20.02.2014 [09:30], anamor, ze série Skrytá pravda, komentováno 13×, zobrazeno 2630×

Chtěli jste Bellino tajemství… tak tady je…

Charlie i Sára se vyptávali, jenže ze mě moc informací nemohli dostat. Když jsem překročila práh, jako bych přišla o hlas. Vzpomněla jsem si na dětskou pohádku – Malá mořská víla a na to jak ona zaprodala svůj hlas.

Krčila jsem jim na odpověď rameny, přikyvovala nebo vrtěla hlavou. Informace, kdo je ten kluk, jim musela podat Angela. Ta se mě pokoušela později taky vyzpovídat i s papírem a tužkou. Měla to marné. Nebyla jsem ochotná komukoliv podávat o Edwardovi nějaké informace.

Přepadávali mě směšné myšlenky o tom jak to bude ve škole. Do teď se ke mně hlásil sám a normálně, proč by to měnil, že? Musela jsem sama nad sebou vrtět pobaveně hlavou. Ale veškerá má očekávání překonal sám.

Jeho stříbrné Volvo stálo zaparkované u našeho domu, ráno, když jsem vyšla z domu s Angelou těstě v závěsu.

„Ty vole,“ vyhrkla ohromeně.

Mračila jsem se na to auto i na toho upíra, co se o něj opíral a usmíval se naším směrem. On prostě musel udělat něco nečekaného, co ohromí.

„Ahoj,“ pozdravil nás. Angela vykoktala odpověď a já jen kývla hlavou. Trochu mu při tom cuknul koutek úst.

„Myslíš, Angelo, že bych mohl dnes odvézt Bellu do školy?“ zeptal se klidně. Ruce složené v kapsách svého kabátu. Sestřenka se na mě podívala s pozvednutým obočími. Nevěděla a čekala, co já na to odpovím. Našpulila jsem pusu, zabodla do něj pohled a pohnula se jeho směrem. Třeba mi půjde i křičení po tak dlouhé době. Nemohl ten samolibý úšklebek prostě vynechat.

„Uvidíme se ve škole, Izí,“ zasmála se Angela napjatě a sama se vydala ke svému autu. Mávla jsem rukou.

Edward mi otevřel dveře na straně spolujezdce a počkal, dokud jsem nebyla pohodlně usazená než se přešel na svou stranu.

„Tak ještě jednou, ahoj,“ usmál se na mě při startování.

„Ahoj,“ špitla jsem tiše nazpět. Podíval se po mně a přimhouřil oči. Všiml si toho.

„Děje se něco?“ Velmi zajímavá otázka. Odkašlala jsem si.

„Budeš dělat podobné nálety často?“ zeptala jsem se.

„Možná… každý den,“ odpověděl zamyšleně a vyjel od našeho domu. „Jak se ti spalo?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny k tomuhle jsem neměla co dodat. Byla pravda, že poslední dobou jsem se nemusela ani moc dopovat prášky jen občas, abych měla kvalitní spánek bez nočních můr.

Začal se smát nahlas a pobaveně. Dívala jsem se na něj, vlastně jsem zírala. Srdce mi u toho poskočilo, byl to krásný pohled, jak se smál a jeho oči svítily pobaveným leskem.

„Spala jsi jako mrtvola,“ promluvil. Ohromeně jsem zalapala po dechu a trvalo to nějakou dobu, než jsem dokázala promluvit.

„Jak to víš?“ Nemluvila jsem, já to vypískla.

„Jsem upír, Bello, pro mě není nic nemožného,“ připomněl mi. Ale stejně. Jak se dokázal dostat do mého pokoje v noci, když v domě byli další lidé.

„Okno,“ prohodil jako by nic. Musel si všimnout kouře od mé hlavy při přemýšlení a teď jak moje žárovka se rozsvítila.

„Ale proč?“ vydechla jsem.

Pokrčil rameny, jako to dělám já. „Věčnost je dlouhá a hledáš si, co dělat v noci, když všichni spí.“

Mlčela jsem a jen se koukala zamračeně pře sebe. Vjeli jsme už na školní parkoviště. Opravdu jako bych v sobě měla nějaký spínač, který se aktivoval doma a ve škole a s Edwardem naopak vypínal. Nerozuměla jsem tomu.

„Přišla jsi o hlas?“ zeptal se vážně a upíral na mě pohled. Auto už stálo na jeho obvyklém parkovacím místě. Otočila jsem k němu obličej a zadívala se na něj s kousajícím spodním rtem. Dala jsem mu jasnou odpověď. Podíval se z předního okna okolo sebe.

„Ani se nedivím,“ dodal tiše. Vystoupil a lidským tempem oběhl auto, aby mi otevřel. Podívala jsem se okolo sebe. Tihle všichni co mě znali už odmala, nemohli zírat už o nic víc než teď. Všechny pohledy byly upřené na nás dva. Udělala jsem nepatrný krok zpět, chtěla jsem nasednout a nechat se odvézt pryč nejlépe do lesa, kde byl vždy klid.

Edwardova ruka mi zabránila v dalším ústupu. Položil mi ji na kříž a lehce přitlačil a zakroutil na mě hlavou, abych to nedělala. Opravdu jsem vypadala tak bezradně jako jsem se i cítila?

Vzal mi batoh z ruky, přehodil si ho přes rameno a vedl mě přes celé parkoviště a všechny ti zírající. Pootočila jsem na něj hlavu a pátravě se mu zadívala do obličeje.

„Netuší, proč se někdo jako já zahazuje s tebou, tou nejdivnější na škole co ke všemu nemluví,“ vysvětlil mi a mračil se u toho. „Osobně nevidím ten důvod proč se diví. Ty jsi jen výjimečná,“ zabručel a vedl mě dál.

Nevím, jestli to bylo jeho přítomností, tím co to řekl nebo jak to řekl. Ale náhle jako by do mě něco udeřilo. Připadala jsem si pevně nohama na zemi. Jistě jsem věděla, že za to mohl on. Můj krok byl jistější.

Dovedl mě až do třídy, kde se rozloučil dal mi mou tašku a odešel s tajemným úsměvem. Jeho záhadnost mě dostávala do kolen.

Rychle jsem se posadila na své místo a chtěla se opět stát jednou ze zdí. Všichni pokukovali a šuškali si. Povzdechla jsem si, byla jsem na to zvyklá, vlastně už se to tak moc nedělo a teď zas. Jejich pomluvy přerušil až profesor ve třídě při zadávání testu.

Po zazvonění jsem se loudala ze třídy. Edward byl plný překvapení a dnes se to ukázal dát najevo. Čekal na mě před učebnou. Dokonale upravený se svým dokonalý úsměvem opřený o zeď. Musela jsem se už na něj usmát. Zkáza byla už dávno dokonána.

Takhle pokračoval celý den, i při obědě jsme byli opět spolu u stolu v koutě. Edward povídal a já jen přikyvovala anebo mu psala vzkazy.

„Je to divný,“ vyhrkla jsem ze sebe v autě sotva jsme opouštěli školní areál a mířili si to jinam.

„Tvoje mluvení nebo spíš nemluvení?“ zeptal se.

„Přesně,“ vydechla jsem a dívala se na něj. „Proč mluvím jen s tebou?“ ptala jsem se ho skoro zoufale. Bylo mi děsně, chtěla jsem mluvit, ale bála se toho a zároveň se bála i toho, když už nikdy nepromluvím před ostatními. Pustil jednou rukou volant a chytil moji, volně ležíc na mých nohách.

„Já netuším, Bello. Je to zvláštní, přesto, že jsem upír, tohle je mnohem divnější. Ale moje ego každým tvým slovem stupá, protože se mnou mluvíš,“ připustil a propletl si moje prsty se svými.

„Opravdu nemáš ještě nějakou schopnost?“ ověřovala jsem si. Zavrtěl hlavou a jedním prstem mě pohladil na kůži.

Vyjel z města, než odbočil na schovanou lesní cestu. Neznala jsem to tu. Dívala jsem se mezi stromu a nepocítila ani kapku strachu s ním ne.

Náhle se mezi stromy objevil dům… no dům bylo slabé slovo. Obrovská moderní vila, o tomhle jsem neměla ani nejmenší tušení, že tu je a pravděpodobně on byl jeden s obyvatel toho objektu před námi.

„Ty mě bereš k tobě domů?“ vykvíkla jsem, když mi to konečně došlo. Nebyla jsem rozhodně připravená a ani oblečená na to jít do domu za jeho rodiči.

„Nikdo tam nebude. Odjeli… pryč. A dnes bude pršet, tak by nebylo ideální jít do lesa,“ vysvětlil mi. Aha…

„Nechtěl jsem tě ani hned děsit s ostatními upíry a navíc… není jistota, že před nimi budeš mluvit a já bych si chtěl promluvit.“

„Myslela jsem, že máš rád ticho,“ zamyslela jsem se.

„Někdy to není špatné. Ale s tebou mám raději živou konverzaci,“ mrknul a zastavil auto před domem. Otevřel mi dveře, nevšimla jsem si, kdy vystoupil, neomezoval se a pohyboval se rychle. Zatím jsem se nelekla, jen mě to překvapilo.

Pomohl mi vystoupit a dovedl mě až do domu. Sotva jsem překročila práh venku se rozpršelo. Zadívala jsem se z okna a jen zírala.

„Přesně načasováno,“ neodpustila jsem si. Zasmál se a vedl mě dál. Bylo tu moc oken, takže všude byl vidět les. Vevnitř bylo… moc moderně na upíry, co tu byli už nějakou ten pátek. Málo nábytku jen tolik kolik bylo potřeba, aby tu nebylo prázdno v těch ohromných místnostech. Všimla jsem si i rámečků s fotkami, ale neměla jsem dostatek času, abych je prozkoumala, Edward mě vedl po schodech do patra přes chodbu.

„Budeme u mě v pokoji,“ řekl. Odkývala jsem to a následovala, až se zastavil, a tak jsem prošla první. Další velké okno vlastně celá stěna. Stůl s počítačem. Knihovna plná knih, cédéčka, velké stereo pohovka, televize. Všechno až na postel.

„Asi se v posteli nepovaluješ, když nespíš,“ zamumlala jsem.

„Našel jsem si jinou zábavu na večer,“ vydechl a jeho dech ovál můj krk až mi naskočila husí kůže. Stál těsně za mnou, i když před pár chvílemi byl u dveří.

„Ohromná zábava,“ zabrblala jsem.

„Ze spaní mluvíš,“ pošeptal mi těsně u ucha. Zachvěla jsem se, bylo to patrně. A pocítila jsem i silněji jeho přítomnost za zády jak se o ten malý kousek přiblížil.

„Vážně?“ vydechla jsem ohromeně.

„Vždy jsi mluvila ze spaní, i když jsi se mnou ještě nemluvila,“ potvrdil to.

„Nic o tom nevím,“ bránila jsem se.

„A ne jen ty. Nikdo neví o tvém mumlání ze spaní, většinou to je velmi tichý šepot. Zezačátku jsi prosila, aby se nikdo na nic neptal. Byla jsi zoufalá a prosila je, že nic nevíš,“ mluvil tiše. Velmi tiše, napínala jsem své uši, abych slyšela každé slovo. A při každém pohybu jeho rtů se otřel o mé ucho. Mlčela jsem a čekala.

„Nebo jsi prosila… aby to nedělal,“ špitl. „A volala jsi mámu.“

Zavřela jsem oči a roztřeseně se nadechla, bohužel to nebylo kvůli jeho blízkosti, ale kvůli tomu co říkal.

Pohladil mě chladnou dlaní po tváři a pomalu líně sjížděl po mém krku do výstřihu. Nebylo to nic nevhodného, věděla jsem přesně, co hledá. Zavřela jsem oči a přenesla váhu na paty tak, že se moje záda opřely o jeho hrudník, abych našla ztracenou oporu. Jeho prsty nahmataly začátek jizvy. Jeho druhá paže mě pevně objala kolem ramen.

„Nechci na tebe tlačit… chci tě pochopit… chci o tobě vědět vše, tak jako ty víš o mně,“ šeptal naléhavě. Tělo se mi roztřáslo. „Prosím, řekni mi, co se ti stalo,“ vydechl mi do ucha.

Bylo to těžký. Celou tu dlouhou dobu jsem mlčela a odmítala promluvit kvůli tomuhle. Nechtěla jsem nikdy říct, co se to stalo. Nechtěla jsem nikdy o tom už promluvit, vzpomínat na to a přesto se mi vzpomínky vracely v pravidelných vlnách bolesti ve spánku. Jizva připomínala ten den.

„Chtěl….“ Vydechla jsem a zarazila se. Musela jsem polknout a znovu se nadechnout.

Edward se pohnul. Pevněji mě sevřel a i se mnou se posadil na koženou sedačku tak, že jsem mu seděla na kolenou. Neměla jsem čas se zaobírat, jak to udělal ani jsem to nechtěla použít jako únikové téma.

Ucítila jsem chladné prsty pod mou bradou, jak ji lehce zvedl. Podívala jsem se mu do očí. Dva zlaté prstýnky na mě upřeně hleděly a čekaly.

Netlačil na mě. Nechával mi čas, abych se srovnala, našla sama tu chvíli.

„Já-“ začala jsem, jenže se mi i před ním začalo náhle stahovat hrdlo. Bezmocně jsem zavřela oči a pokoušela se pravidelně dýchat. Jeho ruka mi přejížděla po zádech, pomalým tempem, bylo to příjemné.

„Chtěl mě zabít….“ vykvikla jsem rychle. „Přímo vzorný příklad milujícího otce,“ dostala jsem ze sebe na další nádech. Oči jsem neotevřela a soustředila se na jeho ruku, která nepřestávala s poutí po mých zádech.

„Netrefil se, těsně vedle… Pamatuju si, jak ležím na podlaze v chodbě,“ zašeptala jsem tichounce. Otevřela jsem oči, díval se na mě. Oči otevřené zkoumající každý můj pohyb, nádech. Zadíval se na mé tváře. Brečela jsem. Tiše mi tekly slzy.

Natáhla jsem se po něm. Objala ho kolem krku a přitáhla se k němu blíž, i když mě objímal, připadala jsem si daleko a sama. Potřebovala jsem bližší kontakt. Opřel jsem si hlavu o jeho rameno. Silněji utáhl jeho paže kolem mě.

„Byla mi hrozná zima a bolelo to, nešlo se nadechnout,“ šeptala jsem dál, nemohla jsem najít svůj jistější hlas a ani se o to nepokoušela.

„Jako tenkrát ve škole?“ zeptal se tiše a poprvé po tak dlouhé době, až mě to překvapilo.
„Trochu, ale tenkrát to bylo horší," připustila jsem a pohnula hlavou tak, abych schovala svůj obličej.

„Cítila jsem krev, všude okolo mě byla a chtělo se mi zvracet, ale nedokázala jsem se ani nadechnout. Když přišel domů, vypadalo to na klidný den, ale pakl vytáhl tu pistoli a začal křičet. Neuvěřitelně hlasitě. Nadával mamince a já nevěděla, co se to děje, proč se to děje, co jsem udělala. Křičel, že to je moje vina,“ začala jsem mluvit rychle překotně, skoro jsem se nestačila nadechnout mezi jednotlivými slovy.

„Mířil na mě zbraní a řekl, že by bylo lepší, kdybych se nenarodila. Máma vykřikla, a pak se náhle objevila přede mnou, než padla k zemi. Zakřičela jsem plně vyděšená. Zvedla jsem pohled od jejího těla a setkala se rovnou s jeho planoucíma modrýma očima. A pak… slyšela jsem jen další výstřel a objevila se ta hrozná bolest na hrudi. Upadla jsem, zavřela oči a pokoušela se dýchat….“ Zastavila jsem se a zhluboka dýchala jako bych běžela maratón. Muselo ze mě ven, dokud to šlo, než se objeví ten blok.

„Zazněl ještě jeden výstřel. A pak bylo strašně dlouho ticho. Chtěla jsem… nadechnout se, volat o pomoc… Nepamatuji se na zvuk sanitky, ani, jak jsem se do ní dostala, probudila jsem se až v ní, když mi doktor stlačoval hrudník a dal masku. A pak až nemocnici. Jako první tehdy za mnou přijel Charlie, pokoušel se mě rozmluvit jako ti policisté, ale já nedokázala promluvit. Bála jsem se jim říct, co se stalo, co jsem viděla. Nechtěla jsem o tom mluvit, nechtěla jsem….“ Zmlkla jsem nečekaně i pro sebe. Zhluboka jsem se nadechla jeho příjemné vanilkové vůně a víc se stulila obličejem do jeho ramene.

„Přestala jsi mluvit, aby tě nevyslýchali?“ zeptal se. Jen jsem trochu pokývala hlavou. Jeho ruka doputovala do mých vlasů a pohladil mě.

„Pokoušeli se ještě dlouho i tady, až to nakonec vzdali a nechali mě být a přesto… nedokázala jsem to, dokud ses neobjevil ty. Nevím proč, jen vím… že se nebojím žádného svého rozhodnutí v tvé přítomnosti.“ Zvedla jsem hlavu a odtáhla se tak abych se mu dívala do karamelek, trochu mu ztmavly zorničky, ale jen nepatrně.

„Můžeš říkat, co chceš a dělat cokoliv chceš,“ vydechl mi do tváře. A já v jeho hlase toho slyšela tolik. Nemohl potlačit ten hluboký tón, kterým mluvil a prozrazoval, jak mu na mně záleží.

Pustila jsem jeho triko a přesunula obě své ruce na jeho tváře. Dívala jsem se mu zpříma do očí a měla zvláštní pocit uvnitř sebe. Byl to ale pěkný pocit, naplňující, jako bych mohla udělat vše, co bych si usmyslela. Srdce mi opět poskočilo a můj dech se zrychlil.

Bála jsem se neuvěřitelně moc, jsem toho bála někomu věřit, cítit opět k někomu něco. Když dva lidi, které jsem milovala zemřeli a kvůli mně.

A teď tu byl se mnou on. Seděla jsem na jeho klíně, řekla jsem mu svůj příběh a on mě objímal a sliboval mi volnost. Pohnula jsem prsty na rukou, tak abych ho pohladila po dokonale hladké tváři.

„Asi něco uvnitř mě čekalo, až přijdeš ty,“ vydechla jsem pravdivě. Jinak to ani být nemohlo, nepromluvila jsem skoro třináct let, a pak přišel on a všechno začalo být jinak.

„Já na tebe čekal století,“ odpověděl mi tichounce. Tiše jsem se zasmála. Byli jsme dva blázni.

Naklonila jsem se k němu a políbila ho.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Volturijovna (20.02.2014 23:06)

To bylo tak krásné a smutné zároveň! Miluju Edwarda a Bellu! Díky!

7)  Kate (20.02.2014 15:28)

Jé, jů, jé! Ale její otec...

1