16.04.2010 [19:00], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 2×, zobrazeno 3643×

Co když anděl začne krvácet před upírem?

Cítila jsem, jak se mě jímá strach, ale potom jsem si ho pořádně prohlédla. Byl uvolněný, dýchal, oči měl stále karamelové a na tváři mu hrál úsměv.

„Jaspere?“ zeptala jsem se ostražitě. Všichni se na něho otočili, ale on věnoval pozornost jenom mně.

„Klid. Odvedu tě na ošetřovnu,“ usmál se a zvedl mě ze země. Chce mě snad odnést někde, kde by ho lidé neviděli až by mě zabíjel? Zřejmě ano, protože mě místo na ošetřovnu donesl do šaten.

„Jaspere?“

„Bello, uklidni se. Neublížím ti. Nelákáš mě,“ usmál se.

„Nevím, jestli mám být ráda, nebo uražená.“ Zasmál se.

„Edward ti to neřekl?“ zeptal se.

„Neřekl co?“

„Tvoje krev – nevoní jako lidská. Voní po okurkách a citrónu. Musím říct, že je to příjemná vůně, ale nic, co by mi rozdmýchalo oheň v krku.“

„Ach… to jsem ráda.“

„Nevěřila jsi mi.“ Tohle nevyznělo jako otázka, spíše jako konstatování.

„Promiň, já…“

„Klid, chápu tě. Být tebou, taky bych se bál,“ povzbudil mě úsměvem.

„A proč jsi mě donesl tady?“ zeptala jsem se.

„Tak za prvé, Edward určitě brzo dorazí a na ošetřovně by ho s otevřenou náručí neuvítali. Krom toho tě určitě vezme za Carlislem. A za druhé… viděla jsi svou krev?“ zeptal se a ukázal na čelo. Zakroutila jsem hlavou a oddělala kapesník.

Myslela jsem, že bude prosakovat červenou tekutinou, ale on byl stříbrný. Nevěřila jsem vlastním očím a dvěma prsty si sáhla na ne úplně zaschlou ránu uprostřed mého obočí. Byly stejně stříbrné jako kapesník.

„Už víš, proč nikdo nesměl vidět, že krvácíš? Vypadá to, že v tělocvičně si toho nevšimli, ale na ošetřovně by jsi z toho jen tak nevyvázla,“ usmál se a dveře do šatny se s rozletěly dokořán.

„Jsem v pořádku,“ hlásila jsem, než stačil cokoliv říct.

„Vezmu tě za Carlislem,“ řekl a vzal mě do náručí. Jasper ho měl přečteného.

„Ne, budu v pořádku. Jenom jsem na to trochu šlápla. Budu maximálně kulhat, nic víc. Nepotřebuju ošetřit,“ zarazila jsem ho.

„Ale, Bello,-“

„Žádné ´Ale, Bello,´“ zarazila jsem ho. „Nechci do nemocnice. Může mě prohlídnout doma. Ale až po škole.“ Poraženě si povzdechl a přikývl.

„Na anděla jsi strašně tvrdohlavá,“ zasmál se.

„Na upíra jsi strašně ustrašený,“ vrátila jsem mu.

„Divíš se, když jsi taková nešika?“ zasmál se a políbil mě. Ochotně jsem mu polibky vracela a musela se držet, aby zůstalo jen u nich.

„Ehm… Můžete krotit svoje pocity?“ zeptal se Jasper pobaveně. Edward se zasmál a já zčervenala.

„Promiň,“ řekli jsme najednou. Edward mě položil na lavičku a společně s Jasperem mi prohlíželi nohu. Na tvářích měli ´odborné´ výrazy, až jsem se musela zasmát. Oba se na mě zmateně podívali, ale vrátili se zpátky k mé noze, když jsem zakroutila hlavou.

„Nejspíše to bude jenom zvrtnuté,“ konstatoval Edward.

„Ale pořádně,“ přisadil Jasper. No super, jsem nešika. Co mám dělat? Měla bych kolem sebe mít zorbingovou kouli, abych se nezranila. A při mém štěstí by se mi to podařilo i v ní.

„Tak já půjdu…“ začal Jasper a zarazil se, když zazvonilo, „do šatny. A ty by jsi měl taky zmizet,“ řekl a podíval se na Edwarda.

„Zvládneš to tady?“ zeptal se mě obezřetně.

„Samozřejmě, pane!“ zasalutovala jsem. Zakroutil hlavou a pohladil mě po tváři.

„Budu čekat venku,“ řekl a společně s Jasperem opustili šatnu. V rychlosti jsem se převlékla a vykulhala jsem ze dveří. Edward mě chtěl vzít do náruče, ale po mém silném protestu mě chytil kolem pasu, abych se co nejméně namáhala. Dovedl mě až k lavici na hodinu, kterou jsem měla s Rose.

„Co se ti stalo?“ zeptala se pobaveně.

„Moje přítelkyně je trdlo,“ zasmál se Edward a s veselým úsměvem na tváři odešel ze třídy.

„Měla jsem tělocvik,“ začala jsem a Rose mě přerušila.

„To vše vysvětluje,“ zasmála se.

„Nejsem zase taková nešika. A v tomhle jsem byla celkem nevinně,“ bránila jsem se. „Ten míč letěl přímo na mě a já si ho nevšimla dostatečně brzo. Trefil mě do hlavy a jak jsem zavrávorala, zvrtla jsem si kotník. Naštěstí mě Jasper odnesl do šatny.“

„Jasper? Ten na tebe přišel jak?“ zeptala se zmateně.

„Má se mnou tělocvik,“ odpověděla jsem stejně zmateně.

„Tělocvik?“ vykulila oči. „Jak to?“

„Prý se na tom domluvil s Carlislem. Bojí se o svůj život, kdyby měl biologii s Tanyou,“ zasmála jsem se.

„Já chci taky,“ zvolala smutně. „Nebojím se, že bych hodinu s ní nepřežila. Bojím se, že by ji nepřežila ona. Carlisle by mi to neodpustil…“

„Vy ji opravdu nemáte rádi, co?“ uchichtla jsem se.

„Vůbec! Leze mi na nervy její sebejistota,“ zavrčela. Musela jsem se usmát. Pamatuju si, kdy jsem stejně přemýšlela právě o Rose.

„Naučila jsem se nedat na první dojem, takže…“

„Jaký byl tvůj první dojem?“ zeptala se mě.

„Po tom, co se lepila na Edwarda? Špatný!“ řekla jsem tvrdě a ještě teď musela zatnout pěsti.

„Tentokrát můžeš na první dojem dát,“ uklidnila mě. „Ona byla vždycky taková. Chtěla mít všechno, na co si vzpomněla. Já byla oproti ní milá a skromná. Jediné, co v živ… věčnosti nedostala a to, co chtěla ze všeho nejvíc, byl Edward. On nikdy nebyl na takové, jako je ona. Netoužil po kráse, bohatství ani ničem podobném. Chtěl hlavně lásku. A teď má všechno,“ řekla a usmála se. Trochu jsem zčervenala a tak jsem odvrátila hlavu k tabuli.

„A co ti ostatní?“  zeptala jsem se.

„Eleazar a Carmen jsou manželé. Mám je ráda, jsou milí. Připomínají mi Carlisla s Esme, ale ty mám raději,“ usmála se. „Tanya, Irina a Kate jsou sestry, opravdové. Jejich matku zabili a je potom přeměnili. Kate je z holek nejstarší a taky nejrozumnější. Je střelená a hodně upovídaná. Vždycky se na ni těším. A Irina je její pravý opak. Je hodně tichá a má ráda svůj klid,“ vyprávěla. Povídaly jsme si celou hodinu a přerušilo nás až zvonění.

Na oběd jsem šla s Edwardem, se kterým jsem měla poslední hodinu. Jednou rukou nesl tác s jídlem a druhou mě opět podpíral okolo pasu. Měli jsme namířeno k jejich stolu, ale ten už byl obsazený. Respektive bylo volné už jenom jedno místo. Rose a Jasper se na nás zmučeně podívali a určitě posílali Edwardovi tiché prosby. Tanya byla ve svém živlu a hbitě kolem sebe rozhazovala rukama, protože právě vedla živou diskuzi s Alice.

„Hmmm… Běž za nima, já si sednu s Angelou,“ usmála jsem se v rychlosti, ačkoliv se mi z jeho náruče vůbec nechtělo.

„Ani mě nehne. Půjdu s tebou,“ usmál se a zamířil na opačnou stranu jídelny.

„Opravdu můžeš jít za nimi. Uvidíme se potom.“ Jen zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě.

„Můžeme si přisednout?“ zeptal se zdvořile a Amy div nezaskočilo.

„J-jasně,“ řekla a uhla s batohem. Edward mi pomohl usadit se a sedl si vedle mě. Vzápětí se rozpoutala hbitá konverzace.

„Prosím tě, Bello, příště mě upozorni, když bude chtít jít Alice nakupovat. Jenom, abych se s ní náhodou nesetkala,“ zasmála se Angela.

„Doufám, že brzo nebude chtít,“ odpověděla jsem a pohled zaměřila na Alice. Šibalsky se na nás usmívala.

„Ach ne, určitě něco plánuje,“ povzdechla jsem si a všichni se zasmáli.

„To já bych s ní nakupovat klidně šla. Benovi se se mnou nechce. Je hrozný,“ stěžovala si Amy.

„Amy, ne!“ vykřikla jsem zároveň s Edwardem a Angelou.

„Nevíš, co tě čeká,“ upozornil ji Edward. „Ta malá potvůrka toho vydrží víc, než na co vypadá.“

„Dobře, beru to na vědomí,“ rezignovala. Potom jsme se všichni pustili do jídla. Teda, všichni kromě Edwarda.

„A sakra,“ řekl potichu.

„Co je?“ zeptala jsem se s plnou pusou. V tom se otevřely dveře jídelny a dovnitř vešla… Jessica? Zalapala jsem po dechu a div mi nezaskočilo jídlo.

Můj pohled však padl na Edwarda a jeho tichou konverzaci s ostatníma. Měli vyděšené výrazy a mě teprve teď došla jedna maličkost…

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  nikolka (22.11.2011 20:10)

toto vôbec nebude dobré... Jessica sa vrátila, ktovie z kade... s pomstou na jazyku a keďže je tam aj Tanya... nepáči sa mi...

1)  Karolka (20.07.2010 18:21)

JAKÁ MALIČKOST??? Já už jsem na to přišla! Ty se v tom vyžíváš! Tebe prostě baví představovat si, jak se čtenáři na konci kroutí, jak žížaly na háčku! Jediný, co tě zachránilo, je fakt, že Jasper Bellu nekousnul.

1