16.04.2010 [15:52], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 5×, zobrazeno 3676×

Joan je úžasná žena, která Bellu dostane tam, kam potřebuje :)

Netrvalo to dlouho a Joan se vrátila zpátky do kuchyně. Podala mi oblečení, kabát a nějaké boty.

„Na co to je?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Půjdeme něco zařídit,“ mrkla na mě a odešla pryč. Podívala jsem se na hromádku v mých rukou a začala se oblékat.

„Hotová?“ ozval se Joanin hlas odněkud z prvního patra.

„Jo,“ křikla jsem na ni a zavázala si i druhou botu. Za pár sekund už stála vedle mě.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se, když zamykala dveře.

„Uvidíš,“ usmála se tajemně a vzala mě za ruku. Asi za pět minut jsme došly před velkou bílou budovu. Joan se na mě usmála a rychlým krokem se vydala ke vchodu. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovala, ale dohnala jsem ji ještě před dveřmi.

„Co tady děláme?“ zeptala jsem se a podívala se nad vchod, kde visela tabule s nápisem „Banka“.

„Nech se překvapit,“ usmála se a vešla dovnitř.

Vybrala si nějaké peníze a po půl hodině jsme vycházely ven.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě, když jsem odbočila na cestu, po které jsme sem přišly.

„Já…myslela jsem, že jsme přišly odtud,“ řekla jsem zmateně a ukázala na směr, kterým jsem se vydala.

„Nejdeme domů. Musíme ti koupit nějaké oblečení, aby jsi ve Forks měla v čem chodit.“ Ve Forks?

„Ale já nemám peníze, abych mohla do Forks,“ řekla jsem a sklopila oči. Přistoupila blíže ke mně a vzala mé ruce do svých. Cítila jsem, že mezi našimi dlaněmi byla ještě nějaká věc.

„Teď už máš,“ řekla potichu a pustila mě. Podívala jsem se do levé ruky a všimla si balíčku peněz. Nechápavě jsem se na Joan podívala a zakroutila hlavou.

„To si nemůžu vzít,“ řekla jsem a balíček jí vrátila zpátky.

„Isabello,“ řekla pomalu a ruce mi položila na ramena „mí rodiče jsou bohatí a já taky nevydělávám zrovna málo. Nežiju v luxusu, nemám to zapotřebí. Ty peníze nepotřebuju, ale tobě můžou pomoct. Můžou ti změnit život. Vezmi si je, prosím.“ Celou dobu se mi dívala do očí a peníze mi znovu vložila do dlaně. Pevně jsem je sevřela a objala ji.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a po tvářích mi stekly tři slzy. Tři – jedno z čísel, které se objevují v každé správné pohádce. Kéž by i můj příběh byl pohádkový.

„Pojď, půjdeme ti koupit něco na sebe, aby si z tebe ten kluk sednul na zadek,“ zasmála se. Přikývla jsem a společně s Joan se vydala vstříc nákupům.

„Joan, tohle už je šesté tričko na ramínka,“ podotkla jsem, když mi do kabinky strčila další tričko. „Neříkala jsi, že je ve Forks zima?“

„Já vím, ale když tohle je fakt krásné,“ bránila se. „A neříkala jsem, že je tam zima. Říkala jsem, že je to nejdeštivější místo ve Státech. Na léto se ti budou hodit.“ Zasmála jsem se a poslušně jsem ho vyzkoušela. Bylo bílé s červenými kytičkami.

„Jak ti sedí?“ ozvalo se za závěsem. Místo odpovědi jsem jej odhrnula a rovnou se jí v něm ukázala.

„Sluší ti. A půjde perfektně k těmhle kalhotám,“ řekla a podala mi červené přiléhavé kalhoty.

Nakonec mi koupila 4 kalhoty, 7 triček na ramínka, 4 trička s dlouhým rukávem, 8 s krátkým, 2 košile, několik druhů spodního prádla a 4 páry bot. Doufala jsem, že už půjdeme domů, ale Joan trvala na tom, že od ní neodjedu bez doplňků.

Prstýnky, náušnice, brýle, kabelky, mobil, počítač a plno dalších věcí, to všechno mi Joan musela koupit, než jsme mohly jít domů.

Po cestě stihla Joan zjistit odjezdy autobusů a obstarat mi dům ve Forks. Náhodou byl jeden volný a sehnala i někoho, kdo mi ho zařídí, takže jsem se nemusela o nic starat.

Doma jsme zabalily všechny věci do cestovních tašek a večer se podívaly na několik filmů.

Autobus mi jel už v 9 hodin ráno. Joan mě doprovodila až na zastávku a pomohla mi s věcmi.

„Mojí adresu máš, tak mi nezapomeň psát,“ rozkázala.

„Nezapomenu,“ přikývla jsem. „Děkuju ti za všechno. Jak se ti můžu odvděčit?“

„Hlavně buď šťastná a nikým si nenech zkazit svou pohádku. To ty jsi princezna, která má získat svého prince a být s ním až do smrti šťastná. Nezapomeň na to,“ řekla a se slzami v očích mě objala.

„Nezapomeň na mě, Is!“ prosila a její slzy mi máčely tričko.

„Nezapomenu, slibuju,“ odpověděla jsem stejně ubrečeným hlasem.

„Už ti to jede,“ řekla a odtrhla se ode mě.

„Dobře dojeď a nezapomeň, je to jenom tvoje pohádka,“ upozornila mě znovu.

„Budu na to myslet. Děkuju za vše, bez tebe bych to nedokázala,“ řekla jsem a vzala do rukou své tašky. Nastoupila jsem do autobusu a sedla si na sedadlo u okna. Autobus skoro prázdný a byla v něm zima. Zachumlala jsem se do bundy, kterou mi Joan koupila. Podívala jsem se z okna a uviděla její vysokou postavu s dlouhými blond vlasy. Po tvářích jí stékaly slzy a v očích byla bolest. Neznaly jsme se dlouho, ale i to nám stačilo, aby se z nás staly skvělé kamarádky. Připomínala mi Mary Ane, mojí andělskou kamarádku. Kamarádku, po které se mi hrozně stýskalo. Autobus se s drkotáním rozjel a Joanina postava pomalu mizela. Teď už jsem v tom byla sama. Už mi neměl kdo pomáhat. Musela jsem si pomoct sama.

Krajina kolem mizela a objevovala se zase nová. Zasněžená i zelená. Ze zamračených měst jsme přejížděli ke slunečným a zase do zamračených. Cesta byla docela únavná, a tak jsem usnula. Vzbudila jsem se až sluneční paprsky dopadly na mou tvář. Cítila jsem to teplo, které z nich sálalo a užívala si ho. Otevřela jsem oči a podívala se z okna. Nebe bylo skoro bez mráčku a po sněhu ani památky.

„Konec, slečno. Musíte si vystoupit,“ ozval se řidičův hlas. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zjistila, že jsem v autobuse zbyla sama. Popadla jsem tašky a vystoupila do zimy ranního dne. Rozhlédla jsem se kolem a viděla plno dalších autobusů. Nevěděla jsem jak najít ten pravý, který by mě dovezl do Forks.

Nakonec jsem ho přeci jen našla a nasedla dovnitř. Do Forks jsem přijela okolo poledne. Na zastávce mě měla vyzvednout žena, která mi zařizovala dům. Sedla jsem si na lavičku a vyčkávala. Netrvalo dlouho a zastavilo přede mnou černé auto. Okno spolujezdce se spustilo dolů a v něm se objevil vlídný obličej ženy. Tvář křídově bílá, zvláštně hnědé oči a dlouhé hnědé vlasy. Na tváři se jí na chvíli objevilo zděšení, ale hned ho vystřídal zářivý úsměv.

„Jsem Esme Cullenová. Vy jste Joan Swanová?“ zeptala se.

„Ano. Vlastně ne,“ opravila jsem se. „Joan vám volala, ale ten dům je pro mě,“ usmála jsem se.

„Dobře, tak si nastupte,“ usmála se a já poslechla.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  nikolka (18.11.2011 17:17)

milujem Joan...
Forks... Bella si prišla po lásku..

4)  ODCULTI (27.08.2011 14:12)

nadherny

2)  Karolka (15.07.2010 23:28)

Já chci taky kamarádku Joan!!! To je ještě krásnější než Popelka! Není ona Joan taky anděl? Uááá! A už je tam Esmé! Edward určitě nebude daleko. Proč jen to má tolik kapitol! To asi nebude tak lehké... Letím dál!

1