19.04.2012 [23:00], maryblack, Povídky jednorázové, komentováno 16×, zobrazeno 2270×

Srdce je zakletý anděl v těle. Snad hledá zase jen anděla v jiném, který by je vysvobodil.

Bella

Jak mi to mohl udělat?! Jak si mohl dovolit opustit mě?! Seděla jsem schoulená v rohu pokoje a polykala slzy smutku. Byli jsme tak šťastní, tak zamilovaní. Čekali jsme dítě a oba jsme se na něj tak moc těšili. Všechno nám krásně vycházelo a pak jednoho dne se z ničeho nic všechno zhroutilo jako domeček z karet. Ten den se změnil můj život, ten den se moje srdce rozbilo na milion kousků.

V hlavě se mi znovu přehrál celý film událostí.

XXX

„Bello, lásko, volal mi Seth, potřebuje, abych za ním zajel do Port Angeles. Porouchalo se mu auto,“ volal na mě Jacob z haly. Zrovna jsem vařila večeři.

„Jakeu, nemůže si zavolat odtahovku? Nechci, abys někam jezdil.“ Měla jsem posledních pár dní divný pocit, když měl odejít z domu, ale pokaždé, když jsem mu o tom řekla, smál se.

Slyšela jsem, jak se blíží za mnou do kuchyně, a pak ucítila jeho ruce, které mě zezadu objaly a pohladily po vystouplém bříšku. Dítě mělo přijít na svět za pár týdnů. Nevěděli jsme, co to bude, chtěli jsme se nechat překvapit.

„Bells, o mě se bát nemusíš, jsem velkej chlap a řidičák už mám pár let. Nemůže se mi vůbec nic stát,“ řekl a políbil mě na krk.

„Mám divný pocit, prosím nejezdi nikam,“ zkusila jsem to ještě jednou, ale marně. Se slovy, že bude v pořádku, a polibkem se se mnou rozloučil a odešel.

Celý ten čas, co byl pryč, moje srdce bilo jako splašené. Něměla jsem chvilku stání, chodila jsem po bytě a čekala, kdy uslyším chrastit klíče v zámku. A pak z ničeho nic mě bodlo u srdce a já nemohla popadnout dech. Věděla jsem, že je něco špatně, že se něco stalo.

Hodiny ubíhaly a on stále nikde. Telefon nechal doma, takže jsem mu nemohla ani zavolat a když jsem prohlížela přijaté hovory, zjistila jsem, že Seth volal z telefoního automatu. Takže tudy taky cesta nevedla. Byla půlnoc a on odjížděl okolo osmé. Už měl být doma. Seděla jsem sama v tichém bytě a čekala. Když jsem uslyšela klíče v zámku, úlevou jsem si oddychla a šla ke dveřím, ve kterých ale nestál můj Jacob.

„Tati? Co tady děláš?“

„Bello, zlatíčko, já... Jacob...“ nemohl mluvit, jen se na mě díval s bolestí v očích. Sdce mi bušilo, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi.

„Tati, co se stalo?! Co je s Jacobem?!“

„Bello, Jacoba postřelili, je v nemocnici a je to vážné.“ Nemohla jsem popadnout dech, oči mě začaly pálit a moje nohy mě přestaly poslouchat a najednou mě pohltila tma.

XXX

Probrala jsem se na pohovce a slyšela tátu, jak telefonuje.

„Omdlela... Dovezu ji domů... Dobře, za chvíli jsme tam.“ Posadila jsem se. Cítila jsem, jak se třesu.

„Tati, odvez mě do nemocnice, prosím. Chci ho vidět,“ snažila jsem se postavit, ale nohy mě zradily a já opět klesla na pohovku.

„Bello, je na sále, mluvil jsem s mámou, je i s Billym v nemocnici, teď tam neudeš nic platná. Mysli na miminko, měla by ses šetřit,“ posadil se vede mě na sedačku a chytil mě za ruce. Díval se mi zpříma do očí a já věděla, že mi něco tají. Ale nechtěla jsem nic slyšet, chtěla jsem jet za ním.

„Žádám tě, abys mě odvezl do nemocnice za mým manželem! Nejednej se mnou jako s dítětem. On mě potřebuje! Tati, prosím!“ Přikývl na souhlas. Pomohl mi postavit se a vedl mě ke dveřím. S jeho pomocí jsem si oblékla kabát a vyšli jsme z domu.

XXX

Nemocnice zela prázdnotou, na chodbách se pohybovali jen zdravotní sestry a sem tam prošel nějaký lékař. Nikoho jsme se na nic neptali, otec věděl, kde je máma i s Billym. Nastoupili jsme do výtahu a zmáčkli tlačítko, nad kterým bylo nadepsané Operační sály. Byla jsem jako v tranzu, všechny pocity se ve mě zasekly. Nemohla jsem plakat, nešlo to. Jen moje srdce zběsile tlouklo. Dveře výtahu se otevřely a já uviděla svoji matku, svého tchána a Setha.

„Bello...,“ máma se ke mě rozběhla s rozevřenou náručí a objala mě. Ale moje ruce byly stále podél těla. Pohledem jsem propalovala Setha. Nevnímala jsem ani svého tchána, který mě objal se slzami v očích.

Když jeho sevření povolilo, bez toho abych se na něj podívala, jsem od něj odstoupila a šla k Sethovi.

Stál naproti mně a v očích se mu leskly slzy. Moje bolest se proměnila ve zlost a já ho udeřila do obličeje.

„Je to tvoje vina! To TY za to můžeš! Jsi neschopnej blbec. Kvůli tobě tady leží! Měl být doma se mnou! Nenávidím tě, rozumíš?! Jestli um...“ moje tělo se začalo otřásat vzlyky a hlas se mi zlomil. Tátova horká náruč mě objala a odvedl mě k židli.

„Jak se to stalo,“ podívala jsem se na Setha, který byl bledý jako stěna. Doteď mi to nikdo neřekl. Pomalým krokem ke mě přišel a posadil se vedle mě na židli.

„Byli jsme na cestě domů a Jacob se rozhodl, že zastaví na benzínce, aby natankoval a koupil ti nějakou drobnost pro radost. Jenže jsme tam přijeli ve špatnou chvíli. Já seděl v autě a čekal na něj, ani nevíš, jak moc lituju, že jsem nešel s ním. Byl tam nějakej chlap, kterej chtěl okrást prodavače, a Jacob ho chtěl zastavit. Začali se spolu pošťuchovat, viděl jsem, co se děje, a šel za ním a....“ hlas se mu zlomil, ale nakonec pokračoval. „Vešel jsem zrovna, když vytáhl zbraň, a vystřelil. Když si ten chlap uvědomil, co udělal, utekl pryč. Bello, je mi to tak moc líto.“ Slzy mi tekly po tváři. On si pořád musel hrát na hrdinu a to se mu vymstilo. Slyšela jsem mámu, jak pláče. Stála vedle Billyho, kterému z očí kanuly slzy velikosti hrachu. Billy byl její a tátův nejlepší přítel. Prožili spolu mládí, slavili spolu všechny rodinné události. Podporovali Billyho, když zemřela jeho žena a Jacobova matka, Sarah. Přes všechnu bolest se dostal, protože musel být silný pro svého syna, který zrovna ležel na sále a bojoval o svůj život.

Táta seděl vedle mě a objímal mě. Čekání bylo nekonečné, ale já se naděje nevzdávala. Jacob byl bojovník, nevzdal by to. Ne teď, když jsme spolu a čekáme rodinu. Ne, když vím, jak moc mě miloval, a on věděl, jak moc ho miluji já. Otevřely se dveře a čas se zastavil. Doktor se po všech rozhlédl a pak se jeho pohled zastavil u mě.

„Paní Blacková?“ Přikývla jsem na souhlas a on přešel blíž ke mě.

„Váš manžel byl velmi vážně zraněný, nechci vám nic nalhávat, ale dalších dvacet čtyři hodin bude kritických. Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, teď bude záležet na tom, jak silný váš manžel je. Měl rozsáhlé vnitřní krvácení, které se nám podařilo zastavit, ale jeho stav je stále kritický. Až bude převezen na pooperační oddělení, můžete na chvílí za ním, ale jen vy.“ Přikývla jsem na souhlas a poděkovala mu. Všechno dobře dopadne, snažila jsem samu sebe přesvědčit.

XXX

Za doprovodu sestry jsem vešla do pokoje, kam Jacoba převezli. Když jsem viděla jeho bezvládné tělo, které bylo napojeno na přístroje, všechna stavidla povolila a já se rozplakala. Pomalu jsem přišla blíž k posteli a posadila se na židli. Dívala jsem se na svého manžela, jak se rve se smrtí.

„Jacobe, jsem tady. Lásko, prosím bojuj. Nesmíš nás tady nechat samotné.“ Pohladila jsem ho po ruce. Nevěděla jsem, co mu povídat, bolest v mém srdci byla tak velká, že jsem nebyla schopná sestavit větu. Jen slzy mi volně stékaly po tvářích. Před očima se mi míhaly vzpomínky. Společné dětství, naše první vyznání lásky a první polibek. Naše noční útěky z domu a tajné schůzky. První milování, svatba. A jeho šťastný výraz, když se dozvěděl o miminku.

„Jsi silný, budeš s námi, uvidíš naše dítě vyrůstat. Ale jsetli to vzdáš, Jacobe Blacku, nikdy ti to neodpustím! Ty víš, jak moc tě miluju, a vím, jak moc miluješ ty mě, a proto to nevzdáš!“ Zvedla jsem ruku a pohladila ho po tváři. Tolik jsem si přála ho políbit, ale maska s kyslíkem mi to nedovolila. Sklonila jsem se a políbila ho aspoň na čelo.

„Paní Blacková, je mi to líto, ale musíte už odejít,“ ozvala se sestra za mými zády. Podívala jsem se na ni, přikývla a pak znovu na Jakea

„Nebudu daleko, neopustím tě.“ Šla jsem ke dveřím a ještě než jsem vyšla na chodbu, ohlédla jsem se na něj.

XXX

Jacob

Slyšel jsem její hlas, tolik jsem ji chtěl utišit, ale nešlo to. Moje tělo leželo na lůžku a neposlouchalo mě. Chtěl jsem zvednout ruku a setřít slzy, které ronila kvůli mně. Miloval jsem ji z celého srdce a bolelo mě vidět, že se tak moc trápí.

„Nesmutni, Jacobe.“ ozval se u mé hlavy hlas, který byl uklidňující. Netušil jsem, komu patří, neznal jsem ho.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, aniž bych otevřel svá ústa, uvězněná pod kyslíkovou maskou.

„Já jsem anděl,“ odpověděl.

„Anděl?“ nechápal jsem to.

„Jsem anděl smrti, Jacobe Blacku, a přišel jsem ti dát na vybranou.“

„Na vybranou, ale proč?“

„Svým životem vykoupíš jiný život,“ pověděl mi. Nechápal jsem to. Čí život jsem měl zachránit?

„Proč já? A kdo je ten, pro koho bych se měl vzdát svého života, svojí Belly?“

„Musí to tak být, neptej se proč, sám neznám odpověď. Já jsem jen poslem. Nemůžu ti říct, kdo je ten člověk, pro kterého by ses měl vzdát toho, co je ti nejdražší. Můžu ti povědět, jaký je,“ řekl.

„A jaký je?“

„Dobrá, poslouchej. Ten člověk je statečný, laskávý a milující. Je obětavý a velkorysý. Ten člověk je tvým osudem.“

První, kdo mě napadl, byla moje Bella.

„Je to Bella?“ zeptal jsem se ho.

„Jak rád bych ti odpověděl na tvoji otázku, ale nemohu. Věř ale, že pokud se rozhodneš obětovat svoji duši a odejdeš se mnou, pocítíš velkou radost, že jsi tak učinil.“ Věděl jsem, jak se rozhodnout...

XXX

Bella

Chtěli, abych šla domů, ale já nemohla odejít. Slíbila jsem mu, že ho neopustím. Seděla jsem na židli a zkoušela jsem najít trošičku pohodlnější polohu, alespoň na chvíli. Byla jem unavená, věděla jsem, že to miminku neprospívá. Pohladila jsem si břicho a slabě se usmála.

„Neboj se, táta se jen tak nevzdá,“ šeptla jsem tiše.

„Bello? Jsi v pořádku?“ Podívala jsem se na svého otce, který ke mě přišel se šálkem čaje. Podával mi hrnek a já ho s vděčností přijala. Napila jsem se a teplá tekutina zahřála moje unavené tělo.

„Děkuju ti, tati, jsem v pořádku.“

„Nevypadáš tak, měl bych tě odvézt domů. Teď Jakeovi stejně nepomůžeš. Musí to zvládnout sám. A on to zvládne, je dost silný a ví, že tady na něho čekáte,“ pokoušel se mě opět přemluvit.

Chtěla jsem znovu něco namítnout, ale najednou nastal zmatek. Do pokoje, kde ležel Jacob, bežel lékař, který ho operoval, a spolu s ním dvě sestry. Okamžitě jsem se postavila na nohy a bežela tam také.

„Je mi líto, paní Blacková, musíte počkat venku,“ zastavila mě jedna ze sester mezi dveřmi.

„Co, co se děje?! Co je s mým manželem?!“ pokoušela jsem se dostat do pokoje.

„Je mi líto, sem nesmíte, počkejte venku!“ zabouchla mi dveře před nosem. Podívala jsem se na otce. Stál vedle mě a uklidňoval mě. Moje srdce tlouklo jako splašené a ztrácela jsem jistotu v nohách. Vtom okamžiku se otevřely dveře, ve kterých stál lékař. Pohled, jakým se na mě podíval, mluvil za vše.

„Ne, ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Řekněte, že je v pořádku?!“ křičela jsem na něj hystericky. Cítila jsem tátovy ruce, jak mě objaly kolem ramen.

„Je mi to líto, paní Blacková. Váš manžel měl zástavu srdce... Nepodařilo se nám ho resuscitovat,“ promluvil s lítostí lékař.

„Chci ho vidět,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. Lékař kývnul na souhlas podíval se na sestry, které odpojovaly Jacobovi všechny ty přístroje a požádal je, aby odešly.

„Bello, půjdu s tebou,“ zašeptal zlomeným hlasem táta.

„Ne, chci s ním být sama.“ Pomalu jsem vešla do pokoje. Nevnímala jsem nikoho, nezajímalo mě nic. Dívala jsem se na svého Jacoba, jak ležel na lůžku – bez života.

XXX

Edward

Otevřel jsem oči a zamžoural jsem. Neměl jsem tušení, kde to jsem, a ani, jak jsem se tam ocitl. Pomalu jsem přivykl světlu a rozhlédl se. Ležel jsem v nemocničním pokoji a neměl jsem ponětí proč.

„Dobrý den, pane Masene. Jak se cítíte?“ Přede mnou se objevila sestra a usmála se.

„Bolí mě celé tělo. Proč jsem tady a co se vlastně stalo?“ Díval jsem se na ni a čekal, co mi poví.

„Měl jste autonehodu.“ Jen co to dořekla, před očima se mi promítlo, co se stalo.

Černé auto, které narazilo do mého. Ohlušující rána, krev na mých rukou a pak jen tma.

„Nahnal jste nám strach, pane Masene. Mysleli jsme si, že vás ztrácíme, a pak jste se najedou vrátil zpět k nám. Měl jste větší štěstí než ten chudák, kterého přivezli pár hodin před vámi. Takový šikovný mladý pán to byl a co je nejhorší nechal tady svoji těhotnou ženu. Ta chudinka se zhroutila.“ Netušil jsem, proč mi vykládá o cizích lidech, ale zmínka o té ženě ve mně vyvolala zvláštní pocit.

„Jak dlouho jsem tady?“

„Už více jak týden. Musíte mít strážného anděla, jinak si nedokážu představit, že jste na sále vrátil zpět,“ usmála se na mě. Zkontrolovala přístroje a odešla.

V nemocnici jsem ležel ještě týden a pak mě propustili. Neměl jsem nikoho, ke komu bych se vrátil. Byl jsem sám. Vždycky mi to vyhovovalo, ale najdenou jsem měl pocit, že to tak není. Moje srdce mě někam táhlo a já neměl tušení kam. Posadil jsem se na lavičku před nemocnicí a rozhlížel se. Slunce příjemně hřálo a já si jej užíval. Zaklonil jsem hlavu a se zavřenýma očima jsem slunci nastavil svou tvář. Moje srdce klidně tlouklo, ale jen do chvíle, než jsem uslyšel ten hlas.

„Všichni už na vás čekají doma. Moc se na vás těší,“ řekl jí postarší muž, nejspíš její otec.

„I já se těším, tati,“ lehce se usmála, ale pak její úsměv pohasl a ona smutným hlasem šeptla:

„Ale nečeká tam na nás on...“ po tváři jí stekly slzy a dopadly na bílou peřinku, kterou svírala ve své náruči a v níž se nepatrně zavrnělo dítě s černými vlásky.

Prohlížel jsem si její krásnou tvář. A pak se stalo něco, co jsem nikdy v životě nezažil...

Zvedla svůj pohled a naše oči se setkaly. Sice jen na pár vteřin, ale mně to připadalo jako minuty. Připadalo mi, jako bych ty oči znal, jako bych se do nich díval pokaždé, když jsem se probudil. Jako by mě ty oči hledaly a volaly k sobě. Znovu svůj pohled zaměřila na své dítě a políbila ho zlehka na hlavičku.

„Bello, já vím, že je to těžké, ale jsme tu pro tebe i pro malého Jakea. Pomůžeme ti.“

„Děkuju, tati.“ šeptla. Otec se k ní sklonil a políbil ji na tvář. Pak jí pomohl dát dítě do autosedačky, nastoupili a odjeli.

A já pocítil smutek a prázdnotu. Potřásl jsem hlavou. Musel jsem se zbláznit. Jak bych mohl něco takového cítit k ženě, kterou ani neznám. Ale to nebylo od toho setkání to poslední, co se stalo...

Zdál se mi sen. V tom snu byla ta žena a chlapec. Chlapec s vlasy černými jako uhel a očima barvy čokolády. Běželi po pláži a chlapec utíkal směrem k lesu.

„Jakeu, Jacobe, počkej na mě,“ volala na něj a pokoušela se ho dohnat. Vlasy jí povlávaly ve větru a úsměv prozářil její krásnou tvář.

„Když mě chytíš, Bells, dostaneš překvapení!“ zavolal na ni s úsměvem. Vběhl mezi stromy a za jeden se ukryl. Čekal, až k němu doběhne. V momentě, kdy i ona vstoupila mezi porost stromů, ji jeho paže objaly a on ji políbil.

„Jacobe, lekla jsem se,“ kárala ho.

„Chtěl bych se tě na něco zeptat, Bello.“ Díval se jí zpříma do očí.

„Tak se ptej a netvař se tak vážně, naháníš mi strach.“ Po jejích slovech se usmál a vytáhl z kapsy u kalhot prsten.

„Bells, ty víš, jak moc tě miluju, a nikdy nepřestanu. Bells, prosím, vezmeš si mě?“ Dívka mu skočila kolem krku a místo odpovědi ho vášnivě políbila...

Posadil jsem se na posteli a rukou si protřel obličej. Další sen. Sen, ve kterém se mi zjevila ona a ten muž. Nechápal jsem, co se děje. Moje mysl a srdce byly zmatené. Tolik jsem toužil být jí na blízku, chránit ji, ale netušil jsem, jak je to možné. Od toho okamžiku, kdy jsem ji uviděl, byl tohle několikátý sen o ní a o tom chlapci. Čím déle se mi o nich zdálo, tím víc mi připadalo, že to nejsou sny, ale vzpomínky. Ale proč bych měl znát něčí vzpomínky a proč jsem si přál být já na jeho místě? Jak mohlo být možné někoho milovat a přitom ho neznat? Vstal jsem z postele, oblékl se a vyšel ven z hotelového pokoje. Musel jsem přijít na to, co se stalo s tím mužem. Musel jsem zjistit, jestli nás něco spojuje...

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

16)  Kate (28.08.2013 17:13)

Jsem ráda, že jsem dala na radu ST, je to krásné, tvoje povídka se mi líbila. Čekala jsem, že se Jacob převtělí do Edwarda, uvidíme, co bude dál. Valím na další kapitolu.

15)  emam (28.08.2013 12:22)

Hezká myšlenka a pěkně podaná. Už letím na další kapitolu

14)  maryblack (09.05.2012 10:56)

Děkuju, holky jsem ráda, že se vám to líbí.

13)  Clea (08.05.2012 14:38)

Nádherně napsané... Přečetla jsem to jedním dechem (smutkem zadrženým)
jsem moc ráda, že jsem s touhle povídkou vydržela až do té doby, dokud jsi nepřidala všechny díly, takže se jdu vrhnout na další a doufám, že bude stejně dech-beroucí a úchvatný jako tento

12)  Niky (05.05.2012 16:52)

Skoro jsem ani nedýchala, bylo to moc krásné a strašně smutné Jsem napjatá, jak to bude pokračovat, takže jdu na druhou část

11)  maryblack (22.04.2012 13:59)

Děkuju vám, holky. Doufám, že pokračování se vám bude líbit.

10)  anetta (22.04.2012 13:42)

Tak smutno mi u toho bylo, že jsem si ani nevšimla, že je to teprve 1. část a už jsem se začínala bát, že se nedozvim jak to dopadlo. Bravo!

9)  Marcelle (21.04.2012 20:33)

začala jsi strašně smutně, ale určitě to bude pokračovat nádherně

8)  sfinga (21.04.2012 19:13)

Majko, přesto, žes Ho zabila, anebo právě proto se mi povídka líbí a čekám na další díl

6)  Empress (20.04.2012 00:21)

No veď preto

5)  maryblack (20.04.2012 00:19)

Ano, paní vedoucí

4)  Empress (19.04.2012 23:53)

Ty vieš, že mám vždycky pravdu, však

3)  maryblack (19.04.2012 23:49)

Jéééé, holky moje DĚKUJU MOC

EM nepřeháněj

2)  Empress (19.04.2012 23:40)

Zlatíčko môj názor už poznáš, ale napokon, opakovanie je matka múdrosti...
Počas čítania som úplne zamrzla a písmenká hltala celkom bez dychu
Si skvelá, poviedka je úžasná a ja som tvoja veľká fanynka

1)  Twilly (19.04.2012 23:13)

můj komentář už znáš

1