16.04.2010 [16:21], Ree, ze série Slzy anděla, komentováno 5×, zobrazeno 3672×
Někteří chlapi jsou natvrdlí, zvlášť když to jsou upíři. Některé ženské jsou zase citlivky, zvlášť když to jsou andělé.
„Odvezu tě,“ nabídl se a zabořil mi tím nůž do srdce. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nebyla jsem schopná slova. Copak jsem toho chtěla tak moc? Chtěla jsem s ním být šťastná. Chtěla jsem, aby mě miloval stejně, jako miluju já jeho. To bylo moje jediné přání. Proč mě trápil ještě víc? Copak mu to ještě nestačilo?
„Já… Ne,“ vydechla jsem nakonec. „Děkuju, ale raději pojedu autobusem, řekla jsem a s taškou v ruce opustila domov. Nohy mě jen tak tak unesly. Celá jsem se chvěla a snažila se zadržet slzy.
„Přece se s tím nepotáhneš,“ řekl a usmál se, když mě dohnal. Vzal mi tašky a vracel se k autu. Pomalu jsem se ploužila za ním a snažila se slzy udržet na svém místě. Chtěla jsem je pozdržet alespoň dokud budu s Edwardem.
Otevřel mi dveře spolujezdce a nechal mě nastoupit. Dotek sedadla jakoby povolil všechnu mojí snahu a slzy začaly stékat.
Nechtěla jsem, ať mě takhle vidí, a tak jsem celou dobu pozorovala krajinu, míhající se za mým okýnkem. Tohle místo pro mě bylo velkou součástí života. Nechala jsem tady všechny svoje vzpomínky a své srdce. Kousek před letištěm jsem se alespoň trochu uklidnila. Edward mi donesl tašky až do letištní haly, a tam se se mnou rozloučil.
„Budeš nám chybět, Bello!“ řekl a usmál se na mě. Chtělo se mi křičet a brečet, ale zároveň jsem mu chtěla skočit kolem krku a políbit ho.
„Vy mi taky. Vyřiď všem, že je mi líto, že jsem se nerozloučila, ale nešlo to.“ Přikývl.
„Můžu tě ještě o něco poprosit?“ žádala jsem, než stihnul odejít.
„Ano?“ zeptal se zvědavě.
„Kdybych teď napsala dva dopisy, předáš je Alice a Angele?“ zeptala jsem se. Zvlášť s těma dvěma jsem se chtěla rozloučit.
„Samozřejmě.“
Vytáhla jsem z tašky dva papíry, obálky a tužku a dala se do psaní.
Angelo,
promiň, že jsem se s tebou nerozloučila osobně, ale všechno dopadlo jinak, než jsem plánovala. Chtěla jsem tady zůstat napořád, ale onemocněla mi maminka, a tak musím za ní. Doufám a věřím, že se ještě někdy uvidíme. Musíme. Mám Tě hrozně moc ráda a to se nikdy nezmění. Všechno, co jsme spolu zažily, zůstane v mém srdci napořád a naše společné fotky mi Tě budou připomínat. Nikdy na Tebe nezapomenu. Přeji Ti všechno štěstí světa, protože Ty si ho zasloužíš. Jsi úžasná osoba, která mi ve všem hrozně moc pomohla. Pozdrav Amy a Bena. A mějte se s Benem pořád stejně rádi, protože Vám to spolu sluší. A nezapomeň, tohle je jenom Tvoje pohádka. To Ty jsi princezna ve Tvém světě, tak si to nenech nikým zkazit.
Mám Tě moc ráda,
Isabella
Dopis jsem dala do obálky a zalepila ji. Na přední stranu jsem napsala Angelino jméno a pár slz mi skapalo přímo doprostřed. Vzala jsem druhý papír a začala psát další – o hodně těžší – dopis.
Alice,
sestřičko moje milovaná, ani nevíš, jak je mi líto, že Tě musím opustit. Není to pro mě lehké. Jsi úžasná osoba a dokázala jsi mi, že život je zábava. Neexistujou slova díků, které bych Ti mohla napsat. Děkuju za úplně všechno, co jsi pro mě udělala. Děkuju za všechny ty dny strávené s Tebou. Byly to nezapomenutelné zážitky. Všechno ale jednou končí a můj život ve Forks končí právě dneska. Nikdy na Tebe nezapomenu, protože Ty jsi osoba, na kterou se zapomenout nedá. Byla jsi mi vždy oporou a dobrým rádcem, ať už v módě, nebo v ostatních věcech. Je mi líto, že jsem se s Tebou nemohla rozloučit osobně, ale rozhodla jsem se náhle. Nemohla bych tady žít a vím, že to chápeš. Prosím, nikoho z toho neobviňuj a hlavně na mě nikdy nezapomeň, protože já nezapomenu. Každý den, když se budu oblékat, česat anebo jenom tak sedět a dívat se na televizi, pokaždé si vzpomenu na skřítka, který mi tyhle chvíle zpříjemňoval. Pokaždé si vzpomenu na Tebe. Rozluč se za mě se všemi doma. Jasperovi řekni, ať se o tebe vždy stará, Emmettovi, aby nikdy nezapomněl na svoje vtípky. Rose, aby shodila svou nepřístupnou masku, pod kterou se skrývá laskává a přátelská bytost. Esme a Carlislovi, aby se na mě nezlobili. Byli pro mě matkou a otcem a to se nikdy nezmění, NIKDY! Byli jste mi rodinou.
Mám Vás hrozně moc ráda,
Bella
I tenhle dopis jsem dala do obálky a podala Edwardovi.
„Měj se krásně,“ řekl a políbil mě na tvář. Slzy bolesti si prořezávaly cestu skrz mé pevně sevřené víčka. Chtěly se dostat na světlo světa, ale já jim v tom bránila. Raději jsem se otočila a šla si koupit letenku. byla jsem ráda, že mi Joan posílá nějaké peníze, protože nemít na letenku, asi bych se ve Forks utrápila.
Koupila jsem si letenku a posadila se na židli v hale. Přemýšlela jsem a vzpomínala na Edwarda, Alice a celou jejich rodinu. Slzy konečně měly volný průchod a značně toho využívaly.
Rozezvonil se mi mobil, a tím mě dokonale vytrhnul z přemýšlení. Přijala jsem hovor, aniž bych se podívala na displej a vzápětí jsem toho litovala.
„Bello, nemůžeš to udělat,“ ozval se ze sluchátka ublížený hlas Alice.
„Alice, prosím, nech to tak, jak to je,“ prosila jsem ji a snažila se mírnit bolest v mém hlase.
„Jenom proto, že je Edward pitomec, nemusíš odcházet,“ vzlykala Alice. „Nedovolím to.“
„Alice, za pět minut nastoupím do letadla. Nezabráníš mi v tom,“ řekla jsem odhodlaně. Z telefonu se ozývaly jenom její vzlyky.
„Jsi úžasná osoba a nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát. Opatruj se a dej pozor na celou rodinu,“ prosila jsem a rozvzlykala se taky. Slyšela jsem hlasité popotáhnutí a potom se zase ozval Alicin hlas.
„Hrozně moc jsi mi toho dala, nám všem. Díky tobě už nebudeme stejní, Bello! Děkuju, že jsem tě mohla poznat. Mám tě ráda a nikdy na tebe nezapomenu, nikdo z nás. Vzala sis s sebou kus našich mrtvých srdcí. Osvětlila jsi nám život, a za to ti hrozně moc děkuju.“ Na tváři mi zase vykouzlila úsměv, ale slzy tekly ještě víc. Když jsem ji slyšela mluvit, pocit viny a bolest z odjezdu se ještě zvětšoval, ale věděla jsem, že je to to nejlepší.
„Musím jít, Alice. Mám vás ráda a nikdy na vás nezapomenu. Vyřiď to prosím všem.“
„Vyřídím. Opatruj se, Bello!“
„Budu,“ slíbila jsem a ukončila hovor.
Ani nevím, jak jsem se dostala do letadla, přes slzy jsem skoro neviděla. Let byl sice krátký, ale podařilo se mi za tu dobu trochu uklidnit. Z letiště jsem si vzala taxi a jela za Joan.
Edward:
Cestou domů jsem nespustil nohu z plynu. Stále jsem přemýšlel, jestli to bylo správné. Jestli to, co jsem udělal, bylo to nejlepší. Bylo to to nejlepší pro ni. Na nás nezáleží. Byli jsme pro ni moc nebezpeční. Nejdříve jsem se jí chtěl omluvit, ale když jsem ji uviděl s taškou a poté, co řekla, že odjíždí… napadlo mě, že je to dobrý nápad. Neměl jsem právo ji tady držet.
Po cestě jsem se stavil u Angely, abych jí předal Bellin dopis. Teď mě čeká ta horší část – předat dopis Alice. Věděl jsem, že na mě bude naštvaná, ale nevěděl jsem, že jí ublížím až tak moc.
Když jsem zastavil u domu, ještě chvíli jsem zůstal v autě a snažil se připravit. Po chvíli jsem to vzdal a z auta vypadl.
„Alice?!“ zavolal jsem do domu. Vzápětí byla u mě.
„Tohle je pro tebe,“ řekl jsem a podal jí dopis. Okamžitě poznala Bellino písmo. Roztrhla obálku a začala číst.
„To ne! Proč?“ ptala se zmateně.
Alice to došlo… nebo spíše viděla, co bych jí odpověděl.
„To jsi neudělal! Řekni, že jsi to neudělal!“ křičela na mě.
„Co se stalo?“ ptal se Jasper a v tu samou chvíli už stál vedle Alice a objímal ji.
„Neměl jsem jinou možnost,“ řekl jsem tvrdě a vydal se do pokoje.
„Copak jsi takový idiot?! Jak jsi to mohl udělat? Jak jsi to mohl udělat jí? A co my? Myslel jsi i na nás? Myslel jsi na to, že ji máme rádi?“
„Bylo to její rozhodnutí, Alice! Co jsem měl dělat?“ vykřikl jsem. Všiml jsem si, jak se Jasper vedle ní napřímil a z jeho hrdla se ozvalo potlačované zavrčení.
„Měl jsi ji zadržet! Hlavně jsi ji neměl odvážet na letiště. Nenapadlo tě třeba, že doufala, že ji zadržíš? Ale ty ne, ty jí necháš jít a ještě se ptáš, co jsi měl dělat?“ křičela.
„Je to to nejlepší pro ni a věř, nebo ne, ale i pro nás!“ nenechal jsem se.
„Ne, Edwarde! Možná je to to nejlepší pro tebe, i když, taky časem poznáš, jak hrozně jsi se mýlil. Ale rozhodně to není to nejlepší pro mě. Nesnáším tě!“ křičela a pod nápory vzlyků se jí podlomily kolena. Jasper ji rychle zachytil a všichni ostatní mě propalovali pohledem. Stále nevěděli, co se děje a já neměl chuť jim to vysvětlovat. Otočil jsem se a odešel do svého pokoje. Stále jsem se přesvědčoval, že to bylo správné rozhodnutí. Když se s ní nebudeme stýkat, nemůže nám ublížit a my zase nemůžeme ublížit jí.
Čekal jsem pár minut, až se úplně uklidním a potom jsem vyšel z pokoje, abych to Alice v klidu vysvětlil. Právě telefonovala, tak jsem zůstal stát za rohem a poslouchal ji.
„Bello, nemůžeš to udělat,“ prosila. Proč do toho musí pořád zasahovat?
„Jenom proto, že je Edward pitomec, nemusíš odcházet,“ vzlykala v Jasperově náručí. Nejsem pitomec, jenom se bojím o Bellu i o svou rodinu. „Nedovolím to.“ Proč mě nikdo nechápe? Dokonce ani Rosalie, která teď seděla v Emmettově objetí a v duchu mě proklínala. Myslel jsem, že alespoň ona bude šťastná.
„Jsi úžasná osoba a nejlepší kamarádka, jakou jsem si mohla přát. Opatruj se a dej pozor na celou rodinu,“ slyšel jsem přes Aliciny myšlenky. Konečně jsem pochopil, jak moc to Belle ublížilo. Ale i přesto jsem se nevzdal svého přesvědčení, že to pro ni bude lepší.
„Hrozně moc jsi mi toho dala, nám všem,“ promluvila Alice, když se trochu uklidnila. „Díky tobě už nebudeme stejní, Bello! Děkuju, že jsem tě mohla poznat. Mám tě ráda a nikdy na tebe nezapomenu, nikdo z nás. Vzala sis s sebou kus našich mrtvých srdcí. Osvětlila jsi nám život, a za to ti hrozně moc děkuju… Vyřídím. Opatruj se, Bello!“ Potom už zaklapla telefon.
„Odletěla?“ zeptala se Esme mezi vzlyky. Alice se zmohla jenom na přikývnutí.
„Zajedeme pro ni a vezmeme ji zpátky,“ navrhl Emmett. To jsem nemohl dovolit.
„Ne, Emmette! Necháte to tak, jak to je. Je to bezpečnější jak pro ni, tak pro nás. Nech ji na pokoji. Budeme žít jako dřív. Budeme se chovat, jako by neexistovala,“ řekl jsem, ale už teď jsem věděl, že to nesplním. Nikdy ji ze svého srdce nevymažu. Rose už to nevydržela a vybouchla.
„Jestli ty chceš dělat, že neexistuje a nikdy nám nevstoupila do životů, tak to předstírej, ale nenuť do toho nás. Stala se členem rodiny a nebude to jinak ani kdyby ses stavěl na hlavu. Bella byla naší součástí a kvůli tobě je teď pryč. Nepojedeme za ní, budeme její přání respektovat, ale nikdy… NIKDY nebudeme předstírat, že neexistuje. A hlavně ti nikdy neodpustíme, že jsi nás o ni připravil,“ křičela Rosalie a vyběhla z domu. Emmett na mě hodil rozzuřený pohled a vyběhl za ní. Alice se stále schovávala v Jasperově náručí a ten ji vyváděl ven. Můj pohled se teď stočil na Carlisla a Esme. Oba mě pozorovali s bolestnými výrazy. Esme jenom kroutila hlavou a v hlavě jí kolovala jen jediná otázka – Proč?
„Byli jsme pro ni moc nebezpeční,“ vysvětlil jsem zkroušeně. „Ty mě chápeš, že ano, Carlisle?“ zeptal jsem se s nadějí.
„Promiň, ale ne. Nehrozilo jí tady větší nebezpečí, než když se teď někde potlouká bez naší ochrany.“
„Žila tady s námi dlouho a nikdy se nic nestalo. Ani malá nehoda, která by k něčemu nebezpečnému mohla vést. Nechal jsi ji jít, protože sis nebyl jistý svými city a tohle bylo nejlepší odůvodnění. Ne pro nás, ale pro tebe. Nalháváš si, že je to proto, aby byla v bezpečí, ale ve skutečnosti se bojíš svých citů k ní,“ řekla Esme smutně a ke konci už šeptala. Zíral jsem na ni a nebyl schopný pohybu. Zvedli se a odešli. Zůstal jsem tam sám. Sám v celém domě. Způsobil jsem jim velkou bolest. Bolest, kterou jsem cítil i já. Mé srdce bylo prázdné. Kousek se z něj odlomil a zůstal u ní.
Vyšel jsem schody a zase skončil u sebe na posteli. Přemýšlel jsem nad slovy Esme. Mohla mít pravdu? Opravdu jsem se tolik bál svých citů, že jsem ji raději nechal odejít? Jedna část mě mi nadávala, jak jsem to mohl dovolit, ale ta druhá mě ujišťovala, že jsem udělal správnou věc.
Celé dny jsem byl zavřený v pokoji. Pořád jsem přemýšlel jen nad jednou věcí a pořád jsem docházel k závěru, že lépe jsem se rozhodnout nemohl. Byl jsem se svým rozhodnutím spokojený, ale rodina mi neodpustila. Dřív by mě Esme prosila, abych konečně vyšel z pokoje, ale teď… Nikoho nezajímalo, že jsem zavřený stále tady. Na lovy jsem chodil sám a do domu se dostával skrz okno ve svém pokoji. Už dlouho jsem nikoho z rodiny neviděl, i když byli jen přes jedny pitomé dveře. Napadlo mě, že bych mohl odejít. Třeba bych se na nějakou dobu nastěhoval ke Kate, Tanye a Irině. Ty by mi to určitě nevyčítaly.
„Opovaž se. Už tak dost trpíme. Okamžitě si to vyžeň z hlavy,“ řekla Alice naštvaně a zase zmizela.
4) Alison (21.03.2011 20:25)
Neskutočne ma sklamal :/
Ja len dúfam, že sa k nej priplazí na kolenách a odprosí ju Lebo momentálne by som ho najradšej A Is veľká hrdinka keď sa dokázala ešte tak pozbierať a rozprávať sa s ním (ja by som )
2) Liri2 (03.08.2010 19:41)
Edwarde ty seš takový idiot! Jinak moc hezká kapitolka, kdybych vedle sebe neměla maminku, rozbrečela by jsem se. Vložila jsi do toho hodně pocítů až to bolí
1) Karolka (16.07.2010 01:09)
Edwarde, na slovíčko... Jo a ještě jsem ti chtěla říct... Tak. Doufám, že teď už si dokonale rozumíme.
Jdu spinkat, Renčo. A budu doufat, že se to v dobré obrátí. Děkuju.
5) nikolka (19.11.2011 00:18)
jedným slovom - Edward je idiot, čo to nechápe, že ju ľúbi?