02.01.2014 [10:30], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 11×, zobrazeno 2599×

Celá třída se potichu začala smát a já protočila oči.

Angela zaparkovala u školy, kde to vypadalo na velké pozdvižení. Byli tu skoro všichni a dívali se stejným směrem, i když někteří předstírali, že to tak není. Na našem malém parkovišti u školy se objevila dvě nová auta.

Ale ne jen nová jako cizí, ale nová i jejich stářím. Tady na parkovišti bylo normální, že studenti měli starší auta i Angela a já jsme na tom nebyly jinak, starší Citron stačil. Tyler měl dodávku, kterou opravoval víckrát, než s ní jezdil, takhle by se dalo pokračovat do nekonečna, ale tohle byla prostě úplně odlišná auta.

„Přijeli už ti noví,“ vydechla Angela překvapeně. Show na škole může začít, všichni si budou všímat jen těch nových. Stanu se úplně neviditelnou myškou. Takhle představa se mi nelíbila a trochu jsem litovala těch, co se sem nastěhovali. První měsíce nebudou nejlehčí.

Vystoupila jsem a šla do toho hloučku po boku Angely.

„Jeden hezčí jak druhý,“ šeptala Jessica nadšeně a ten její úsměv Miss Amerika byl nepřehlédnutelný, oči jí přímo zářili jak lampy vzrušením.

Mike s Tylerem vypadali taky nadšeně. Zamračila jsem se, to se moc často nestávalo, když se jednalo o nové studenty, tak do teď mívali smůlu, že to byli kluci. Obešla jsem tedy ten divný hlouček a vydala se rovnou do budovy školy. Nevím, co s tím všichni tak nadělají, stejně je uvidím při obědě a některé možná i na nějaké hodině.

Všude se šuškalo o nových studentech. Zalezla jsem si pokaždé do své lavice a četla si knihu, kterou jsem měla vždy u sebe a mezi hodinami anebo na obědě si četla.

Vlezla jsem do učebny na poslední hodinu před obědem a to na trigometrii. Překvapeně jsem se rozhlédla po místnosti, bylo překvapivé ticho, žádné šuškání, okázalé a hlasité poznámky na ty nové. Přejela jsem celou učebnu pohledem, všichni vypadali zaneprázdnění nad sešitem, nepamatovala jsem si, že by profesor sliboval zkoušení, test nebo byl úkol.

Zastavila jsem se až na krok od mé poslední schované lavice. Nebyla prázdná. Měla jsem nového nečekaného hosta. Nohy mi ztuhly na místě, jako by mi je nějaký mafián zabetonoval. V mé lavici seděl nový student.

Ohromeně jsem se na něj dívala, stejně tak jako on na mě. My dva se totiž znali. To byl ten kluk ze včerejška, co jsem do něj vrazila, a on pak křičel.

Rozskočené vlasy do všech směrů v tmavě hnědém až medové barvy. Ostré rysy, úzké výrazné rty, perfektní nos, za který si platí nejedna herečka v Hollywoodu. A pár zlatých očí. Opravdu je měl zlaté nebo tak vypadaly, zvláštní odstín. Jeho vysoká postava byla schována pod lavicí. Měl tmavě modré triko a přes něj rozepnutou šedou mikinu. Ruce položené na lavici.

Trvalo mi pár minut… vlastně celou dobu, než zazvonilo na hodinu a vpadl dovnitř profesor, než jsem překonala ty dva necelé metry na své místo. Sedla jsem si a rychle si vybalila svoje věci na lavici.

„Třído, přivítejte nového studenta Edwarda Cullena, který bude s námi na těchto hodinách. Pane Cullene pokud potřebujete doplnit látku…“ odmlčel se a podíval se po celé třídě, až nakonec padl pohledem na mě, povzdechnul si. „Obraťte se na vaši sousedku, slečnu Swanovou, jsem si jist, že vám pučí sešit, ale asi si moc nepopovídáte,“ řekl nakonec. Celá třída se potichu začala smát a já protočila oči.

Popadla jsem svůj sešit a pošoupla ho před toho Edwarda a otevřela si zatím učebnici. Pokud ve své staré škole dával alespoň trochu pozor, bude vědět, co se učil a co ne bez toho, aby se zbytečně ptal.

Všímala jsem si spíše učitelových zad, než se přede mnou náhle objevil můj sešit ani jsem si nevšimla, kdy se tomu tak stalo, neviděla jsem žádný periferní pohyb. Popadla jsem ho tedy a začala si zapisovat poznámky.

Žádné tiché děkuju, sice jsem nemluvila, ale uměla jsem lidem dát najevo vděčnost. Buď byl nevychovaným nebo se mnou po včerejším incidentu nechtěl nic mít.

Neřešila jsem ho stejně, jako jsem to dělala se všemi ostatními studenty na této škole. Když zazvonilo na přestávku, vydala jsem se do jídelny jako většina studentů. Koupila jsem si salát se sodovkou a posadila ke stolu, kde byla Angela, Jessica a kluci. Bylo to už zvykem, že jsem tam seděla s nimi, dalo by se říct, že jsem byla dekorace nebo do počtu.

„Nechodím do hodiny ani s jedním z nich,“ postěžovala si Jessica u stolu a podívala se na Angelu, kterou tak vybídla.

„Já s tou Alice, hnědovláska. Je celkem milá, ale posadila se sama a moc se neprojevuje,“ podala svoje hlášení.

„Já a Isabella máme s tím zrzkem Edwardem hodinu trigonometrie,“ prozradil Mike. Řekl to nadšeně, tak aby naštval Jessicu, tohle dělal děsně rád a já si toho všimla i toho zajímavého občasného podtextu.

„Fakt?“ zajímala se. Viděla jsem, jak se její oči upřely na mě. Jako by mě chtěla silou sugesce donutit mluvit a připojit se do tohohle dýchánku. Důrazně a dost viditelně jsem přikývla na souhlas a usmála se na ni.

„Já chci taky,“ povzdechla si a podívala se zase na mě. Až pak mi došlo, že ne na mě ale za mě. Otočila jsem se přes rameno, abych věděla co jí tam tak zaujalo.

Stůl v koutu. Seděl tam Edward a další čtyři neznámé tváře. Dvě dívky a dva kluci. Jedna z nich měla černé vlasy, to bude ta, jak říkala Angela, vypadala male a opravdu mile. Vedle její pravice seděl blondýn, ten nevypadal nadšeně, vlastně působil, že s Edwardem hrajou hru, kdo se bude víc tvářit divně, a sama jsem se nemohla rozhodnout, kdo z nich by to byl. Všimla jsem si i té blonďaté, jestli se Alice byla krásná, pak jsem neměla výraz pro tu další. Živě jsem si ji uměla představit na obálce časopisu. Po její pravici seděl poslední kluk. Už od toho stolu působil mohutně, tak aby si lidé drželi respekt, krátké černé vlasy a zvláštní úsměv mu zdobil zamyšlenou tvář.

Všichni, jak tam tak seděli, byla to jako přehlídka dokonalosti. Jeden hezčí jak druhý, jak kluci, tak holky. Nedokázala jsem pochopit, jak spolu můžou žít, u zrcadla doma stojí určitě frontu. Stejné bledé tváře, krása a ty oči. Všichni až na toho blonďáka měli zvláštní odstín, on jediný měl hnědé.

„Jo a málem bych zapomněl,“ začal zase Mike. Dívala jsem se stále k tomu stolu a zastavila se pohledem na mém sousedovi z předchozí hodiny. Pozoroval mě, ale nevypadal znechuceně z toho, jak koukám.

„Isabella s tím Edwardem sedí,“ dodal Mike. Otočila jsem se na něj a odpoutala se tak od pohledu té dokonalosti. Hned na to jsem švihla svůj pohled na Jessicu. Otevřela němě pusu a zírala na mě. Děkuju Miku! Zamračila jsem se na něj, tohle vědět nemusela.

„To jako fakt?“ vypískla, až se po ní podívalo několik lidí od vedlejších stolů. Dívala se přímo na mě tak jsem opět kývla. Tentokrát to bylo ale jen decentní sotva patrné souhlasné kývání.

„Proč zrovna někdo jako ona má takové štěstí?“ zajímala se nabručeně. Zamračila jsem se.

„Jess!“ okřikla ji Angela a přidal se i Mike.

„Je to pravda,“ zamračila se. „Nemluví, není v pořádku a nejhezčí kluk na škole sedí zrovna s ní,“ mumlala uraženě.

Zaklapla jsem svou knihu, do které jsem se podívala jen jednou za celou dobu. Zvedla jsem se a vydala se pryč i s tácem s nesnězeným salátem.

„Izí,“ volala na mě Angela, ale já se neotočila.

Přešla jsem na konec jídelny poblíž těch nových, kde byl ještě jeden jediný volný stůl a posadila se tam. Neměla jsme zapotřebí sedět s tou holkou, nikdy jsem ji nemusela, ale dnes mě naštvala. Otevřela jsem si znovu svou knihu a pustila se do čtení a přitom ujídala.

Vydrželo mi to do konce obědové pauzy a to jsem šla do učebny biologie. Při cestě se ke mně přimotal Mike, s kterým jsem měla i tuhle hodinu.

„Isabello, nic si z Jess nedělej. Vždyť víš, že jí pusa jede napřed než mozek,“ připomněl mi konejšivě. Souhlasně jsem kývla, jako že to vím. Usmál se. „Můžu za to já, měl jsem mlčet, nečekal jsem na to tuhle reakci,“ povzdechnul si kajícně. Mávla jsem rukou ve vzduchu, jako že je to dobrý.

Došel se mnou až k učebně a pustil mě dovnitř první. Mike měl občas dny, kdy si se mnou chtěl povídat, asi se mu líbilo, že mlčím a on se rád poslouchal a tak byl spokojený.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem čekala na to, co bude v učebně. Na mém místě v poslední lavici seděl Edward Cullen. Nespokojeně jsem se zamračila. Jasně, místo vedle mě je jediné vždy volné. Nikdo nechtěl sedět s tou nemluvící holkou, všichni si rádi šeptali ale já ne, občas jako by se báli, že mám nějakou dotykem přenášenou nemoc. Zakroutila jsem hlavou a šla se posadit vedle toho nového.

Posadila jsem se a vytáhla si učebnici se sešitem. Vzala jsem svůj sešit a stejně jako při trigonometrii ho před něj posunula, stejně bych mu to musela ukázat tak co. Otevřela jsem si ještě svou knihu, abych se zatím zabavila.

„Děkuju,“ ozvalo se tiše a melodicky. Leknutím jsem sebou cukla a otočila se za ním. Jeho náhle promluvení mě vyděsilo, myslela jsem, že bude mlčet jako to tak dělal minulou hodinu.

Kývla jsem na něj a vzala si sešit, který držel ve vzduchu a podával mi ho tak.

„Ty jsi Isabella, že?“ zeptal se. Opět jsem mu to odkývala. „Jak jsi jistě už slyšela jsem Edward Cullen,“ mluvil dál a lehce se na mě usmál. Znovu jsem mu to odkývala se s chtěla se už otočit.

„Chtěl by se omluvit za to v obchodě,“ mluvil dál. Podívala jsem se mu do očí a našpulila pusu. Přemýšlela jsem. A prohlížela si také jeho zvláštní odstín duhovek.

„Byl jsem trochu naštvaný celý den kvůli stěhování a tak, a pak jsi to odnesla ty. Omlouvám se,“ dodal ještě. Trochu sklopil pohled a podíval se na mě přes řasy. Zalapala jsem po dechu. Nebyla jsem holka co omdlévá z kluk a tak, ale tohle jak se na mě podíval mě vyvedlo z rovnováhy a moje srdce udělala určitě trojitý lutz.

Kývla jsem opět, jako že rozumím, mávla rukou v podobném gestu jako předtím Mikemu a lehce se pousmála. To do třídy vešel profesor a já si otočila k němu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

2)  Kate (02.01.2014 14:06)

Jessica to tedy přehnala! Ale Edward je fajn. Doufám, že si nemyslí, že Belle nemůže číst myšlenky jen pro to, že "není v pořádku". Už se těším, až začne mluvit.

1