27.09.2010 [15:00], AlexCullen, ze série Slzy štěstí , komentováno 2×, zobrazeno 2034×

Další dílek je tady. O víkendu a prázdninách je píšu a přidávám celkem rychle, ale, když je škola tak na povídku moc nemám čas. To je jen taková informace.

A teď k povídce. Je opět z pohledu Edwarda. Tato kapitola, některým z vás odpoví na vaše otázky. Edward zase narazí na Bellinu mysl... Nic víc neprozradím :)

Když jsem přišel ze školy, napsal jsem si rychle úkoly a pak jsem přemýšlel, co dělat. Chtěl jsem si něco přečíst, ale, jako, bych stále viděl na sobě pohled Belly a tak jsem se nedokázal, na knihu soustředit.

Jasper mezitím přišel domů a šel na lov a já se radši šel osprchovat. Oblékl jsem si na sebe černé tříčtvrteční kalhoty a tmavě modrou mikinu s kapucou. Mé oblíbené oblečení. Sprcha mi trochu pročistila mysl. Usušil jsem si mokré vlasy ručníkem a pak jsem si lehl na postel. Po chvíli jsem ucítil v krku slabý náznak pálení a já se rozhodl pro lov. Vyskočil jsem z okna a Jasper pochopil, kam jdu a nevyptával se.

Opět jsem běžel v tom lese, který jsem poznával víc a víc, když jsem chodil na lov. Sem tam jsem poznal strom kolem, kterého jsem už někdy běžel.

Když jsem byl dostatečně daleko a byl jsem si jistý, že to je daleko od civilizace, nadechl jsem se a hledal pach nějakého zvířete. Našel jsem nějakého jelena, ale já měl chuť na pumu a tak jsem dál hledal mezi pachy, ale nenašel jsem žádnou. Nezbývalo mi nic jiného než se nakrmit tím jelenem a tak jsem vyrazil po jeho pachu. Běžel jsem a stále víc a víc jsem se poddával svým smyslům a věnoval se jen kořisti. Byly tu samé stromy a v popředí jsem pak uviděl konečně louku na, které se pásla má oběť. Odrazil jsem se a skočil po ní. Než jsem se, ale stačil za kousnout, něco narazilo do jelena a tím odhodilo i mě. Nadechl jsem se, abych se zorientoval a zjistil, co mě to napadlo. Nejdřív jsem nic necítil, ale pak jsem cítil ten samý pach, jako včera. Ten stejný zvláštní pach, který jsem nedokázal nikam zařadit ani určit. Než jsem cokoliv stačil udělat, něco mě přirazilo k zemi a je snažil podívat se na viníka, který měl přitisknuté velkou silou, své bílé tlapy na mém hrudníku. Takovou sílu by mohl vyvinout jenom upír nebo vlkodlak. Jenže, když jsem se podíval na "to", nebyl to ani upír ani vlkodlak. Byl to tygr! A ještě k tomu bílý! Pár setin sekundy jsem hleděl na tvář krásného bílého tygra a byla mi něčím povědomá. Určitě jsem ho už někde musel vidět!

Tygr na mě vrčel a já se snažil vyprostit z pod jeho obrovských tlap. Co je to zvíře zač? Tohle určitě není obyčejný bílý tygr, který utekl ze zoo. Stále jsem se snažil dostat pryč. Po chvíli se mi to skutečně povedlo. Tlapa sklouzla po mém těle a já se z po něho vyprostil a přeběhl jsem na druhou stranu louky, abych měl výhodnou pozici, kdyby došlo k boji. Stál jsem teď na konci louky a vrčel jsem na tygra, který mi opětoval vrčení. Prohlédl jsem si ho celého a stále jsem nemohl přijít na to, kde jsem ho viděl. Ale, kdybych někdy viděl bílého tygra tak, bych si to pamatoval. Ani si nepamatuji, že, bych někdy byl v zoo. Tak to muselo být určitě někde v televizi nebo… ztuhl jsem. Ne. To nemůže být možné. Vzpomínám si, že úplně stejného tygra nakreslila Bella! No jistě. Ale, jak mohla Bella vidět bílého tygra? Že by ze zoo? Ne to by si ho musela přesně pamatovat, aby ho mohla nakreslit. A navíc tenhle tygr jak už jsem předtím uvažoval určitě není obyčejný.

Mé úvahy vyrušilo vrčení a než jsem něco stačil udělat, bílý tygr mě opět přirazil k zemi. Pohlédl jsem do jeho tmavě hnědých až černých očí. Moment…ty oči. Má je úplně stejné jako Bella! Připadal jsem si jako blbec, ale i přesto jsem to zkusil…Takové oči jsou jenom jedny na tomhle světě. Tím jsem si jistý.

„Bello?“ zeptal jsem se jestli to je ona a vrčení ustalo. Že by to skutečně byla ona? Její vražedný pohled zmizel a ona přestala tlačit na mé tělo tlapami a pustila mě. Posadila se vedle mě a švihala ocasem. Ne to nemůže být Bella. Jak by mohla být Bella tygřice? To nechápu.

Bella se dívala do země. Vypadala, že přemýšlí. Chtěl jsem se podívat na co myslí, jenže jsem zapomněl, co se semnou děje, když narazím do její mysli.

Vykřikl jsem a chytil jsem se za hlavu. Stočil jsem se do klubíčka a chtěl, ať už ta nesnesitelná bolest přestane. Nemohl jsem nic dělat. Nátlak v hlavě byl čím dál větší a když už se mi zdálo, že bolest nemůže být větší, ještě se zvětšila. Přesto všechno jsem cítil, jak se mě dotýkají měkké tlapy Belly a pak jsem ucítil na sobě stejně studený dotyk jako můj a slova.

„Edwarde! No tak co se to s tebou děje!“ vykřikl Bella vedle mě. Bolest stále neustupovala a já jsem měl pevně sevřené čelisti a nemohl jsem ji odpovědět. Chtěl jsem. Je možné, aby měla o mě Bella takový strach? Vždyť mě pořád ve škole ignorovala. Neměla mě ráda. Tím jsem si byl jistý. Tak proč teďka na mě křičí a snaží se mi nějak pomoct? Je možné, že se mi potvrdila domněnka, že svou tvrdost jen hrála stejně, jako její sestra?

Projela mnou další salva bolesti a pak začala konečně pomalu ustupoval. Uvědomil jsem si, že jsem se třásl vzlyky a bolestí, ale ty už teďka taky odstupovaly. Čekal jsem ještě chvíli, ale už jsem necítil žádnou bolest ani nátlak v hlavě. Zůstal jsem ležet a měl jsem zavřené oči. Bál jsem se, že se bolest vrátí, ale zároveň jsem se přesvědčoval, že se nevrátí.

„Edwarde?“ zeptala se mě opatrně Bella. Proč ještě neodešla? Až teďka mi došlo, proč měla takový ostražitý pohled ve škole. Včera mě musela vidět na lovu. Jinak jsem si to nedokázal přestavit. Otevřel jsem pomalu oči. Klečela přede mnou a dívala se na mě se zkoumavým pohledem. V očích jsem viděl strach, lítost, bolest… takovéhle pocity jsem od ní nečekal. Vypadala naprosto jinak než ve škole.

„Co se to s tebou dělo?“ zeptala se mě. Co? Já ji vidím v podobě bílého tygra, viděla mě včera jak lovím a ona se mě zeptá co se mi stalo? Udržel jsem klid. Posadil jsem se pokrčil kolena a položil si na ně svou hlavu. Sledoval jsem zam předemnou a přemýšlel jsem nad svou odpovědí. Nemůžu ji to říct. To, bych ji rovnou musel říct celý svůj život... a to jsem rozhodně nechtěl vykládat nikomu na potkání a ještě, když na mě vrčí a pokouší se mě zabít.

„Ani tě vlastně neznám Bello. Slyšel jsem tě mluvit jen jednou a věnovala si mi jen pár pohledů a pak si mě plně ignorovala. Pokud chceš odpovědi na otázky, pak já chci znát nejdřív tvoje,“ řekl jsem klidně pohlédl na Bellu. Svůj pohled měla zabodnutý do země. Vypadala, že přemýšlí.

„Máš pravdu. Ani mě neznáš. A dneska už je pozdě, musím domů se ještě trochu vyspat. Ve škole tě budu ignorovat a ty mě. Tak, jako to bylo posledních pár týdnů, “ Řekla a začala se zvedat.

„Proč?“ zeptal jsem se ji nechápavě. Nic jsem nechápal.

„Protože se to Alice nesmí dozvědět. Přísahali jsme si, že s nikým nebudeme mluvit ani sbližovat. Nikdo nás nesměl takhle vidět. Jsme nebezpečné Edwarde. Kdyby se to, co umíme doneslo do nesprávných uší, mohlo by to znamenat zkázu. Nejdřív budeš muset odpovědět ty mě a povědět mi vše, jinak si nezískám tvou důvěru a nebudu vědět jestli nejsi pro nás nebezpečný. Přijmeš tuhle dohodu?“ chvíli jsem přemýšlel jestli si nedělá srandu, ale ty slova byla vyřknuta tak přesvědčivě, že to musela být pravda. Přikývl jsem tedy. Nevím, co od toho mám čekat, ale ví, co jsem tak, už nemám vlastně, co skrývat. I přesto jsem ji nechtěl nic říct, ale musel jsem. Pokud jsem chtěl udržet naše tajemství a, jelikož jsem ji nedokázal číst mysl, nebyl jsem si jistý jestli by to někomu neřekla. Jestli se o ni dozvědí Volturiovi...

„Dobře tedy. Zítra přijď hned po škole tam, kde vždycky chodíváš. Vím, kde to je. Už musím jít. A ještě něco. Neříkej o tom Jasperovi,“ Řekla a pak se rozeběhla do lesa. Nepronásledoval jsem ji. Nemělo by to smysl. Jak ví kam chodím? Každopádně tím myslí asi mou louku. Ona mě vážně sleduje?

Otočil jsem se a šel domů. Dával jsem si dohromady to, co vím. Takže za prvé. Vypadala úplně stejně jako na tom obrázku, jenže jak mohla vědět jak vypadá? To je první otázka.

Za druhé. Je bílá tygřice. Má velkou sílu, ale podle toho jak mluvila, ani jak vypadala, nevypadala, jako někdo z La Push. Vlkodlak asi nebyla. I když kdo ví. Třeba má nějakou smíšenou krev, ale i tak je to blbost. Takže odkud je? Jaká je její minulost?

Další věc, na kterou jsem už dostal odpověď je, že po nocích si běhá při měsíčku a pak je ve škole tak ospalá. Za další, říkala, že si s Alice přísahaly, že to nikomu neřeknou, takže je na 99% jasné, že Alice se taky umění proměnit v tu bílou tygřici nebo, co to je.

Vstřebával jsem tak další informace. Už vím, proč se všech straní. Nechtějí to nikomu prozradit, jelikož by to znamenalo zkázu. To mi Bella řekla. Ale zkázu přece nemůžou udělat dvě bílé tygřice. Kdyby jo, už by ta zkáza nejspíš přišla. Ach jo tohle bylo jak z nějakého fantasy filmu. Vlastně já jsem v takovém fantasy filmu. Bella se umí proměnit v tygřici, Alice nejspíš taky, v La Push pobíhají vlkodlaci a po celém světe jsou upíři! Úplně super. Ještě tady chybí draci a kouzelníci a rovnou můžeme natočit fantasy film podle pravdy. Nepochybuji, že by se z toho stal filmový bestseller. Své myšlenkové pochody jsem ukončil jen co jsem před dům. Stále jsem byl trochu mimo z toho, co jsem viděl. Až teď jsem si uvědomil, že jsem porušil svůj slib a pokusil se přečíst mysl Belly.

Jasperovi jsem vše zamlčel. Jen, co jsem vešel domů tak jsem si běžel pro věci do školy a pak nastoupil do auta ve, kterém už čekal Jasper.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1