Slzy anděla - 25. kapitola | Stmívání FF

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

16.04.2010 [19:12], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 4×, zobrazeno 3674×

Bolest je větší, když se o ni nemáš s kým rozdělit.

Tentokrát mě probudil až Edwardův polibek do vlasů. Otevřela jsem oči a párkrát zamrkala.

„Jak ses vyspala?“ zeptal se starostlivě.

„Děsně,“ přiznala jsem ochraptěle a vyhrabala se z postele.

„Kam jdeš?“

„Připravit se do školy.“

„Měla by jsi zůstat doma,“ snažil se mě přesvědčit.

„Ne, Edwarde, nemůžu. Akorát bych na to myslela. Škola mě rozptýlí,“ řekla jsem a cítila nával slz, které chtěly ven. Vstal a objal mě.

„Zvládneš to?“ zašeptal mi do vlasů.

„Musím,“ řekla jsem a zmizela v koupelně. Podívala jsem se do zrcadla a na chvíli strnula. Oči jsem měla opuchlé, malování rozmazané, pleť unavenou a vlasy mi trčely do všech stran. Na malou chvíli jsem zauvažovala, jestli nemám poslechnout Edwarda a zůstat doma, ale hned jsem tyhle myšlenky zahnala. Umyla jsem si zuby, opláchla si obličej, rozčesala se, odlíčila a znovu nalíčila. Několikrát jsem svůj výtvor zase smývala. Nebyla jsem schopná ze sebe udělat člověka, nešlo to. Když už jsem s tím chtěla seknout, ozvalo se zaklepání na dveře.

„Už jdu,“ hlesla jsem.

„To jsem já,“ ozval se Alicin hlas. Odemkla jsem zámek a nechala ji vlítnout do koupelny. Sotva se otevřely dveře, už mě objímala.

„Je mi to líto, Bell,“ zašeptala se smutkem v hlase. „Vůbec jsem ji nevnímala. Nebyla jsem na ni naladěná. Je to moje vina.“ Ona se za to vinila? Vždyť to není ničí vina. Jenom moje. Kdybych zůstala v nebi, mohla jsem ji ochránit.

„Nemůžeš za to, Alice. Nemůžeš vidět všechny,“ povzdechla jsem si a vymanila se z jejího objetí. Změřila si mě pohledem a povzdechla si.

„Tak se do toho dáme,“ řekla a položila si na poličku svojí kosmetickou tašku.

Po zhruba půlhodinovém Alicině snažení jsem vypadala jakž takž k světu. Došla jsem do ložnice, kde už na mě čekaly černé kalhoty a černé tílko. Oblékla jsem se, nasnídala a vyjeli jsme do školy. Alice tady byla Rosaliiným BMW, takže řídila. Já seděla vzadu s Edwardem a tiskla se mu v náručí. Čím víc jsme se blížili ke škole, tím víc se mě zmocňovaly včerejší pocity. Srdce mi zrychlovalo a to samé dech. Dýchala jsem mělce a v krátkých intervalech. Do očí se mi hnaly slzy a chtěly spatřit světlo světa. Tiskla jsem k sobě pevně víčka a snažila se je zahnat. Na chvilku se mi to podařilo.

„Ještě se můžeme vrátit,“ řekl Edward láskyplně a ještě více mě stiskl. Rychle jsem zakroutila hlavou a setřela si slzy. Byla jsem vděčná Alice, že mám voděodolnou řasenku.

Konečně jsme dojeli ke škole. Rozhlédla jsem se po parkovišti a všechny si prohlédla. Už to museli vědět. V tomhle městečku se nic neutají. Snad poprvé bylo parkoviště tiché, i když bylo skoro plné. Nikdo nemluvil, všichni uvažovali nad tím, co se stalo – k tomu jsem nepotřebovala Edwardovu schopnost. Některé holky brečely a kluci je utěšovali. Já trpěla tiše. Vevnitř jsem brečela jak želva, ale ve skutečnosti mi spadlo jenom pár slz. Blížili jsme se ke zbytku Cullenových a holkám z Denali, když jsem zahlédla Amy. Stála u svého auta a rozhlížela se kolem. Měla stejně napuchlé oči jako já ráno a zmožený obličej. Ihned jsem k ní zamířila a Edward mě následoval. Jeho ruka byla stále obtočena kolem mého pasu a dodávala mi sílu. Když mě Amy uviděla, její slzné kanálky se spustily naplno. Objala jsem ji hned potom, co jsem k ní došla. Mačkala jsem ji ve svém objetí a brečela s ní.

„Jak je na tom Ben?“ zeptala jsem se šeptem.

„Až do večera byl zamknutý ve svém pokoji. Opil se a v noci něco rozmlátil. Nejspíš věci ve svém pokoji. Nezvládá to. Bojím se, že si něco udělá. Miloval ji nadevše,“ řekla a znovu se rozbrečela. Ještě chvíli jsme se objímaly, než dorazil její přítel. Z mého náručí se přesunula do jeho a mě si přitáhl zase Edward.

„Tohle nebyl dobrý nápad. Odvezu tě domů,“ řekl a zamířil k autu, ale já ho zastavila.

„Ne, nechci domů. Prosím,“ škemrala jsem. Přitáhl si mě zpátky k sobě a políbil do vlasů.

„Jenom se trápíš,“ zašeptal a vedl mě ke třídě. Abych pravdu řekla, vůbec jsem nevnímala, kde jdeme. Několikrát jsem zakopla, buď o schody, nebo o svoje vlastní nohy. Naštěstí mě vždycky zadržel. Cítila jsem, že se můj zadek dotkl něčeho tvrdého a pochopila, že to bude nejspíš židle.

„Bello,“ zatřásl se mnou Edward. Stočila jsem na něj svůj pohled a až teď mi došlo, že mám oči plné slz a mokrou lavici. Jeho bolestný výraz mě mučil ještě víc a snažila jsem se slzy zadržet. Hryzala jsem si ret, zatínala ruce v pěst a tiskla k sobě víčka, ale nic nepomáhalo. Schovala si obličej do dlaní a s tímhle gestem se ještě více rozbrečela. Slyšela jsem vedle sebe tiché povzdechnutí. Povzdechnutí plné bolesti a beznaděje. Objaly mě jeho silné paže a přitiskly k sobě. Tišila jsem vzlyky v jeho košili a doufala, že tohle brzy skončí. Cítila jsem se u něj bezpečně, ale ani to mi nepomáhalo.

Edward:

Když mi Carlisle volal, měl jsem zrovna hodinu. Věděl jsem, že se něco stalo, jinak by mi nevolal, když jsem ve škole. Hovor jsem vzal v hodině, nikdo si toho ani nevšiml. Když mi Carlisle oznámil, že právě ohledal tělo Angely Weberové, na chvíli se mi zastavilo všechno uvažování. Alice, která seděla vedle mě, na mě jenom vyděšeně zírala. Neviděla to. Neviděla, že se něco takového stane. Byla stejně překvapená, jako já.

„Jdi za ní,“ zašeptala. Neváhal jsem a vyběhl ze třídy. Učitele jsem si nevšímal a klíčky od auta nechal Alice. Okamžitě jsem vběhl do lesa a zamířil k Bellině domu. Doufal jsem, že to ještě nebude vědět, že jí to budu moct říct šetrně. Neobtěžoval jsem se klepáním a vletěl dovnitř. Bella stála mezi kuchyní a obývákem a měla telefon u ucha. Chvíli se dívala do země, ale potom zvedla pohled ke mně. Byla zaražená a vypadala, jako by jí zrovna něco došlo. Oči se jí zaleskly a její tělo se sesunulo po rámu dveří. Už to ví. Okamžitě jsem přišel k ní a vzal do ruky mobil, ze kterého se ozýval Amyin hlas.

„Amy, tady Edward. Je mi líto, co se stalo.“

„Mně taky. Je Bella v pořádku?“ zeptala se úzkostlivě. Jak by mohla být v pořádku? Po tomhle zjištění rozhodně ne.

„Postarám se o ni. Ahoj,“ rozloučil jsem se a zaklapl telefon. Bella seděla na zemi a tlačila si kolena k hrudi. Opatrně jsem ji objal a ona mi skočila kolem krku.

Nezvládala to. V noci měla noční můry a ve dne z ní byla chodící mrtvola. Vyčítala si, že ji jako její strážný anděl nezachránila, nebo že neměla jeden z jejich věšteckých snů. Byl jsem bezmocný. Nechtěla si to nechat vymluvit. Stála si za svým a já už nevěděl, jak ji přesvědčit. Byla na tom hodně špatně, ale nechtěla, aby ji někdo litoval. Byla na to alergická a dávala to na sobě znát. Jenže jí to přerostlo přes hlavu.