29.09.2010 [19:00], AlexCullen, ze série Slzy štěstí , komentováno 4×, zobrazeno 1974×

Tak. Jelikož jste mě potěšili vašimi komentáři, tak jsem se rozhodla na sebe přitlačit a přidat další díl ještě dnes. To jsem se opravdu překonala a stihla jsem to. Máte tady zaslouženou odměnu...

V tomhle díle se Edward trochu pohádá s Jasperem a bude se rozhodovat mezi důvěrou Belly a Jaspera. Nakonec jsem se trochu pokusila o to jestli mám smysl pro humor. Chci vaše názory :D

Bella si sedla na postel a opřela se o stěnu. Nepřítomně koukala na stěnu obrázků a nad něčím přemýšlela. Já jsem seděl u křesla a pozoroval její počínání.

„Chceš se ještě na něco zeptat?“ optala se mě a pohlédla na mě. Chvíli jsem přemýšlel a pak mě napadla jedna věc.

„Umíš se přeměnit taky v člověka? Vždyť přece lidé jsou zvířata,“ řekl jsem ji. Chvíli jen tak přemýšlela a pak řekla:

„To jsem ještě nezkoušela. Pokusím se,“ řekla a zvedla se. Postavila se před postel a zavřela oči. V pokoji bylo naprosté ticho. Plně se soustředila a já se podíval na chvíli na obrázky a studoval jsem, každý z nich. Najednou jsem skoro nadskočil, jelikož ticho proťal její výkřik.

Podíval jsem se rychle na ní. Svíjela se na zemi v bolestech. Přiskočil jsem k ní, jenže jsem nevěděl co mám dělat. Jen jsem se na ni díval a užíralo mě, že jsem ji nedokázal pomoct. Kňučela bolestí a snažila se zadržovat výkřiky. Prsty měla zatnuté v pěst a měl jsem starost, aby si nehty nezaryla do kůže. Ještě chvíli jsem ji bezmocně sledoval a pak se její tělo uvolnilo a Bella zhluboka oddechovala. Otevřela oči a vyděšeně koukala.

Byl jsem na sebe naštvaný. To byl můj debilní nápad! Křičel jsem na sebe v myšlenkách.

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se ji. Lehce přikývla a potom se posadila.

„Promiň. To byl můj debilní nápad,“ Omlouval jsem se a díval jsem se do země. Nedokázal jsem se ji podívat do očí a připadal jsem si kvůli tomu, jako nějaký zločinec.

„Neomlouvej se. Dřív nebo později, bych se o to stejně pokusila.“ I když mi tohle řekla, nedokázal jsem to potlačit a stále jsem se obviňoval a věděl jsem, že jsem to byl já, kdo ji přivedl na tenhle nápad a přivedl ji do takových muk.

Podíval jsem se kolik je hodin a nemohl jsem věřit vlastním očím, že jsem tady už takhle dlouho. I, když jsem měl spoustu výmluv, které jsem měl v nejhorších případech připravené pro Jaspera, chtěl jsem radši jít a nechat ji samotnou. Neustále nad něčím přemýšlela. Ale nevěděl jsem nad čím. Její mysl mi zůstávala stále utajená. Představa nechat ji samotnou a opustit ji byla hrozná. Nechtěl jsem se od ní vůbec vzdálit. I přesto jsem se rozhodl, že radši půjdu a setkám se s ní v lese pokud bude chtít. Tím aspoň zjistím jestli ji otravuji.

„Už budu muset jít. Nechce se mi pak vysvětlovat Jasperovi, že jsem byl moc dlouho pryč.“ Podívala se na mě a nejdřív přemýšlela. Vypadala, že si hodně věcí rozmýšlí.

„Hmm… půjdeš dneska na lov?“ zeptala se mě a já ji přikývl na souhlas.

„Bezva. Lov si jenom šelmy. Ne, že mi vypiješ srnky a mě necháš hnusné masožravce. Vždycky mi roztrhají oblečení a stejně jejich maso chutná divně,“ Usmála se a já ji úsměv oplatil. Jejího úsměvu jsem se nemohl nikdy nabažit a tak jsem ji s úžasem sledoval. Zvedla se a šla dolů a já za ní a vzal jsem si ještě svůj batoh. Zatím, co jsem si oblékal boty, Bella byla opřená o futra a pozorovala mě.

„Zatím ahoj.“ Rozloučil jsem se s ní a šel k autu. Slyšel jsem její stejnou odpověď a nasedl jsem do auta. Sledovala mě dokud jsem nezajel za zatáčku a pak šla zpátky do domu. Byl jsem v úžasu kolik jsem se toho zase dozvěděl. Jen škoda, že to tak skončilo.

V autě jsem si pustil rádio a sledoval silnici kolem, které se postupně rozsvěcovaly světla a stromy vrhaly na cestu strašidelné stíny. Na obloze se objevily hvězdy a vysvitl měsíc. Po cestě v tuto dobu jelo jen málo aut a tak jsem mohl jet rychleji než obvykle. Byl jsem zabraný do vlastních myšlenek a jen koutkem oka jsem se věnoval silnici. Přemýšlel jsem nad uplynulými dvěma dny. Kolik jsem se toho dozvěděl. Mé myšlenky zabloudily i k katastrofám, které by se mohly stát. Ne na to nesmím myslet! Pokud se k ní dostanou Volturiovi… nechci na to ani myslet. To by byl průšvih. To by byl velkej průšvih. Nejlepší by bylo odjet a neohrožovat ji. Jenže Bella do mě vložila veškerou svou důvěru a já do ní. I když jsem si nepověděl celý příběh, věděla o mém životě. Už jsem začal. Nemůžu ji opustit dokud ví o upírech. Pokud by se tu objevili Volturiovi a já zbaběle utekl, možná by se chvíli bránila, ale ne dlouho nechci ani pomyslet na to, co by se stalo. Ale když tu zůstanu a oni sem přijdou, můžu ji klidně ochránit. No tak klidně asi ne. Proti Volturiovým bych šanci neměl.

Ještě chvíli jsem takhle přemýšlel a potom jsem si všiml koutkem oka, kterým jsem stále pozoroval cestu, naši odbočku a tak jsem vjel na podobnou cestu jako vedla k Wolfovic domu. Les tady byl trochu řidší, ale i tak byl les hluboký. Leckdo by se tady mohl ztratit. A už by ho nikdo nemusel najít. A pochutnala by si na něm mýtická stvoření, které by nedokázali ovládnout svého netvora v těle, lačnícího po krvi.

Moje myšlenky dneska nabíraly hororový směr a tak jsem se radši snažil uklidnit a zaparkovat před domem. Jasper se opět poflakoval po domě a momentálně se koukal na televizi ve, které zrovna dávali přímý přenos dostihových závodů. Když jsem procházel kolem, Jasper na mě promluvil.

„Edwarde jdeš se dívat se mnou?“ zeptal se mě. Jen jsem záporně zakýval hlavou a než jsem stihl přejít přes místnost, Jasper mě začal komandovat.

„Edwarde do háje, co se to s tebou děje? Posledních pár dní si pěkně mimo. Už ani nechodíš se mnou na lov a nedíváš na televizi!“ křičel na mě a v myšlenkách použil tuto větu v trochu sprostším vydání.

„Do toho ti vážně nic není. Možná se to jednou dozvíš.“ Odbyl jsem ho a přemýšlel nad tím, jak by odpověděl on, kdyby byl na mém místě a Alice na Belliném.

„Dozvím? Co se mám dozvědět?“ To jsem zase něco řekl!

„Promiň Jaspere. Nemůžu ti to říct. Musíš počkat. Opravdu, bych ti to rád řekl, ale slíbil jsem, že to nikomu nepovím,“ Řekl jsem lítostivě ale Jasper mi nevěřil. Měl jsem sto chutí na něho začít křičet a vylíčit mu, co se stalo a, co jsou Wolfovy zač, ale nemohl jsem

„O co jde?“ ptal se mě stále Jasper a nedal se odbýt.

„Promiň Jaspere,“ Řekl jsem a zamířil jsem rychle do svého pokoje a než stačil cokoliv dalšího říct, zabouchl jsem dveře pokoje.

Cítil jsem se špatně za to, že jsem poprvé před ním skrýval tajemství. Je to můj bratr do, kterého vkládám svou důvěru. A já jí tímhle nejspíš zkazil. Pochybuji, že až on bude mít tajemství, tak mi ho řekne a bude si ho hlídat v myšlenkách. A měl na to plné právo. Jenže slib je slib. Nemůžu riskovat. Čím míň osob to ví, tím líp.

Seděl jsem na posteli a koukal nepřítomně do prostoru pokoje. Povzdechl jsem si. Jsem špatný bratr. Ale, kdybych mu to řekl, byl bych špatný kamarád. Co si mám vybrat? Důvěru bratra nebo Belly? Bylo to těžké rozhodování, ale já se rozhodl pro to volbu, ve které je jistější, že v ní někdo přijde o život mou vinou. Vybral jsem si důvěru Belly. Byl jsem si jistý, že jsem ztratil důvěru Jaspera, ale věděl jsem, že ji jednou zase získám zpět. Doufal jsem v to.

Jelikož jsem Belle řekl, že půjdu na lov, tak jsem nakonec po horlivém přemýšlení skutečně šel. Cítil jsem se nějaký zesláblý. Jako, bych byl člověk utahaný po celodenní práci. Jak hodně jsem přiřazoval upíří vlastnosti k těm lidským a přitom to nebylo možné.

Nejdřív jsem se nadechl, abych zjistil jestli tady je někde poblíž Bella. Necítil jsem ji a ani mi nepřišlo, že by se skrývalo několik dalších pachů, jako minule se skryly pachy části lesa. Výborně. Zapomněl jsem se ji zeptat co má znamenat to zakrytí pachů. Bezva. Jsem asi první upír, který má sklerózu. A to už si té mé sklerózy všímám delší dobu.

Snažil jsem se držet toho, abych vyžíral jen masožravce, což bylo spíš za odměnu, a hledal, jejich pach. Doufal jsem, že Jasper nenarazí při jednom ze svých lovů na Bellu. To by byl průšvih. No, ale snad by se to nějak dalo obkecat.

Stále přemýšlím nad tím, co by se stalo, ale proč nad tím vlastně přemýšlím? Vyvolávám tak akorát větší strach a obavy.

Když jsem zachytil první vůni masožravce, ihned jsem změnil směr a běžel jsem za určitým cílem. Později jsem zjistil, že to byl medvěd. Byl docela obrovský. Měl jsem štěstí, jelikož vždycky když byl v okruhu sto mil nějaký medvěd tak ho měl Emmett. Pokud jsem se ovšem nerozhodl, že si dám s Emmettem sázku a svou rychlostí ho dostanu dřív.

Své myšlenky jsem ukončil, jakmile jsem vběhl do zorného pole medvěda, který si brousil drápy o strom. Nevšiml si mě a tak jsem se rozhodl mu rychle ukončit život místo toho, abych ho trápil a nebo si s ním hrál jako Emmett.

Rychle po něm skočil a začal jsem sát tu dobrou a hořkosladkou tekutinu. Masožravci byli o hodně lepší než býložravci. Ti jsou moc hořcí a je v nich málo krve. Ale lidé jsou nejlepší. Edwarde nad tím ani nepřemýšlej!

Jen, co jsem se plně nasytil z medvěda, tak jsem vykopal jámu, kterou jsem kopal docela dlouho. Začínám si myslet jestli se Emmett nezbavoval těch medvědů, tak, že je házel na strom. To by vysvětlovalo to, proč jsem jednou běžel kolem stromu ze, kterého potom spadl medvěd. Že mě to nenapadlo dřív. Ale bylo to teda pěkně odporní. Páchnul jako zkažená vejce. Chvíli jsem běžel a uvažoval jsem o Emmettových vylomeninách a pak jsem se zastavil.
Moment. Jak páchnou zkažená vejce? Já už si vážně, ale nevzpomínám. Možná to bude tím, že jsem nikdy žádné zkažené necítil. Začínám si myslet jestli mě Emmett nenakazil svou demencí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  AlexCullen (29.09.2010 19:46)

Už jsem přemýšlela nad tím, že dám v brzké době i pohled Jaspera. Tak se určitě dočkáte...

1