13.01.2012 [23:30], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 37×, zobrazeno 6508×

Carlisle a další část jeho reality. Ateliér a ti dva v něm.

Carlisle

Zavolal jsem Joaně, ať zruší všechny moje dnešní schůzky. Ani se nepokoušela skrývat své rozhořčení. Do dnů před stěhováním nacpala - na mé výslovné přání - co nejvíc nevyhnutelných jednání. Nechtěl jsem trávit v letadle víc času, než bylo nezbytně nutné. Takže na mě dnes čekal manažer kliniky v Seattlu, tři rezidenti, kteří měli nastupovat na chirurgii a pediatrii, bankovní úředník, realitní makléř. Obvolat všechny a milým hlasem vykládat nějaký za vlasy přitažený důvod, proč se na ně doktor Cullen vykašlal, zabere Joaně půlku dopoledne. Minimálně.

Zamířil jsem domů. Cestou jsem se snažil trochu zkoncentrovat. Ne, nedoufal jsem, že dostanu Isabellu z hlavy úplně. A ani jsem to doopravdy nechtěl. Ale Sharon příliš pečlivě zvažovala, jestli díl pozornosti, který jí věnuji, odpovídá alespoň nutnému minimu.

Většinou mi pomáhal pohled na ni. To do pasu stále bezchybné tělo, plná pevná ňadra, štíhlý krk, vypracované paže, odevzdaně složené v klíně, a… s přemáháním jsem se posunul k jejím nohám. K nohám, které už několik let nebyly její. Dvě atrofované končetiny, trvalá připomínka mého osudového selhání. Cítil jsem se tak ostudně zdravý a plný síly, že Shirlyino mnou zaviněné zmrzačení mě pálilo jako znovu a znovu vypalovaný cejch.

Nikdy si nezvykla na to, že nic necítí.

Já se pokoušel vyrovnat s faktem, že už do smrti neucítím nic jiného, než tu neodbytnou bolest.

Až minulá noc mi ukázala, že už pár měsíců sám sebe obelhávám. Pořád mám v sobě prostor i pro něco dalšího. Pro někoho.

Protože mezi Sharon a mnou už dávno byla jen nenávist.

xxx

Seděla v zimní zahradě a přes okraj otevřeného laptopu pozorovala, jak se zamračené ráno mění v překvapivě jasný den. Jako vždy byla i v tuhle nekřesťanskou hodinu dokonale upravená. Zářivé světlé vlasy jí v těžkých vlnách padaly přes ramena až na prsa. Kašmírový svetr, šperky, make-up a volné kalhoty, kterými se pokoušela maskovat atrofované svaly svých kdysi štíhlých, ale pevných stehen. Striktně odmítala přehodit si přes klín deku nebo alespoň malý pléd. Sharon vlastně vždycky všechno chtěla nebo odmítala striktně. Nechápal jsem, jak to Carla, její ošetřovatelka a de facto služka, vydržela tak dlouho. Ona – na rozdíl ode mě – nemusela. Mohla prostě kdykoliv odejít.

Neotočila se, když mě uslyšela přicházet. Naklonil jsem se k ní a zezadu ji políbil na tvář.

„Dobré ráno, miláčku.“ Překvapivě rychle zvedla ruku, chytila mě za klopu saka a přidržela mě u sebe. Ovládl jsem touhu vytrhnout se jí a vyčistit látku tam, kde se jí dotkla. Pootočila hlavu a zabořila obličej do mé hrudi. Zhluboka se nadechla.

Tušil jsem, co dělá a nijak to nekomentoval. Pravděpodobně ze mě Isabellu nemohla ucítit – po příchodu do našeho bytu dole ve městě jsem se vždycky skoro okamžitě svlékl. A nikdy jsem se s ní nijak neloučil.

Žádné objetí mezi dveřmi. Nic takového. Dokázal jsem na sebe být přísný. Navíc tentokrát se mnou Isabella byla už večer. Vědomí, že na sobě zřejmě už opravdu nemám nic z ní, mi způsobilo další krátké bolestivé bodnutí v hrudi.

Sharon mě pustila a otočila se zpět k prosklené stěně.

„Ráda bych těch pár dnů strávila v bytě. Balení mě deptá. A z představy, že bych se měla seznamovat s těmi všiváky z realitky, je mi na zvracení. Carla už mi připravila nejnutnější věci.“

Pocit smutku vystřídala krátká panika. Vybavil jsem si, jak to v bytě vypadalo při mém odchodu. Úklidová služba chodila vždy v pátek. A Sharon se chovala, jako by chtěla každou chvíli vyrazit. Rychle jsem se rozhodl.

„Sharon, vzal jsem si dnes volno. Rád bych s tebou ještě probrat nějaké záležitosti. Mluvil jsem… s Edwardem.“ Ano, chtěl jsem jí říct o svých úmyslech. A chtěl jsem jí říct, že mnohé z nich už nejsou jen úmysly. Že bez ohledu na Edwardův odmítavý postoj – tenhle ubohý eufemismus jsem používal, abych si nemusel opakovat, jak moc mě nenávidí – z něj chci udělat hlavního dědice celé společnosti. Jenže jsem to plánoval vytahovat postupně během celého dne. Dávkovat jí to. Teď jsem sledoval její strnulá ramena – ztuhla vždy při pouhé zmínce o mé bývalé rodině, ale z Edwarda byla skutečně vyděšená. Protože neexistovala kategorie bývalý syn. Nemohl jsem ho nechat za sebou jako něco, co se mi přihodilo, něco, co mě obtěžuje.

V době, kdy jsme se se Sharon dali dohromady, jsem si přál co nejrychleji dítě. Táhlo mi na čtyřicet a říkal jsem si teď nebo nikdy. Moje mladá žena ale nespěchala.

Pár let si užijeme. Ty budeš mít sílu vychovávat dítě kdykoliv, miláčku.

Až po nehodě jsem pochopil, že dítě nikdy skutečně neplánovala. Oplakala všechno. Svou postavu.

Skutečnost, že už se nikdy neobleče do plavek. Že už si neužije naši chatu v Aspenu. Že ji až do smrti budou otravovat nějací zasraní doktoři. Že už nikdy nikdy nikdy nebude krásná. Plakala a mezi vzlyky vyrážela další a další zoufalé stížnosti. O dítěti nepadlo ani slovo. Tehdy ani později.

Edward ji odmítal byť jen pozdravit. Ale časem jsem připustil, že by ho nesnášela, i kdyby se choval přátelsky a vstřícně.

„Zase jsi něco rozhodl beze mě,“ konstatovala ledově.

„Zlato, rozhodl jsem o svém majetku a o tom, jakou roli by v jeho správě měl hrát můj jediný syn.“

Neodpustil jsem si důraz na slovo jediný. Jinak jsem se ze všech sil snažil znít neutrálně. O tom, že ona je zabezpečená, i kdyby žila třeba tisíc let, jsem mluvit nemusel. To věděla velmi dobře.

Zvedla před sebe ruku, kterou mě před chvílí tak překvapivě chytila a pozorně se zadívala na své nehty. Jako by si kontrolovala, jestli si při tom výpadu nepoškodila manikúru.

„Já to nedovolím, Carlisle. Ten spratek se nám vysmívá. A já jsem naprosto schopná společnost jednou řídit.“ Nikdy nevynechala příležitost zdůraznit věkový rozdíl mezi námi. S oblibou mi připomínala, že pravděpodobně zemřu mnohem dříve než ona. Jako by ji osud dost nepoučil. Tentokrát mě ale zarazilo něco jiného. Řekla nám? Zahrnula nás do jedné skupiny? Ušklíbl jsem se. Sharon udělá opravdu cokoliv, aby nás s Edwardem rozdělila.

Ne že by na tom můj syn sám dost intenzivně nepracoval.

„Zajdu za Ritou, ať nám připraví snídani a spoustu kávy.“ Obvyklý způsob, jak se vyhnout další otevřené konfrontaci.

„A pak se na to posadíme, ne?“ Sharon byla opravdu ve formě. Netušil jsem, jestli moje noční nepřítomnost, stěhování a právě otevřené téma Edwardova dědictví představují samy o sobě dostatečně nestravitelnou kombinaci, nebo jestli je tu ještě něco, co zatím nevím a co na mě v průběhu dne nebo kdykoliv až do mé smrti vytáhne. Nechtělo se mi na to myslet.

Cestou do kuchyně jsem znovu zavolal Joaně a požádal ji, ať zařídí úklid bytu. Co nejrychleji.

xxx

Edward

Modlil jsem se, aby si nevšimla, jak se třesu. Předstíral jsem naprosté zaujetí přípravami, ale ve skutečnosti jsem dokonce začal dýchat pootevřenou pusou. To kouzlo, co z ní vyzařovalo, se totiž dalo vstřebávat všemi smysly. Tak proč jen vdechovat její vůni, když ji můžu cítit i na jazyku? Hlavou mi bleskla myšlenka, že si skoro umím představit, jak chutná doopravdy. Rychle jsem se sklonil k dolní části matně růžového sametu. Měl jsem štěstí – pravidelně jsem obcházel výprodeje divadelních kostyméren. V rohu ateliéru jsem měl vyskládanou slušnou hromadu látek, které švadlenám zbyly po každém představení a už je nedokázaly využít. Tahle byla mezi nimi. Jen vzdáleně odpovídala tomu, co si vymyslela moje hlava. Ale k tomu, abych si dokázal připravit světlo a abych si potvrdil, že ten kontrast bude jedinečný, by mohla stačit.

Bella mě trochu zaskočila. Přišla se staženými vlasy. Sbíral jsem odvahu požádat ji, aby si je rozpustila. Jako bych desítky dívek před ní nežádal, aby se svlékly.

Všechno dolů, zlato. A příště si neber tak těsné prádlo. Trvá zbytečně dlouho, než zmizí otlaky.
Cítil jsem, že stojí za mnou. Její nervozita se otřela o tu mou. Společně nabily vzduch v ateliéru a já znovu litoval, že kvůli Bellině obnažené kůži nemůžu zapnout klimatizaci. Modelku s červeným nosem jsem zkusil jen jednou.

„Mám se… mám si odložit?“ Zlobil jsem se na sebe, že jsem ji svým dlouhým trapným mlčením donutil vyslovit to, co bývala moje obvyklá daň za dívčí ochotu obnažit se před bezvýznamným mazalem.

Soustředil jsem se na nezaujatý výraz a stále ještě z pokleku se k ní obrátil.

„Támhle,“ kývnul jsem hlavou k jednoduchému paravánu a povzbudivě se na ni usmál. „A ještě jednou děkuju.“ To ji trochu uvolnilo.

„Neděkuj, třeba zjistíš, že…“ Na chvíli se zarazila. „Když vypadáš blbě na fotce, nejsi fotogenický. Existuje podobný výraz i pro tohle?“ mávla kolem sebe oběma rukama.

To nevinné gesto se přiřadilo k těm, co jsem toužil zachytit.

„Tohle je jiné,“ řekl jsem tiše a pomalu se postavil. Konečně jsem byl dost blízko. Blíž než v autě. A měl jsem lepší světlo. Stačilo by zvednout ruku a mohl jsem potěšit svůj další smysl. Pohnul jsem s ní jen o pár centimetrů, než mi došlo, že můj hmat se možná nikdy nedočká. Jistě, budou tu ty letmé doteky při úpravě jejích vlasů, látky kolem ní a za ní. Možná ji vezmu za ruku nebo za ramena. Ale tahle touha byla mnohem nenasytnější. Nutila mě vzít do dlaní její tvář a mnohem důkladněji než předešlou noc v taxíku prozkoumat záhadu proporcí, které ve mně po tak dlouhé době znovu jasně probudily pocit, že to, pro co jsem se rozhodl, je správné.

Nechal jsem ruku, aby se zase poslušně vrátila k mému boku a povzbudivě se na Bellu usmál.

„Tohle je úplně jiné,“ zopakoval jsem. „Já vím, že jsi dokonalá. Jediný, kdo to může zpackat, jsem já. A je to dokonce dost pravděpodobné. Možná mi ten týden nebude stačit, Bello. Ale neděs se. Možná by mi na to nestačily roky, abych byl spokojený s poměrem mezi tímhle,“ dotknul jsem se svého spánku, „a tímhle,“ mávnul jsem k připravenému stojanu s plátnem.

Chvilku to vypadalo, že se usměje. Široce. Upřímně a uvolněně. Ale pak si rychle skousla ret. „Takže můžeme začít?“ Její snaha o ležérnost mě pobavila.

„Já jsem připravený,“ zvedl jsem trochu ironicky obočí a přejel pohledem přes její oblečení. Beze slova a bez zaváhání vyrazila k paravánu.

xxx

Bella

Přišla jsem na to, co mě na něm tak znejisťuje. Jednu chvíli jsem měla pocit, že se dívám do očí nedospělého a nejistého kluka, vzápětí působil jako vyrovnaný chlap, který nejen ví, co chce, ale je dokonce připravený přijmout pravděpodobné životní prohry.

Směs nadšení a smutku. Naděje a rezignace.

Vklouzla jsem za paraván. Chtěla jsem být co nejrychleji připravená. Nesmí si myslet, že jsem z celé té situace neklidná. Nervózní a nesmyslně napjatá. Dotkla jsem se okraje halenky a strnula.

Vždyť ty jsi úplně stejná jako on. Snad století se nedokážeš pohnout a udělat ten rozhodující krok. Dospěle si přiznat, že psaní je to, co opravdu chceš dělat – naplno a pořádně – a zároveň unést tu tíhu rizika, že může přijít další Růžový popel. A ne jeden. Proto v sobě pořád držíš tu pitomou malou holku, která trucuje, podupává nohou, a i když ji nikdo neposlouchá, vykřikuje do všech stran, že když nemůže být slavná spisovatelka, tak bude třeba i kurva.

Bylo to jako vnuknutí. Jako prozření. A zdrtilo mě. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a přinutila se nemyslet na to. Ještě budu mít dost času. Nebudu ho krást Edwardovi.

Nakonec jsem se přeci jen nějak svlékla, omotala si kolem těla připravenou velkou osušku a vyšla do teplého žlutého světla.

Sice na mě čekal, ale měl znovu ten nezaujatý a trochu vzdálený výraz, se kterým mě vítal. Začínala jsem se v tom orientovat. Takhle se nedíval na mě, ale na objekt, kterým jsem pro něj v první řadě byla.

Nevadilo mi to. Nebyla jsem si jistá, jestli se mi líbilo to zvláštní napětí, které se objevilo, když si mě prohlížel před chvílí. Nebyla jsem si jistá, jestli je správné, abych přemýšlela o jeho vůni. O tom, že mu nad kořenem nosu trochu srůstá obočí. O tom, že znám jen jednoho dalšího muže, který má tak krásné rty. V jejich tvaru nebylo nic zženštilého, ale na první pohled byly jemné, měkké a něžné.

Edward stál v bezpečné vzdálenosti a já si teď, bez šatů, paradoxně nepřipadala tak obnažená, jako před pár minutami.

„Začneme?“

xxx

Edward

Těch prvních deset patnáct minut přineslo nečekané množství rozpaků.

Udělal jsem to. Nechal jsem se její nahotou vyvést z míry. Netušil jsem, jestli je moje erekce nutnou součástí znovuprobuzení mé vášně pro malování, ale rozhodně to byla jistá… komplikace.

Nemohl jsem jít k ní a ukázat jí, jak má přesně vypadat její pozice pro první skicu. Protože i když jsem měl obraz hotový – zatím jen v hlavě, samozřejmě – chtěl jsem dodržet správný postup. Do detailu nastudovat svůj objekt. Naskicovat ji z různých úhlů a v různých pozicích. Bude to užitečné, až budu obraz dokončovat - už bez ní. Budu mít dost spolehlivého materiálu, abych se mohl ujistit, že přesně dodržím vzdálenost mezi jejíma očima, sklon šíje, ohyb paže.

Ale s ohledem na svou trapnou situaci jsem se prkenně posadil na připravenou židli a schoval se za svůj skicák.

„Tamhle je sedák,“ kývnul jsem k vystouplé hraně zhruba uprostřed růžové opony. Zapátrala a překvapená, že neudělám, co bych měl udělat – a co zřejmě i naprostý laik od mazala očekává – se i s tou osuškou opatrně posadila. Ano, byl jsem vyřízený, ještě než jsem ji opravdu uviděl. Stačilo vědět, že jen pustí provizorní uzel, který si přidržovala na hrudi a…

Zavrtěla se, našla pohodlnější pozici a pak, aniž by se mi podívala do očí, to udělala. Rozevřela dlaň a nechala to pitomé froté sklouznout po své hladké kůži.

Věděl jsem, že bude dokonalá. Věděl jsem, že na mě působí tak, jak nikdo před ní. Věděl jsem, že mě v její blízkosti napadají věci, které by mě napadat neměly a které se pravděpodobně – bohužel – nikdy nestanou.
Zdálo se, že jsem vlastně věděl úplně všechno. Nic z toho mě ale nedokázalo připravit na okamžik, kdy se přede mnou Bella skutečně ocitla nahá. Svíral jsem ten pitomý skicák – už nejen proto, abych se zakryl, ale protože jsem si byl jistý, že když se nebudu něčeho držet, udělám něco šíleného. Ujetého. Něco, čím ji vyděsím a navždy odeženu.

Na levé straně, u srdce, po celé délce trupu, měla tetování. Nedokázal jsem rozeznat, jestli je to nějaký nápis nebo jen jemný ornament. Hypnotizoval jsem to místo a nedokázal z hlavy vyhnat představu, že vlastníma rukama pokreslím celou Bellu. Označím každý centimetr její kůže. Zoufale jsem zatoužil poznamenat ji navždy. Protože v tu chvíli jsem si byl naprosto jistý, že ona mi přesně tohle právě provedla – označila mě. Ocejchovala. A nemusela se mě vůbec dotknout.

Všimla si, kam zírám.

„Vadí to?“ Zvedla starostlivě paži a zadívala se na tetování. Zavrtěl jsem hlavou jako robot.

„Je to dokonalé. Použiju to. Ale chci to mít přesné. Naskicuju si to později. Zblízka.“ Spokojeně přikývla. Z nějakého důvodu ji těšilo, že jsem ani teď nezapochyboval o její vhodnosti.

Konečně jsem uvolnil ruce, natáhl se pro připravenou tuhu a před prvním tahem v duchu pronesl obvyklou krátkou modlitbu.

Pustil jsem se do práce a zahnal všechny myšlenky na to, že mi za pár dnů možná zmizí navždy.

xxx

Bella

Netušila jsem, jak těžké může být vydržet v nějaké, i když vůbec ne náročné nebo nezvyklé pozici třeba jen dvacet minut. Vrtěla jsem se čím dál častěji. Nekomentoval to, ale postřehla jsem, že se občas netrpělivě zamračil.

„Jestli chceš, můžeme si povídat,“ řekl nakonec. „Mám to vyzkoušené. Mě to neruší a tobě to líp uběhne.“

Pokrčila jsem rameny. Proč ne. Trochu mě mrzelo, že mě tak snadno prokouknul, ale i moje výjimečnost měla své hranice. Ani nejúžasnější model přeci nevydrží všechno.

Než jsem stihla vymyslet nějaké bezpečné téma, Edward mě předběhl.

„Dost jsi mě překvapila, Bello. Není moc lidí, co si můžou jen tak říct, že tenhle týden prostě budou mít volno.“ Zakroutil hlavou a zamyšleně se usmál. Došlo mi, na co se zeptá, ještě než to doopravdy řekl. Vyděsila jsem se. Ani jednu z pravdivých možností jsem mu nemohla říct. Zbývala obvyklá oficiální verze pro cizí.

„Co vlastně děláš?“

Pootevřela jsem pusu, nadechla se a… nic. Ticho. Po nějaké době, která byla prostě příliš dlouhá, se na mě zadíval. Všimla jsem si, že ruku s tuhou nechal klesnout podél těla. Taky si potřeboval odpočinout. Zadíval se mi do očí. A bylo to zpátky. Ten ne-malířský pohled. Ten pohled někoho, kdo je blíž než by měl být.
A já si uvědomila, že moje nechuť lhát tomuhle dospělému chlapci nebo chlapeckému muži je skoro hmatatelná. A tak jsem řekla pravdu. Uboze neúplnou a upravenou tak, že se téměř nedala rozeznat od lži. Ale on se s tím spokojil. Aspoň pro dnešek.

„Čtvrtý rok pracuju na takovém projektu. Sbírám podklady pro svou obvyklou práci. Není to nic moc, ale uživí mě to.“

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

17)  Alrobell (15.01.2012 08:40)

Ambruš,

ty víš, jak nás rozložit na milion částiček ... ale odpověz mi prosím ... kdo se má pak dávat dohromady?

Carlislea mi je líto - prožil si hodně, ale na druhou stranu to bylo jeho rozhodnutí... které mu zřejmě zničilo život... přeji mi šťastný konec ... doufám v jeh dobrý konec...

Bella, Edward a ateliér... když jsem četla tuhle pasáž bylo to ... (hele teď jsem vstala, mozek ještě na Hawai, takže to vyjádřím smailama) *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* *fworks* atd. adt. adt.

Al

15)  Marcelle (14.01.2012 19:35)

14)  Lenka326 (14.01.2012 18:40)

Wow, ambro, ty tvoje popisy vnitřních bojů postav jsou skvostné. Taková tvoje ochranná známka. Carlisle do kdysi dávno pěkně pohnojil a osud ho potrestal. Tak, že to vypadá, že se mu dokonce vysmívá. Začala jsem mít pocit, že by měl mít právo na další šanci. Ale... Jsem pro Bellu a Edwarda vždy a za všech okolností. Už teď je to "něco" mezi nimi tak silné a tak vyjímečné, že kdybys byla obyčejná autorka, tak je příběh jasný. Ale ty nejsi obyčejná autorka, ty nás to necháš pěkně vypít až do dna a budeš nás napínat do poslední tečky za poslední větou celé povídky. A já si to zase budu užívat.
Jsem zvědavá, jak dlouho si Bella vystačí s poslední větou tohoto dílku.
Díky.

13)  piky (14.01.2012 18:02)

Ambřičko nová realstory Miluji všechny tvoje povídky, ale na prvním místě jsou u mě ty z minulosti (Takoví jsme byli, LČP) a ty realné (Hříšníci, Navždy je příliš dlouho). A je to tady. *fworks*
Carlisle je mi teď hrozně nesympatický Protože mám představu E+B vs J+B. Ale ty to umíš tak skvěle zpracovat
Edward - malíř ... nemáš nějaké fotečky? A nebo nějaký exemplář na půjčení?
A Bella je.... typická Nebella. takže ona to dšlala, protože o tom pak chce napsat knihu? Huuh. Tak to je ... drsné - přinejmenším
Ambřičko, děkuji za skvělý literární zážitek a těším se u další kapitoly.
Ps.: Otravná piky je zpět

12)  Jula (14.01.2012 17:30)

Ta jejich vzájemná rozpačitost je nádherná
Jsem zvědavá, co si na nás dál vymyslíš, očekávám nějaký odjištěný granát vhozený mehi nás

10)  gucci (14.01.2012 16:19)

...to, aby se Bella znovu setkala s Carlisem je nevyhnutelné....
...setkání Edwarda a Carlise je také nevyhnutelný....
......a vášnivý vztah Edwarda a Belly, tan je absolutn nevyhnutelný...

A já se na tu všechnu nevyhnutelnost nehorázně těším...jak tě znám, ještě nám pěkně zamotáš makovičky!

9)  Nosska (14.01.2012 16:08)

Tohle se mi líbilo. Tohle se mi moooc líbilo...

8)  Ajjinka (14.01.2012 15:55)

No ty brďo... Tak teď nevím, čím začít.
Vezmu to od začátku... Carlisle. Já se do něj vážně snažím nějak vžít, ale nedokážu to. Mám takovej pocit, že jsi docílila toho, že ho nemám ráda Ale asi je to tím, že jsou pořád věci, které nevíme. Mělo to všechno nějaký větší smysl, než jen úlet s jinou ženskou? Bylo v tom něco víc? Protože jestli ne, tak ho fakt ráda mít nebudu
A scéna v ateliéru... Myslela jsem, že mě jebne, protože oni dva v jedný místnosti... To bylo kurva hot, i když se v podstatě nic nestalo. Co na tom, že se před ním svlékla? Jen ji maloval a stejně to bylo tak strašně žhavý, že si nedokážu představit, jak ta jejich spolupráce bude dál probíhat.
No, opravdu jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Tak nějak tajně (dobře, teď už moc tajně ne) doufám, že s Carlislem nic dalšího nebude, ale bojím se, že i moje doufání je tady zbytečný
Strašně se těším na další!

7)  ambra (14.01.2012 14:13)

Holčiny, děkuju . Poslední dobou mám pocit, jako by byl čím dál větší problém napsat pod povídku aspoň díky (chápu, je to strašná dřina, skoro jako nabušit 2800 slov do kapitoly), takže jsem opravdu moc vděčná, když se mnou pořád zůstáváte .

5)  Bye (14.01.2012 11:32)

Až jsem z toho čekání včera vytuhla TEETH
ambro, je vidět, že Carlislea miluješ tak jako já a nechceš z nej udělat úplnou svini. Naprosto chápu, proč o něm Esme tvrdí, že je to dobrý člověk. Myslím, že největší chybou jeho života nebyla nějaká nepozornost, která zavinila nehodu. Ta se stala už mnohem dřív. Teď na to musí trochu bolestivě přijít. A taky na to, že se jeho vztah s Shirley nezhroutil kvůli jejímu postižení. Mám takový dojem, že by došel zkázy i tak. Ale on ji samozřejmě sebemrskačsky odmítá opustit. No, jsem zvědavá, jak to s ním vymyslíš...
Scénka s očicháváním byla pěkně mrazivá.
Stejně jako - a pak se na to posadíme...

Wow, přechod k Edwardovi byl jako šipka do vody. Horký.
Jak se oba snaží dělat jako že nic
Ale je dobře, že i přes potíže s reakcemi vlastního těla si Edward zachovává smysl pro humor. Prej, já jsem připravený...
No uf, to prozření za paravánem... Tak hlavně aby to teď dokázala převést do života. Zkušeností už nasbírala víc než dost. EYE
ambro, a ten odstavec, kdy se před ním Bella odhalila... HEART... Chce jí malovat po těle, cítí se ocejchovaný HYSTERICAL To je síla!!!
Takže si povídají. A vynechávají banality. A jiskry lítají. Začínám si v duchu tipovat, kolikátý den zapálej ten růžový samet...

3)  Bosorka (14.01.2012 06:11)

TO mezi Bellou a Edwardem to byla nádhera, ale už předem se děsím, co tvá hlavinka na ně vymyslí .
A Carlisle.... JSem hnusná, ale přeju mu to! Přeju mu každou hnusnou a nenávistnou chvilku s Shirley. Vybral si sám....

2)  leelee (14.01.2012 00:25)

jakoukoliv možnost dalšího směřování děje si vymyslim, budu na míle daleko od toho co nakonec napíšeš

1)  kytka (14.01.2012 00:05)

Zná jen jednoho dalšího muže, který má tak krásné rty....
Tahle věta mě moc dostala. Ani si neumím představit to odhalení.
A se Shirley cítí už jen nenávist. Jsem zvědavá, jestli se dozvíme, co přesně se stalo.
To začínající cosi mezi Edwardem a Bellou je moc milé, bude ještě hodně bolet, budou se muset rvát. Ale co Carlisle?
Moje milá. Dobře jsem udělala, že jsem počkala. Bylo to skvělé. Děkuju.

«   1 2