23.06.2010 [14:00], ScRiBbLe, ze série Schnívání, komentováno 10×, zobrazeno 2167×

Toulenovi :D

Po hodině biologie jsem došla do jídelny. Z toho šoku jsem se trochu motala.

„Billo, co se ti to stalo?“ vykřikla Febika. Pár jejích slin mi přilétlo na obličej. S odporem jsem je utřela a podívala se do zrcadla. Bože! Vlasy mi trčely na všechny strany. Teď jsem si připadala trochu jako Nike a Febika. Rychle jsem se podívala, jestli mi z pusy netečou sliny.

„Uff,“ oddechla jsem si. Nebyly tam.

„Na to, se zeptej Nika!” Naštvaně jsem se otočila.

„Hej lidi, počkejte na mě!“ volal na nás Nike. Chtěl jít k nám, ale motal se na opačnou stranu místnosti. Svalil se pod nějaký stůl.

„Hm, tak jdeme,“ oznámila Nigela. Posadili jsme se ke stolu.

„Ách, Toulenovi jdou!“ prskla Febika. Nigela si kryla jídlo před Febičinými slinami. Já to nestihla.

„Támhleta, vysoká blondýna, se jmenuje Sosalin,“ ukazovala Nigela.

„Ta vrstva make-upu překrývá pokusy jejího otce. Ten kluk, co jde s ní a táhne za sebou kačera, tak to je Bebet.“ Podívala jsem se na něj. Vypadal jako přerostlé dítě.

„Tohle je Ileca. Je divná, pořád tancuje, radši se od ní drž dál. Někdy je do tance tak zabraná, že vůbec nevnímá okolí. Kope kolem sebe a rozhazuje rukama. Už jsem od ní párkrát dostala kopačku do břicha a nejsem sama,“ odmlčela se.

„A za ní jde Casper.“ Vyděšeně jsem zírala na jeho vyvalené oči. Úplně mu lezly z důlků. Nigela si všimla mého pohledu.

„Pořád kulil oči, až mu to zůstalo,“ napila se a pokračovala.

„Jsou to děti místního veterináře. Sosalin chodí s Bebetem a Ileca s Casperem, mají ještě bratra, Ekvádora.“

„S ním už jsem se seznámila. Počkej, oni jsou sourozenci a chodí spolu?“ překvapeně jsem zamrkala.

„Jo, no a?“ No a ? To si snad dělá srandu, ne?

„Ale jinak jsme všichni normální!“ zasmála se. Normální? Dobrej fór! Podívala jsem se na Febiku, která se mermomocí snažila nalít si pití do krku. Nigela si prohrábla svoje ochlupení. Pak jsem sjela pohledem na Nika, který seděl na zemi, protože se netrefil na židli.
Jediná moje útěcha byla máma. Měla mi volat, kdy se vracejí domů. Těšila jsem se na to jako babka na důchod!
První den ve škole jsem přežila. Domů jsem musela pěšky, auto už bylo nepojízdné. Charlos už byl doma. Jen, co jsem otevřela dveře, tak ke mně přiskočil.

„Billo!“ vykřikl a objal mě.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Víš, už ti nemůžu lhát!“ Zakryl si obličej dlaněmi.

„Tak mi to řekni!“ vyhrkla jsem.

„Dobře… Billo, jsi slepá!“

„Né!“ zakřičela jsem a sáhla si na oči.

„Cože? Počkej, já nejsem slepá!“ vykřikla jsem s úlevou. Tázavě se na mě podíval.

„Jsi si tím opravdu jistá?“

„Jo!“

„Aha, tak to jsem měl říct asi někomu jinýmu,“ zasmál se. Jasně, to jsem od něj mohla čekat. Blázen!

Máma mi nezavolala. Druhý den jsem jela do školy na mém starém kole. Bylo růžové a na řidítkách mělo barevné třásně. Těsně před školou jsem ho zahodila do křoví, aby ho nikdo neviděl.

První hodinu jsem měla zase biologii. U dveří byl větrák, obloukem jsem se mu vyhnula a zamířila k lavici, kde už seděl Ekvádor. Musím být silná! Tentokrát už mě ze židle na zem nastrčí. Sedla jsem si.

„Ahoj,“ řekl potichu. Vyděsilo mě to tak, že jsem se rychle, křečovitě chytla lavice.

„Já jsem Ekvádor Toulen.“ Podával mi ruku. Opatrně jsem se pustila lavice a podala mu svojí.

„Billa Swingová.“

„Promiň, že jsem byl včera tak hrubý, ale nešlo to vydržet. Měla by jsi s tím něco dělat.“ Uraženě jsem vytrhla mojí ruku z jeho sevření a celou dobu s ním nepromluvila. Po hodině jsem vystřelila ze třídy, Ekvádor mi byl v patách.

„Billo!“ Zakřičel. Zastavila jsem se.

„Potřebuješ něco?!“

„Já ti řeknu svoje tajemství, chceš?“ Nic jsem neřekla. Zhluboka se nadechl.

„Mění se mi barva očí!“

„Nevšimla jsem si,“ řekla jsem otráveně.

„Dívej!“ V ruce svíral špendlík, který kdoví kde splašil, a píchl se s ním do oka.

„Vidíš?!“ Vykřikl nadšeně. Vyvalila jsem naprosto zděšeně oči.

„Proboha! Teče ti z oka krev!“

„To není krev,“ uklidňoval mě.

„To se mi jenom mění barva očí, chápeš?“

„Jsi stejně dementní jako tvoje jméno!“ Zakřičela jsem a rychle běžela pryč.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Crazy (06.09.2011 09:30)

No, nejdříve se taťka bál, že mám k chřipce i slintavku, teď si myslí, že umírám v křečích... Smíchu!
Mimochodem, vymyslet jejich jména, to muselo bejt na celej den, ne?

7)  Twilly (25.11.2010 10:58)

..... Toulenovi ..... Ileca s kopancami .... Sliny v jedle .....slepá Billa?????..... špendlík v oku ..... čarovné.

6)  Yasmini (31.10.2010 09:12)

Píchnul se špendlíkem do oka. Fuj, kam na to chodíš.

5)  Silvaren (24.06.2010 13:17)

Jak už víš, mně stačí málo, takže jsem se opět totálně odrovnala při Sosalin a po Charlosově památné hlášce jsem čekala, že se Billa převlíkne do zelenýho!
Já nemůžu

4)  Karolka (23.06.2010 15:10)

Uááááááááááááá! To byla koncentrace! Vyprskla jsem teda už u nadpisu. Ale skvadra Toulenových, výjevy u jídelního stolu, Charlos!!!
A ten konec!!! Takže k seznamu povinných propriet při čtení Schnívání (který zatím čítá: průhledný vixlajvantový ubrus na všem elektronickém v okolí, hokejová brankářská helma s tvrzenou mžížkou přes obličej, chrániče na kolena - velikost L, plivátko, zubařskou odsávačku slin a špunty do uší pro ostatní členy rodiny) připisuji: Tena - vložky proti pomočování.
Ale jak mám teď psát romantická dramata, to teda nevím...

3)  Karolka (23.06.2010 14:57)

Tak jo, jdu na to. Jsem po obědě, což je - já vím - holý nerozum. Ale co už. Flekatější než včera nebudu, ne?

2)  Bye (23.06.2010 14:20)

Při představování Toluenů jsem se řezala jako blázen! Vrcholem bylo zjištění, že jde o děti místního veterináře (dokážu si jenom vzdáleně představit, co z toho v budoucnu vytřískáš).
Následovala zábavná vložka se slepotou (to už jsem měla takový křeče, že o smích se rozhodně nejednalo).
Zlatým hřebem byl Ekvádor se špendlíkem v oku. Ten chlap je fakt blázen. Ještě že je Jamulet normální!
Moc Ti děkuju.
Jsem pro dnešek nepoužitelná.

1)  ambra (23.06.2010 14:18)

Já ti řeknu svoje tajemství, chceš? Mění se mi z téhle šílenosti nálada na celý den!!! A samozřejmě k lepšímu! Mám pocit, že tahle kapitola byla poslední, co jsem zachytila na eu, takže u té další zkolabuju asi totálně. I tohle píšu 5 minut poté, co jsem se aspoň částečně dochechtala a dosvíjela...

1