29.01.2014 [19:15], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 12×, zobrazeno 2499×

„Čteš si sama?“ zajímal se a já na to jen kývla.

Počkala jsem, až se zaklapnou vchodové dveře, a pak jsem se zhroutila na sedačku a bylo to. Jsem doma sama. Sobotu jsem strávila s Angelou v Port Angeles a v kině. Neděle ale jako vždy patří babi Swanové. Znepokojeně jsem se zamračila.

Nejezdila jsem na nedělní oběd už… od mých patnácti. Do té doby jsem nevnímala nevraživost ze stany paní Swanové, byla jsem ještě dítě. Hloupé dítě, ale tehdy se neudržela při obědě.

„Všechno je jen její vina a ještě si bude hrát na chudinku, která ze šoku nemluví,“ odplivla hnusně při pohledu na mě. Zírala jsem s otevřenou pusou a nevěděla, jak bych měla reagovat. Tehdy reagoval nečekaně rychle strýček Charlie. Pustil se do své matky.

Křičeli na sebe neuvěřitelně dlouho. Neposlouchala jsem je, jen seděla a prosila sebe, abych nebrečela při tom křiku, připomínalo mi to dětství. Skončilo to tak, že mě Charlie popadl a odvel z domu pryč. Nechal tam tetu s Angelou. Šli jsme spolu mlčky domů pěšky. On potřeboval ze sebe dostat vztek a já zděšení.

„Omlouvám se, Bells, tohle jsi neměla slyšet,“ promluvil nakonec, když jsme stáli před domem. Nechápavě jsme ho pozorovala, ale neřekl už nic dalšího, asi netušil, že jsem neslyšela moc z toho, co po sobě křičeli.

Díval se na mě pár minut pak mě pevně objal. Držela jsem se ho než mě pustil a odešel do domu.

Pomatovala jsem si to jako by to bylo včera. Můj poslední nedělní oběd u paní Swanové. Od té doby jsem ji ani neviděla, přestože bydlíme ve stejném městě. Chrarlie víc jak dvě měsíce také odmítal chodit ke své matce. Chodila jen teta Sára a Angela. Až když jsem mu napsala, aby klidně šel s nimi, se rozhoupal, ale také nevypadal nadšeně, vlastně nikdy, když tam šel, vypadal jako by šel na poslední tažení. Netušila jsem, co se na obědech teď děje a ani jsem to popravdě nechtěla vědět.

Nejdříve jsem si pustila televizi, ale nic co by se mi líbilo nedávali, a tak jsem šla do pokoje. Dnes nepršelo ani to na déšť nevypadalo. V pokoji jsem se chvíli přehrabovala a okatě i sama sobě přehlížela knihu o legendách místních Indiánu. Pořád jsem z ní byla trochu mimo.

Popadla jsem jinou knihu, vzala si bundu a vydala se ven za dům do lesa. Chodívala jsem tam často, většinou když mě tu v neděli nechali, jinak se tetě Sáře nelíbilo, že tam chodím.

Vyšla jsem do lesa a pokračovala po pěšince, kterou jsem už měla prošlou několikrát. Užívala jsem si to ticho v lese, kdy nikdo nic neříkal ani nechtěl slyšet, bylo tu krásně. Šla jsem hlouběji do lese, až jsem narazila na spadlý strom, který tu je od doby co si pamatuju. Posadila jsem se obkročmo na kmen stromu a položila před sebe knihu.

Začala jsem si tiše číst. Každou chvíli jsem se musela obracet a dívat se okolo sebe. Měla jsme zvláštní pocit v zátylku, nikdy se mi to tu ještě nestalo. Jako by tu byl někdo další a pozoroval mě. Ale nikdo mě nenapadal, moc lidí do lesa nechodilo… vlastně skoro nikdo. Asi je jen poblíž nějaké zvíře.

Zadívala jsem se na text před sebe a zhluboka se nadechla. Měla jsem nutkání. Vzpomněla jsem si na slova paní Swanové.

„Hraje si jako by měla navždy poškozený hlas a přitom mluvit může.“

Nikomu neublíží, když promluvím. Zadívala jsem se na písmenka a otevřela pusu připravená přečíst si knihu nahlas.

Jenže… nic ze mě nešlo. Znepokojeně jsem se zamračila. Jako malá jsem mluvila sama se sebou v pokoji, když nikdo nebyl okolo, ale postupně to vymizelo, když jsem si začala tiše číst nebo povídat ve své hlavě. Možná se opravdu něco stalo.

Znovu jsem se nadechla a podívala na text.

Nic.

Přestala jsem se všemi mluvit, protože jsem nechtěla nic říkat o tom, co se stalo. V  nemocnici jsem stále poslouchala, že si se mnou budou chtít promluvit… ale já nechtěla, bála jsem se jich. Nepromluvila jsem ani se strýcem Charliem, se kterým jsem od dětství měla úžasný vztah a on se moc snažil mě rozmluvit, nepodvedlo se.

A potom to zůstalo, když promluvím, oni budou chtít, abych jim řekla, co se dělo. Proto jsem přestala mluvit. Znepokojeně jsem se zadívala na text před sebou a vypadá to, že i moje tělo odmítá promluvit. Ještě nějakou dobu jsem seděla na tom kmeni a pokoušela se přečíst jen jedno slovo nahlas. Nešlo to a stále jsem měla ten pocit, jako bych byla na mušce a někdo mě tu pozoroval.

Asi budu mlčet už navždy. Zavřela jsem knihu a vracela se pomalu do domu.

Byla jsem v lese déle, než jsem si myslela. Chvíli po mě se vrátili i ostatní z oběda. Charlie opět prásknul dveřmi při zavírání… opět se pohádal s babi Swanovou. Zvedla jsem se a šla pomalu dolů ze schodů. Zvedl ke mně pohled a zvláštně ublíženě se na mě podíval. Nikdy jsem nechápala jeho pohledy po návratu. Jako by si něco vyčítal, vědět ještě tak co.

Pousmála jsem se na něj a on odvrátil tvář a šel rovnou do kuchyně, vzal si pivo z lednice, a pak se posadil před televizi. Věděly jsme, že se teď nesmí rušit, relaxuje.

Podívala jsem se na Angelu a ta protočila oči a mávla rukou, nic nového. Nechápala jsem, proč babi Swan trvala na tom obědě, když se pokaždé s Charliem hádali. Je to její jediný syn, jediný, který zůstal, neměli by se hádat, naopak držet spolu. Určitě se hádali i u pohřbu mých rodičů, ale z toho si nic nepamatuju. Byla jsem mimo.

Nemusela jsem ho hledat. Stříbrné auto si přilákalo můj pohled samo a já nemohla zadržet ten spokojený stměv. Alice nelhala, když slíbila, že tu bude v pondělí. Měla jsem o něco lepší náladu a nemohla si ji nějak vysvětlit.

Chodila jsem z hodiny na hodinu a těšila se na tu, kterou mám s ním, přišlo to nečekaně rychle. Nadechla jsem se před učebnou a vstoupila. Okamžitě mi pohled zamířil do lavice, kde sedím a byl tam. Seděl a díval se na mě. Došla jsem k němu a posadila se, vyndala jsem si věci a čekala.

Nic se nedělo. Bylo něco jinak. Jindy hned pomluvil. Zkoumavě jsem se na něj podívala a vyčkávala. Nedíval se na mě ale z okna. Muselo se něco stát. Ještě ten den, kdy se stala ta nehoda byl v pořádku a komunikoval se mnou.

A pak mi to něco došlo. Nebyl tu celý týden. Popadla jsem svůj sešit, otevřela na nové látce a postrčila ho k němu, aby se podíval, co jsme probírali za jeho nepřítomnosti.

Jenže se na ten sešit ani nepodíval. Stále zíral z okna a odsunul zpět ke mně můj sešit. Zamračila jsem se. Tohohle kluka jsem neznala. Kde je ten co si chtěl povídat? Co mi dvakrát zachránil život?

Byla jsem zmatená z jeho chladného chování. Celé vyučování jsem ho pozorovala a bylo mi upřímně jedno, zda si toho někdo jiný všimne. Jen co zazvonilo, zvednul se a odešel.

Došla jsem do jídelny a od dveří viděla usměvavou Jess, která zírala jediným směrem, protočila jsem oči. Koupila si jídlo a šla se posadit na své místo.

„Říkala jsem, že je v pohodě a ta nehoda za to nemůže,“ vysmívala se jí Angela. Jess protočila oči jako by tu minulý týden nevyšilovala a neházela vinu na mě. Odfrkla jsem si a tím je zaujala, ale další odezvy se nedočkaly.

Nevydržela jsem to. Cítila jsem to samé co v lese, když jsem tam sama seděla. Podívala jsem se za sebe přes rameno. Poprvé jsem zachytila jeho pohled. Upřeně mě pozoroval a já jeho. Než se opět odvrátil. Co to mělo být?

Pohledem jsem kouzla vedle něj na jeho sestru Alice. Ta se na mě široce usmála a zamávala. Vrátila jsem jí úsměv a opět se věnovala jídlu.

Hodina biologie neprobíhala o nic líp. Nemluvil, nepodíval se na mě ani do poznámek, aby věděl, co se za dobu jeho nepřítomnosti stalo. Byl úplně odtažitý. Štvalo mě to.

Další dny neprobíhaly o nic lépe. Nekomunikoval. Bylo to jako by tu nebyl, proč se pak tedy vracel? Vyšlo to nastejno, jako když byl pryč. Jen mě pořád lákalo se na něj dívat a zkoumat ho. Přišla jsem si divná.

Poslala jsem mu dokonce druhý den lístek, ani se na něj nepodíval.

Vzdala jsem to po druhém dni, jakoukoliv možnost komunikace. Nepamatovala jsem si, co jsem mohla udělat, aby byl ke mně takový.

Byla jsem frustrovaná a vykolejená z jeho chování, to se nestalo už hodně dlouho.

Nastal další víkend a já si po dlouhé době opět vzala do ruky tu knihu, nemohla jsem z ní spát, pořád jsme přemýšlela o tom, co tam je napsané a poslední dva dny ve škole zkoumala Edwarda.

Přišla jsem si jako blázen, ale ten popis. Sedělo to na něj i na zbytek jeho rodiny, večetně doktora Cullena. Nechtěla jsem si ale cokoliv připouštět, bylo to nemožné, víc pravděpodobné je, že začínám blbnout z toho nemluvení a neustálého čtení.

V neděli jsem stejně jako předchozí týden šla na procházku místo oběda. Měla jsem sebou knihu a šla opět až k tomu spadlému kmenu, na který jsem se znovu posadila. Prostě to musím dokázat.

Nadechla jsem se a po chvíli zase vydechla. Zase jsem se podívala okolo sebe. Tenhle pocit jsem měla den co den ve škole, ale i doma, když jsem se v noci probudila. Připadala jsem si jako blázen.

„Ahoj,“ ozvalo se tiše vedle mě. Polekaně jsem sebou trhla a podívala se na něj. Věděla jsem, kdo to je, jen podle hlasu.

Vedle mě stál samotný Edward Cullen. Vyčkávavě se na mě díval a hlavně na mě promluvil. Otevřela jsem pusu a pozorovala ho. Nevěděla jsem co dělat. Zírala jsme na něj opět vykolejená jeho chováním.

Naklonil se ke mně blíž, aby se zadíval na mou knihu, přečetl si pár řádků a kývnul si jako by to schvaloval.

„Čteš si sama?“ zajímal se a já na to jen kývla.

„Zajímavé místo, sama v lese,“ řekl tiše, ale tak nějak že mi po zádech přejela husí kůže. Nebála jsem se jeho ale něčeho jiného. Podívala jsem se mu do očí. Měl je zlaté.

Natáhla jsem bez rozmyslu ruku k jeho tváři a dotkla se ho. Ucuknul, ale jen lehce takže jsem se ho znovu dotkla. Cítila jsem ten chlad.

Dívali jsme si vzájemně do očí a mlčeli. V hlavě se mi promítalo vše za poslední dva týdny, co se stalo, obě ty nehody a všechno co se psalo v knize a vše co Edward byl.

„Jsi upír.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Volturijovna (30.01.2014 00:01)

BOMBA!! Teda, ale tak to utnout... Díky a už se nemůžu dočkat pokračování!!

1)  Kate (29.01.2014 19:18)

Jó, já věděla, že přijde Bella zrovinka na tohle. A Edova reakce? Už se na ni těším!

1