29.04.2010 [13:45], Karolka, ze série Šach - Mat, komentováno 41×, zobrazeno 8301×

Strážný anděl

Vlastně jsem neměl žádný pořádný plán. Chtěl jsem se jen ujistit, že je v pořádku, a že o ní bude postaráno. Podívat se, jak to s ní vypadá. Zařídit, aby se jí ujal někdo, komu o ni opravdu půjde, a pak se vrátit do lesa ke komponování klavírních sonát a zakusování teplokrevných zvířat. To byl přece celý můj život. Už pár let jsem nepředstíral hru na člověka. Kdybych měl jít podeváté na střední školu, asi bych se z toho už zbláznil.

Do Fairbanks jsem dorazil s asi hodinovým zpožděním. Auto jsem nechal stát na veřejném parkovišti a poklusem se přesunul do areálu nemocnice. Podle Carlisla bude Bella nejspíš na neurologii.

Posadil jsem se do čekárny, otevřel první časopis, který mi přišel do rukou a předstíral, že na někoho čekám. Moje mysl prohledávala celou budovu. Brzy jsem ji našel. Viděl jsem ji očima dvou doktorů, kteří ji zrovna dělali rezonanci. Vlastně jsem z ní viděl jen dvě nahé hubené nohy, jak vykukovaly z tunelu. Napjatě jsem čekal, jaký bude verdikt. Stále jsem neslyšel její myšlenky. Opravdu to vypadalo, že s ní něco není v pořádku.

Netrpělivě jsem si spolu s neurologem prohlížel snímky na monitoru počítače a skoro úpěl, protože jsem těm barevným skvrnám moc nerozuměl. Probíral se v mysli celým slovníkem lekářských termínů a pak konečně zformuloval závěr. Byla v naprostém pořádku.

„Fyzicky je dobrá,“ řekl tiše svému kolegovi. „Teď už to není na nás.“

Na klávesnici vyťukal příkaz a lehátko s Bellou se pomalu vysunulo ven. Zděsil jsem se. Ležela úplně apaticky, oči upřené do prázdna a kdyby se jí lehce nezvedal hrudník, skoro bych si myslel, že je mrtvá.

Něco bezprostředně v mé blízkosti upoutalo mou pozornost, takže jsem, ač nerad, na chvíli opustil mysl Bellina lékaře. Přede mnou stála vyjevená žena v sesterské uniformě. Dívala se na mě s otevřenou pusou. Uvědomil jsem si, že z padesátistránkového časopisu, který jsem ještě před chvílí „četl“, se stala papírová koule o průměru necelých deseti centimetrů. Zamumlal jsem omluvu, kouli hodil do koše a s hlavou vtaženou mezi ramena vyšel před nemocnici.

Vrátil jsem se do hlavy doktora a přeskakoval do každého, kdo se o dívku právě staral. Bylo mi hrozně.

A pak jsem našel May. Byla to vlastně náhoda. Po převozu do Anchorage jsem hodně času trávil v malém parku před nemocnicí. Hned první den jsem tam uviděl asi třicetiletou černošku, jak sedí na lavičce a láskyplně pozoruje tři hrající si caparty. Tak nějak mimoděk jsem se jí podíval do hlavy a úplně jsem zajásal. Byla dokonalá! Snad nikdy jsem se nesetkal s nikým jako byla ona. Její mysl doslova přetékala láskou, vášní pro druhé a sebeobětováním. Přitom byla i moudrá. Z toho, jak jednala s dětmi, bylo vidět, že se jedná o neoficiální nositelku ceny matka roku. Pochopil jsem, že děti nejsou její, ale adoptované. Měl jsem jasno. Jedna plus čtyři je pět.

Zařídit to nebylo těžké. Stačilo té dobrotivé duši hodit do schránky výstřižek z novin, který popisoval události kolem tragédie vykolejeného vlaku v Denalijském parku. Poslední odstavec mluvil o zázračné záchraně desetileté holčičky, která teď zůstala úplně sama. Ještě ten den se May vypravila k právníkovi a nazítří i se sociální poradkyní přímo do nemocnice za Bellou.

Zbývalo jen postarat se o finance. S tím mi pomohl Jasper. Ze dne na den začala v Anchorage existovat dobročinná organizace, která své nemalé prostředky věnovala pěstounským rodinám. Jméno May Coleové bylo na výplatní listině jako první.

Hotovo. Postaral jsem se o všechno. Nebyl už důvod zůstávat ve městě. I tady se párkrát do roka stalo, že vysvitlo slunce. Stejně jsem pro to dítě nemohl udělat víc. Vyrazil jsem zpět k Denali.

Asi dvacet kilometrů od hranic parku jsem dupnul na brzdu a smykem otočil auto do protisměru.

„Do háje!“ Nevěřícně jsem sám nad sebou vrtěl hlavou a s plynem u podlahy se řítil zpět do Anchorage.

Bylo třeba najít si nějaké místo, kde nebudu moc na očích, ale zároveň blízko bytu May Coleové. Chtěl jsem mít neustálý přehled o tom, co se děje s Bellou. A zase jsem měl štěstí. O jediný blok dál starší manželé pronajímali přízemí svého domu. Bylo to ideální.

Rozhodl jsem se, že budu jen sledovat situaci. Až se ujistím, že je dívka z nejhoršího venku, vrátím se k rodině. A nebudu do ničeho zasahovat, to bylo důležité.

Jenže přišla první Bellina noc v nové rodině a já poprvé absolvoval její noční můru. May byla dokonalá. Přestěhovala se k ní do pokoje a bděla u ní noc za nocí. Jako bonus k tomu všemu dostala Bella Stewarta. Tam, kde už May padala vyčerpáním a tajně brečela bezmocí, tam nastoupil malý Stewart se svým nakažlivým optimismem. Byl neskutečně citlivý a Bellu měl rád od chvíle, kdy překročila práh. V jeho hlavě všechny události zázračně měnily svůj charakter a on k nim přistupoval jen radostně a s nadějí. Nikdy si nepřipustil, že by se Bella nemusela uzdravit. Když po několika týdnech mlčení poprvé promluvila, přijal to jako fakt, se kterým dávno počítal. Prostě jí podal plyšáka, kterého si vyžádala a dál si hrál v jejím pokoji.

Já ale prožíval hotové peklo. Den za dnem jsem byl netušeným svědkem její bolesti a neměl tu možnost ji obejmout a utěšit. Aby toho nebylo málo, své jméno jsem z jejích úst slyšel zakřičet snad tisíckrát. Když na tom byla už líp a zůstávala ve svém pokoji sama, nevydržel jsem to a chodil v noci za ní. Když se zmítala a plakala ze spaní, mohl jsem se jí konečně dotknout a zašeptat pár uklidňujících vět. A dělal jsem to každou noc, pokud zrovna nebylo okno v jejím pokoji zavřené. Stalo se z toho mé poslání, můj životní úkol. Do té doby se moje existence jevila jako naprosto zbytečná. Byl jsem péčí o ni jako posedlý.

Postupně jsem byl odvážnější a občas se zdržel v jejich domě i přes den. Při mé rychlosti nebyl problém schovat se dřív než mě někdo zpozoruje. S uspokojením jsem sledoval, jak roste, a jak se její stav lepší. Okamžiky hrůzy se už omezovaly jen na dobu spánku. A přesto jsem nedokázal odejít. I ty hodiny lovu a návštěvy v Denali se mi zdály jako věčnost a já se pokaždé řítil zpět, jakoby za mnou hořelo.

Pak najednou vyrostla a já ani nevěděl jak. Jednoho dne jsem si s úžasem uvědomil, že uplynulo dvanáct let a já si toho ani nevšiml. Nebylo to vždycky snadné. Neustále jsem musel bojovat s touhou setkat se s ní, mluvit s ní. Ale věděl jsem, že bych tím zničil všechno, co jsem celé roky trpělivě opatroval. Chtěl jsem, aby žila normální život a byla šťastná. Muselo mi to stačit.

Jednoho dne se ale všechno změnilo a můj dosud zaběhnutý život strážného anděla se povážlivě zatřásl v základech. Je pravda, že už pár let mě nahlodávaly myšlenky mužů, kteří se s ní setkali. Ignoroval jsem to. Nanejvýš jsem s ochranitelským zavrčením přidal do kroku, abych ji sledoval z větší blízkosti než obvykle. Pak jedno ráno, asi půl hodiny po tom, kdy jsem opustil její pokoj, abych se zase jen z dálky díval skrze myšlenky členů její rodiny, zahlédl jsem něco nezvyklého u Stewarta. Bella sešla ze schodů, aby se s ostatními v kuchyni nasnídala. Tehdy Stewarta napadlo, že si vlastně nikdy nevšiml, jak je jeho sestra krásná. V té myšlence nebylo nic nečistého. Opravdu se na ni díval jen jako bratr. I když byla nevlastní, vnímal ji jako svou rodinu. Prostě si uvědomil, že je vlastně dospělá a všiml si toho, jak vypadá. A v ten moment jsem byl ztracený. Skutečnost mě uhodila do očí, ačkoli mi to mělo být jasné dlouho.

Miloval jsem ji.

Ne jako Stewart, ani rodičovskou láskou jako May, i když tomu tak v uplynulých letech určitě bylo.

Jeden jediný den jsem si myslel, že všechno bude fungovat jako dřív. Jenže nefungovalo. Jestli jsem měl dosud problém držet se od ní dál, teď se mi to zdálo naprosto nemožné. Několikrát jsem se přistihl, jak mířím k ní, ale na poslední chvíli jsem se dokázal opanovat a změnit směr.

Zůstaly mi jen naše společné noci. Ale i ty jsem vnímal úplně jinak než dřív. Moje touha po ní byla pokaždé skoro nezvladatelná. A zdálo se, že se to s ubíhajícími týdny zhoršuje. Vážně jsem uvažoval, že prstě odjedu. Nejen z Anchorage, ale nejlépe na jiný kontinent. Byl jsem ale naprosto ztracený. Alicina vize se začínala naplňovat.

Sám jsem se neuměl rozhodnout, co dál. Možná by bylo jednodušší, kdyby se konečně do někoho zamilovala a já mohl odjet zpátky do lesa a tam si století za stoletím hojit rány. Jenže ona si nikoho nevšímala. Vlastně byla hodně plachá a zdálo se, že jí pozornost kluků a mužů, kteří se v jejím životě objevili, není nijak zvlášť příjemná. A pořád mě volala ze spaní...

Když se blížily její jednadvacáté narozeniny, noční můry byly horší. Tušil jsem, že to přijde. Vždycky, když nadešlo výročí Charlieho smrti, Belliny noci se proměnily v peklo. Pomáhal jen můj hlas.

Pak jsem se rozhodl, že se jí přiznám. Schovaný ve stínech jsem bezdechu sledoval, jak vyběhla z domu. Stála v dešti jen v džínách a ve svetru a během dvou vteřin byla úplně mokrá. Rozhlížela se a hledala mě. Bojoval jsem, ale nakonec jsem prohrál. Rozhodl jsem se, že půjdu za ní. Jenže pak se objevil Stewart.

Byl jsem vlastně rád. Když zmizeli v domě, znovu jsem našel ztracené odhodlání. Nebudu se jí plést do života.

Následující den ale bylo všechno jinak.

Konsternovaný hrůzou jsem z davu sledoval Bellu, jak sbírá a zapisuje zakrvácené předměty nalezené v rozmačkaném autobuse a viděl její naprosto skleněný pohled. Ten výraz v její tváři jsem znal. Kdyby nebylo toho policejního psychologa, možná by zase na dlouhé roky upadla do apatie. Teď měla konečně šanci zbavit se svého strachu jednou provždy. Ale i když jsem věděl, že to, co teď prožívá je vlastně ozdravný proces, při pohledu na ni jsem podruhé umíral.

May i Stewart odešli a Bella zůstala sama. Otevřeným oknem proudila na ulici její vůně. Dokázal bych ji snad rozpoznat i na druhé straně města. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel a vylezl nahoru. Byla už pokojnější. Srdce tepalo pomalu a dech se zklidnil. Jen proudy slz tiše vytékající z pod zavřených víček prozrazovaly, že nespí.

Váhal jsem. Neměl jsem právo ji teď rušit. Co když moje přítomnost nepřinese úlevu, ale jen prohloubí bolest a oživí vzpomínky na ten strašný den?

Pak otevřela oči.

Naprosto bez hnutí jsem čekal, jak bude reagovat.

Pár vteřin se jen dívala, ale potom už byla u mě a s pláčem mě objímala. Najednou jsem ji mohl cítit v náručí. Její tělo, které se otřásalo bouřlivými vzlyky mě hřálo a já ji jen ohromeně držel. Šeptal jsem a ujišťoval. Dával sliby, o kterých jsem netušil, jak je vůbec budu moct splnit.

Rozechvělou a prochladlou jsem ji odnesl do postele a zabalil jí do deky, jako když byla ještě malá a usnula u rozečtené knížky. Zůstal jsem u ní dokud neusnula. Tu noc se jí poprvé nezdály žádné zlé sny.

Další část

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

40)  Twilly (24.11.2010 16:16)

Takže už chápeš moju vášeň k ŠM?

39)  ScRiBbLe (24.11.2010 15:53)

Nechávám pár slov až tady, jelikož jsem prostě musela dál, ale teď jsem se zasekla a vytahuji první kapesník... fňuk. Karolko, to je tak, tak... Pane bože, ani nevím, jakými slovy to popsat. Když čtu, tak místo písmenek se mi před očima míhá film. Bella, Charlie, May a Stewart jsou úžasní a Edward, ach! U předchozí kapči jsem zadržovala slzy, ale Edwardův pohled mě zabil. Jsi úžasná a já pádím dál!

37)  Lioness (24.05.2010 19:54)

Návrat zpátky. Nějak jsem Tvé povídky vypustila z hlavy, přidáváš je tak rychle a já jsem prostě neschopná. Ale ted jsem přečetla celé Šachy a Ztracenou a jdu komentovat.
Ochranitelský Edward, jak typické. Ale nemyslím to špatně, v Tvém podání je tak jemný... ááách. Co by ten chlap jen bez Stewarta dělal? Myslel si, že ji má "rád"? Haha. Bože, scéna s nehodou z Edwardova pohledu byla d-o-k-o-n-a-l-á.

36)  ambra (12.05.2010 01:30)

Karolko, mlátím hlavou o stůl! Dala jsem si jednu kapču jako odměnu za jednu vloženou svou, teď se tady odměňuju a hrne se mi to do prstů, takže to bude poněkud zmatené. Přesně jsi rozčísla to, čemu se Steph úzkostlivě vyhýbá - nesmyslnost života všech, kromě Carlisla. Zakusování teplokrevných zvířat a vrátil jsem se do hlavy doktora - to mě položilo! Ale to nebylo nic proti následující explozi emocí! Zároveň ta logika příběhu... No nic, stejně je prostě nejdůležitější, že se do toho můžu naprosto "položit" a ono mě to samo unáší...

35)  Abera (02.05.2010 21:03)

dkonalý jsi úžasná

34)  Michangela (30.04.2010 20:58)

Nádherné!!! Díky.

33)  jeanine (30.04.2010 09:33)

No prostě dokonalé. Jsi skvělá Karolko

32)  lied (30.04.2010 01:49)

tenhle díl z Edwardova pohledu byl bomboví líbilo se mi jak bojoval sám se sebou jestli má jít za ní.už se těším jak to bude pokračovat dál

31)  Rosalie7 (29.04.2010 22:22)

já ho milujúúúúúúúúúúúúúúú, a to úplně nejvíc, děvčata!

Karolko, tohle bylo zase naprosto senzační a opět mi to vyrazilo dech! Tvůj um asi nezná hranic a já můžu jen pokorně číst a brečet

28)  Evelyn (29.04.2010 21:35)

Bye, nee. Já ho milovala už u Stmívání v Evropě

27)  Bye (29.04.2010 21:31)

Karolko, to, jak jsi zařídila adopci a finance, to mi normálně vehnalo slzy do očí (a nebylo to tím, že jsem právě dopíjela plzničku..., prostě, tyhle věci mě dojímaj).
Bože, zjišťuju, že mě dojímaj i jiný věci...
A znovu dodávám - Já jsem se do Karolčinýho Edwarda zamilovala jako první!!!!!!!!!!

23)  zuzka88 (29.04.2010 20:29)

Áááááách. Krása. Jsem z toho úplně na měko. Moc a moc se těším na další díl

1 2 3   »