka. Věc, kterou musel udělat. Vše to dělal z nutnosti. Kvůli ní. Teď už jsem neměla pro co žít. Nic mě na tomto světě nedrželo. Všechno pro mě skončilo, stala jsem se otrokem svých vlastních myšlenek. Moje duše pomalu, ale jistě kolabovala ve znaveném těle a srdci se nechtělo dál bít. Vstala jsem a z koupelny vzala žiletku. Vyšla jsem z domu. Rozeběhla jsem se do pole, vstříc svému osudu. Nebe potemnělo, mraky se boulily, až se z nich začaly snášet ledové kapky deště. Ty pomalu měnily hlínu v bahno. Nabalovalo se mi na boty. Nohy se mi najednou vypověděly službu pod tou tíhou neskutečné bolesti, která mi rvala každou část mého těla. Klečela jsem na kolenou, bahno se mi vsakovalo do kalhot, mokré vlasy se mi lepily na obličej, pláč rozmazal pečlivě namalované řasy a po tvářích mi stékaly slzy, které společně s dešťovými kapkami dopadaly na rozbředlou černou hlínu. S každou slzou mnou projel záchvěv nové bolesti. Stupňovala se a já jsem věděla, že jestli se nevypláču, tak mě zabije dřív, než to stihnu udělat já. Přinutila jsem nohy, aby se daly do pohybu a došla jsem k řece. Seděla jsem u řeky obklopené stromy. Vítr si pohrával s jejich mrtvými listy a odnášel je pryč do neznáma. Pohled na umírající krajinu mi vehnal horké slzy do očí. Nitro jsem měla rozervané, cítila jsem neskutečnou bolest a to vše jen kvůli němu. Zadívala jsem se na proud řeky, divoký a silný. Přes slzy jsem už skoro neviděla. Křišťálová voda se vlnila. Chtěla jsem být jako ta voda, odplout pryč, od všeho, od bolesti. Otevřela jsem dlaň, žiletka tam ležela, připravená k činu, chvíli jsem se na ní dívala a naposledy se rozhlédla po krajině.
„Nic z toho, už nikdy neuvidím,” pomyslela jsem si. Pevně jsem uchopila žiletku do pravé ruky a jemně přejela přes zápěstí. První kapky krve stékaly po ruce. Nebyl to nějak silný řez ani nebolel. Ruka s žiletkou se mi třásla. Krev byla úžasná, dávala mi pocit nesmrtelnosti. Rozplynu se v potoce a budu tady stále, v každém kousku, zavřela jsem oči a řízla se víc, cítila jsem, jak se proud krve zvětšil. Podívala jsem se na svojí ruku, krev, teplá a živá, odtékala pryč z mého těla a odnášela s sebou i můj život. Tekla na kámen a z kamene do vody, kterou jen na okamžik barvila do červena. Tak jako zmizí moje krev z potoka, tak zmizí i můj život. Zadívala jsem se na odraz na hladině, který mě pozoroval. Byla jsem to já, ale zároveň nebyla. Ta dívka, smutná dívka s opuchlýma očima, zlomená, to že jsem byla já? Takhle to má skončit? Kvůli němu? Kvůli jeho lhostejnosti a bezcitnosti? Ne! Ten odraz, můj odraz, mě donutil vstát. Stiskla jsem si pevně krvácející zápěstí a stále jsem se dívala na jedno jediné místo. Na mě.
„Ne, já nebudu trpět, to on. On se bude přede mnou plazit a prosit!“ Naplnil mě jiný pocit, který zaplavil moje tělo a byl silnější, než jakýkoli jiný. Hořká nenávist. Vztekle jsem si otřela slzy.
„Edwarde, už nikdy kvůli tobě neuroním slzu, přísahám!” sykla jsem do deště. Žiletku jsem zahodila do řeky. Otočila jsem se a chtěla jsem udělat krok v před, ale nohy mě zradily, dnes už podruhé. Svezla jsem se na zem. Nemohla jsem vstát, krev stále odplouvala z mého těla a já se cítila slabá. Tak takhle to vážně skončí? Zemřu? Nechtěla jsem to, ale bylo příliš pozdě. Mohla jsem volat o pomoct, ale nikdo by mě stejně neslyšel. Byla jsem moc daleko od lidí.
„Ne,” zavzlykala jsem. Krajina se mi rozplývala za mléčný opar vzdálenosti. Najednou jsem ucítil, jak mě někdo vzal do náručí. Pevné horké sevření a já jsem si byla jistá, že jsem v bezpečí.
„Bello, proboha! Co jsi to udělala!” Donesl se ke mně známý hlas.
„Jaku,” zašeptala jsem z posledních sil a pohltila mě tma.
Jessica
Už je to měsíc, co jsem naposledy viděla Edwarda. A dnes se má konečně vrátit. Musím se proto pořádně upravit. Jen doufám, že si mezitím nenašel někoho jiného…
Přijela jsem dnes do školy nezvykle včas. Na parkovišti už stála Angela, ale Bellu jsem nikde neviděla. Tahle holka, Bella, se přistěhovala do Forks před měsícem z Phoenixu. Myslela jsem, že ve městě jako je Phoenix jsou lidé opálení, ale opak je pravdou, teda, tohle platí asi pouze u ní. Je úplně bílá, jako by nikdy nevylezla na sluníčko, hnědé dlouhé vlasy jí rámují pěkný obličej. Z bledého obličeje jí září dvě velké, čokoládové oči, které doslova jiskří. Hned, co přišla na naši školu, se o ni strhl boj. Všichni kluci ji chtěli získat. Ale ona o nikoho z nich neměla zájem, pak mi prozradila proč. Našla si kluka, Jacoba.
Zaparkovala jsem své auto a vydala se za Angelou.
„Ahoj, Ang,” pozdravila jsem ji. Odpověděla mi, a pak jsem uviděla přijíždět Bellu. Vylezla z auta celá zpruzlá a já jsem věděla, čemu to přisuzovat, a to kuchařskému umění jejího otce. Najednou jsem uviděla jeho auto. Elegantně zaparkoval a vystoupil spolu s jeho sourozenci. Zářivě jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil. Potom sjel pohledem na Bellu a bez váhání se k nám vydal.
„Ahoj, my se ještě neznáme já jsem Edward Cullen,” řekl sladce.
„Ehm, Be-bella Swanová,“ vykoktala a zrudla jako rak. Zírala na něj jako smyslů zbavená. Angela do mě drkla, podívala jsem se na ni. Byla úplně rudá od potlačovaného smíchu. Taky jsem ho v sobě dusila. Bella se na nás naštvaně otočila.
„Tak se uvidíme ve třídě, Bello!” pronesl Edward a rty roztáhl do úsměvu, který umí jen on. Otočil se a odcházel. Viděla jsem, jak se Belle ulevilo. Vrhla na nás nevrlý pohled a my jsme to už déle nevydržely a propukly jsme v hlasitý smích. Bella se řehtala s námi a pozorovala vzdalující se Edwardovu postavu a mě tím vnukla báječný nápad.
Jen, co jsem dosedla do lavice, samozřejmě jsem přišla pozdě, díky Belle, jsem vytáhla telefon a napsala jsem Edwardovi zprávu:
Příští přestávku se sejdeme v rohu u skříněk, ano?
V zápětí mi přišla sms:
Ano, budu tam.
Hodina mi utekla jako voda, se zazvonění jsem vyběhla ze třídy a hnala se na místo, kde jsme se měli setkat. Už tam stál a čekal na mě. Zvolnila jsem tempo a pomalu k němu kráčela. Všimla jsem si, jak mě sjel pohledem. Usmála jsem se pro sebe. Přistoupila jsem k němu, on mě pevně chytil a přimáčkl na stěnu. Stáli jsme tam tělo na tělo, Edward mi přejel prstem po rtech a mně se polomily kolena. Chtěl mě políbit, ale já jsem ho zarazila. Položila jsem mu prst na ústa.
„Počkej,” zašeptala jsem.
„Proč mi tohle děláš,” zaskučel. Edward byl místní lamač dívčích srdcí nebo spíše sukničkář. Už měl snad každou holku jen ne mě. Bavila jsem se tím, že jsem ho stále odmítala, dovolila jsem mu jen letmý polibek. Věděla jsem, že mě chce a moc. Tím, že jsem dělala nedostupnou jsem ho ještě více provokovala a dováděla ho tím k šílenství. Teď už nechtěl nikoho jiného než mě. Kluci mají rádi, když můžou holku dobývat.
„Víš, Edwarde, mám takový plán, jde o tu novou dívku, Bellu,” zapředla jsem mu do ucha. Povídal se na mě a čekal, co řeknu dál.
„Dostaň ji do postele,” řekla jsem s vážnou tváří. Vykulil překvapeně oči.
„Jess, to ne!” vydal ze sebe po chvíli.
„Ne? Tak fajn!” Vztekle jsem ho od sebe odstrčila a vykročila k odchodu, ale on mě chytil za ruku a otočil mě čelem k němu.
„A co za to?” Vítězoslavně jsem se usmála, přistoupila těsně k němu. Své rty jsem přiblížila k jeho.
„Pak budu jen tvoje,” zašeptala jsem mu do rtů a lehce ho políbila. Jednu ruku mi obmotal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě, tou druhou se mi zabořil do vlasů. Z jemného polibku se stával vášnivý. Zvonek nás vrátil do reality, odstoupila jsem od něj a vydala se na další hodinu.
Sedla jsem si vedle Angely a vše ji vylíčila. Nevěřícně na mě koulela oči.
„Jess, tohle se mi nezdá,” zašeptala, aby nás neslyšel učitel.
„Prosím tě Ang, sranda přeci musí být, ne?” Protočila jsem oči.
„Tohle mi jako sranda teda nepřijde,” oponovala mi, „a proč to děláš?”
„Víš, já chci vědět, že Edward dostane každou i zadanou, tak se necháme překvapit,” zamumlala jsem. Angela se nadechla a chtěla mi to rozmlouvat, ale já jsem ji umlčela mávnutím ruky.
Dny plynuly jeden za druhým a Edward mě pomalu informoval o každém krůčku, a pak to přišlo. Stála jsem u své skříňky, když jsem za sebou uslyšela jeho hlas.
„Už jsem to udělal.” Překvapeně jsem se otočila.
„A to ti mám jako věřit?” zasmála jsem se. Nechtěla jsem, aby to měl jednoduché.
„Nevěděl jsem, že mám mít důkaz!” Nadzvedla jsem obočí a založila si ruce na prsou.
„Ale no tak, Jess,” zaskuhral, „už jsem to udělal, tak co?”
„No a? Tak jsi to udělal a co já s tím?” řekla jsem vesele.
„Netrap mě, Jess,” řekl prosebným tónem. Musela jsem se zasmát tomu, jeho zoufalému výrazu. Stále jsem nic neříkala, jen jsem tam stála a pobaveně si ho prohlížela.
„Udělal jsem to kvůli tobě! Kvůli tobě jsem se vyspal s Bellou, přesně, jak sis přála a teď je na řadě moje odměna!”
„Vypadal jsi šťastný, když si byl v její blízkosti, aby ses nám do ní nezamiloval.” Neodpustila jsem si uštěpačnou narážku.
„Do Belly? Ani náhodou,” řekl naprosto lhostejným hlasem. Protivný zvonek začal řinčet a ze dveří začaly vycházet studenti. A najednou jsem uviděla Bellu, která se vynořila z rohu nedaleko od nás. Podívala jsem se na ni, na tvářích se jí něco třpytilo, nejspíš slzy, takže všechno určitě slyšela. Vzhlédla jsem k Edwardovi a ten na ni upíral zrak, pak se beze slova rozeběhl za ní. Chvilku jsem tam stála a potom jsem se vydala ven. Uviděla jsem je na parkovišti. Edward chytil Bellu za ruku a s trhnutím ji otočil. Něco na něj zakřičela, z očí jí tekly slzy. Přistoupila jsem k Angele, Ericovi, Mikovi, kteří stáli u auta a vše jsem jim řekla. Všichni se nahlas rozesmáli. Podívala jsem se na Cullenovi, celému tomuhle divadélku mlčky přihlíželi. Střetla jsem se s Aliciným pohledem. Uff, kdyby uměla zabíjet očima, tak už jsem mrtvá. Z toho jejího pohledu mi naskakovala husí kůže. Raději jsem se od ní odvrátila a vydala se za Edwardem. Chytla jsem ho za ruku a políbila ho.
„Miláčku, tak půjdeme?” řekla jsem a opovržlivě si sjela Bellu. Stála tam jako hromádka neštěstí.
„Ano,” odpověděl. Otočili jsme se a odcházeli. Zastavili jsem se až za školou. Vrhla jsem se mu kolem krku a začala ho vášnivě líbat. Po chvilce jsem přestala, protože se mě ani nedotkl a polibky mi neopětoval. Díval se na mě prázdnýma očima. Nechápala jsem, kam se ztratila ta touha, a to jeho odhodlání mě dostat za každou cenu.
„Udělal jsem chybu,” zašeptal nepřítomně. Nechápavě jsem na něho zírala a přebírala si jeho slova v hlavě.
„Jakou chybu, Edwarde?”
„Jessico, nejde to, nezlob se.” Odstoupil ode mě.
„Cože? Děláš si ze mě srandu?” zasmála jsem se a dotkla se jeho ruky, ale on ucukl, jako bych měla nějakou odpornou chorobu. Konečně mi došlo, co tím myslel.
„Tak to ne! Se mnou si nikdo nebude zahrávat a už vůbec ne ty!” zasyčela jsem.
„Nezahrávám si, ale nechci tě,” řekl najednou. Tohle mě vytočilo, jak se jen opovažuje? Ruka mi vylétla, ani nevím jak, a přistála na Edwardově tváři. Vůbec se nepohnul a klidně mě pozoroval, ale mě bolela ruka, jako bych plácla do kamene.
„Ty mě budeš ještě prosit!” zakřičela jsem na něj a vztekle odcházela.
5) hellokitty (28.06.2010 14:29)
4) ambra (28.06.2010 09:02)
Tak tohle bolelo... Jo, přiznávám, mám stažený žaludek a divně mě pálí oči... Píšeš hrozně sugestivně, ty emoce jsou snad trojrozměrné . Přesně z toho cítím tu pokroucenou pubertální představu o zábavě. Jess a její logika . Ale zdá se, že boží mlýny začaly pracovat na plný chod... Překrásné, silné, drásavé... . Doufám, že se na mě už za tu ne úplně plánovanou reklamní kampaň nezlobíš...
3) Hanetka (28.06.2010 08:32)
Ten na to teda přišel brzo, že udělal chybu! Ať se smaží v pekle, zmetek jeden. A honem další díl!
2) Linfe (28.06.2010 08:25)
je to velmi povedené, i když na mě celkem rychlé...jen tak dál
1) Bosorka (28.06.2010 08:20)
O ou....fujtajbl....čekala jsem to, ale bylo to tedy kruté... Ještě zjistí, že s ním čeká dítě a bude dokonáno....
Už se těším na další díl a jsem ráda, že jsi to nezabalila
6) Rosalie7 (03.07.2010 16:41)
Nádhera, opravdu dokážeš vystihnout pubertácké myšlení. Je tu krásně vidět, jak nemyslí na následky a snaží se vystřelit si z nevinných lidí, přičemž neberou ohledy na jejich city. A skončí to nepovedenou sebevraždou...