04.02.2011 [12:30], Texie, ze série Sbohem, komentováno 9×, zobrazeno 3056×

Rosiino těhotenství má k poklidu hodně daleko. Ty nejhorší zprávy však teprve příjdou...

Emmett se zarazil, jenže pořád to nedávalo smysl.

„Jenže, jak by mohlo být moje? Já pořád upír jsem.”

„To sice ano, ale přeměněný v pohlavní dospělosti. Ve tvém těle k žádným změnám dojít nemusí. Ty jsi plodný vlastně celou dobu.”

„Hmm a o své potenci nás přesvědčuje už hodně dlouho,” ušklíbl se Jasper.

„Do háje!” zavyl Emmett a vyrazil pryč. Tentokrát však přímo k domu.

„To snad ne,” zaskuhral Jasper. „Už zase.” Vyrazili rychle za ním.

6. díl

Rose seděla v kuchyni a slzy jí kapaly do kyblíku s čokoládovou zmrzlinou. Esme se ji snažila uklidnit, ale příliš se jí to nedařilo. V Rosině těle už se rozehrály hormony a ona jejich vinou byla roztěkaná a citlivá na vše okolo.

Najednou se ozvala rána a ve dveřích kuchyně se objevil Emmett. V očích měl lítostivý pohled a než stačila Rose jen mrknout, už byla uvězněna v jeho pažích.

„Promiň, moc mě to mrzí,” šeptal jí překotně do vlasů. „Já se tak hrozně bál. Myslel jsem, že to dítě není moje, žes...”

„Co?” Rose se zarazila a snažila se od něj odtáhnout. Když ucítil mírný tlak na hrudi, tak své objetí povolil. Rose se hned vysmýkla.

„Jak, že není tvoje?!”

Emmett na ni překvapeně zamrkal. Ani vlastně nevěděl přesně co mumlal, ale ona tu teď od něj stála několik metrů a ve tváři začala nabírat nebezpečně rudý odstín.

„Carlisle, je tohle u těhotných normální?” obrátil se v obavě k němu. Carlisle však jen zatěkal očima.

„V tomto případě... No ano.” Emmett nechápavě sledoval, jak se všichni začínají stahovat ke dveřím. Pak už se mu o hlavu roztříštila sklenice.

„Že není tvoje?! Ty idiote jeden pitomej!” Rose po něm házela všechno co jí pod ruku přišlo.

„Rose, miláčku...”

„Jak dlouho myslíte, že dokáže člověk demolovat kuchyň než se unaví?” zamumlala Esme a obrátila se na ostatní. Seděli v obýváku, zatím co z kuchyně se stále ještě ozývalo tříštění nádobí a Rosino nadávání.

„V jejím případě?” zamyslela se Alice. „Dokud tam něco zbude.”

Esme po povzdechla. „No alespoň že teď neuzvedne i spotřebiče, to bysme pak mohli dělat celou novou kuchyň.”

Naštěstí i Rose měla své limity a tak její řádění nakonec ustalo. I s Emmettem se musela usmířit, protože všude okolo byly střepy a tak ji musel vynést, aby se nepořezala. Na tváři však pořád měla uražený výraz, ale naštěstí už nezuřila a tak Emmett věděl, že je to nejhorší za ním. Taky se podle toho culil.

Rose cítila, jak ji těhotenství stále více vyčerpává. Spala a jedla stále více.

„Emmette, nech toho,” zamumlala z polospánku, když zase uslyšela to jeho šišlání. Ani nemusela otevřít oči aby tušila, že jí zase zírá na břicho a děla jí na něj ťuťu ňuňu.

„Jemu se to ale líbí,” bránil se dotčeně. Tohle si naprosto užíval, líbilo se mu být táta. Nemohl se dočkat, až konečně toho drobka uvidí. Teď mohl jen poslouchat údery jeho srdíčka.

„Jak dlouho to ještě bude trvat?” ptal se nedočkavě.

„Jsem teprve ve čtvrtém týdnu,” zavrčela na něj. „A už teď vypadám jako kopačák na nožičkách.” Pomalu se zvedla do sedu. Její už tak bledá tvář ještě zbledla.

„Rose! Miláčku, je ti něco?” Emmett už před ní dřepěl a s obavou ji sledoval.

„Ne jen se mi zatočila hlava.” Opatrně vstala. S Emmettem v patách došla za Carlislem do pracovny. Seděl tam a jak bylo jeho zvykem, přehraboval se v knihách.

„Carlisle, jestli to takhle půjde dál, tak za dva měsíce už na sebe navleču už jenom stan. Je tohle normální?”

Carlisle na ni chvíli jen koukal, než zavrtěl hlavou.

„Není a zároveň je.”

„Počkat...” zamračil se Emmett. „Co?”

„Na běžné těhotenství to probíhá příliš rychle. Snažím se najít co nejvíce informací, ale podle všeho bude plod vyvinutý už za pár týdnů. Párkrát už se něco podobného stalo...” odmlčel se. Rose se podezřívavě zamračila. Něco jí neříkal a jí se to nelíbilo.

„Carlisle,” varovala ho. Upír nebo člověk, pořád byla paličatá jak stoletý dub.

„Porod zatím žádná matka nepřežila.” Rose na něj zůstala zírat. „Byl to pro jejich tělo příliš velký zásah.” Posadila se na křeslo a zahleděla před sebe. Přála si dítě, rodinu, tak dlouho a nakonec jej ani neuvidí? Dlaní si přejela po vyklenutém bříšku.

„Rose, poslouchej,” snažil se upoutat její pozornost Carlisle, který už dřepěl před ní. „Všechny ty záznamy jsou ale hrozně staré. Ty porody probíhaly v naprosto primitivních podmínkách. Ty matky by měly problém přežít i kdyby šlo o běžný porod.”

Ještě vyděšeně přikývla, že rozumí.

„Uděláme pro tebe všechno. Hlavně musíme nějak vymyslet, aby tvé tělo do té doby porod zvládlo, ano?”

Přikývla. Pohledem vyhledala Emmetta, který se tvářil ještě vyděšeněji než ona. Povzbudivě se na něj usmála. Nějak to spolu zvládnou. Musí.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Nora (05.02.2011 12:52)

6)  Twilly (04.02.2011 16:33)

No Texie, ty si ďábel... i když to už vlastně známe.. víme o tom kulový, co? Opravdu mě zajímá, jak to bude dál

3)  Janeba (04.02.2011 14:00)

Šmankote, ještě před chvílí jsem se smála! .... Jak dlouho myslíte, že dokáže člověk demolovat kuchyň než se unaví?” zamumlala Esme,„V jejím případě?” zamyslela se Alice. „Dokud tam něco zbude.”
A nyní mě, Texinko, zase drtíš a rozkládáš! Žůva, jsem ráda, že pokračuješ!!
Děkuji!!

2)  Ewik (04.02.2011 13:00)

Rose mu to nandala
Nezbývá nic jiného než ji jen držet palce.

1