28.09.2010 [11:45], AlexCullen, ze série Slzy štěstí , komentováno 5×, zobrazeno 2113×

Vaše komentáře mě velmi mile potěšily. Moc vám děkuji.

No vy už víte a moc se těšíte na to, co si v tomhle tom dílku přečtete, ale varuji vás předem. Já příběhy psát neumím. Vlastně, když jsem začínala, tak jsem vůbec nevěděla, co si počít s Bellinou minulostí, ale něco jsem si vymyslela, aby to vůbec někde začalo. Takže nic od toho nečekejte. Pokusila jsem se něco napsat, ale vážně minulost já neumím, takže tenhle dílek není nic moc. Za vaše zklamání se předem omlouvám.

„Narodila jsem se v jedné vesnici, zvané La Push. Ty o ni jistě něco víš. Moje máma se tam přistěhovala z jiného kmene. Ona byla totiž úplně jiná než ostatní a kmen ji vyhostil. Uměla se totiž proměnit v něco jiného než vlkodlaci a tak ji považovali za něco, jako zrádkyni nebo míšence, i když za to vlastně nemohla. Její máma umřela už dávno a tak nevěděla o svém původu nic. Otec, pro mě dědeček, právě navrhl její vyhoštění. Neměl ji rád.

Můj táta nevěděl o tom, že se máma umí proměnit. Máma se uměla proměnit v bílou tygřici my jsme to, ale tehdy nevěděli. Myslely jsme si, že máma je normální člověk tak jako si to myslel táta. Táta byl jako všichni ostatní v La Push. Vlkodlak. Žili jsme si jako normální rodina. Nikdy jsme, ale se sestrou nemohli překročit hranice La Push. Prý by to pro nás mohlo být nebezpečné. To už nám bylo skoro 15 a rodiče nás poprvé vzali k radě vyprávěli příběh o studených a vlkodlacích.

Když jsme pár dní na to, šly do lesa, narazily jsme na jejich pach. Tehdy s námi bylo pár kluků z vesnice a ti to rozhlásili pak všem. Všichni, jako by od toho dne na něco čekali. Nechápali jsme na, co. Stále se po nás ohlíželi a dívali se na nás. Později jsme pochopili od rodičů, že všichni čekají na to, jestli se proměníme. Když bychom ucítili pach upíra, měla by nám začít promněna. To nám v příbězích zatajili. Byl to docela zásah. Vůbec jsme nevěděli, že se dívky taky umí proměnit. Ale i přesto jsme si žili normálním lidským životem a nic nám nechybělo.

Pak se nám to, ale v jeden den sesypalo jako věž z karet. Táta měl autonehodu. Zemřel. A máma nám potom řekla o tom, co je zač a v, co se umí proměnit. V ten den jsme museli zajet pro nějaké jídlo, protože zdejší potraviny byly zavřené z důvodu rekonstrukce. Mámě nebylo dobře a tak jsme poprvé opustili hranice.

Když jsme se, ale vrátili, máma byla pryč. Kluci z La Push a nikdo jiný nevěděl, co se s ní stalo. Uběhlo pár dní od toho dne a my ji stále hledaly jako ostatní, ale nenašly jsme ji. Rozhodly jsme se sestrou ji najít, ale někde jinde než ve vesnici. Prohledaly jsme celý dům a pokusili se něco najít z její minulosti a vzpomínali na místa kde říkala, že bydlela a ptali jsme se i ostatních, ale nenašli jsme ji. Hledali jsme všude. Potom za námi jednoho dne přišel někdo z rady. Říkal, že musíme okamžitě pryč. Tvářil se přitom dost naštvaně. Neřekl nám vůbec důvod. Prostě nám řekl ať vypadneme. A my ho museli poslechnout. Vzaly jsme si auto, které nám dali rodiče. Máma měla po své rodině velké mění a tak jsme byli bohatší než ostatní obyvatelé. Nevěděli jsme kam a tak jsme se rozhodli pro Chicago. Máma tady byla na nějaký čas s tátou.

Tak jsme si tady žily. Snažily jsme se přitom ještě něco najít o mámě, ale nic. Jako by se po ni slehla zem.

Jednoho dne na školu, kde jsme začaly chodit, přišli dva noví kluci. Oba by byli normální, kdyby nebyli tak krásní. Alice stále držela se mnou a nevšímala si, že po ní ten nový kluk s blonďatými vlasy kouká. Potom jsem se jeho bratrovi podívala do očí a zahlédla jsem v nich něco co jsem nikdy neviděla. Ale podle jeho očí a, jiných vlastností jsem zjistila, že je jeden ze studených. Nebyla jsem si jistá a Alice o tom radši neřekla. Pak se, ale stalo něco, co mi dosavadně změnilo život.

Ještě ten večer, když jsem šla spát, tak mi bylo strašné teplo a měla jsem víc než jen horečku. Teplota mi stále stoupala a normálního člověka by už zabila. Zároveň jsem se taky třásla zimou. Tohle mi nešlo dohromady. Třásla jsem se po celém těle. Bylo mi strašně špatně a všechno mě bolelo. U Alice se v tu dobu dělo to samé. Bylo to zrovna na naše 17. narozeniny. Ale všude jsme se vydávali za 19-ti leté, abychom někam vůbec mohly.

Vůbec jsem tu noc nemohla usnout. Pokoušela jsem se zahnat horečku ale nic. Byla to nesnesitelná bolest. Bolely mě všechny svaly a kosti. Každý kousíček mého těla.

K ránu to pak ustalo. Jenže pak se stala jedna věc. Přemýšlela jsem zrovna jak asi máma vypadala jako bílá tygřice. Měla jsem ráda zvířata a má fantazie byla v opravdu velkém měřítku.

Mé tělo se pak začalo třást a já měla pocit, jako by mi zase začala horečka. Pak se něco stalo, a já měla pocit, že jsem se nějak změnila. Přestala jsem se třást. Ale připadala jsem si taky o hodně menší. A pak mi došlo, že stojím na čtyřech tlapách a, v zrcadle jsem zjistila že vypadám přesně jako tygřice kterou jsem si snažila svou fantazii vytvořit. Po té jsem měla velký hlad, ale nezahnalo to nic, co bylo v ledničce. Pak jsem šla ven a nevěděla jsem, jak se přeměnit. Pak jsem ucítila kořist a vrhla se za ní, jako by to byla moje přirozenost. Utišila jsem jeho masem hlad a já najezená šla domů. Pokoušela jsem se pak asi několik hodin se přeměnit zpět a nakonec se mi to povedlo myšlenkou na mou osobnost. Poznala jsem na sobě nějaké změny ve vzhledu. Alice jsem všechno řekla a pak udělala to samé, co já a přeměna byla stejná. Šly jsme pak normálně do školy.

O pár týdnů později jsem šla jednoho dne na lov. Mezi těmi týdny jsem nedokázala ignorovat upíra a někdy jsem se na něj koukala. Měla jsem lépe vyvinuté smysly a tak to nebyl problém. On mě ignoroval, takže si toho skoro nikdy nevšiml. A taky, že nemohl, protože mé pohledy trvaly asi jen pár vteřin.

Když jsem byla teda na tom lovu, uviděla jsem svou kořist, ale než jsem se stačila vrhnout po lani, skočil jiný kluk po pumě, která se snažila ulovit tu laň. Trochu jsem vykřikla, protože jsem se bála, že mu něco udělá. Teda znělo to něco jako výkřik a slabý řev. Jenže on z té pumy vysál krev a pak ji zahrabal a já si byla stoprocentně jistá, že to je upír. Od té doby jsem si dávala větší pozor a bála jsem se aby něco neudělal nebo někoho nezabil. Alice jsem to neřekla. Ta měla dost starostí s nakupováním. No a zbytek už znáš. Bylo to trochu delší než tvůj příběh,“ Dořekla svůj déle rozvedený příběh. A začal jsem vstřebávat odpovědi. Takže je z La Push je to tygrodlačice? A pak ten obrázek co to s ním má společného? Neříkala náhodou že tak jak si ho představila tak taky vypadala? To jsem asi přeslechl...

„Můžu se ještě na něco zeptat?“ zeptal jsem se ji a pohlédl do její tváře ve, které se teď střídaly různé směsice pocitů. Přikývla.

„Když jsi kreslila ten obrázek ve škole, vypadal stejně jako ty. To znamená, že podle toho jak si tygra představíš tak se v něj proměníš?“ zeptal jsem se a Bella se krátce zasmála.

„Tohle ti vysvětlím zítra. Ale ano jak jsem řekla ve svém příběhu. Jak si ho představím tak tak se v něj proměním. Alice jede na pár dní na velké nákupy. Já jsem se nechtěla zabít a tak jsem ji radši poslala samotnou. Za to mi, ale nakoupí spoustu oblečení a nebudu si moct ani vybírat. Ale, co. Když půjdeš zítra ke mně tak ti ještě něco řeknu a ukážu.“ Přikývl jsem a usmál jsem se. Alice musí být asi velký maniak. A byl jsem taky nesmírně zvědavý.

„Zítra, ale něco řekni Jasperovi ať tě  nevidí odjíždět za mnou. Nechci, aby se o nás dozvěděl ještě někdo jiný.“ Zašeptala a pohlédla k nebi na, kterém se objevily první hvězdy.

„Říkala jsi předtím, že jste nebezpeční. To nechápu. V čem?“ zeptal jsem se protože mi to stále hryzalo paměť.

„Proměňujeme se v tygřice to je jedna věc. Ve škole se kdykoliv můžeme proměnit a tím to je nebezpečné a za další… to bude součástí zítřejšího plánu,“ Odpověděla mi a vstala.

„Jsem ráda, že jsi mi řekl svou minulost a ujasnilo se mi tak pár věcí. Myslím, že ti můžu důvěřovat a doufám, že to, co ses dozvěděl nikomu nepovíš. Jsi první komu důvěřuji kromě Alice.“ Tohle jsem nečekal. Vkládala do mě důvěru jako ještě v nikoho.

„Ahoj zítra Edwarde. A platí to samé, co dneska. Neznáme se.“ usmála se a přeměnila v tygřici. Pak vběhla ladně do lesů a nastalo noční ticho. Lehl jsem si zpět do trávy. Opakoval jsem si věci, které jsem se od Belly, ale hodně nových otázek spíš ještě přibylo.

Pozoroval jsem noční oblohu. Pro jednou věčná mračna neskrývaly hvězdy a tak jsem je se zájmem pozoroval. Měsíc byl právě v úplňku a tak na louku dopadalo bledé měsíčné světlo a tak byla louka světlejší než obvykle v noci, kdy je měsíc schovaný za mraky.

Zavřel jsem oči. Přál jsem si usnout. Snít. Připadal jsem si tak nějak unavený, ale zároveň jsem nemohl spát. Tak moc jsem chtěl. Alespoň jsem se pokusil o nevědomost a dělal jsem, že spím. Předstíraní mi vůbec nepomohlo jako řešení, ale, alespoň jsem si připadal více jako člověk.

Ležel jsem tam ještě hodinu a pak jsem se vydal domů. Ať  Jasperovi nepřijde moc nápadné, že chodím domů vždycky, když se jde do školy.

Jasper jako obvykle seděl u televize a sledoval nepřítomně zprávy. Byl zabořený ve svých myšlenkách a tak si ani nevšiml, že jsem přišel. Ani jsem ho nevyrušoval a šel jsem si po svých do pokoje, kde jsem se šel odreagovat na nějaké hře na počítači.

Já s tímhle dílkem nejsem moc spokojená. Ale příště by to už mělo být lepší. Pokusím se jej napsat, ještě dnes, ale nic neslibuji.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

3)  Janiseq (28.09.2010 16:16)

Wau... naprosto mě tenhle díl natchnul... ale ona je z La Push? Docela mě to překvapilo... ale bylo to úžasné. Těším se na další díl.

1