01.02.2012 [22:30], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 51×, zobrazeno 7784×

Doufám, že jste připravené na skutečnost, že minule ten průšvih teprve začal...

Držte se, dívky moje statečné ;)

♥

Dvě hodiny ráno, kde mám začít?
Znovu pláču
Tichý zvuk samoty
Mě chce následovat do postele

Jsem duch dívky
Kterou chci být nejvíce
Jsem skořápka dívky
Kterou jsem dobře znala

Pomalu tančící v prázdné místnosti
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?
Zpívám si klidnou ukolébavku
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř
Aby ti znovu vzala srdce

Příliš bojácná na to, jít dovnitř
Kvůli bolesti z další noci bez lásky
Kvůli osamělosti, která zůstane se mnou
A bude se mě držet, dokud neusnu

Jsem duch dívky
Kterou chci být nejvíce
Jsem skořápka dívky
Kterou jsem dobře znala

Pomalu tančící v prázdné místnosti
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?
Zpívám si klidnou ukolébavku
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř
Aby ti znovu vzala srdce

Úlomky ze
stěží dýchatelného příběhu
Tam, kde jednou byla láska
Jsem teď jen já
A samota...

Pomalu tančící v prázdné místnosti
Může ta osamělá zabrat tvoje místo?
Zpívám si klidnou ukolébavku
Potom jdeš a nechaš tu osamělou samotnou uvnitř
Aby ti znovu vzala srdce...

Bella

Před vchodem do nemocnice mi došlo, jak jsem pitomá. Jak jsem si to představovala? Nakráčím si tam a ahoj, jsem Bella, šukala jsem s vaším šéfem a skoro i s jeho synem, včera se kvůli mně porvali a já se jdu zeptat, jak se jim dnes daří?
Byla to ztráta času. Přesto vědomí, že někde uvnitř té moderní budovy, která i zvenčí vypadala téměř sterilně, leží Edward, mi nedovolilo se pohnout z místa. Najednou jsem nechápala, jak jsem to tolik hodin vydržela. Nejít sem. Nejít za ním. Ve stejném okamžiku mi bylo jasné, že jsem to podvědomě odkládala. Protože další setkání s ním bude zcela jistě poslední. On už se mnou nikdy nepromluví. Pravděpodobně už nebude schopný ani se na mě podívat.
Rozbolely mě ruce. Podívala jsem se dolů a rozbalila pěsti. Některé z vytlačených hlubokých půlměsíčků v mých dlaních se pomalu plnily krví.  
„Vy jste tam včera byla, že jo. V tom rozmláceným bytě.“ Ten klukovský hlas se vůbec nehodil k ramenaté dvoumetrové postavě. Stál dost daleko od vchodu; nepochybovala jsem, že kouření před nemocnicí za pár let zakážou úplně. Chvíli jsem na něj zírala a pak ho poznala. Mlčky jsem kývla. Rozhlédnul se, ale kromě několika vcházejících a vycházejících pacientů – překážela jsem všem stejně – nestál nikde poblíž nikdo z personálu. Mávnul na mě, ať jdu k němu.
„Jste příbuzná?“ Zeptal se, i když věděl, jaká bude odpověď. Pořád bez hlesu jsem zavrtěla hlavou.
„Chcete informace?“ Přikývnutí. „Normálně jsou mi pacoši ukradený, to je jasný, ale tohle byl šéf,“ zakoulel očima tak důkladně, až mu bělmo trochu strašidelně zasvítilo z tmavě hnědé tváře. „A jeho syn.“ Tuhle větu vyslovil tak, že jsem na jejím konci skoro zachytila otazník. Nereagovala jsem na ni. Chvíli mě pozoroval, nakonec se pohodlně opřel o zeď a zapálil si další cigaretu.
Když ji odhazoval, pořád mlčel. Znovu protočil oči. Nad mou nechápavostí.
„Za kilo, zlato. Informace jsou zvlášť ceněný zboží.“ Paradoxně se mi ulevilo. Celé dvě minuty jsem se třásla hrůzou, že si to pořád ještě rozmýšlí. Otevřela jsem kabelku a vylovila hrst bankovek. Třásla jsem se tak, že jsem se ani nepokoušela napočítat požadovanou sumu. Využil toho a celý chumáč překvapivě rychle zmizel v jeho kapse.
„Skvělý, kočko. Takže: Cullen má pár stehů v obličeji a nějaký zlomený žebra. Celkově je dost pomlácenej, ale nic extra vážnýho.“ Trochu se mi ulevilo. Ani ne proto, že je Carlisle v pořádku, ale že Edward nebude mít takový problém, jako kdyby mu způsobil nějaké vážnější zranění. Jen o zlomek vteřiny později se mi divoce rozbušilo srdce. To, že si zprávu o Edwardovi nechává až jako druhou v pořadí, ve mně vyvolalo pocit, že je na tom hůř. Mnohem hůř.
Zhluboka jsem se nadechla.
„No a ten mladej…“ Když začal znovu hledat cigarety, popadla jsem ho za ruku, se kterou si poplácával kapsu a trhla s ní, abych ho popohnala. Spokojeně se usmál.
„Má po operaci. Pět hodin na sále. Haksna. Totálně zbouraná. Prý to nebyla poslední operace. Taky nějaký šití v obličeji a pochroumaná čelist, ale hlavní průšvih je ta ruka. Pokud by chtěl bejt chirurg jako táta, tak má chlapec smůlu. Tohle znám,“ zatvářil se vědoucně. „Jemná motorika v hajzlu.“
Všechno kolem mě se rozplizlo. Zmizely ostré obrysy a jasné barvy. Edwardova pravá ruka byla jedinou spojnicí mezi tím, co viděl ve své hlavě a kolem sebe, a co chtěl a mohl dostat na plátno. A teď bude bez ní. I kdyby jen na měsíc, bylo by to pro něj k zbláznění. Kdyby přišel o oči, nemohlo by to být horší.
Vybavila jsem si ho při práci. Jeho dlouhé štíhlé prsty. Připadalo mi, že drží štětec tak lehce, jako by mu každou chvíli měl vypadnout. Někdy se to i stalo. Občas něco na papíře nebo na plátně upravoval konečky prstů. Dokázal se při tom dívat na mě, na skicu nebo na obraz před sebou a často také zavíral oči. Jako by si realitu porovnával se svou vizí.
A teď je jeho ruka, ten živoucí a dokonalý nástroj, zmrzačená. Možná navždy. Omezená citlivost, omezená hybnost.
Kolotoč, na kterém jsem se ocitla, zrychloval.
„Jste v pořádku, slečno?“ Saniťák mě držel za loket. Příliš pevně, ale pomohlo to. Fyzická bolest mě probrala. Narovnala jsem se a odtáhla se od něj.
„Děkuju,“ vymáčkla jsem ze sebe. Zamyšleně se poškrábal na špičce nosu.
„Kdybyste ho chtěla vidět… Teda mladýho…“ Moje kývnutí mu očividně zase stačilo. „Přijďte dneska večer. V osm mi končí služba, takže řekněme… V sedm? Seženu vám erární hadry a dostanu vás tam. Možná bude zrovna spát, za to neručím, ale mohla byste ho vidět. Tak na dvě minuty.“
Dvě minuty na to, říct sbohem.
Dvě minuty na to nechat se poslat k čertu.
„A to bude za kolik?“ Ani se nesnažil skrýt nadšení.
„Pět set. To víte. Riskuju všechno.“
Neměl ani ponětí, co znamená riskovat všechno.

Edward

Že jsem v nemocnici, mi došlo dost rychle. I když se mi moc nedařilo otevřít oči, tak ten puch a specifická kombinace bílé a zelené mě nenechaly na pochybách.
Po pár minutách to bylo lepší. Teda v tom smyslu, že když jsem se přestal snažit pohnout celým tělem a soustředil se jen na ty pitomé oči, zaznamenal jsem konečně nějaký pokrok. Pomalu jsem se otočil za světlem. Před oknem někdo stál. Trvalo, než jsem rozeznal máminu siluetu. Upřeně pozorovala něco venku. Nejdřív jsem myslel, že se vůbec nepohybuje. Jako by ani nedýchala. Pažemi se objímala kolem ramen. Byla jí zima? Pak jsem rozeznal, že se nepatrně kývá dopředu a dozadu. Jen neznatelně, ten pohyb se vešel možná do pár milimetrů, ale já ho zachytil. A něco mi připomněl. Někdo jiný se takhle kýval. Dopředu a dozadu. Snažil se uniknout bolesti. Zalapal jsem po dechu. V jedné milisekundě se mi všechno vybavilo. A v tom samém okamžiku jsem věděl, kde jsem a proč tu jsem.
Asi mě uslyšela, protože se prudce otočila.
„Mami.“ Spíš jsem si přál to říct, než že bych to skutečně řekl.
„Tohle všechno je moje vina.“ Její hlas mě vyděsil. Zněla jako odsouzenec na smrt. A podobně se i tvářila.
„Už to musí skončit,“ zašeptala a přitiskla si na rty sevřenou pěst. Celkem marně se takhle snažila zadržet vzlyk. Nechápal jsem, o čem mluví, a dělalo mi potíže soustředit se na ni. V hlavě mi hučelo – horečnatě jsem přemýšlel, jak se odsud okamžitě dostat. Z jeho kliniky. Z jeho blízkosti. Nad tím vším hlasitě ječela vzpomínka na Bellu. Viděl jsem její uplakaný obličej a vzápětí mě znovu svírala nevolnost z toho, že on se jí dotýkal. Že on ji měl. On a pravděpodobně desítky takových, jako on.  
„Slíbila jsem mu, že ti to neřeknu. Tvrdil, že bys přišel o nás oba. Že ti musí zůstat neochvějná důvěra aspoň v jednoho rodiče.“ S přemáháním jsem se soustředil na mámu. Přišla až k posteli, ale neposadila se, i když kousek od ní stála židle. Ruce svěsila podél těla a zírala někam za mou hlavu.
„Zkus to pochopit, Edwarde. Byl přesvědčený, že tě vychovám líp než on. Že na tebe budu mít víc času. A přesvědčil mě, že když ti řekneme pravdu, budeš nás nenávidět oba. Nikdy to s tebou nebylo jednoduché, už jako malý jsi měl na všechno strašně nekompromisní názory. Nepochopil bys to, neodpustil bys mi…“ Po tvářích jí tekly slzy, ale mluvila pořád klidně. „Jak bys mohl, když jsem neodpustila ani sama sobě.“
„Vůbec nechápu, o čem to mluvíš,“ zasípal jsem. Nepodívala se na mě, ale asi mě slyšela. Obličej se jí stáhl v plačtivé křeči. Rychle se ovládla.
„Promiň. Dnes o tebe pravděpodobně přijdu. Modlila jsem se, abys spal co nejdéle. Abych si ještě užila tvou blízkost.“ Dotkla se opěradla židle a odevzdaně se na ni sesunula.
„Je to nechutně banální historka. Jak víš, s tvým otcem jsme se brali, když mi bylo sotva dvacet. On měl po škole a okamžitě musel převzít firmu. Navíc trval na tom, že projde klasickou rezidenturou. Chtěl zůstat především lékařem. Doma se ukázal tak na dvě noci v týdnu. Snažila jsem se být trpělivá, ale pak ses narodil ty. Týdny a měsíce najednou letěly hrozně rychle. Ty jsi rostl příliš rychle. A Carlisle tě vůbec neznal. Nebyl s tebou, nebyl se mnou. Mluvil o dalším dítěti, ale to jsem odmítla. Věděla jsem, že by můj pocit opuštěnosti jen znásobilo.“
Odmlčela se. Vypadala vyčerpaně. Napadlo mě, jak dlouho už tu asi je. A pořád jsem netušil, proč mi to všechno vypráví. Věci, které jsem věděl. Z náznaků, z útržků skrývaných hádek. Z fotek, na kterých Carlisle tak často chyběl.
„Marcus Volturi,“ řekla tiše. Proč zmiňuje otcova nejlepšího přítele? Marcus byl Carlisleův spolužák z univerzity. Odmítl tátovu nabídku místa. Nastoupil ve státní nemocnici. Na pohotovosti. Nejhorší flek ve městě. A když toho měl málo, střídal to s pracovními výjezdy do Afriky. Vídal jsem ho docela často. Překvapivě často na člověka, který byl tak vytížený. Ale možná to bylo tím, že Marcus neměl rodinu. Měl jen svou práci a…
„Mami, to ne…“ Chtěl jsem ji nějak umlčet. Vysvětlit jí, že toho na mě v poslední době bylo moc. Že víc už nesnesu. Kdybych mohl, vstal bych a zakryl jí ústa. Jen aby mlčela.
„Marcus taky hodně pracoval. Ale vždycky si na mě našel čas. Vždycky. Nechápala jsem, jak to dělá. Říkal, že mě prostě miluje. A já začala pochybovat o Carlisleově lásce. Ne hned – ale jak jsem říkala – týdny a měsíce letěly příliš rychle. Příliš rychle z nich byly roky. A pak jsem to Carlisleovi řekla. Ne, nechtěla jsem ho opustit. Já ho pořád milovala, Edwarde.“
Nepodívala se na mě, ani když mě oslovila. „Ale možná jsem doufala, že ho snad vyprovokuju. Že se něco změní.
Změnilo,“ usmála se hořce. „Přestal domů chodit úplně. A když se vrátil, tak jen pro své věci. Řekl, že už mi nikdy nebude moct věřit.“ Sklonila hlavu, jako by ji už nezvládala udržet na vzpřímeném krku.
„On neodešel se Sharon.“ Otazník jsem rovnou vynechal. Máma tiše vzlykla.
„A Marcus?“ Moje dětství a dospívání bylo plné vzpomínek na Marcuse. Ale po otcově odchodu už jsem ho nevídal. Přičítal jsem to tomu, že začal navštěvovat Carlisleovu novou rodinu a bylo mu trapné chodit i k nám.
„Chtěl si mě vzít. Nepřestal mě milovat. Živila jsem v něm naději, že možná jednou… Ale pro mě se stal jen ztělesněním mého špatného svědomí. Už jsem se na něj nedokázala ani podívat. I jemu jsem zničila život. Pokud vím, je pořád sám.“
Znovu jsem otočil hlavu k oknu. Jako bych tam hledal mámu, která tam ještě před chvílí stála. Tu mámu, kterou jsem znal. Které jsem věřil. Na kterou jsem se vztekal, když mi do zblbnutí opakovala, že Carlisle je skvělý člověk a že na něj mám být milý.
Domluvili se na mě jako na pětiletého smrada. Celý můj podělaný život ze mě dělali idiota. Celý můj podělaný život byla jedna velká lež.
„Škoda, že jsi mi to neřekla dřív,“ řekl jsem té nové matce na židli. Nedíval jsem se na ni. Nemohl jsem. „Možná jsem to s otcem mohl dát do pořádku. Tu debilní šlechetnou lež bych mu odpustit dokázal. Jenže ty nevíš, co se stalo včera. A nedozvíš se to, protože to není důležité. Teď už ne. Nejde to vrátit.“
„Edwarde, prosím!“ Přestala se ovládat. Plakala, ale ne hystericky. Tiše a úsporně. Zjevně měla natrénováno. Dovedl jsem si představit ty probdělé noci, při kterých tenhle způsob pláče dovedla k dokonalosti.
S přemáháním jsem se k ní obrátil. „Jsem dospělý, mami. Seru na to, co jste si vy dva kdysi uvařili. Seru na vás. Nechci vás vidět ani jednoho. Nikoho nechci vidět.“ Zavřel jsem bolavé oči a s překvapením zjistil, že to neznamená takovou úlevu, jak jsem si celou dobu představoval.
Za sevřenými víčky jsem znovu okamžitě uviděl Bellu. Napadlo mě, že ji tak lehce nevyhodím. Minimálně ne ze své hlavy.

Bella

Dovlekla jsem se domů. Po dopoledni, které jsem strávila zíráním na hodiny, jsem zapnula počítač. Po zadání hesla na mě blikla zpráva od Samanthy.

Okamžitě se ozvi.

Jsem tu, vyťukala jsem malátně.

Chci vysvětlení. Zřejmě na mě čekala. Její tón mě zaskočil. Nebývala tak strohá. Ne na mě.

Žádný podraz, Sam. Nehledala jsem Carlislea na vlastní pěst. Nelovím své klienty. On si našel mě. Náhodou. A nebylo to hezké. Už nemůžu dál. Nezlob se. Končím.

Myslíš, že jsi první, kdo zažil trapas? Diana se na jedné akci pro klienta a jeho obchodní partnery setkala se svým otcem. Tohle je banalita. Tenhle důvod neberu.

Povzdechla jsem si. Jasně, překvapilo by mě, kdyby mi popřála hodně štěstí a nechala mě jít.

Už není co říct, Samantho. Já končím. Zkusím začít znovu. Nějak… normálně. Půjde to. Musí.

Několik minut se neozvala.

Pak se objevila nějaká adresa v Chicagu.

Tohle je jeden z mých klubů pro registrované členy. Žádný bordel. Jen špičkový výběr. Znáš mě. Mám ráda kvalitu. Zítra se tam budeš hlásit. Odpracuješ si měsíc jako hosteska a můžeš jít.

Zalapala jsem po dechu.

Zbláznila ses? Proč bych to dělala? Nic ti nedlužím! Vytřískala jsi na mně nechutný prachy! Nemáme spolu žádnou smlouvu!

Tentokrát odepsala hned.

To se pleteš, zlatíčko. Ty máš smlouvu. Smlouvu s ďáblem. Je tvůj problém, že jsi to nepoznala. Nedělej z toho drama. Nemusíš šukat, když nechceš. Klienti si vodí hodně japonských obchodních partnerů. Budeš něco jako luxusní americká gejša. Trochu mluvit, hodně se usmívat. Občas jim dovolíš, aby ti sáhnuli na stehno. A proč bys to dělala? Možná proto, že nechceš, aby se v novinách objevilo, že nadějná spisovatelka Isabella Swanová skončila jako kurva. Trochu fajnovější, ale pořád kurva. Taťka s mamkou by neměli radost!

Tentokrát jsem měla pauzu já. Skloněná nad záchodem jsem se smiřovala s tím, že ta hnusná mrcha ví o mně úplně všechno. Proč mě to tak zaskočilo? I o klientech věděla věci, které by do vstupního dotazníku nikdy neuvedli. Měla čtyři roky na to, aby zjistila, kdo doopravdy jsem.

To není dost dobrý důvod. Naši si nedělají iluze. A moje hvězda dávno zhasla. Už nejsem ani bývalá celebrita. Už nejsem nic.

S tím souhlasím, ty malá couro. Samantha odložila poslední zbytky slušnosti. Ale kolem tebe se pohybovala spousta lidí, kteří jsou pro novináře hodně zajímaví. Třeba takový doktor Cullen. Věděla jsi, že je dvacátý nejbohatší člověk ve Státech? Už vidím ty titulky: Carlisle Cullen nejdřív zmrzačil svou ženu a pak utrácel miliony s luxusní prostitutkou. Pokud se v článku objeví i ta drobnost, kdo je ona luxusní kurva, zase z tebe celebrita bude, tomu věř, zlatíčko.

Znovu se mi obrátil žaludek. Protože Samantha zmínila Carlisleovu rodinu. Zatím jen jeho ženu, ale ty články by se určitě dostaly do ruky i Edwardovi. Týdny by to musel znovu řešit. Změnil si jméno, ale byla by otázka času, než by před jeho bytem zaparkovali první zmetci s foťáky a diktafony a začali na něj pokřikovat, co si myslí o tom, že jeho otec takhle zachází s majetkem, který má jednou zdědit.

Byla jsem idiotka. Totální. Naprostá. Moje škola života mi nebyla k ničemu. Zůstala jsem tou pitomou naivní venkovankou, kterou jsem bývala. Jen s tím rozdílem, že teď mi bylo ze mě samotné špatně.

Zvedla jsem ruce nad klávesnici. Pocit, že píšu repliku jedné ze svých ubohých literárních postav, zesílil. Možná díky tomu jsem ta slova nakonec dokázala vyťukat:

Dneska večer ještě něco mám. Dorazím tam zítra odpoledne.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

51)  kajka (04.05.2018 13:04)

Ctěná ambro, klaním se hluboce. Takhle dokonale zničit štěstí jednoho kluka...
„Škoda, že jsi mi to neřekla dřív,“ řekl jsem té nové matce na židli. Nedíval jsem se na ni. Nemohl jsem.
Bolí mě to za něj.
S Esmé soucítím. Žít s někým, kdo není téměř nikdy přítomen, je podle mě horší než žít sám. Trávit život na čekačce, brr.
Povedená, ale zoufale smutná kapitola.

50)  kajka (03.05.2016 16:26)

Ambro, ty máš na své hrdiny pifku?
Edwardovi se dokonale zhroutil svět, ale tobě je to evidentně málo.
Vrchní mučitelko, ty se překonáváš.
Samantha je přesně taková potvora, jak jsem předpokládala. Ani trochu nevěřím, že si Bella odkroutí měsíc a bude volná... bojím se, co chystáš.

49)  Kate (05.12.2013 03:41)

Samantha, to je ale ..... Ta scéna s Esme mě naprosto rozsekala. To přece Edward nemůže, nestýkat se ani s jedním z rodičů. Jak mám po tomhle teď spát? Né, Edward musí znovu malovat, nemůže o to přijít, nemůže přijít o ruku. Prosím...

48)  SarkaS (02.05.2012 13:30)

přesně to jsem čekala, Samantha není žádný dobordinec, to by se neudržela. A Esme... nic není úplně černobílé, ale Edward je chudák jak v barevném mixéru

47)  Sky (16.04.2012 20:53)

A je to tu... V hlave mám bordel ako vo svojej izbe. Opäť sa ukázalo, že dokážeš človeka zdeptať a... pri zmienke o tom, že by Edward už... nemaľoval, som to proste pustila von a rozrevala som sa. Hej, je to tak, no proste mi to prišlo ako silná káva na niečo tak... absurdné. Pobil sa s vlastným otcom. Dúfam, že Carlisleovi bude jasné, že to on je zodpovedný za jeho ruku a Belle tiež. Nemám na ňu žiadne ťažké srdce, no je to sčasti aj jej vina a mala by to brať tak ako to je...
Ambři, dostala si ma na kolená a ja dúfam, že už viac padnúť nemôžem. Hej, viem, u teba je možné všetko.

46)  Ree (12.03.2012 14:38)

Ty vole, ambři! Tohle je ještě zamotanější, než jsem čekala
Když jsem v předchozích komentech psala, že je mi líto Edwarda, tak mi ho nebylo líto tak mco jako teď... Neříkám, že měl před Bellou skvělý život, ale myslím, že když se nejednalo o Carlisleho, byl spokojený. Měl nejlepšího kamaráda, byt, jednou měl zdědit plno prachů a dělal, co ho baví. Pak dokonce našel holku, se kterou byl šťastný. A teď? Carlisleho pořád nenávidí. Nenávidí i Esme a s Bellou to nebude o nic lepší. Totálně mu zničili život. A malovat už možná nikdy nebude moct... Tohle si nezasloužil. Rozhodně ne najednou.

45)  milica (01.03.2012 22:35)

Tak teď mám v hlavě totální zmatek. Ne Carlisle, ale Esme byla ta která chybovala.
Ta mrcha Samantha, bylo mi jasné, že ji jen tak nepustí.
Třesu se na setkání Edwarda a Belly.

44)  Twilly (14.02.2012 08:57)

Je to hanba, ale tak nějak jsem se k tobě nedostala. Sama, doufám, uznáš, že tohle neni oddechové.
Čtení.... Takže, ani Esme není svatá? Ale kdo je.... Viď? Smršti, jdu.se odrovnat ješte jednou kapitolou....

43)  ambra (08.02.2012 10:11)

Janičko hnůj? Znáš mě, no . Kuju

42)  Janeba (08.02.2012 10:01)

No tý brďo, Ambro, že takle přitvrdíš ..... jsem ale opravdu nečekala!!!
Ty jim před nosem zamáváš bělostným peříčkem s tím nejlíbeznějším parfémem lásky a ....... pak je pošleš kydat hnůj!!!
Uf!!! Nádherné, zdrcující, zoufalé a přesto přetýkající ohromnými city!!!!
Děkuji!!!

41)  ambra (04.02.2012 21:07)

Ještě jednou velký díkas . Nakonec jsem se rozhodla tu další kapitolku trošku seknout (nemůžu vás úplně umučit), takže jdu udělat korekturu a bude nejpozději za hodinku ).

40)  Ajjinka (04.02.2012 14:50)

Vidíš? Poslechla jsem tě a pustila se do toho až teď Ale to neznamená, že to mělo nějakej slabší účinek, naopak! Meteš se mnou, až to není hezký!
Esme... Lhala bych, kdybych řekla, že mě nepřekvapila. Ale víš co? Já se jí nedivím. Mít doma chlapa a přitom ho nemít, to je jen těžko únosná věc a většinou končí takhle, takže ji chápu, i když zároveň chápu i Edwarda, kterýho tohle zjištění prostě muselo ranit... V jednu chvíli měl mámu, kterou znal, a v druhou...
Je mi ho strašně líto. Proč mu musel ten blonďatej blbeček pochroumat zrovna ruku?! A ještě k tomu pravou?! Tohle si nezasloužil! Vždyť on byl tak, až naivně, šťastnej a ty mu udělá tohle... Měla by ses stydět. Fakt!
Na Carlisle jsem názor nezměnila, prostě ho fakt nemám ráda (velmi lehce řečeno).
A Bella? Krom toho, že za takovýhle strašný informace zaplatila nechutnou sumu peněz, ještě se do toho všeho připlete Samantha... Když jsem četla, co si psaly, fakt jsem se nestačila divit. Nejhorší na tom je, že tohle je fakt uvěřitelný, a kdybych se v tomhle oboru nějak víc... pohybovala () věřila bych, že se tam tohle běžně děje.
ambrouš, je to boží. I když drastický a chvílema na - jemný - uhození autorky. Áchjo...

38)  gucci (03.02.2012 14:50)

.....v pátek je to právě nejlepšííííííí

37)  ambra (03.02.2012 14:45)

Říkáš - pár propletených jazyků a pár fyzických a duševních splynutí takhle při pátku nezaškodí?

36)  gucci (03.02.2012 14:35)

...ambro díííík...prosím si nějaký ty jazyky jako ....Alaska akorát dráždí hada....a mě pak moc jede fantazie bez jakékoliv uspokojivé útěchy!!!

35)  ambra (03.02.2012 14:27)

Ale houby . Když cukr, tak fakt cukr. Se mi lepí prsty ke klávesnici. Ale Violet už smolím, i když to teda dře jak sv...

34)  gucci (03.02.2012 14:15)

*fworks* *fworks* *fworks* *fworks* jooooooooo violet!!

33)  Bye (03.02.2012 14:14)

(Neviděl někdo toho smajla, co se věší?)
Nebo... že Ty tou sladkou záležitostí myslíš Violet!
Tak super, ten provaz už nepotřebuju!

32)  ambra (03.02.2012 13:35)

Se jdu ještě jednou s radostí poděkovat. Že bude HE už jsem proflákla, ale to snad není takový průšvih . Pár kapitol ale ještě bude děsných (ne, ta nejhorší ještě nebyla ), ale slibuju, že jim (vám) to naprosto vynahradím. Snažím se ťukat, ale zjistila jsem, že si od toho musím lehce psychicky odpočinout, takže asi vyklopím nějakou sladkou záležitost

1 2 3   »