14.07.2010 [14:15], Amisha, ze série Slunce ledem popálené, komentováno 15×, zobrazeno 2789×

Bella trucuje a utíká do lesa. Kde ji potká malé překvapení...

3.

Vůbec nic jsem nechápala. Naši už mě do školy ve Forks nepustili. Něco se dělo a nikdo mi nechtěl říct, o co jde.

Od toho dne, kdy jsem rozbila Edwardu Cullenovi auto, uběhl týden. Seděli jsme v kuchyni a jedli snídani. Všichni se tak podivně šklebili.
„A dost! Vidím, že máte nějaké tajemství. Proč mi ho nechcete říct?“ vztekala jsem se.
„To nejde, zlatíčko, chceme abys žila v normálním světě.“
Hm, teď to máma vylepšila. Opravdu jsem o moc míň zvědavá, že? Vztekle jsem se na ně podívala, popadla svačinu a vyrazila ven ze dveří.
Kašlu na ně! Kašlu na školu! A na tebe kašlu taky! zahrozila jsem směrem k nebi. Dupala jsem si to k lesu, ani mě nenapadlo vzít si auto. Rozhodla jsem se, že dnes do školy nepůjdu. Stromy kolem mě houstly, mně to bylo jedno. Trucovala jsem.
Došla jsem na zvláštní louku ve tvaru dokonalého pravidelného kruhu. Všude voněla spousta různobarevných květů. Zhluboka jsem se nadechla a... Kýchla.

Krucifix!
Raději jsem pokračovala v cestě. Hluboko v lesích šuměl vodopád. Vlastně to byl pramen čisté vody, která se dala pít. Už jsem byla blízko a slyšela hukot vody padající z výšky patnácti metrů. Konečně jsem k němu došla a vytáhla z batohu láhev. Sklonila jsem se a chtěla napustit vodu. Náhle se lesem ozvalo vlčí vytí. Minimálně dalších pět mu odpovědělo.Sakra! To jsem tedy nedomyslela. Budu pro ně snadná kořist. Panikařila jsem.
Pomalu jsem couvala, dokud jsem zády narazila na velký plochý kámen. Stála jsem úplně nehnutě, dýchala velmi mělce. Už byli blízko. Slyšela jsem jak funění a čichání. Dovedla jsem si představit, jak s čumáky u země hledají kořist. Mě!
Pak už z lesa vystoupil první.

Bože, on je velkej jako kůň!

Koukla jsem na pramen a ještě si stihla pomyslet něco o radioaktivní vodě, když vlk otočil tu velkou hlavu přímo na mě.
Zavrčel. Vzápětí dlouze zavyl a jeho druzi mu ihned odpověděli.

Tak a je po mně!
Byl obrovský. Čím víc se blížil, tím horší to samozřejmě bylo. Cenil zuby. Za ním z lesa vystupovali další - nejděsivější noční můra, co jsem kdy viděla.
„Hele, běžte si najít něco jinýho. Mě se nenažerete. Fakt! Jenom si podráždíte žaludky,“ zkoušela jsem je přemluvit. U vzteklých psů to někdy fungovalo. Prý...
Soudě podle toho, že se pořád přibližovali, tak tady asi ne.
Rudohnědý vlk štěknul na toho, co mě našel jako první. Ten jenom zakňučel a lehl si na břicho. Pořád na mě upíral toužebný pohled.
Ten velkej červenej se najednou otočil a skočil do lesa. Nechcete to udělat všichni, pomyslela jsem si s nadějí. Co ale následovalo, by mě nikdy nenapadlo.
„Sethe, nech ji na pokoji. Myslím, že lekci už dostala,“ ozval se z lesa Jacobův hlas.

Moje hlava odmítala přijmout, co slyšela. Hleděla jsem směrem, odkud se ten hlas ozýval. Jacob pomalu vylézal z porostu. Šel pomalu a váhavě, až ho ta jedna obluda čumákem o dva metry popostrčila. To už jsem nevydržela, kníkla jsem a byla tma.
Ze spánku mě budily otravné hlasy. Ohnala jsem se rukou, ale nahmatala jen něco mokrého a slizkého.

Já toho Jacoba zabiju! Co mi to zase dal do postele?
Jacob... Velcí vlci! Panebože!!!

Otevřela jsem jedno oko. Nade mnou se skláněl Jacob a vedle něj ležela na zemi šedobílá obluda. Vyděšeně jsem ucukla o kus dozadu. Jacob se pořád usmíval. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byli všude. Seděli v kruhu okolo mě. Co to sakra...
„Co se to děje?“ zeptala jsem se nahlas. Jacob na mě koukal a zvednul jedno obočí, jako by mi něco evidentního nedocházelo.
Podívala jsem se znovu po všech okolo a počítala. To snad není pravda...
„Vy jste všichni vlci? Sam, Seth, Quil, Embry, Paul, Leah?“

Sborové štěknutí. No tohle!
„Ale jak to?“ nechápala jsem.
„Pamatuješ si na táborák?“

Kývla jsem.

„Tam to začalo.“ Jacob se najednou tvářil smutně.

Jenomže to by znamenalo, že ty legendy nejsou... legendy, ale...
Sledovali jak si to dávám dohromady.
„Takže existují i upíři?“ Vlastně už to ani nebyla otázka.
„Jo, existují a je jich hodně. Potkala jsi je ve škole.“
„Cullenovi?“ Vytřeštila jsem na něj oči.
„Nevíme, co tu chtějí, a zatím nikdo nezmizel. Ale je potřeba je hlídat,“ pronesl naštvaně.

Hm, upíři a vlci. Proto tak vyšiloval. Moment! Já jsem pro upíry potrava!!! Proboha...
Začaly mi drkotat zuby. Myslím, že se konečně dostavil šok. Jacob mě objal. Byl hrozně horký. Uklidňovalo mě to.
„Musíme ji dostat domů,“ prohlásil rozhodně.
„Myslíš, že... No, že by ses mi udržela na zádech?“ zamrkal na mě svýma dlouhýma tmavýma řasama.

Jako na vlkovi? Ehm... Teď, když jsem zjistila, kdo jsou, že mě nechtějí sníst, neviděla jsem v tom žádný problém. Jsem vážně divná. S úsměvem jsem mu kývla. Bylo vidět, že se mu ulevilo. Odběhl do lesa a vrátil se po čtyřech. Sahal mi po ramena. Lehl si přede mě, abych se na něj dostala. Pohladila jsem ho. Jeho srst byla taková tuhá, ale zároveň hebká. Pod mým dotekem začal spokojeně vrnět. Opatrně jsem vylezla mezi jeho lopatky. Napřed jsem se chtěla chytit jeho srsti, ale potom jsem si hlavu položila na jeho krk a objala ho rukama. Celá smečka se zvedla a rychlejším krokem jsme běželi domů...
Přede dveřmi na nás čekala maminka a Billy. Vypadali, že se jim hodně ulevilo. Seskočila jsem mámě rovnou do náruče. Plakala. Proč proboha?
„Mami... ššš... už jsem doma, nic se mi nestalo,“ snažila jsem se ji uklidnit. Billy koukal na svého syna proměněného do téhle bizarní podoby s láskou.
Vlci se odběhli přeměnit, aby s námi mohli taky mluvit. Mezitím jsem si na verandě povídala s mámou. Přísahala jsem, že už nikdy nic takového neprovedu. Taky jsem jí ale vynadala, že mi takový detail, jako je smečka obrovských vlků, neprozradila. Všichni se mou naštvaností hodně bavili. A taky tím, jak jsem se jich v lese bála. Pitomci! Velcí, chlupatí a moji. Ale pořád pitomci.

Před domem zastavilo poštovní auto.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  kytka (11.09.2011 21:32)

To by musela být krása, vidět Bellu, jak přesvědčuje vlky, že si s ní jen podráždí žaludky. Geniální. díky.

14)  Kristiana (17.06.2011 18:38)

Jacob mě tou lekcí, kterou jí dali trochu nakrkl. Vsadím se, že to byl jeho nápad, takhle ji postrašit.
Co nebo koho poštovní auto dovezlo?

13)  Abera (20.09.2010 21:42)

12)  Ewik (15.08.2010 21:27)

11)  Hanetka (04.08.2010 20:24)

Tak, dočítám resty. A uáááá, já se chci taky projet na vlkovi! A honem jdu dál!

10)  piskot94 (14.07.2010 20:48)

moc se mi to líbínkuje čekám na další!

9)  sfinga (14.07.2010 18:16)

Tak tohle je povídka podle mého gusta. Jsem totiž naprostý a šílený cvok do Jacoba a ten tvůj se mi moc líbí.

Jen jsem zvědavá, jestli se mezi nimi projeví něco víc, než sourozenectví.

Já mít takovýhodle nevlastního bráchu

Amishko, jsi šikulka.

8)  Rosalie7 (14.07.2010 15:25)

hej to je úžasný! Opravdu se to čte jedna básen a je to úplně super. Taková malá odlechčení jako kýchla a to, jak mluví s vlky - no prostě ženiální!
Jsem jen zvědavá, jaký bude její přístup k upírům, když je ted ve spárech smečky a taky, jetli bude s Jakem jen ségra nebo jí taky projeví nějaký city. Rozhodně je tahle smečka fakt roztomilá a jejich kolektivní odhalení toho tajemství mě moc pobavilo a zároven překvapilo, protože většinou s tím na Bells vyrukuje Jake sám a tajně...
Těším se na další dílek, Rose

7)  eMuska (14.07.2010 15:19)

to bolo perfektné! ale nezabúdaj, že to musí byť B+E!!!

6)  Silvaren (14.07.2010 15:02)

Bella je vtipálek "Nechcete to udělat všichni?" Jsem zvědavá, jak to teď bude mezi ní a Edwardem.

5)  sakraprace (14.07.2010 14:56)

Paráda, Amisho, naprostá paráda. Obzvláště to setkání s vlky.
Moc se těším na další.

4)  ambra (14.07.2010 14:52)

Tohle je psáno tak krásně lehoučkým perem! Kýchla radioaktivní voda pošimrané žaludky . A POŘÁD je tam TO jiskření! No fakt jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet...

2)  Karolka (14.07.2010 13:53)

Setkání s vlky je fakt luxusně napsané. Člověk je prostě musí mít rád. A tahle Bella nejspíš nebude mít ráda upíry... no, to bude ještě zajímavý...

1)  Evelyn (14.07.2010 13:46)

Povedená kapitola
Jsem zvědavá, jestli se ještě zapojí Cullenovi

1