22.06.2010 [14:15], ScRiBbLe, ze série Schnívání, komentováno 22×, zobrazeno 4147×

Jen to ne!

Ráno mě probudil Charlos, jak o sebe zběsile mlátil pokličkami. Ten otravný zvuk se mi zavrtával do hlavy.

„Billo, vstávej!" křičel.

„Větší rámus už dělat nemůžeš?" řekla jsem otráveně.

„Jo, klidně, tak zítra," usmál se.

„Myslela jsem to ironicky," zamumlala jsem.

„Jak?"

„Nijak, prosím tě!"

„Aha, dole máš snídani." Pomalu jsem se doplazila dolů.

„Co to je?" Ukazovala jsem na něco neidentifikovatelného na mém talíři.

„Vajíčka."

„Doufám, že to nejsou ty z tvého-"

„Jo, musím šetřit," přerušil mě. S nechutí jsem odsunula talíř.

„Koupím si něco po cestě."

„Tady máš svačinu." Na nic jsem už nečekala. Zase by mi dal něco, co by vypadalo, jako by to už někdo snědl a pak vyzvracel. Rychle jsem nasedla do mého ehm, do té hromady plechu. Sakra, jak mi Charlos říkal, že se to startuje? Jasně! Pod volantem jsou dva dráty a s těmi o sebe škrtnout. Paráda! Auto se rozjelo. Do školy jsem dojela asi po hodině. Co bych taky čekala s rychlostí 10 kilometrů za hodinu. Při zatáčení mi upadlo jedno kolo. Nemotorně jsem zaparkovala, a když jsem vystupovala, tak mi v ruce zůstaly dveře.

„Do prdele!" Vztekle jsem je zahodila na zem a nasupeně pokračovala směrem do školy. Vytáhla jsem papír, který mi dal Charlos. Vůbec jsem to nemohla přečíst. Ani to nebylo písmo, jenom nějaké klikyháky. V tom se ke mně někdo připojil.

„Čáu, ty jsi ta nová, Billa Swingová, že?"

„Jo," přitakala jsem.

„Já jsem Imrich, kdybys někdy něco potřebovala, tak za mnou nelez!" Vyvalila jsem na něj nechápavě oči. Vůbec jsem ho nepochopila.

„Ale kdybys potřebovala pomoct s něčím jiným," prohlédl si mě.

„Víš, co myslím."

„Ne, díky!" řekla jsem rázně.

„Čau!" Přiřítila se k nám nějaká holka. Vlasy měla rozčepýřené.

„Já jsem Febika," vrhla se ke mně a chtěla mi dát pusu a pak jsem si toho všimla. Něco jí teklo z pusy. Sliny!

„Né!" vykřikla jsem a znechuceně od ní odstoupila. Nechápavě se na mě dívala. Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem zírala na ty sliny. Copak to neví? Pomyslela jsem si.

„Neumí polykat." Naklonil se ke mně Imrich. Pak k nám přiběhla další dívka.

„Ahoj, jmenuji se Nigela!" Na očích měla obrovské, kulaté brýle se sklíčky cca tak 15 centimetrů. O můj bože! Z trička jí vykukovaly hnusné, dlouhé chlupy. Měla jich tam tolik, že by to stačilo jako vlasy dvěma lidem. Skočila na mě a objala mě. Fůj! Cítila jsem, jak se mě dotýkají ty její chlupy. S odporem jsem ji odstrčila.

„Nemám ráda fyzický kontakt!" Zdůrazňovala jsem každé slovo, aby to pochopili. V tom se k nám někdo připotácel.

„Tohle je Nike Nervol."

„On je opilý?" zeptala jsem se Nigely.

„Né, on má nějakou poruchu, a proto se takhle motá." Podívala jsem se na ně. Vypadali, jako by utekli z ústavu pro blázny. Raději jsem se od nich nenápadně odpojila a šla jsem hledat učebnu biologie. To jsem jako jediné přečetla z toho papíru od Charlose. Je sice fajn, že už konečně vím, co mám za hodinu, ale jsem totálně zmatená. V mapce, kterou jsem dostala, se absolutně nevyznám, protože postrádám smysl pro orientaci. Asi deset minut jsem bloudila po dlouhých chodbách, vyptávala jsem se každého, koho jsem potkala, jestli neví, kde je ta zpropadená učebna biologie, ale nikdo mi neodpověděl. Koukali na mě jako na blázna. Bylo to asi tím, že jsem držela v ruce mapu vzhůru nohama a vystrašeně na ně poulila oči.

Po dalších deseti minutách jsem ji konečně našla. Vešla jsem dovnitř a postavila se k větráku. Vlasy mi vlály a já se cítila jako filmová hvězda. A najednou se ke mně přimotal Nike. Svalil se na větrák. Spolu s ním na mě spadl. Nevím jak, ale nějakým záhadným způsobem, se mu podařilo zapnout na větráku zpětný chod. Větrák začal namotávat moje vlasy. Já křičela, Nike se smál a ostatní vyděšeně zírali. Hned přiběhl učitel, zvedl Nika, vypnul větrák a vymotal moje vlasy.

„Tak, slečno Swingová, sedněte si támhle, je to poslední volné místo." Vyšla jsem tam, kam ukazoval. Unaveně jsem se svezla na židli. Podívala jsem se na mého kolegu v lavici. Byl to nějaký kluk, vražedně na mě zahlížel a krčil se.

„Co po mně chceš?" zakřičel. Nechápavě jsem na něj zírala. Co bych po něm asi tak mohla chtít?

„Smrdíš!" zařval a strčil mě na zem. Vždyť se meju... Teda v poslední době.

„Ekvádore! Co to děláš?!" okřikl ho učitel. Ekvádor? To je teda pěkně trapný jméno! Tak teda Ekvádor mě překročil a běžel pryč. Fajn, takže další magor!

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

22)  Empress (22.12.2019 20:24)

Ekvádor

21)  Crazy (06.09.2011 09:25)

Ekvádor? Bože, a já si myslela, že už mě nic nepřekvapí, ale na to se v téhle povídce nemůžu spoléhat, viď? Ááách já jdu dál...

20)  Twilly (25.11.2010 10:50)

Ekvádor

19)  Yasmini (31.10.2010 09:06)

Ekvádor

18)  Jodie (23.06.2010 19:44)

Ekvádor...

17)  ScRiBbLe (22.06.2010 20:05)

Bosorka: No jasně, Nike, sice je trochu zmatenej, no, možná trochu víc zmatenej, ale co, to jsme někdy všichni, ne? Nebo jenom já?
ambra: Vážně? Jamulet a Japonština? To asi jo, protože už mi teď lezou z důlků .

16)  ambra (22.06.2010 19:59)

Bos, však jich tam pár zbylo! Co Imrich! Nebo svaž Nervola, možná to pomůže...
Scri, je to dokonalé, kdybys viděla dnešní icq konverzaci tří relativně inteligentních žen na téma Schnívání a Jamuletova japonština, tak by Ti asi vypadla vočíčka...

15)  Bye (22.06.2010 19:58)

Hele, Bos, myslím, že Nike je volnej.
A umí zacházet s větrákem, to by se Ti mohlo hodit! Bude vedro...

14)  Bosorka (22.06.2010 19:54)

A kdo zbude pro mě?

13)  ScRiBbLe (22.06.2010 19:46)

No, tak Vám všem děkuji za komentáře .
Jsem ráda, že Vám zlepšuji náladu, že díky mě Karolka našla svojí ztracenou tužku .
Jo, Tobě, Bye, přivezu Jamuleta a zacpu mu pusu a Tobě,ambro, zase Ekvádora .
(Je mi líto Vašich rozbitých čel a poprskaných moniturů )

12)  sakraprace (22.06.2010 18:49)

Vskutku výběrová škola. Už jen jejich jméma mě dostala do kolen, bohužel jsem cestou dolů nestihla schovat hlavu a dala si spicha se stolem. Paráda, jediné plus mého pádu nepoprskala jsem monitor, ale stůl, díky

10)  Karolka (22.06.2010 15:45)

*Na stole se objevila nejdřív jedna ruka, potom druhá. Obě poněkud... znečištěné. Ozvalo se heknutí. Objevila se hlava. Ano, hlava. Ten tvar tomu snad odpovídá. Kromě toho, neříkám, že lidská. I vepř má přeci hlavu. Tohle ale asi nebude vepř. Dvě oči to má... Unudlaný nos... Podivně zkroucená ústa. A ten zápach... Bude to vepř! Ale vzhledem k barvě, spařený vepř. Ale pozor! Chystá se něco říct...*
Moje milá Scri. Mnohokrát ti děkuji! Tu propisku jsem nemohla najít dobré dva týdny. Kdybys mě neknockautovala pod stůl, nikdy bych se s ní už neshledala... Ale! Co to rozseknuté čelo? (Helma neměla brankářskou masku...) Co ta flashka vzpříčená v krku?? (Jedná se o flešku, ne flašku!) Co to flekatý triko???
P.S. Hylac nezabral...

9)  Bye (22.06.2010 15:44)

Tak prr, ambro!!!
Ty - Ekvádor. Já - Jamulet!
Jasný?

8)  ambra (22.06.2010 15:42)

Jamulet Ekvádor Jamulet Ekvádor

7)  Bye (22.06.2010 15:32)

Jo, toho vem, toho miluju i s lehkou mozkovou disfunkcí. Ostatně, mluvit nemusí, stačí když... ále prostě ho přiveď, já už si s ním poradím.

6)  Karolka (22.06.2010 15:31)

Jdu číst trojku. Po zkušenostech z předchozí kapitoly přikrývám klávesnici a monitor igelitem, nasazuju helmu a na lžičku kapu Hylac... Držte mi palce!

5)  ScRiBbLe (22.06.2010 15:30)

Bye: Tak to se omlouvám Jo, přijedu a vezmu s sebou třeba... Jamuleta .

4)  Bye (22.06.2010 15:27)

To je konec.
U scény s větrákem jsem to zalomila a praštila se do hlavy o tu pitomou polici vedle monitoru.
Přijeď mi to laskavě zalepit. Teče mi krev.
A Ekvádora nech doma, ještě by mi řek, že smrdim.

3)  Silvaren (22.06.2010 15:07)

Umírám smíchy jenom z těch jmen! Billa, Fabika a hlavně Ekvádor!!!

1 2   »