30.04.2010 [00:15], Karolka, Povídky jednorázové, komentováno 106×, zobrazeno 13613×

Můj mozek potřebuje občas vyventilovat. A vy máte tu sm... štěstí, že jste toho svědky...

Varování všem čtenářkám SvE, Davidova příběhu, Dvou zrcadel, Šach - Matu a série o Jakovi: NEČTĚTE TO!

(Jestli neodoláte, následky si přičtěte samy...)

Třeštila mi hlava a nohy i ruce se mi klepaly. Tentokrát jsme to s Frankam vážně přepískli. Mělo mi bejt jasný, že změna soutěže „metr piv“ na „metr rumů“ nemůže dopadnout dobře. Sice jsem nevyhrál, byl jsem o tři panáky pozadu, ale Frank se ze svýho vítězství neradoval dlouho. Vzápětí vyhrál i soutěž v házení šavle do dálky.

Teď svítalo a já marně přemejšlel, kde přesně jsem. Chtěl jsem se vydrápat na nohy, ale jakmile jsem zvednul hlavu, rozbouřený krevní oběh roznesl do těla zbytky nevstřebaného alkoholu.

„Hgrrrrrva,“ vyheknul jsem a svalil se zpátky.

„Doktore Cullene, doktore Cullene!“ zavřeštěl vysokej ženskej hlas o tři metry vedle a dva metry vejš. „Další voják s chřipkou!“

„Hech?“ vyžbleptnul jsem a zkusil se aspoň otočit na bok. Nepovedlo se. Jen se mi zase začal zvedat žaludek.

Vzápětí se nade mnou skláněl blonďák s rouškou přes obličej.

„Ty máš ale khukadla,“ vyjevil jsem se a píchnul ho prstem do roušky. Jeho oči měly barvu strouhaný mrkve a navíc jsem se nemoh´ zbavit dojmu, že má místo dvou čtyři...

„Má horečku,“ řekla okatá rouška rozrušeně. Osahával mi krk. „Zavolejte chlapce s nosítky, Esmé. Musíme ho hned dostat do nemocnice.“

„Nejsem Hesmé, sem Erwrd,“ řekl jsem dvěma prostředním očím.

Najednou mě někdo čapnul za ruce i za nohy a letěl jsem. Byl to úžasnej pocit. Vždycky jsem chtěl vědět, jaký to je. Jenže pak se mi zase udělalo šoufl.

„Asi budu bl...“ víc jsem nestih´. Vždycky jsem byl rychlejší k činům než k mluvení.

Můj let se zastavil, nohy mi žuchly na zem a někdo mě zezadu podepíral.

„Nic si z toho nedělej, chlapče,“ ozvala se zase rouška, tentokrát za mnou. „Zvracení je u španělské chřipky běžné.“

Rozhodl jsem se, že ho poslechnu a zopakoval jsem to. A že jsem poslušnej kluk a z armády zvyklej plnit rozkazy, nic jsem si z toho nedělal ani v sanitce a na chodbě v nemocnici.

Položili mě do postele a do pusy strčili slanou tyčku. Byla pěkně stará a okoralá. Vůbec jsem jí nemoh´ ukousnout.

„Vemte mu to! Nebo spolkne rtuť!“ zaječel mrkvoočka, když se mi konečně povedlo ten pišingr překousnout. Nechápal jsem, proč mi to teda dávali do pusy, když se to nejí. Asi pochopili, že mám teď trochu slabej žaludek. Vůbec mi bylo nějak divně. Třásl jsem se po celým těle.

Ten blonďák mě začal osahávat. Byl divnej.

„Nešhej, mrkvo... ti ubalim.“ Kousnul jsem se do jazyka.

„Je v posledním stádiu,“ řekl smutně a zamrkal druhým, třetím a čtvrtým okem.

„Ach, doktore,“ kvíkla ta sestra s pisklavým hlasem. „Nemůžete pro něj ještě něco udělat?“

Odhadla to. Něco bych potřeboval.

„Šrů... čtru... šůrat...“ vykašlával jsem ze sebe, protože jsem měl strašně sucho v krku.

„Už to není v našich rukou,“ řekla rouška. Sestra odešla pryč.

„Něco bych pro vás přeci jen mohl udělat,“ řekl blonďák po chvíli tajemně, když před tím zavřel dveře na chodbu.

„Pažnta?“ Jazyk mi v puse otekl nebo co.

„Bude to hodně bolet, ale zachrání vám to život.“

Začal se ke mně naklánět a odhrnoval si roušku. Nevěděl jsem, jestli mám dřív řešit jednu ze základních lidskejch potřeb nebo to, že se mi snad... chystá dát pusu?!

„Neboj se, všechno bude v pořádku,“ říkal bublavě a jeho čtyři oči byly najednou černý jak noc.

Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že základní potřeba se vyřešila sama, jsem se už mohl víc soustředit a konečně říct něco srozumitelně.

„Pozdě.“ Byl jsem na sebe pyšnej. Ani jedno přeřeknutí.

„Neboj se, není pozdě. Já ti pomůžu.“ Skláněl se pořád níž a pak mi položil ruku na čelo.

V armádě se teda dělo leccos, ale já se toho nikdy neúčastnil. Navíc jsem cejtil, jak potřeba chladne a od pasu dolů mi začala bejt zima.

Chtěl jsem ho odstrčit, ale nějak jsem na něj nestačil. Bylo to jako bych se snažil odtlačit betonovej pilíř.

Pilíř s černejma vočima...

A s pusou plnou bílejch zubů...

Pak jsem pochopil, že nejde o pusu. Chtěl se mi přisát na krk, romantik.

Jenže i to byl omyl. Ve chvíli, kdy se do mě zahryznul, mi to došlo. Zařval jsem a ruce mi instinktivně vyletěly vpřed. Křuplo to a zlomil jsem si o něj palec.

Pilíř chvíli vydával srkavý zvuky a mně bylo na moment o něco hůř než po metru rumů. Jen na moment. Pak mi bylo hůř asi tisíckrát. Takhle mi nebylo ani tenkrát, když se v kasárnách zkazila voda ve studni a my měli k pití jenom domácí pálenku. Já mám snad vážně tu blbou chřipku, nebo co...

Povídky od Karolky

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3 4 5 6   »

106)  Karolka (24.07.2014 17:07)

Potěšení na mé straně.

105)  Kate (21.07.2014 13:35)

Tak tahle povídka se hodí do každého počasí. Do toho, co je právě za okny obzvlášť, protože je příjemně osvěžující. Souhlasím s emam. Konečně vím, jak to vlastně celé bylo. Děkuju!

104)  Karolka (21.07.2014 13:31)

Rádo se stalo.

103)  Bosorka (18.07.2014 15:47)

Jééééééééééé, Kajko

102)  kajka (18.07.2014 15:19)

Chacha, úplně jsem zapomněla na mrkvu. Jsem hrozně moc ráda, že jsem se sem po čase zase vrátila, stojí to za to. Znovu jsem se báječně pobavila. Děkuju.

101)  emam (07.08.2013 20:59)

To je snad nejlepší vtipná povídka na tohle téma co jsem četla.

100)  Karolka (15.07.2013 22:54)

Děkuji, SestroTwilly.

99)  SestraTwilly (11.07.2013 12:20)

Chudák Edward,takže takto to bolo s jeho premenou... a nie chrípka ho odrovnala

98)  Karolka (06.11.2012 10:17)

wladko, Marvi, opožděně děkuji.
Bos, měla bych strach z holubů. Díky.

97)  Bosorka (04.11.2012 18:04)

Tak jsem si tě po čase dala na zlepšení nálady Tebe do kamene tesat!

96)  Marvi (28.06.2012 19:15)

Jo tak takhle to bylo Děkuji za vysvětlení. Paráda

94)  Karolka (20.06.2012 13:53)

Děkuji, leelee. Jsem ráda, že ses bavila.

93)  leelee (19.06.2012 22:05)

trochu jako zpověď anonymního alkoholika, ale naprosto dokonalý

92)  Karolka (09.03.2012 10:36)

kajo, moc děkuji! Kdysi jsem se tuhle věc pokoušela číst manželovi nahlas, ale hrubě jsem narazila. No, u třetího řádku jsem se zhroutila v křeči a vlastně mi ani nemohlo být rozumět. Manžel mě chvíli mlčky pozoroval a pak se zeptal: "Tak třeba něco jiného?"

90)  Karolka (13.02.2012 16:44)

Elaneroth, děkuji. Dodnes nechápu, jak se mi to mohlo přihodit.

88)  Karolka (03.11.2011 12:31)

Děkuju, ty jsi to dnes vzala pěkně od podlahy.

1 2 3 4 5 6   »