18.03.2014 [10:15], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 8×, zobrazeno 2461×

Je tu další...

Edward pustil televizi a natáhl se se mnou na postel, tak abych já ležela na něm. Tiše jsme sledovali, co dávají, a o nic dalšího se nestarali. Do chvíle, než se ozvalo jemné ťukání.
„Ano, mami," vyzval Edward příchozího.

„Jen jsem se chtěla zeptat, zda si nedá Isabella něco k večeři," usmála se na mě a čekala, i když jí muselo být jasné, že já neodpovím. Usmála jsem se a přikývla, hlad jsem měla, oběd s madam Swan nedopadl a moc jsem toho nesnědla.

„Tak já něco připravím," odpověděla nadšeně a zmizela. Zvedla jsem obličej k Edwardovi.

„Má ráda vaření, jedna z mála věcí, co si pamatuje jako člověk. Ale už neměla sto let komu uvařit," vysvětlil mi s jedním pozvednutým koutkem, tenhle úsměv mě dostával a asi to je jedna z mála věcí, co mi při Edwardovi bere slova.

„Nechci ale obtěžovat," dodala jsem opatrně. Vždyť já se jim v neděli vetřela do domu, určitě měli jiné plány.

„To je v pořádku, nic se neděje," uklidňoval mě. A pohladil klouby prstů po tváři. "Budeš tu chtít zůstat nebo odvézt domů?" zeptal se tiše, váhavým hlasem.

„Já nevím… asi bych měla jet domů… nechci tu otravovat a Charlie asi šílí," zamyslela jsem se.

„Ví o tom, kde jsi. Pokud se chceš uklidnit, Bells, můžeš tu zůstat."

„Asi… asi bych tomu měla čelit," zamumlala jsem zdráhavě. Souhlasně kývnul a znovu mi nechal klid. Do chvíle, než byla hotová moje večeře a já s Edwardem jsme se pomalu přesunuli do kuchyně. Nikoho jsem cestou nezahlédla, jen v kuchyni čekala Esmé. Postavila mi talíř na stůl, popřála dobrou chuť a odešla.

Povzdechla jsem si a pustila se do toho.

„Všichni si někde běhají. Takže můžeš být v klidu," mrknul na mě. Plaše jsem mu vrátila úsměv. Byla jsem ještě stále mimo z hádky s madam Swan.

„Tvoje babička…" začal, ale skončil dřív, jako by se zarazil, že to řekl.

„Nenávidí mě… podle ní je to moje vina. Nikdy nekoukala na to, co se stalo mně. Že jsem nemohla být ani na mámině pohřbu. Dlouho jsem ji neviděla. Charlie se s ní tehdy pohádal a zakázal mi tam chodit. Dnes… řekla si o tu schůzku u nás sama s tím, že mě chce vidět. Netušila jsem, ani nikdo jiný, že si chce na mě opět vylít zlost," pokrčila jsem rameny a zacpala si pusu jídlem.

„Byla jsi dítě, jak by to mohla být tvoje vina?" nechápal Edward. Krčila jsem rameny a dál jedla. Bylo to vynikající a můj žaludek si tu slast užíval. "Na druhou stranu donutila tě promluvit," připomněl mi.

„Jo, ale tak že jen křičet na ni a nic víc. Vždyť jsem zas nebyla schopná ani poděkovat tvojí mámě za polévku," připomněla jsem mu tvrdě.

„Bello, určitě se to zlepší. Není to tak dlouho, co jsi nemluvila vůbec, to že mluvíš se mnou je samo o sobě skok neuvěřitelných rozměrů."

„Ještě nedávno mi to nevadilo… jenže teď… začíná mi to vadit." Zadívala jsem se mu do očí. Natáhl ruku přes stůl, tak aby se jeho bledé prsty dotkly mého levého zápěstí a sjel k mým prsům, až se jeho prsty propletly s mými. Usmála jsem se na něj.

„Nesmíš se do toho nutit. Zažila jsi toho dost, Bello, na to, jak malá jsi tehdy byla. Máš právo na čas," připomněl mi měkce. Děkovala jsem všem bohům, nebo kdo ovládal můj osud za to, že mi poslali Edwarda do cesty.

„Nikdy jsem nejedla nic lepšího. Zahanbí to vše, co umím já," připustila jsem. Edward se kouzelně usmál, uklidil můj talíř, než jsem stačila mrknout. "Tak asi pojedeme," dodala jsem úzkostně.

„Bello," začal, ale já ho mávnutím ruky zarazila. Stejně se s nimi budu muset vidět. Edward si povzdechnul, nelíbilo se mu to. Odvedl mě ven ke svému Volvu a nechal mě nasednout jako první.

„Moc za všechno děkuju tobě i tvé rodině. Vyřídil bys jim poděkování?" zeptala jsem se a vrtěla se na jeho sedadle. Chytil mě za ruku a odkýval mi to. Spokojeně jsme se usmála a stiskla mu tu ruku ještě silněji.

Zastavil před Charlieho domem. Viděla jsem stín postavy v okně.

Otočila jsem se na Edwarda, který mě povzbudil úsměvem a stiskem ruky. "Půjdu s tebou ke dveřím." Nadšeně jsem souhlasila. Otevřel mi dveře a pomohl mi vystoupit. Šli jsme ruku v ruce až ke dveřím.

„Přijdu za chvíli," pošeptal mi do ucha a dal mi na něj pusu.

„Moc děkuju," vydechla jsem tiše. Jako by se mi ztrácel hlas. Pohladil mě ještě po tváři, než mě nechal samotnou na verandě. Věděl, že tohle si musím vyřídit sama. Otevřela jsem dveře a začala si zouvat boty.

„Izí," přiběhla Sára za mnou do chodby a prohlížela si mě. "Jsi v pořádku?" zajímala se ustaraně. Souhlasně jsme kývla a usmála se na ni. Bylo vidět, jak jí trochu koutky zamrzly.

„Isabello," vyřítil se hned Charlie. Nezastavil se kousek ode mě, jak jsem to čekala. Objal mě prudce a nečekaně až jsem překvapeně otevřela pusu a zírala na Sáru. Držel mě za ramena a odtáhl od sebe na délku paží "Volal mi Carlisle. Je všechno pořádku?" zjišťoval. Slyšela jsem tu paniku v jeho hlase. Souhlasně jsem kývla.

Zamračil se. I jeho výraz ztuhl, čekali, že začnu mluvit. Bohužel to nemohlo přijít jen tak.

„Už zase nemluvíš?" zeptal se narovinu. Zamračila jsem se na něj a záporně zavrtěla hlavou. Cukla jsem s rameny, tak aby mě pustil a obešla ho směrem ke schodům. Chtěla jsem jen sprchu a svůj tichý pokoj. Angelu jsem nepotkala při cestě do pokoje ani při cestě ze sprchy.

Sušila jsem si vlasy ručníkem a nervózně běhala po pokoji. Celou dobu pod sprchou se mi vybavovala zvláštní slova madam Swan. Jako by mluvila z cesty, nedávalo to smysl, osočovala mě a Charlieho, ale ten v té době byl tady se svou rodinou. On nemohl tušit, co se jeho bratr chystá udělat. Možná za to mohlo, že byl mladší tak automaticky, šla vina na něj jako na mě, protože jsem to přežila.

Odložila jsem ručník na topení a šla k posteli. Věděla jsem o té krabici pod ní. Bylo tam několik máminých osobních věcí, které balila Sára. Klekla jsem si, a pak se i natáhla pod postel.

Nahmatala jsem její okraj a vytáhla ven. Silná vrstva prachu. Nikdy jsem se jí nedotkla. Věděla jsem o ní, ale nikdy jsem na to neměla odvahu. Opatrně jsem ji otevřela.

Několik knih… vlastně to byly deníky. Mámina šperkovnice. A spousty drobností, které jsem rozeznávala v paměti.

Opatrně jsem vytáhla deníky a otevřela na první straně. Jeden byl z roku, kdy jsem se narodila. Další o dva roky později a jeden to musela být máma ještě puberťačka, když ho psala. Kniha - Na větrné hůrce.

Pamatovala jsem si ten přebal knihy. Máma mi z ní četla na dobrou noc. Není to zrovna pohádka pro děti, ale máma tu knížku měla prostě ráda a mě uspával její hlas bez toho, abych se soustředila, co mi vlastně říkala.

Cítila jsem svíravý pocit, a tak jsem to rychle vrátila zpět a zaklapla víko. Zhluboka jsem se nadechla a znovu zašoupla krabici na její místo.

Na dnešek jsem se mučila až moc i s madam Swan. Pokrčila jsem kolena a objala je pažemi. Položila jsem si hlavu na ně a zavřela oči.

Ucítila jsem chlad, zahalil mě celou a sbalil do provizorního klubíčka. Silné paže mě zvedly ze země a posadily na jeho klín.

„Co se stalo?" strachoval se honem. Pohladil mě po tváři a nastavili tak aby mi viděl do očí.

„Nic," zakňučela jsem. Přimhouřil oči a dal mi jasně najevo, že se mu moje odpověď nelíbí a ani trochu jí nevěří.

„Nevím jak se k nim chovat," připustila jsem. Došlo mi při pohledu na Charlieho i Sářinu tvář, že nejsou tak v pohodě jak předstírají hlavně, pokud jde o mě.

„Mají tě rádi, Bello," řekl jako by nic.

„Já vím, ale bojím se to opětovat," připustila jsem pravdivě. „Bojím se někoho mít ráda," otočila jsem se k němu obličejem. „Jsi jediný, kdo to dokázal a možná jen díky tvé podstatě." Položila jsem mu volnou ruku do míst, kde měl netlukoucí srdce.

„Netluče, ale je tam… a je otevřenější a vřelejší než ty který tlučou." Zvedla jsem k němu zpod řas pohled. Dívala jsem se mu do těch karamelek, které postupně tmavly, ale hlad to nebyl. Bylo to něco hlubšího.

„Možná na to není nejvhodnější doba… ale miluju tě," řekl hlasem, který mě dostal. Usmívala jsem se na něj bez toho, abych si to uvědomovala a cítila jsem, jak moje oči pálí. Dvakrát jsem mrkla, než slzy přetekly a začaly se kutálet po mých tvářích. Objala jsme ho kolem krku a svůj uslzený obličej schovala do jeho ramene.

Cítila jsem to uvnitř sebe. Bylo to tam. Po páteři mi přeběhla zvláštní druh úlevy a já se v jeho pažích úplně uvolnila. Z mojí stran, to byla taky láska, tak dlouho jsem se pokoušela odolat, nepřipouštět, že by to mohlo být až něco takového, ale jinak to nešlo, už ne. Pohltil mě a dočista ovládl. Byl tu jediný problém, sice byl Edward jediný, s kým jsem mluvila, ale přesto jsem věděla, že tohle mu nedokážu říct, ne hned. Možná časem stejně jako dokážu mluvit s ostatními.

Popotáhla jsem a víc se stulila k jeho ledové kůži. Jeho dlaň mi přejížděla po zádech a druhou mě objímal kolem pasu. Nemohl mi číst myšlenky, doufala jsem, že jako to dokáže i jindy tak i teď čte mezi řádky a ví to.

Prudce jsem se zapřela pažemi do jeho ramen a odtáhla se na délku. Zadívala jsem se mu do tmavších karamelek. Protřela jsem si oči, abych viděla o něco lépe a usmála se na něj. Pozoroval mě a čekal, co dalšího udělám.

Natáhla jsem se a jako zoufalec anebo žíznivec se natáhla po jeho rtech.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

7)  Kate (18.03.2014 20:13)

1