09.05.2014 [08:45], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 7×, zobrazeno 2730×

Nikdo ani ve městě nezmizel nebo neumřel za podivných okolností...

Edward se ode mě nehnul na déle než patnáct minut a to jen když to bylo opravdu nutné. Což se nestávalo tak často. Byla jsem pod neustálým dohledem každou vteřinu po celý týden. A ne jen já ale i moje rodina, oni ovšem o tom nevěděli. Jasper s Emmettem předstírali ve škole nemoc, tak aby mohli pomáhat Esmé a Carlislemu v hlídání Charlieho a Sáry, nezáviděla jsem jim to, ale byla jsem jim nesmírně vděčná. Angela byla hlídána ve škole i mimo ni od holek, také to nevěděla a já měla svého osobního upíra Edwarda.

Jela jsem domů ve Volvu a panovalo ticho. Byl to skoro týden. A nic se nedělo. O Jamesovi nikdo nic nevěděl. Od úprku z Cullenovic vily, nikdo z nich ho neviděl, ani Edward neslyšel myšlenky a Alice o něm neměla vizi, i když se pokoušela a štvalo ji to, že její dar nepracoval, jak chtěla.

Nikdo ani ve městě nezmizel nebo neumřel za podivných okolností. Byl chytrý a opatrný, pečlivý ve všem co dělal. Nebyl jako jiní upíří, co mi vyprávěl Edward, on už byl organizovaný.

Tiše se vyčkávalo na další jeho kroky. Nikdo to neřekl, ale bylo jasné, že dokud se neukáže, nic jiného se nebude dít a já budu stále pod dozorem.

Byl tam někde a čekal na mě. Věděla jsem to a tak nějak i cítila. Bude čekat… tak dlouho dokud bude potřebovat, než se objeví šance a chopí se jí. Nepochybovala jsem o tom ani vteřinu a jen jsem doufala, že nedostane žádnou šanci u Charlieho.

„Opravdu nejde nic udělat?“ ověřovala jsem asi po milionté za poslední dny. Divila jsem se sama, že mi Edward ještě nezacpal pusu při téhle konverzaci.

„Jen čekat,“ přitakal okamžitě a díval se na silnici před sebou. Nespokojeně jsem zabručela.

„Edwarde, mě to ubíjí! Nemůžu jen sedět a čekat, kdo z rodiny to schytá. Chci to mít už za sebou,“ kňourala jsem jako malé dítě. Ale tohle se nedalo vydržet, bylo to děsný. To napětí, nejistota, strach… bylo toho příliš.

„Bello, věř mi, že se mi to taky zrovna dvakrát nelíbí. Pořád je to riskantní, i když jsem s tebou každou vteřinu. Byl bych taky raději, kdyby to už bylo za námi. Měl jsem ho už roztrhat v tom obýváku,“ zavrčel nakonec. Tak to jsem si moc nepomohla, jen jsem zas nechtěně stáhla Edwarda na sebe nadávající a vyčítající mód, který se mi nelíbil do první vteřiny, ale on jako by ho měl stále napůl sepnutý.

„To není pravda. Na takové myšlenky zapomeň, Edwarde,“ připomněla jsem mu rázně a zamračila se na něj. Pomohlo to, jeden jeho koutek se zvednul do mírného úsměvu, je to lepší. Jendou se podřekl, že když se rozčiluju a mračím, přijdu mu roztomilá tak se to pokouším praktikovat kvůli němu častěji.

„S radostí bych tuhle konverzaci nechal na pokoji,“ připustil a pohladil mě po noze.

„Na tom se shodneme oba,“ připustila jsem o něco spokojeněji. Věděla jsem, že tento týden na jednu stranu ani neprospívá mně a Edwardovi a našemu vztahu, jak jsme oba byli pořád napnutí a podráždění.

Jenže jak mi bylo několikrát řečeno, nedalo se s tím nic dělat – začínala jsem na tuhle dopověď mít opravdu averzi.

Edward mi podržel vchodové dveře, abych mohla vejít dovnitř. Viděla jsem ten jeho přísně soustředěný výraz, a jak se zhluboka nadechuje, pokoušel se zavětřit, zda tu nebyl James. Nespokojeně jsem se zamračila, ale jinak jsem mlčela a prošla dovnitř a rovnou do svého pokoje. Slyšela jsem jeho tiché kroky, jak mě následuje. Naučil se dělat trochu hluku, abych se ho nelekla, vždy když se otočím, po dvou dnech to opravdu už bylo o infarkt.

Sedla jsem si ke stolu a začala se učit. Pustila jsem i rádio, aby v pokoji nebylo takové ticho. Jen mě tiše pozoroval a dělal jako by tu vlastně nebyl a stal se jen součást vybavení tohohle pokoje. Jestli jsem si někdy myslela, že vztah s upírem není problémový, tak teprve s příchodem mého nevlastního otce se stal. Popadla jsem starší deník mámy a vytáhla tu jedinou fotku, která tam byla.

„Ještě jsem nepochopila, proč to udělala. Mohli jsme mít normální život, kdyby tu zůstala s Charliem,“ povzdechla jsem si. Edward se pohnul tak, že se posadil rovnou na mou postel, takže jsme si koukali do očí.

„Ona si myslela, že budete mít lepší život s Jamesem,“ odpověděl mi. Věděla jsem, že četl taky máminy deníky, zeptal se mě, zda může. Musel trochu přesněji vědět proč se to vše děje. „Byla si jistá, že to vyjde vzhledem k tomu, že Charlie a on byli bratři, ale zapomněla, že oba odlišní,“ připustil zamračeně. Bello, ani jeden z nás nemá právo její rozhodnutí soudit, nevím co přesně se jí dělo v hlavě. Tohle bych nechal být a soustředil se na to, jak se co nejrychleji toho problému co z toho vznikl zbavit,“ podíval se na fotku v mých rukou.

„Jsem si s Charliem až moc podobná, že?“ ověřovala jsem si. Nechtěla jsem mít podobnost s ním, když jsem už věděla jaká je pravda.

„Příliš. Tvoje nemluvení, myslím, že bys to ani nezvládla, kdybys neměla jeho tichou povahu,“ usmál se a pohladil mě po tváři. „Ty víš, že je mi jedno to, kdo z nich má právo být ten co by tě vedl k oltáři,“ dodal ještě. Přesunula jsem se k němu na klín, fotku nechala fotkou na mé židli a objala ho s polibkem.

„Trochu se bojím?“ připustil nečekaně. Zmateně jsem zamrkala, čeho by se mohl Edward bát?!

„Víš… když jsi zjistila, že jsem upír bylo ti to jedno hlavně z důvodu, že moje rasa ti nikdy neublížila na rozdíl od lidí, ale teď… on je taky upír, co když změníš názor a začneš se mě bát?“

„To se nestane. Nevidím ho jako upíra, ale jako nepřítele a je jedno, co je zač. A navíc…. Slibovala jsem si, že mě nikdo nikdy nedonutí k někomu něco cítit a to jsi porušil už dávno,“ usmála jsem se na něj spokojeně. Nemohlo se nic stát, abych změnila názor na Edwarda a jeho rodinu, na to bylo příliš pozdě a už jsem je znala.

Víkend, těšila jsem se na něj a ne jen já ale i Culleni, protože moje rodina neměla žádné velké plány a bude pravděpodobně hlavně doma i počasí, které mělo být deštivé jak jinak, mělo pomoc. Jenže tu bylo ještě něco…. Celý týden jsem měla nepříjemný pocit, ale teď to bylo jinačí, něco se stane… cítila jsem to silněji. A něco se už muselo změnit, tohle čekání bylo dlouhé a byl to jen necelý týden a upíři vidí čas jinak, takže on je schopný čekat měsíce, než zaútočí.

„Emmett zachytil jeho pach. Pokusíme se jít po jeho stopě, holky vás budou hlídat, tak se pokus ostatní donutit, aby zůstali doma,“ úkoloval mě Edward předtím, než měl odejít.

„Nelíbí se mi to,“ připomněla jsem svůj názor znovu. Tohla celé honba za jedním upírem… věděla jsem, že bude sebou mít Carlisleho, Jaspera a Emmetta nejsilnějšího upíra, co kdy jsem poznala, ale stejně.

„Všechno bude v pořádku, když ty se bude držet plánu jako ostatní,“ nepřipouštěl nějaké námitky a obavy ale byly ve mně. „Nepůjdeme daleko,“ dodal ještě klidněji, aby mě ukolébal.

Tohle všechno bylo kvůli mně. Mohlo mě to snad ničit zevnitř ještě víc než se dělo? Ano, mohlo, kdykoliv z Edwardovy rodiny přišel na nový nápad.

„Čím dřív se toho problému zabavíme, tím to bude pro všechny lepší.“

„Buďte opatrní,“ zahuhlala jsem a natáhla se po jeho rtech. Připadala jsem si děsně slabá a štvalo mě to. Vypadal taky klidnější, když odcházel. Zalezla jsem si ještě do postele v bezpečí domu, který hlídaly tři upírky někde tam venku.

Charlie byl u televize. Sobotní zápas si nemohl nechat ujít. Sára se motala v kuchyni, už bylo po třetí hodině a ona se rozhodla něco upéct a nechtěla, abych se tam motala a Angela si četla knihu za přítomnosti Charlieho a zápasu. Ani nevěděli, jak pomáhali, když nechtěli nic podnikat.

Z rozjímání mě probudil zvonek. Div jsem nevykřikla, ale nadskočila jsem na místě. Charlie se po mě podíval a já kývla na znamení že otevřu. Roztřásly se mi ruce. Venku byly holky, přece by ho nenechaly přijít až k hlavním dveřím, aby zazvonil a vešel dovnitř. To ne… ale stejně jsem měla svíravý pocit u žaludku.

Popadla jsem kliku a otevřela dveře. Zmateně jsem zamrkala na Jessicu.

„Ahoj Bello, jdu vyzvednout Angelu,“ usmála se. Vytřeštila jsem na ni oči a chtěla jí zabouchnout před nosem. Tohle nemohla být pravda. Potřebuju, aby zůstala doma! Než jsem ale stačila něco vymyslet, Angela už byla za mnou.

„Jsi tu brzy Jess. Izí, přidáš se?“ zeptala se. Chvíli to trvalo. Mám zůstat doma nebo jít s Angelou ven? Bylo to rozdělení. Váhavě jsem kmitala pohledem. Až jsem nakonec kývla. Věděla jsem s jistotou, že mě v tuhle chvíli tři upírky nemají rády.

„Super tak se oblíkni a jdeme,“ smála se Angela, zato Jessica se mračila.

Pohybovala jsem se prkeně a pokoušel se popravdě i trochu zdržovat, moc se to nedařilo při obouvání a braní bundy.

Jak jsem zjistila před domem, byla nová Tylerova dodávka a mělo se jet na výlet. Neřekli mi ale nic podstatného.

„Omlouvám se,“ špitla jsem tak, aby mě slyšely jen ty tři, pro které ta omluva byla. A taky jsem věděla, že mě nebude chtít zabít jen James ale i Edward až se tohle dozví.

Nasedla jsem do dodávky k holkám.

„První zastávka La Push,“ zasmál se Mike ze sedadla spolujezdce.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1