16.04.2010 [15:45], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 4×, zobrazeno 4045×

Isabella je anděl, který však jednou poruší pravidla nebe a dostane se na zem. Hledá upíra, do kterého se už v nebi zamilovala, a kvůli kterému musela nebe opustit. Stala se padlým andělem a vydává se najít své štěstí. V tom jí však bude překážet hodně věcí a osob.

Prolog

„Is! No tak, Is“ Kde jsi?“ volala Mary, blonďatá dívka s modrýma očima a sněhově bílou pokožkou.

„Najdi si mě,“ zachichotala se a skryla se za další sloup.

„No tak, Is, musím s tebou mluvit,“ řekla smutně a setřela si slzu.

„Co se stalo, Mary?“ zeptala se dívka s děsem a vylezla ze svého úkrytu. Mary se na ni podívala a začala se smát.

„Mám tě,“ vykřikla a skočila na svou nejlepší kamarádku. Ta takový náraz nevydržela a spadla na zem.

„Au, moje křídla,“ zaklela se smíchem. Ležely na zemi v klubku nohou, rukou a křídel a okolím se rozléhal jejich hlasitý smích.

„Příště už ti na to neskočím,“ řekla Is. Mary k ní otočila hlavu a upřela na ni své nebesky modré oči.

„No jasně. To jsi říkala i minule,“ řekla a zase se obě rozesmály. „Tak co ten tvůj kluk?“ zeptala se.

„Pššššt!“ mírnila ji Is. „Víš, že se to nikdo nesmí dozvědět,“ šeptala.

„No jo, promiň.“

„Právě si čte. Užívá si klidu. Dneska ho jeho sestra vytáhla na nákupy. Zase jí dělal věšák,“ zasmála se a Mary se k ní přidala.

„Nejraději bych se snesla za ním a zachránila ho,“ zasnila se

„Isabello, máš jít za Gabrielem,“ ozval se za nimi hlas Maryiny matky. Gabriel byl archanděl, a dohlížel na pořádek v nebi. Přiděloval nové svěřence a trestal anděly za porušení pravidel.

„Za Gabrielem? To není dobré,“ kousla se do rtů a vystrašeně se na Mary podívala.

„Neboj, půjdu s tebou,“ uklidňovala ji. „Možná ti chce představit nového svěřence,“ usmála se, ale i ona měla obavy.

„Já nechci nového svěřence. Angela je dobrý člověk. Nemůže zemřít.“

„Uklidni se. Nejprve musíme zjistit, co po tobě chce,“ utěšovala ji kamarádka a pomohla jí na nohy. Vstala a zatřepotala křídly, aby si je trochu protáhla. Zhluboka se nadechla a společně se vydaly do velkého sálu.

Přišly až před trůn a obě poklekly.

„Přál sis mě vidět, Gabrieli?“

„Ano, Isabello,“ řekl tvrdým hlasem a dívce se na tváři objevil údiv. „Víš proč jsi tady?“

„Ona nechce nového svěřence, tati. Chce ochraňovat Angelu, oblíbila si ji. Nemůžeš ji nechat ještě chvíli žít?“ snažila se Mary přesvědčit svého otce.

„Tohle se netýká její svěřenkyně. A už ne vůbec tebe, Mary Ane,“ upřel zrak na svou dceru a zkrabatil čelo. Přikývla a byla potichu.

„Porušila jsi naše pravidla, Isabello!“ řekl a dívka zvedla – dosud sklopenou – hlavu.

„Po-porušila pravidla?“ zeptala se a na mysl jí vytonula jen jedna věc.

„Zamilovat se do upíra? Vždyť je to stvoření pekel,“ zuřil.

„Já-já…“ koktala Isabella.

„Porušila jsi pravidla a trest tě nemine.“

„Tati, prosím, ne,“ prosila Mary Ane.

„Nepleť se do toho. Věděla jsi o tom a nic jsi mi neřekla. Ještě se rozmyslím, jestli nepotrestám i tebe,“ okřikl svou dceru a pohled stočil zpátky k Isabelle.

„Je mi líto, Isabello, ale musím to udělat,“ řekl a mávl rukou. Křídla se jí začaly trhat a po dopadu na zem se změnily v prach.

„Ne, Is!“ byl slyšet křik její blonďaté kamarádky. Její ruce se obmotaly kolem Isabellina křehkého těla, které se teď svíjelo v bolestech. Její tělo začalo pomalu slábnout a obraz před ní se začal ztrácet. Byla smířena se svým trestem a z úst nevypustila ani hlásku bolesti.

1. kapitola

Dopadla jsem na sněhem pokrytou zem. Byla jsem nahá, moje dlouhé, zapletené vlasy teď byly rozpuštěné a sahaly pár centimetrů pod ramena a na zádech mi zbyly dvě dlouhé jizvy, jako památka na andělská křídla.

Takže tohle byl můj trest? Mám žít na zemi, mezi obyčejnými smrtelníky? Jestli ano, pak tenhle trest přijímám. Teď si musím obstarat nějaké oblečení a zjistit, kde vlastně jsem.

Vstala jsem ze země a bosýma nohama procházela ledovým sněhem. Byl úplněk a měsíc osvěcoval stopy, které jsem ve sněhu zanechala. Nebyla mi zima, moje tělo se přizpůsobilo jakékoli teplotě.

Vyšla jsem vstříc osvětlené ulici. Byla zhruba půlnoc, nečekala jsem, že tady někoho potkám, ale stalo se.

„Slečno?“ ozval se za mnou ustrašený ženský hlas. Otočila jsem se a uviděla mladou ženu, jak na mě nevěřícně zírá.

„Co se vám stalo?“ ptala se zděšeně. „Musí vám být zima. Pojďte, vezmu vás k sobě,“ řekla a obmotala mi kolem ramen její kožich.

„Děkuju,“ usmála jsem se a předstírala, že je mi zima. Obyčejným lidem by asi přišlo divné, kdyby nahá dívka kráčela sněhem a její tělo neoslabovalo pod zimními mrazy. Náš svět musel zůstat utajen, alespoň do jejich smrti.

Nešly jsme moc dlouho. Bydlela v malém domku s dřevěnými okny a hnědými vchodovými dveřmi.

„Posaďte se, donesu vám něco na sebe,“ řekla a odběhla do patra. Za chvilku byla zpátky a v ruce držela nějaké tepláky, svetr a hrubé ponožky.

„Koupelna je nahoře – druhé dveře zprava, dala jsem vám tam ručník. Mezitím vám uvařím čaj.“ Vlídně se usmála a odebrala se do kuchyně. Pomalu jsem vystoupala schody a vešla do koupelny. Nebyla velká, měla tady jenom umývadlo a sprchu, ale i tak to stačilo.

Po sprše jsem se vrátila zpátky do přízemí, kde na mě čekala ta příjemná žena.

„Tady máte čaj,“ usmála se a pokynula ke stolu.

„Děkuju,“ řekla jsem a posadila se vedle ní.

„Jsem Joan Swanová,“ představila se a podala mi ruku.

„Isabella,“ usmála jsem se.

„Můžu vědět, co se vám stalo?“ zeptala se a tím mě zaskočila. Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Pravda, že mě Gabriel za trest poslal na zem, nebyla to nejlepší.

„Já…“ začala jsem, ale nevěděla jak pokračovat. Všimla si mého zaváhání a v rychlosti se usmála.

„Nemusíš mi to říkat,“ řekla v rychlosti. „Určitě budeš unavená. Vyspíš se u mě v ložnici a já tady na pohovce.“

„Ne, ne… Já se vyspím tady,“ řekla jsem hlasem, který nepřipouštěl námitky. Přikývla a odběhla pro něco nahoru. Přinesla mi polštář a přikrývku a tentokrát šla spát.

Lehla jsem si a začala přemýšlet. Uvažovala jsem, nad ním. Potřebovala jsem zjistit, kde jsem a jak se dostat do Forks. Kromě toho jsem neměla žádné oblečení ani peníze. Nebude lehké něco sehnat. Po chvíli mi začaly víčka padat. Ještě nikdy jsem nebyla unavená. To ani při hlídání svěřenců nešlo. Bylo to pro mě něco nového. Sotva se víčka spojily, upadla jsem do sladké nevědomosti, které lidé říkají spánek.

Ráno mě probudilo slunce, které do pokoje pronikalo skrz okno vedle pohovky. Cítila jsem lehkou vůni květin, které byly ve váze a také vůni něčeho, pro mě nového. Bylo slyšet praskání, ale nevěděla jsem původce toho zvuku.

Posadila jsem se a prsty nohou se dotkla země. Koberec příjemně šimral a sálalo z něj teplo, vlastně z celého pokoje sálalo teplo. Rozhlédla jsem se po pokoji a uviděla původce toho zvuku. V krbu plápolal oheň a polínka pod tím žárem praskaly. Vstala jsem a klekla si před krb. Teplo, sálající z něj, mi příjemně ohřívalo pokožku.

„Jestli je ti zima, můžu více zatopit,“ ozvala se za mnou Joan. Otočila jsem k ní hlavu a koutky stočila do lehkého úsměvu.

„Ne, děkuji,“ zakroutila jsem hlavou a vrátila se zpátky na pohovku. Začala jsem uklízet a Joan mi pomáhala.

„Udělala jsem vajíčka, tak jestli máš hlad, jsou v kuchyni na stole. Já to zatím dodělám,“ řekla a vytrhla mi peřiny z rukou. Až teď jsem si uvědomila, že je můj žaludek prázdný. Nikdy jsem nepociťovala hlad, ale zřejmě to byla jedna z věcí, které mi byly odňaty. Vydala jsem se do kuchyně a sedla si ke stolu. Na talíři byly míchaná vajíčka. Linula se z nich krásná a pro mě neznámá vůně.

Když jsem snědla celý talíř, ozval se za mnou tichý smích. Otočila jsem se a ve dveřích stála Joan.

„Nevěděla jsem, že budeš mít takový hlad. Udělala bych jich více,“ zasmála se a sedla si naproti mě.

„To je v pořádku. Moc děkuju,“ usmála jsem se a pohledem zabloudila k oknu. Venku svítilo slunce a jeho lesk se odrážel od nádherně bílého sněhu.

„Kde to vlastně jsem?“ zeptala jsem se a pohledem stočila zpátky na Joan. Zvrásčilo se jí čelo a chvíli si mě prohlížela.

„Jsi v Denveru v Coloradu,“ řekla a na jejím čele byly pořád ty vrásky. „Jak ses tady vlastně dostala?“

„Jak daleko je Forks?“ zeptala jsem se, aniž bych odpověděla na její otázku.

„Forks? Forks ve Washingtonu? Je to skoro přes půl Států.“

„Jak bych se tam mohla dostat?“

„Dvakrát denně jezdí autobus do Seattlu, ale tam budeš muset přestoupit,“ odpověděla a hlas se jí chvěl zvědavostí. „Co se ti vlastně stalo, Isabello? Proč jsi uprostřed noci byla v parku a nahá?“ zeptala se.

„Joan, slibuju, že ti to jednou povím, ale teď nemůžu,“ řekla jsem a prosebně jsem se na ni podívala. Usmála se a přikývla.

„Teď se nějak musím dostat do Forks.“

„Co tě tam tak láká? Je to nejdeštivější místo ve Státech.“

„Žije tam někdo, koho mám ráda,“ usmála jsem se podívala se jí do očí.

„Chlapec?“ zeptala se a já přikývla. Chvíli se na mě dívala a potom vstala.

„Počkej tady, hned se vrátím,“ řekla a vyběhla z kuchyně. Zůstala jsem tam sama a přemýšlela nad tím, jak se dostat za ním. I kdybych tam měla jít pěšky, vydržím to – kvůli němu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  nikolka (18.11.2011 17:06)

niečo prekrásne... prekrásna "rozprávka" s nebeskými anjelmi...
Rómeo a Júlia... on stvorenie pekiel ona stvorenie nebies... len dúfam, že sa to neskončí tak tragicky..

3)  ODCULTI (27.08.2011 14:03)

nadhera nebe to bych taky chtela zazit ale me ceka teplo

1)  Karolka (15.07.2010 23:19)

Tak jsem si udělala drobný špionážní průzkum, abych se nakonec dobrala k povídce, pro kterou jsem stejně byla rozhodnutá. A bingo! Co bys řekla? Skvěle!
Moc se mi líbá atmosféra. Prolog byl takový pohádkově snový. A i na zemi působí Isabella hodně andělským dojmem. A hádám, že je vlastně nadšená. Dřív by si asi ani nepomyslela, že konečně bude mít příležitost se s Ním setkat. Jsem strašně zvědavá na pokračování.
Bylo to pohlazení.

1