09.01.2012 [21:00], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 47×, zobrazeno 7589×

 

 

Nešla jsem spát. Otevřela jsem laptop a začetla se. Pár minut po rozednění jsem měla jasno i já.

Opravdu si přejete vybraný soubor navždy odstranit?

Už bez váhání jsem klikla na OK.

Skoro čtyři sta normostran. Osm měsíců psaní, přepisování, opravování. Od doby, kdy vyšel Růžový popel, byl tohle můj šestý pokus o další knihu.

Jako by se ve mně něco vzpříčilo. Pokaždé, když jsem se blížila k závěru, mi všechny ty pracně uhnětené příběhy začaly připadat přitažené za vlasy. Zbytečné. Hloupé. Tisíckrát hloupější než Růžový popel.

Rozhrnula jsem těžké závěsy, zhasla lampu a zastavila se před zrcadlem. Probdělá noc jako by se mě nedotkla. Vždycky jsem měla sklon k převrácenému režimu – psala jsem téměř výhradně v noci a moje poslední práce tenhle zlozvyk jen posílila. Podrobně jsem zkoumala svůj svěží obličej. Jen já jsem věděla, že je to klam. Sotva setřu líčidla, objeví se tmavé kruhy pod očima, vrásky kolem rtů, drobné nedokonalosti. Potřebovala bych spát týden v kuse, abych se dala do pořádku.

Ne, nepracovala jsem tak intenzivně, ale neklid ve mně mi nedovolil usnout na víc, než na čtyři pět hodin. Jako by mi hrozilo, že něco propásnu. Jako bych měla zaspat ten okamžik, kdy se mi v hlavě narodí ten správný příběh.

Pečlivě jsem se odlíčila a na obnaženou pleť nanesla vrstvičku drahé pečující masky. Bolavé rty zmizely pod hojivým balzámem. Porcelánové kohoutky roztočené naplno se lehce chvěly. Horká voda mi příjemně zpomalila tep. Telefon mě ale pálil víc. Nervózně jsem projela seznam přijatých zpráv. Od Samanthy jen jedna.

Carlisle převedl dohodnutou částku. Posílám ti tvůj podíl.

Chvíli trvalo, než jsem to pochopila.

Takže si nestěžoval. Zaplatil, jako bych za ním přišla. Samantha o ničem neví.

Rozbušilo se mi srdce. Připadalo mi, jako by tím mezi námi vytvořil další pouto. Ne, ani na okamžik mě nenapadlo, že by mě teď měl v hrsti. Nikdy jsem se necítila jako Samanthin otrok. Živila jsem v sobě iluzi, že tohle je moje svobodné rozhodnutí, že můžu kdykoliv skončit.

Carlisle a já jsme teď měli tajemství. Jen my dva. Nikdo třetí. Pokud jsem si večer nebyla jistá, jestli se něco změnilo, teď už o tom nebylo pochyb. Tohle by pouhý zákazník nikdy neudělal. Nikdy by nezaplatil za něco, co nedostal.

Ospalost, která se mě před chvílí začínala zmocňovat, zmizela v nenávratnu. Zabalila jsem se do županu a neklidně pochodovala po bytě.

Ještě šest dnů bude ve městě. Ještě šest dnů od něj nebudu dost daleko. Ještě šest dnů bude příliš snadné setkat se s ním.

 

xxx

Bella se neozvala.

Počkal jsem na Alici a na Jaspera a vyrazili jsme společně. Dva bloky šla s námi, pak jí zavolal taxi. U otevřených dveří chvilku nerozhodně přešlapovali. Nakonec se k ní sklonil, ale ona na poslední chvíli ucukla, takže ji nakonec jen drcnul špičkou nosu někam za ucho. Zrudla – zase – a bleskově zmizela v autě. Jasper podal řidiči desetidolarovku – odhadoval jsem, že jednu z posledních – a bez ohlédnutí vyrazil pryč.

„Kam se ženeš?“ doběhl jsem ho udýchaně. Necítil jsem se zrovna na jogging.

„Nikam, jsem na místě,“ mávl rukou ke Copy centru před ulici. Sem jsme nikdy nechodili. Dělali lepší kvalitu, ale pro nás to bylo zbytečně drahé. Pokud to jen trochu šlo, používali jsme stroje ve škole. Zvedl jsem překvapeně obočí.

„Chci to Bretschkovi ukázat už dneska. Potřebuju to ukázat někomu, kdo to fakt ocení. Platí ta třetí?“ zeptal se ještě, ale nervózně podupával. Nemohl se dočkat, až uvidí Aliciny fotky na kvalitním papíře a na větším formátu.

„Jasně,“ kývnul jsem, i když jsem pořád tajně doufal, že se můj program na odpoledne a na večer ještě neplánovaně změní. Znovu jsem zkontroloval telefon. Jasper to zaregistroval, ale naštěstí nekomentoval. Rozběhl jsem se k přijíždějícímu autobusu.

Poprvé po několika měsících jsem ve školním ateliéru netrpěl od první vteřiny. Adam, asistent na katedře malby, tlačil modelky do patřičné pozice. Mimoděk jsem se rozhlédl. Většina lidí ještě zívala, někteří narychlo dopíjeli kávu. Musel jsem se usmát při vzpomínce, jak jsme s tím zpočátku bojovali. S nahotou. S reakcemi svého těla. Teď jsme vypadali jako parta gynekologů před důchodem. Nedokázal jsem si představit, co by nás ještě mohlo vyvést z míry.

Adam naaranžoval dívky vedle sebe; ležely na boku a opíraly se o předloktí. Ležely naproti sobě, zrcadlově, takže jejich částečně se překrývající těla jako by tvořila velkou mísu. Jedna z nich zaregistrovala můj soustředěný pohled a znuděně si v puse přehodila žvýkačku z jedné strany na druhou.

„Zkuste si co nejpřesněji zapamatovat svou pozici,“ naléhal na ně Adam. Modelky měly nárok na pravidelné přestávky a dostat je po nich do původní pozice bylo občas nad Adamovy síly.

„Vítám vás, přátelé!“ Profesor Campbell si ani dnes neodpustil trochu teatrální úvod. Oblek, vázanka, boty, hodinky. Všechno perfektní, ale vybrané tak, aby každý na první pohled viděl, že má co dělat s umělcem. Nesnášel jsem ho a on nesnášel mě. Aspoň v tom jsme se shodli.

Postavil se vedle Adama a kývnutím brady mu naznačil, ať přenechá hlavní prostor jemu.

„Takže, drazí moji. Snad se shodneme na tom, že techniku a proporce už jsme společně jaksi zvládli. Někdo lépe,“ usmál se na Toma Scotta, který odjakživa seděl přímo naproti němu, „jiní by se mohli zdokonalovat věčně, ale obávám se, že tak dlouho tu nebudu.“ Bez váhání se podíval přímo na mě. Pak se zasmál svému pokusu o vtip, ale tentokrát se k němu nepřidal ani Scott.

„Abych vás nezdržoval.“ Jeho nadšení viditelně opadlo. „Předal jsem vám, co jsem vám předat mohl. Teď už je to na vás, přátelé. Tyto slečny vám budou k dispozici jeden týden. Pouhých pět dnů. Ani o den víc. Práce, kterou mi na konci měsíce odevzdáte, bude mít zásadní vliv na vaše hodnocení, na rozdělení stipendií a grantů a na váš další postup na této škole.“

V místnosti to zašumělo. Vzrušený šepot, skousnuté rty, nervózně protahované prsty. Ty moje jako by se změnily v malé rampouchy. Tohle má být práce, která rozhodne o mé budoucnosti? Od chvíle, co Campbell domluvil, jsem bez mrknutí zíral na příšernou kompozici před sebou. Proti své vůli jsem na hladkém podstavci uviděl někoho jiného.

Vlastně všechno bylo jinak.

Zmizela tahle místnost se špatným světlem a těžkým vzduchem, zmizely ty nevýrazné barvy a otrávené modelky.

Uviděl jsem Bellu.

Její oči, její nos, její rty a její bradu. Tmavou skvrnu jejích vlasů. A zářivě bílou křivku jejího těla. Viděl jsem síť modrých žilek pod jemnou kůží.

Nebyly tu žádné podstavce. Žádná křesla ani židle. Dokonce zmizel i strop. Bella se vznášela na temnící obloze. Přímo uprostřed slunce, které právě zapadalo. Tu barvu jsem viděl jen dvakrát v životě, ale už nikdy jsem ji nedostal z hlavy. Věděl jsem, že až ji jednou budu chtít dostat na plátno, bude možná nad mé síly ji namíchat. To zapadající Slunce mizelo v růžovém oblaku. Když zmizelo, zůstal na obloze ještě chvíli matnící odraz. Jako by Slunce shořelo navždy. Jako by po něm zůstal jen růžový popel.

Jen tahle barva to dokáže. Jen s tímhle pozadím můžu ukázat, jak je Bella výjimečná.

„Nenudíme vás, pane Masene?“ Trhnul jsem sebou. Campbell stál vedle mě a skepticky hleděl na prázdný skicák přede mnou. „Ani základní skica? Za tři hodiny nic?“ Šokovaně jsem zamrkal. Tři hodiny? Pohnul jsem ztuhlými rameny. Podstavec byl prázdný. Všichni kolem mě horečnatě pracovali. Já se cítil, jako bych uběhl maraton. Pak mi to došlo. Neflákal jsem se. Já už mám svůj rozhodující obraz hotový. Zatím jen v hlavě, ale…

V tu chvíli mi v kapse zavrněl mobil. Na Campbellových hodinách bylo používání mobilů přísně zakázáno. Zaváhal jsem jen vteřinu. Pořád stál u mě.

Dám ti týden. Můžeme začít dnes večer. Přijdu v šest. A potom každý další den od devíti do šesti. Bella.

Profesorovy objekty se za Adamovy asistence znovu rozvalily na pomačkané bílé plátno.

Bella měla přijít až večer. V pohodě stihnu i odpolední akci s Jasperem. Přesto jsem věděl, že už tam nevydržím ani minutu. Rozpor mezi tím, co jsem viděl před sebou a co jsem viděl ve své hlavě, byl příliš rozčilující. Skoro to bolelo.

„Promiňte, profesore,“ zamumlal jsem a zvedl se ze židle. Chvíli to vypadalo, že mě popadne za límec a prostě mi nedovolí, abych jen tak zmizel. Nedíval jsem se na něho, ale ostře jsem vnímal pohledy spolužáků. Scott se naklonil k Madge a něco jí pošeptal. Oba se zasmáli.

„Musím o tom… přemýšlet. Přinesu vám svou práci, slibuju.“ Na chodbě se mi dýchalo o moc líp. A venku dokonce tak dobře, že jsem dokázal potlačit myšlenku na to, že tohle mi prostě nemůže projít. Ne u Campbella.

xxx

Napsal mi, ať si na sebe vezmu něco pohodlného. Nic víc prý nebudu potřebovat.

O svém oblečení už jsem nedokázala nepřemýšlet. I zdánlivě jednoduchá kombinace musela být dokonalá. Jen tak jsem se cítila dobře. Pohodlně. Pokoušela jsem se vybavit si nějaké filmy, kde malíř maloval ženu. Pokud před ním zrovna neležely nahé, poletovaly po ateliéru, případně po kajutě Titanicu, v nějakém sexy župánku.

Připadala jsem si jako před svou první pracovní schůzkou. Možná ještě hůř. Trapně. Nejistě. Vždycky, když na mě znovu zaútočila nervozita, vybavila jsem si Edwardův výraz. Připomínala jsem si, že ho zajímám jen jako objekt. I srovnání s Jasperem pomáhalo. Ten mi přece taky tvrdil, že jsem dokonalá modelka, jenže u něj jsem ani na vteřinu nepochybovala, že jen hledá způsob, jak se mi dostat do kalhotek. Při té myšlence jsem zrovna stála nad obrovskou zásuvkou se svým prádlem. Odolala jsem pokušení otestovat Edwardovu nezaujatost a sáhla pro hladkou bílou bavlnu. Možná sluší dívkám, které tráví hodiny na sluníčku. Moje přecitlivělá, křídově bílá kůže a bílé prádlo tvořily spolehlivě odpudivou kombinaci.

Možná, že si to nakonec rozmyslí, uchechtla jsem se. Představila jsem si, jak se zkouší vykroutit z dalších dnů, které jsem mu slíbila. Bylo to těsně před tím, než jsem si přes rameno přehodila tašku se složeným županem a dvěma láhvemi Evianu. Ta představa byla vlastně lákavá.

Měla bych čas nějak to vyřešit s Carlislem. Sejít se s ním. Urovnat to nedorozumění. Vysvětlit mu, že já taková nejsem. Neporušuju pravidla. A znovu se s ním milovat. Tak jako včera večer.

Vážně to bylo teprve včera?

Rychle jsem vyběhla z bytu a prudce za sebou zabouchla dveře.

xxx

Jasper stál na hraně chodníku, pohupoval se tam a zpátky a hltavě dojídal druhý hot dog. Na zádech mu nadskakoval štíhlý tubus.

„Kolik toho máš?“ crnknul jsem do hladké lepenky.

„Všechny,“ zahuhlal s plnou pusou. „Nedokázal jsem si vybrat.“

Raději jsem se neptal, kde na to vzal. Zřejmě zaplatil kartou. Myslel jsem, že víc do mínusu už ji dostat nedokáže, ale asi jsem ho podcenil.

„Co na to říkal Bretschke?“ Jasper se trochu zamračil.

„Dneska nedorazil. Chřipka nebo co. Ale v pátek má být zpátky. Však mu to neuteče,“ vycenil na mě zuby plné zelí. Trochu znechuceně jsem se zašklebil, ale jemu dneska nemohlo zkazit náladu nic.

Možná jen Simon.

„Nic pro vás nemám, chlapi. První věc, na který firmy šetří, je reklama.“ Simon vydával ubohý plátek, který se válel zdarma na každé benzínce a v každém marketu ve městě. Žil jen z reklamy. Občas si nějaký klient u něj zadal i zpracování návrhu. Jasper dodával fotky, já dělal texty a grafiku. Simon se lehce pohupoval ve svém rozvrzaném křesle. Při jeho váze to byl úctyhodný výkon. V sáčku na stole mu chladly čtyři hot dogy. Podobnost té situace byla až příliš zřejmá. Zacukaly mi koutky. Musím říct Jasperovi, aby s tím nezdravým jídlem trochu ubral.

Simon se natáhl pro svůj oběd a už s plnou pusou ukázal na tubus. „Co to máš? Pochlub se.“ Naprázdno jsem polknul. Až teď mi došlo, že jsem od rána nejedl. Simon nám ale nenabídnul ani kafe.

Jasper nerozhodně přešlápl. „To není nic pro tebe. To jsou umělecký fotky. Do školy.“ Simon důrazně mávnul rukou.

Stáli jsme v té ušmudlané kanceláři a opatrně rozbalovali ten zázrak. Simon soustředěně žvýkal a prstem od hořčice nás občas zarazil. To když ho nějaká fotka zaujala víc.

Nakonec se dlouze napil ze své XXL Coly, utřel si ruce do ubrousku a nasadil výraz naprostého nezájmu.

„Koupím je od tebe. Za pět set. Necháš mi tady výtisky i flashku a podepíšeš mi výhradní vlastnictví.“ Zaskočilo mi, jako bych to byl já, kdo právě dožvýkal poslední sousto.

„To nejde. Bude to moje školní práce. Moc důležitá. Potřebuju něco pořádnýho, flákám…“ Jasperův hlas zněl dost odhodlaně.

„Tisícovka. Poslední nabídka a platí jen minutu.“ Napětí v místnosti by se dalo krájet.

„Dělám jen s Edwardem. Kolik mu dáš za texty?“ Simon se zašklebil a pohladil si zpocený zátylek.

„Nechci texty. Ale Edward dostane dvě stovky jako bolestný.“ Těsně předtím, než mu na to Jasper kývnul, se mi nepříjemně sevřel žaludek. A nebylo to jen hladem.

 

 

 

 

 

xxx

 

Cestou jsem si říkala, že jsem naprostý blázen. Vážně jedu do bytu k úplně cizímu chlapovi a jsem připravená se tam před ním svlíknout? Pak mě polilo horko. Vždyť přesně tohle dělám poslední čtyři roky. Jen s tím rozdílem, že jindy mám v zádech Samanthu. Což je samozřejmě hodně chatrná iluze bezpečí. Možná jsem až doteď měla obrovské štěstí. Byl by v tom pořádný kus ironie, kdyby mi nakonec ublížil někdo, kdo o mé profesi nemá ani tušení. Zatřásla jsem hlavou a pootevřela na sebe okénko. Ten kluk vypadal neškodně. A vidělo mě s ním dost lidí.

Ta ulice vypadala překvapivě slušně. V domě samozřejmě nebyl vrátný, ale sotva jsem se dotkla zvonku, ozval se bzučák.

Představovala jsem si, že bude aspoň trochu nervózní. Jenže když mi otevřel, tvářil se, jako bych ho vyrušila uprostřed důležitého šachového turnaje.

„Ahoj, díky, pojď dál a udělej si pohodlí.“ Nepočkal na mě a zmizel v úzké chodbě. V tu chvíli jsem se opravdu bála. Zkusila jsem se vžít do své obvyklé role, ale nešlo mi to. Chyběly mi všechny ty drahé kulisy, odcizená atmosféra hotelu, hluk letiště.

Pomalu jsem se vydala za ním.

„Tady jsem!“ ozvalo se odněkud z bytu. Strčila jsem do pootevřených dveří. Byl to ateliér. Jednoznačně. Ale nedokázala jsem se zaměřit na žádné detaily. Viděla jsem jen Edwarda a... Uprostřed, od vysokého stropu až k podlaze, visel obrovský kus těžké látky. Edward klečel na zemi a vypadalo to, že ji upravuje ve spodní části.

„Ta barva je naprosto mimo. Barva, kterou potřebuju pro tebe, je jen tady,“ dotkl se v rychlosti svého spánku. „Ale tohle musí zatím stačit,“ vydechl nespokojeně, vstal a oprášil si kolena. Stála jsem pořád na prahu a zapomněla zavřít pusu.

„Vypadá to, jako by tu hořelo,“ řekla jsem nejistě. Konečně mě vzal pořádně na vědomí. Obrátil se ke mně a zkoumavě se na mě zadíval.

„Ty hoříš. Ty jsi zdroj. To za tebou bude jen odraz.“

 

 

 

 

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!