16.04.2010 [16:06], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 4×, zobrazeno 3606×

Náhoda nebo vize?

… a najednou jsem se probudila.

„Bello,“ ozvalo se ze tmy a něčí ruka se mnou třásla. Teprve teď jsem si uvědomila, že to všechno byl jenom sen. Hrozný sen. Z očí mi stále kapaly slzy a celé tělo se mi třáslo. Posadila jsem se a pořádně se podívala kolem. Stále jsem byla u Cullenových a vedle mě seděl Edward a drtil mojí ruku ve svém sevření.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně. Přikývla jsem, ale potom jsem propukla v pláč. Skryla jsem si hlavu v dlaních, váhu přenesla dopředu a tak se o něj hlavou opřela. Chvíli jen tak seděl, ale potom mě začal hladit na zádech a utěšovat.

„Chceš mi říct, co se ti zdálo?“ zeptal se, když jsem se trochu uklidnila. Setřela jsem si slzy a podívala se mu do očí.

„Já… zdálo se mi o…“ začala jsem a sklonila hlavu. Kdykoliv jsem jenom pomyslela na to, co se stalo, nebo na něco z mého snu, začaly mi téct slzy. Potichu jsem vzlykala a nebyla schopná dokončit větu.

„O tom, co se stalo odpoledne?“ dokončil potichu větu za mě. Zvedla jsem hlavu a uslzenýma očima hleděla do těch jeho. Byla v nich starost a lítost. Vypadal, jako by tu bolest prožíval se mnou, jakoby se ho týkala. Jakoby mu nedávala spát.

„Řekli ti to,“ řekla jsem a spíše než otázka to vyznělo jako konstatování.

„Není pro ně lehké si udržet své myšlenky v bezpečí.“ Teprve teď mi došlo, proč se jeho chování z ničeho nic změnilo.

„Řekneš mi, co se ti zdálo?“

„Vlastně se mi nezdálo o tom, co se stalo odpoledne. Zdálo se mi o zítřku,“ začala jsem pomalu. „Nejdříve mě málem přejelo auto, kdyby mě nezachránila Alice. Potom… potom jsem si málem rozbila hlavu o kámen, když jsem zakopla, ale ty jsi mě zachránil,“ uchechtla jsem se. „A nakonec,“ řekla jsem a slzy se mi vydraly z očí. „nakonec ten kluk. Zatáhl mě na záchod a…“ Nebyla jsem schopná tu větu dokončit.

„Chápu,“ řekl melodickým hlasem. „Teď spi. Za chvíli je ráno.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Nechci spát. Už jsem vyspaná?“ řekla jsem rychle. Hlavně jsem nechtěla riskovat, že by se mi zdál další sen.

„Tak alespoň ještě lež a odpočívej,“ rozkázal mi. Přikývla jsem. Vzal si nějakou knížku, sedl si do křesla u okna a začetl se. Celou dobu jsem ho sledovala, ale po pár minutách mi přece jenom klesly víčka a já usnula.

Edward:

Seděl jsem v pokoji a četl si Romea a Julii. Bella potichu oddechovala, ale posledních pár minut se její spánek stal neklidným. Vrtěla se a otáčela ze strany na stranu. Moc jsem si toho nevšímal, dokud dýchání nepřerušily její vzlyky. Odložil jsem knihu a šel k posteli. Z očí jí tekly slzy a ruce zatínala v pěsti.

„Ne, prosím,“ šeptala. Zmítala sebou po posteli a dokola opakovala to samé.

„Bello!“ zatřásl jsem s ní. Nereagovala. Vypadala jako v agónii.

„Bello!“ zkusil jsem to znovu. Už jsem chtěl jít za Carlislem, ale naštěstí se vzbudila. Celá zadýchaná se posadila a rozhlížela se kolem sebe.

Podařilo se mi ji uklidnit, a i když nechtěla, nakonec znovu usla.

Nad ránem, když jsem dočetl knihu, jsem se vydal zpátky za rodinou.

„Co Bella?“ zeptala se Esme.

„Spí, ale v noci měla nějakou noční můru,“ odpověděl jsem.

„Měli by jste na ni dávat pozor. Může být v nebezpečí,“ ozval se Carlislův hlas.

„Proč? Není to naše rodina. Nemá s námi nic společného,“ řekl jsem na protest. Už tak jsme riskovali, když jsme ji tady nechali přespat.

„Souhlasím s Edwardem. Proč by nám na ní mělo záležet? Měli bychom ji nechat napokoji a nevšímat si jí. Vůbec tady neměla být,“ zastala se mě Rose naštvaně a odešla do pokoje.

„Edwarde, prosím.“ žadonila Esme. „Je to moc milá dívka.“

„Ale nepatří k nám.“

„Zatím,“ ozvala se Alice. Snažil jsem se jí projít mysl, ale neviděl jsem žádnou stopu po její vizi.

„Nebyla to vize, Edwarde! Cítím, že nám bude blíž, než si myslíme,“ řekla a v jejich očích bylo vidět, že je o tom přesvědčena. Chtěl jsem začít protestovat, ale Esme byla rychlejší.

„Postarej se o ní, Edwarde! Udělej to pro mě,“ žadonila Esme v myšlenkách. Věděla, že jí splním všechny přání.

„Dobře,“ přikývl jsem nakonec. Usmála se a objala mě.

„Děkuju,“ zašeptala.

Bella:

Když jsem se ráno probudila, pokoj zel prázdnotou. Na křesle, v kterém v noci seděl Edward, teď ležela osamocená knížka. Vzala jsem ji do ruky a její obal přejela prsty. Byl to Romeo a Julie. Milostný příběh dvou nespřátelených rodů. Až moc nápadně mi připomínal situaci, ve které jsem se ocitla já.

Položila jsem ji zpátky a zmizela v koupelně. Horká sprcha mi trochu uvolnila svaly. Užívala jsem si vody, ale došlo mi, že za chvíli budeme muset do školy. Vypnula jsem vodu a natáhla se pro ručník. Zabalila jsem se do něj a vešla do pokoje. Tentokrát jsem se pořádně rozhlédla, jestli jsem tam sama.

Na skřínce u dveří jsem zahlédla hromádku oblečení. Byla jsem si jistá, že tady předtím nebyla. Musela ji tam dát Alice, zatímco jsem se koupala. Vzala jsem hromádku do rukou a opět zmizela v koupelně. Oblékla jsem si tmavé rifle, ale u halenky jsem se zarazila. Vypadala úplně stejně jako ta v mém snu, akorát byla červená. Rychle jsem zahnala chmurné myšlenky a dooblékla se.

Sešla jsem po schodech dolů. Celým domem se linula líbezná vůně. Následovala jsem ji až do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem Esme s Carlislem.

„Dobré,“ usmál se Carlisle. „Musím do práce. Mějte se pěkně,“ usmál se a políbil Esme.

„Ahoj, Bello. Přišla jsi akorát. Snídaně už je hotová,“ řekla a podala mi talíř. Sedla si naproti mě a celou dobu mě sledovala.

„Jsem ráda, že ti chutná,“ zasmála se, když viděla, jak to do mě padá.

„Jste výborná kuchařka,“ pochválila jsem ji.

„Ale prosím tě, tykej mi,“ usmála se a já přikývla.

„Už jsi, Bello?“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se za tím zvukem a uviděla Alicinu hlavu trčet ze dveří.

„Ještě to uklidím a můžeme jít,“ řekla jsem a chtěla si vzít talíř. Esme mě ale předhonila.

„Tohle je moje práce. Vy upalujte do školy,“ řekla mateřským hlasem. Nechala jsem to tak být a následovala Alice. Do školy jsme jely černým Aston Martinem. Půjčila si ho od Edwarda, aby se zbytečně všichni nemuseli stavovat u mě pro moje věci.

„Co kdybychom někdy vyrazily na nákupy?“ zeptala se mě Alice, když zaparkovala auto a my mířily na druhou stranu parkoviště za ostatními.

„Tak tohle obnáší kamarádství s tebou?“ Přikývla. „Nechápu, do čeho jsem se to navlékla – a dobrovolně,“ zakroutila jsem hlavou. „Nákupy nemám ráda. Nikdy jsem nem-“ nedokončila jsem větu, když zapištěly pneumatiky. Alice mi trhla paží a tím mě stáhla k sobě. Kolem mě rychle projelo auto. Kdyby mě Alice nezachránila, určitě by mě srazilo. Tohle mi připomnělo jednu z částí mého snu. Vyděšeně jsem se podívala na Edwarda. Zíral na mě a ve tváři měl stejně překvapený výraz jako já.

„Jsi v pořádku, Bello?“ zeptala se.

„Jo… jo, promiň. Jsem v pohodě,“ vykoktala jsem ze sebe.

„Viděli jste to? Málem ji přejel,“ nadávala Alice, když jsme došly k jejím sourozencům. Nevěděla jsem, jestli Edwardovi došla stejná skutečnost jako mi, ale jestli ano, byla jsem ráda, že si to nechal pro sebe.

Trigonometrii a biologii jsem měla za sebou. Teď mě čekala španělština s Edwardem. Potkala jsem ho před východem z budovy.

„Jak se máš?“ zeptal se.

„Jde to,“ přiznala jsem. „Škola je na mě dost náročná. Ještě jsem se se vším nesžila,“ přiznala jsem a hleděla na jeho nádherný obličej. „Asi bych si měla domluvit nějaké doučování,“ zasmála jsem se a v tu samou chvíli jsem zakopla. Kácela jsem se k zemi, ale Edwardovy ruce mě naštěstí zachytily.

„Možná by ses první měla naučit chodit,“ zasmál se. Ale mně do smíchu nebylo. Když spatřil můj výraz, všechno mu došlo.

„Tohle není dobré.“

„To není,“ přikývla jsem.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

4)  nikolka (18.11.2011 19:08)

sen? ono to bol sen? vízia? ako ? čo? kde?
Edward ochranca

3)  ODCULTI (27.08.2011 15:18)

neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee to neeeeeeeeeeeeee zachod i asi nepomuze ani tvaletak auz sem ho chtela spllachnout prosim at ji tam tak netira pls

1)  Karolka (16.07.2010 00:15)

Ne-ééééééééééééééé!!! Nejdřív úleva, že to byl jen sen a teď tohle!!! Hele, že už se Eda brzo zamiluje, že jo? A že Belle ten úchyl nic neudělá?
Musím dál.

1