07.04.2014 [18:15], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 6×, zobrazeno 2319×

Chtěla jsem být sama a hlavně daleko od něj.

Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Celou noc jsem strávila čtením jejích deníků a byla z toho více než zmatena. Určité pasáže jsem četla i několikrát. Přesto jsem jim odmítala věřit. Celý den ve škole jsem nemyslela na nic jiného. Vlastně jsem na to myslela celý týden. Vyhýbala jsem se Charliemu i Sáře a byla jen zavřená v pokoji s tím, že jsem se stále hrabala v máminých zápiscích.

A zírala jsem dlouho dobu na tu fotku, kterou jsem našla v jednom z deníků. Byla na ni máma hodně mladá asi ve věku, jako jsem já a s ní byl strýc Charlie. Byl to určitě on, i když jsem se chtěla celou dobu oblehávat, že to není strýc Charlie, byl to on.

V pátek večer jsem to nevydržela a popadla svůj telefon.

„Děje se něco?“ zeptal se jen, co to zvedl po prvním zazvonění.

„Neruším?“ zjišťovala jsem opatrně, trochu pozdě, když jsem už volala. Ale já ho opravdu potřebovala slyšet.

„Bello, ty nikdy. Copak se děje?“ opověděl mi klidně. Zhluboka jsem se nadechla.

„Chybíš mi,“ připustila jsme upřímně. Ne, jen že jsem potřebovala jeho rady, ale i jeho přítomnost abych mohla vůbec uvažovat.

„Ty mně taky, krásko. Zítra se vrátím kolem oběda, bych se pro tebe mohl zastavit,“ připomněl mi jeho plány po příjezdu.

„Moc ráda,“ souhlasila jsem. „Trochu mi chybí i mluvení,“ dodala jsem. Začal se s mát do telefonu a to vykouzlilo úsměv i na mé tváři. Lehla jsem si do postele a zachumlala se do dek. Zvuk jeho smíchu mě posílal skoro do říše snů, moc jsem toho nenaspala.

„Koukám, že se ti mluvení se mnou zalíbilo a popravdě mně taky,“ promluvil. „Bratři si ze mě dělají srandu celou dobu, co jsme tu. Protože bych byl mnohem raději u tebe.“

„To je tak, když upírovi co je už sto let, osud nadělí novou hračku a nechce o ni přijít,“ mumlala jsem ospale ale z hravostí v hlase.

„Nepoužil bych slovo hračka,“ zamumlal nespokojeně.

„Byla to sranda, Edwarde. Jsi mnou nadšen tak jako já tebou. Naštěstí oba do slabomyslné hračky máme dost daleko. Málem bych zapomněla, ty si umíš vybrat kdy odejít na volno ze školy. Celý týden se píšou jen samé testy a zadávají referáty. Popravdě kdybys tu byl, neměla bych na tebe čas, protože nejsem tak rychlá a chytrá jako ty a hlavně potřebuju spánek,“ trochu jsem ho informovala i odění ve škole.

„Byl bych u tebe jen večer a mně nevadí, když spíš. Rád jsem u tebe i tak a navíc si se mnou povídáš ze spaní,“ připomněl mi spokojeně. Tohle měl rád.

„Ale já bych z tebe nic neměla. Krom toho že bych asi opravdu spala v noci. A ve škole bych se tak nenudila a hlavně nemusela snášet pohledy od Jess,“ povzdechla jsem si. „Tváří se jako by vyhrála v loterii a já přišla na mizinu.“

„Měla bys spát, Bello, potřebuješ spánek. A o Jess si starost nedělej, počkej v pondělí, vyhraješ v loterii zase ty.“

„Já už v ní vyhrála dávno a první cena je lepší než všechny peníze světa,“ připustila jsem a zívla si.

„Utíkej spát, Bello, abys byla na zítra se mnou čilá,“ napomínal mě.

„Raději bych si s tebou povídala,“ připustila jsem a zavíraly se mi pomalu oči.

„Zítra,“ připomněl mi. „Mazej do postele.“ Povzdechla jsem si, byl jako rodič občas.

„Už v ní dávno jsem,“ zahuhlala jsem pravdivě.

„Sladké sny krásko, zítra si tě vyzvednu,“ loučil se se mnou.

„Ahoj,“ zamumlala jsem. Típla jsem hovor telefon schovala pod polštář a zachumlala se víc do deky. Spánek mě přepadl během chvilky. Co dokázal jeden telefonát s Edwardem.

***

Počkala jsem, až Sára s Angelou odjedou na nákupy, odmítla jsem je záměrně. Po dlouhém spánku, který jsem si díky telefonátu s Edwardem dopřála, jsem zase dokázala trochu myslet a rozhodla se. Nezvládla bych chodit s nimi po obchodech a předstírat nějaké nadšení. Musela jsem si vyjasnit jinou věc a bude úplně ideální, když u toho nebude nikdo další.

Potřebuju, ale pravdu slyšet od někoho, kdo byl u toho všeho a to byl Charlie. On mi buď potvrdí to, co jsem si myslela nebo to vyvrátí. Pamatovala jsem si jako malá. Angelu jsem nikdy neviděla, jen o ní slyšela do dne, než jsem se ocitla u nich doma jako nový člen rodiny. Sára pro mě byla taky cizí osoba. Viděla jsem jen Charlieho a to asi třikrát v životě před tím dnem. Jen když jsme přijeli sem do Forks, jinak jsem víc vídala madam Swan, která k nám jezdila.

Když jsem si zpětně promítala věci z dětství… bylo toho tolik. Ale já na to nechtěla myslet, chtěla jsem to pohřbít hluboko v sobě, ale teď už to nešlo. Madam Swan sama něco podobného říkala mezi řádky při jejím obviňovacím proslovu u oběda.

Potichu jsem sešla po schodech dolů a podívala se do obýváku, televize byla zapnutá na sportovním kanálu, ale Charlie neseděl ve svém křesle, jako normálně a kde bych ho i hledala. Vlastně nehledala, to bylo místo, kde prostě byl. Přešla jsem do kuchyně, kde konečně byl. Dělal si sendvič k televizi. Nevěděl o mně, byl zády a plně zaujat nanášením vrstev dobrot. Zhluboka jsem se nadechla a přela ke kuchyňské lince po jeho boce a opřela se zády, že jsem koukala do dveří, odkud jsem přišla a tak byla čelem k němu i když trochu stranou.

„Málem jsem se tě lekl, chodíš potichu.“ Usmál se na mě a dál si všímal svého jídla. Teď nebo nikdy. A já věděla, že nevydržím ani další minutu natož den dva. Už teď jsem čekala moc dlouho.

„Jsi můj táta Charlie?“ zeptala jsem ho přímo a dost hlasitě, aby mi rozuměl. Zastavil se v pohybu s plátkem sýra v ruce a díval se na své ruce, než ohromeně pootočil hlavu, tak aby se na mě díval.

Jeho oči byly rozšířené a prozrazovaly překvapení. Byl tak čitelný, tedy pro mě ano, dokázala jsem poznat, když mi lhal nebo pokoušel obměkčit.

„Ty mluvíš,“ vydechl ohromeně. No jo, zapomněla jsem, že s ním jsem ještě nemluvila, poprvé a naposledy, kdy mě slyšel, bylo skoro před týdnem při hádce s jeho matkou, kdy mi přetekly nervy. Přikývla jsem rázně.

„Jsi můj táta, Charlie?“ zeptala jsem se ho znovu důrazně na každé slovo. Zamrkl a díval se dál bez dalšího pohybu. Byl upřímně v šoku, než se vzpamatoval a lehce potřásl hlavou, jako by se pokoušel zbavit toho, co jsem řekla.

„Jak tě to napadlo?“ zajímal se a pokoušel se nad věcí, ale nebyl. Poznala jsem to hned. Četla jsem v něm líp jak Sára a Angela, které ho znaly déle než já. Sakra, byl mi tak podobný. Proč jsem si toho nikdy nevšimla?

„Četla jsem máminy deníky. Chodila s tebou. Milovala tebe, ale vzala si Jamese, aby mohla vypadnout z města. Sakra, narodila jsem se osm měsíců poté, co odešla,“ vybalila jsem to na něj. Všechno, co tížilo moji hlavu, muselo to ven, jinak bych zešílela. Bylo vidět, jak mu to v hlavě šrotuje.

„Jsi dcera Jamese,“ odpověděl mi klidně. Vykulila jsem oči. Nevěřila jsem mu ani písmeno, nedíval se na mě! Oči sklopené ke svému jídlu.

„Nelži mi, Charlie!“ vykřikla jsem popuzeně. Tohle bylo moc vážné, než aby se o tom dohadovalo a zapíral, ještě tak nepřesvědčivě.

„Koukni se na mě!“ přikázala jsem mu a otočila se k němu a rozpažila ruce, aby viděl dobře. A on se opravdu podíval.

„Mám hnědé oči, jako ty. James je měl modré a máma zelené,“ připomněla jsem mu fakt. „A moje vlasy, jsou tmavě hnědé jako tvoje, ne jako měla máma a James měl blond,“ pokračovala jsem. Viděla jsem, jak každým slovem bledne. Měla jsem pocit, že se mu i na chvíli zastavilo srdce, být upírem jako Edward, slyšela bych to.

„Proto mě chtěl zabít, že jo? Proto vystřelil po mámě. Věděl to! Zjistil, to!“ začala jsem kvílet, jak mi to všechno zapadalo do sebe. To proč mě nemá madam Swan ráda, věděla to taky. To o čem mluvila při té večeři, proto byla na mě a Charlieho zaměřená, tohle nás spojovalo, tohle z nás dělalo viníky.

„Kdy jsi mi to chtěl říct?“ zeptala jsem se o něco mírněji ale stále neklidná.

„Až bys byla připravená. Nebyl to dobrý nápad. Měla jsi otce a nechtěl jsem pošpinit jeho památku,“ začal.

„Děláš si srandu? Ono šlo pošpinit památku někoho, kdo mě chtěl zabít?“ zakřičela jsem jako smyslu zbavená. Jeho oči se doširoka otevřely. Už jsem sice něco takového říkala a vyšetřování policistů došlo ke stejnému závěru, ale asi to slyšet přímo z mých úst mu pomohlo, aby to konečně vstřebal.

„Chtěl tě zabít,“ zopakoval tiše. Mračil se.

„Jasně, že jo. A co sis jako myslel celé ty roky, že mu selhala zbraň?!“ Nevěřícně jsem na něj zírala.

„To ne, ale nevěděl jsem, že šlo, celo dobu o tebe. Nechtěl jsem tomu věřit, když jsi přežila. Sakra, nic jsi nikdy neřekla,“ připomněl mi.

„Všichni to vědí, že jo? Angela, Sára, Margaret?“ zeptala jsem se ho. Tiše kývl.

„Žiju s tebou pod jednou střechou třináct let, Charlie. Třináct let žiju se svým tátou a nevím o tom,“ mluvila jsem na něj zděšeně.

„A co by to bylo platné, mluvila bys pak? Bello, já nevěděl, co se ti dělo v hlavě, jak bys reagovala. Raději jsem dělal hodného strýce, než přiznat všechno,“ odpověděl mi.

„Celou dobu…. Já hledala, ke komu se můžu obrátit. Margaret mě nenávidí z hloubi duše, protože je James mrtvý. Sára… trvalo jí dlouho, než mě překousla, vím to, jen jsem nevěděla proč a ty… držel jsi se stranou… Já někoho potřebovala,“ šeptala jsem už.

„Já…. Je mi to líto, Isabello, nevěděl jsem,“ mluvil provinile. Obličej měl stažený bolestí. „Omlouvám se,“ dodal ještě.

„Moc mě to mrzí,“ vydechla jsem a otočila se na podpatku. Potřebovala jsem odejít. Mířila jsem rovnou ke dveřím.

„Bello, počkej! Nikam nechoď,“ volal za mnou, ale já ho ignorovala. Chtěla jsem být sama a hlavně daleko od něj.

„Já musím,“ zvolala jsem nazpět, než jsem zabouchla vchodové dveře. Během naší hádky mi v kapse vibroval telefon na znamení, že Edward už je před domem a asi slyšel i celou naši hádku. Viděla jsem jeho auto, jen co bouchly dveře. Šla jsem rovnou k němu a nasedla. Nic neříkal, prostě zařadil a odjel od toho domu.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Kate (08.04.2014 17:23)

1