27.04.2012 [21:00], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 32×, zobrazeno 6117×

Doporučuji průběžně prodýchávat. I mně to pomohlo :)

S největší pravděpodobností předposlední kapitola.

Děkuji ♥

Visím na tvé oprátce,
jsem jen tři metry nad zemí.
A slyším, co říkáš, ale nemohu vydat ani hlásku.
Říkáš, že mě potřebuješ,
a potom mě odřízneš, ale počkej,
Říkáš mi promiň,
Nečekala jsi, že se otočím, řeknu..

Na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.
Řekl jsem, na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.

Chtěl bych znovu jinou šanci,
obětoval bych se pro tebe.
Potřebuju tě jako srdce potřebuje tlouct,
ale to nic nového není.
Žhavě jsem tě miloval,
teď však modrám a ty říkáš: "Promiň" jako anděl,
nebe mě nechalo myslet si, že jsi to ty.
Ale bojím se...

Že na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.
Řekl jsem, že na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.



Na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.
Řekl jsem, že na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.
Na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.
Řekl jsem, že na omluvy je už pozdě, příliš pozdě.

Visím na tvé oprátce,
jsem deset stop nad zemí...

Bella

Alice a Jess odešly na toalety a Jasper zůstal nerozhodně přešlapovat na půl cesty mezi dveřmi s obrázkem holčičky v krinolíně a Edwardovým pokojem.

Měla jsem počkat s ním. Později jsem se k tomu tisíckrát vracela, ale to, ani nic z dalších událostí už jednoduše změnit nešlo.

Jasper mi řekl, kdo je ta žena. Věděla jsem, že to byla Edwardova nejdelší známost a chtěla jsem věřit, že se jen nějak dozvěděla o operaci a přišla ho pozdravit. Všechno ve mně ovšem křičelo, že to je hloupost. Něco v jejích očích, v jejím sebevědomém postoji a koneckonců i v tom, jak si prosadila soukromí, způsobovalo, že se mi stahovalo hrdlo a plíce nezvládaly pracovat pravidelně.

Nejpomaleji jak to šlo jsem se přibližovala k prosklené stěně pokoje.

Seděla na mém místě. Neviděla jsem jí do tváře, ale její napjatá ramena a Edwardův výraz mě ujistily o tom, že tohle není obyčejná návštěva staré známé.

A pak se ho dotkla.

Jen mu odhrnula vlasy z čela, ale mé srdce se v tu chvíli zastavilo. Opřela jsem se o sklo a jako uhranutá sledovala, jak ta žena vstává, naklání se nad najednou apatickým Edwardem a líbá ho na ústa. Nepohnul se; zdálo se, že polibek neopětuje, ale ani se neodtáhl. Nepokusil se ji odstrčit.

Něco ve mně prasklo. Vyděšeně jsem se rozhlédla, byla jsem si jistá, že to museli slyšet všichni kolem. Mimoděk jsem zachytila Jasperův zamračený pohled. Pozorně mě sledoval. Obrátila jsem svou pozornost zpátky k těm dvěma. Už jsem ale nevnímala. Bolest přehlušila všechno. Ostré střepy z té velké roztříštěné věci uvnitř mě se mi právě zabodávaly do každého místa v těle. Lapala jsem po dechu.

A pak jsem se setkala s Edwardovým prázdným a zoufalým pohledem. Vyděsil mě tak, že mi zbývalo jediné – dát se na útěk.

Edward

Jasper mi později vyprávěl, že když jí zastoupil cestu, nevnímala ho. Nevnímala nic. Jen pořád opakovala „Pryč, pryč!“ Kdyby mu nepomohly Jessica s Alicí, které se tam naštěstí objevily právě včas, neudržel by ji.

Dopotácel jsem se k nim teprve ve chvíli, kdy už se nad Bellou skláněl nějaký doktor a píchal jí sedativa. Uložili ji v nejbližším volném pokoji. Role se obrátily. Seděl jsem u ní a čekal, až se probere. Měl jsem zhruba dvě hodiny na to, abych nějak absorboval to, co mi řekla Tanya, a abych začal přemýšlet o tom, co se svým životem udělám dál.

Nevymyslel jsem vůbec nic. Absolutně nic.

Nepochyboval jsem o tom, že je to dítě moje. Tanya nedělala hloupé chyby. Muselo jí být jasné, že po narození budu trvat na testu otcovství, a neztrapnila by se jiným než správným výsledkem. Odmítal jsem se zabývat tím, proč to udělala. V době, kdy jsme spolu chodili, nevěděla, kdo je můj otec. Zjistila to až po našem rozchodu. Hrálo to roli v jejím rozhodnutí zneužít mé důvěry? Dřív bývala hystericky opatrná – kombinovala pesar, pilulky a často i gel. Byl jsem naivní, když jsem to i v nezávazné fázi naší známosti nechal na ní.

Došel jsem k závěru, že její důvody je zbytečné řešit, protože na samotném faktu – narodí se moje dítě – to nemohlo nic změnit.

Moje dítě. Moje dítě.

Ta slova se sladila s mým tepem, a i když jsem cítil hořkost zrady a beznaděj způsobenou myšlenkou na ohroženou budoucnost s Bellou, nedokázal jsem to dítě nenávidět.

Nějak to půjde. Musí. Tanya se nechystá odjet ze Seattlu, takže splním zásadnější z jejích požadavků. Nevezmu si ji, ani s ní nebudu žít, ale postarám se o své dítě.

Hloupě spokojený sám se sebou jsem sledoval, jak se Belle poprvé zachvěla víčka. Když konečně otevřela oči a podívala se na mě, dokázal jsem na ni promluvit dokonce s úsměvem.

„Ahoj, holčičko, omlouvám se, všechno bude v pořádku.“

Bella

Usmíval se. A já na chvíli uvěřila tomu, že to byl jen ošklivý sen. Jenže nebyl. Příliš rychle se mi vybavil důvod mého ponižujícího zhroucení.

„Už odešla?“ Znovu jsem zavřela oči. Nechtěla jsem vidět rozpaky v jeho tváři. To váhání mezi víc nebo míň upravenou pravdou. Stiskl mou dlaň. Do té doby jsem nevnímala, že mě drží.

Nereagovala jsem.

„Viděla jsem, to,“ řekla jsem tak nahlas, jak mi to bolestí stažené hrdlo dovolovalo. „Viděla jsem, jak tě líbala.“

„Nevím, jak mám začít,“ povzdechl si. Židle zavrzala, jak si nervózně poposedl. „Asi to vyklopím rovnou a rychle, protože je to ten nejhorší a zároveň nejbanálnější průšvih, co se člověku mezi patnácti a třiceti může přihodit.“ Chtěl to říct rychle, ale zmlknul, jako by znovu sbíral odvahu.

„Tanya je těhotná, Bello. Se mnou. Dvanáct týdnů, takže na potrat už je pozdě. Ale i kdyby nebylo… připouštím, že bych to po ní ani nežádal. Potraty se mi odjakživa hnusí. Pořád jsem v šoku, ale budu se s tím muset nějak vypořádat. Fungují takhle tisíce lidí, tak snad to zvládneme i my. Budu se s ní střídat, postarám se o své dítě. Nebudu tě do ničeho nutit, pokud budeš chtít, můžeme se vídat jen ve dnech, kdy bude dítě u Tanyi, chápal bych to, já…“ Došel mu dech.

„Dvanáct týdnů,“ opakovala jsem jako opožděná ozvěna a pomalu otevřela oči. Vypadal trochu zmateně. Přikývl.

„Myslela jsem, že jste se rozešli někdy před rokem.“ Znovu přikývl a uhnul pohledem.

„Párkrát jsem se ní viděl. Po tom, co jsi zmizela. Myslel jsem, že je mezi námi konec. Že jsi prostě pryč. Ale Tanya věděla, že tentokrát to nic neznamená. Šlo jen o sex.“ Pořád se díval na mou přikrývku.

„Věděla to tak dobře, že s tebou spala bez ochrany. A že může prostě jen tak přijít a líbat tě.“ V ústech jsem měla hořko, jako bych se týdny plazila pouští. Znovu se na mě podíval, tentokrát odhodlaně.

„Řekla mi, že chce, abychom spolu žili. Proto mě políbila.“ Doufal, že to něco vysvětluje?

„Kdyby si nemyslela, že je to možné, nikdy by to nevyslovila. Nedotkla by se tě, kdyby hrozilo, že ji odstrčíš. Ona není z těch, co snesou ponížení.“ I když mi mluvení dělalo potíže, můj hlas zněl nečekaně klidně. Cítila jsem, že mi něco píchli; díky tomu se mi bolest z hrdla přesunula níž. Obrovský balvan na prsou mě hrozil každou vteřinu zadusit. Musela jsem znát pravdu dřív, než se to stane.

„Udělal jsem chybu, Bello, neměl jsem jí věřit. Teď už s tím ale nic nenadělám. Musím se vyrovnat s důsledky, to je všechno. Udělám cokoliv, aby to pro nás dva nebyla velká změna, jen mi s tím musíš trochu pomoct.“ Naklonil se a políbil mě do dlaně. Cítila jsem to, ale jen na kůži, ne jako jindy, kdy mi každý dotek jeho rtů sladce sevřel srdce.

Když mi došel význam jeho slov, šokovaně jsem zalapala po dechu.

„Ty nelituješ, že jsi s ní spal. Ty lituješ, že jsi nepoužil kondom?“ Znovu měl ten nechápavý výraz. Škoda, že mu nevydržel. O vteřinu později se změnil v ledovou masku. Pak vybuchl.

„Bello, nikdy nepřestanu litovat, že jsem tě tehdy nechal odejít. Možná dokonce chápu důvody, proč jsi poslechla Samanthu a skutečně odjela. Ale nechtěj po mně, abych se kál za to, že jsem měl sex, zatímco ty…“ Hned při prvních slovech vyskočil ze židle a měřil pokoj dlouhými tvrdými kroky. Nedořekl, ale viděla jsem na něm, že by strašně chtěl. Jako by všechno to nevyslovené a domýšlené mezi námi provřelo k okraji hrnce a konečně mělo překypět ven.

Nečekaně se zastavil a zprudka dosedl zpátky na židli. Jako by ze zvyku mě znovu popadl za ochablou dlaň.

„Zatímco já jsem v Chicagu roztahovala nohy pro každého, kdo zaplatil pár ušmudlaných dolarů,“ dořekla jsem tiše.

Uvolnila jsem ruku z jeho sevření. Neprotestoval. Hleděli jsme si do očí a každá vteřina znamenala smrt pro tisíce dokonalých, ale pořád příliš křehkých a obnažených nitek, které nás až do té chvíle spojovaly. Když naše spojené a teď už úplně ledové oči spálily tu poslední, dokázala jsem říct to, co ještě zbývalo.

„Jdi pryč, Edwarde. Jdi pryč a už se nikdy nevracej.“

Bella

Z nemocnice mě pustili za pár hodin; říkala jsem si, že bude snadné sbalit si věci a vrátit se do svého bytu, když nebude Edward nikde poblíž. Jessica mu ale musela zavolat, protože na mě s Alicí čekaly před ateliérem. Objaly mě, ale ticho Jess prolomila až po půl hodině, kdy už zbývalo sebrat jen pár drobností v koupelně.

„Víš to jistě, Bells?“ zeptala se jemně.

Ta jediná věta ve mně odpálila nahromaděnou a až příliš výbušnou směs zklamání a žalu. Vybrečet se mi trvalo mnohem déle, než se sbalit. Přesto jsem jí potom nezapomněla odpovědět.

„Vím jenom to, že se s tím nesrovnal. Dokonce s tím ani nezačal. Prostě se rozhodl, že bude statečný. Na tohle ale pouhé chtění nestačí.“ Seděly vedle mě na posteli a trpělivě mě objímaly a podpíraly každá z jedné strany. Jessica mě pohladila po zádech.

„Možná cítil, že ty sama s tím ani zdaleka nejsi srovnaná.“

„A budu někdy? Jak se s tím vším, proboha, můžu vyrovnat?“ Alice, do té doby úplně tichá, zoufale vzlykla.

„Měla jsem tu krávu zabít,“ zakvílela. „Ty flašky už nejsou, co bývaly,“ nakrčila obočí a popotáhla. Chvíli jsme na ni s Jess zíraly.

A pak jsme se všechny tři rozesmály. V tom smíchu nebyla úleva, ale umožnil mi vstát, vzít svoje věci a odejít z místa, které bylo mým domovem příliš krátce.

Edward

Udělal jsem to znovu. Znovu jsem ji od sebe odehnal ve chvíli, kdy mě potřebovala. Návaly paniky, během nichž jsem si dokola přehrával, že jsem opravdu řekl to, co jsem řekl, postupně vystřídala apatie. Po několika hodinách jsem měl slušně nakročeno k tomu, abych se začal litovat.

Kde přesně se to podělalo? Kam zmizely ty skvělé časy, kdy byl mým jediným problémem otravný otec? A právě vzpomínka na mou nedávnou nenávist ke Carlisleovi mi pomohla to najít. To bolavé místo v mém mozku, zhnisaný vřed, ze kterého při sebemenším podnětu vytryskla dávka jedu a nenávisti.

Tanya dnes na mě použila pořádně ostrý nůž. To, co se vyřinulo ven, ovšem připadlo Belle.

I když jsem tohle všechno věděl a chápal, zloba úplně nezmizela. Copak jsem si celou dobu jen nalhával, že ji miluju? Že to díky své lásce zvládnu? Přesvědčil jsem sám sebe, že bude snadné a jednoduché srovnat se s tím, že má dívka byla tím, čím byla? Proč jsem se, kruci, nepřesvědčil důkladněji? Proč jsem nedal dohromady víc argumentů, které by zadusily každou jiskřičku hrozícího požáru?

Když zavolala Jessica, posouval jsem se právě od zloby a sebelítosti k beznaději. Tím, že mě přinutila nahlas zopakovat to, co se dnes stalo, přispěla k mému rozhodnutí nechat to všechno pár dnů být. Prostě se zkusím nějak vypnout, vyprázdním si hlavu, dopřeju si luxus aspoň nepatrného odstupu.

Mé zoufalé sobecké já zakvílelo a zazmítalo se. Bella se odstěhuje. Nebude tam, až se vrátím. Okřikl jsem sám sebe - tentokrát prostě jen odejde do svého bytu. Možná ji Jessica a Angela na několik dnů vytáhnou z města. Mají koneckonců prázdniny. Poslední týdny byly příliš náročné pro všechny. Změna jí prospěje…

Ne, v přesvědčování sebe sama jsem opravdu nebyl dobrý. Někdy k ránu mi bylo jasné, že ani já ani Bella nepotřebujeme odstup. Potřebujeme jeden druhého. A já za nás za oba rozhodl, že se to nestane. Nebudeme spolu.

Sobecké já kňučelo a svíjelo se bolestí.

Vřídek v mém mozku se ale také činil. Změnil se v bezednou jámu zahořklého vzteku, který mě utvrzoval v tom, že mám právo cítit se zrazený, podvedený a nepochopený. Nechal jsem ho dělat svou práci. Bylo snesitelnější zlobit se, než trpět.

Bella

Trvalo dva dny, než jsem si uvědomila, co musím udělat. Další dva dny máma s tátou objížděli domy, které jsem si na netu vybrala, a posílali mi fotky, které ukázaly víc, než kašírované obrázky realitních společností. Na výběru jsme se nakonec shodli. Tátovi se moc nezdálo, že budu bydlet sama uprostřed lesa, ale když zjistil, že zabezpečovací zařízení je možné napojit přímo na místní policejní stanici, dal mi své požehnání.

Dům byl volný a zařízený. Mohla jsem vyrazit.

Zdánlivě jsem se vracela. V hloubi svého bolavého srdce jsem ale dokázala najít pár drobků naděje, že mě ta cesta zpět možná posune dopředu. Jednou. Snad.

Nebyla jsem si ničím jistá. Ani tím, jestli se vůbec někam posouvat chci. Popravdě – nejraději bych si lehla, stočila se do klubíčka a pokusila se prospat až ke konci svých dní. Ale poslední týdny a měsíce mě naučily, že můj konec je pravděpodobně vzdálenější, než je mi milé.

Bylo načase začít sama za sebe přemýšlet, co se zbytkem svého času udělám.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

32)  kajka (24.05.2018 17:41)

Vynikající kapitola!
"Hleděli jsme si do očí a každá vteřina znamenala smrt pro tisíce dokonalých, ale pořád příliš křehkých a obnažených nitek, které nás až do té chvíle spojovaly."
Páni! Ty jsi umělec!
Žádné prodýchávání se nekonalo, zato u tohohle jsem dočista dýchat zapomněla.
Jsem přímo nadšená, že jsi nesáhla k nějaké zkratce a nedala je kouzlem dohromady. Takhle je to úžasně reálné. Někde se ta situace musela zlomit. Edward to v sobě pohřbil, zakázal si na to myslet, ale nezmizelo to, jen to čekalo na vhodnej okamžik. Jsem ráda, že se tak nestalo při "velkém" rozhovoru. To by asi neustál ani jeden. Teď mají čas lízat si rány, projít očistným procesem, dát se dohromady a znovu se potkat.
Však ty už to zařídíš.

31)  Kate (06.12.2013 14:49)

Proč mě ještě takhle mučíš před koncem povídky? Edward to podělal. Doufám v happy end a snad mi ho dopřeješ.

30)  Sabienna (07.01.2013 20:22)

Ou... Tak tohle se Edwardovi teda nepovedlo Já... nějak nevím, co napsat... Možná až to vstřebám... Ne, ani potom ne
Silný kafe tohle Přece jenom jsem asi udělala dobře, že jsem toho čtení před maturou nechala, protože bych z toho byla fakt mimo... Zvlášť předtím, když to nebylo tak uleželé a oprášené, nýbrž čerstvé a živé
Kašlu na to, pokračuju, dočtu to, nutně potřebuju HE

29)  Twilly (04.05.2012 15:17)

Dva panáky vodky, prosím! A ještě neplatím! Nejsme u konce...

28)  SarkaS (02.05.2012 15:48)

Tak to Edward podělal a přímo kolosálně

27)  miamam (30.04.2012 13:43)

Tak tohle jsou hodně hořký kapky A to je jako přede mnou jenom jedna zbývající kapitola?? Jak to míníš vyžehlit??? To jsem zvědavá.

26)  milica (29.04.2012 21:15)

Ach, hodně bolavé. Celou dobu jsem měla ztáhnutý žaludek a tekly mně slzy.
Jdu si to dočíst snad bude dobře, pevně tomu věřím.
Díky, jsi skvělá

25)  leelee (29.04.2012 16:40)

jedna věta změní všechno, jedna reakce, jeden pohed
znamená to nový začátek, možná je v tom jedno moudro, který mění celý pohled "když někdo odchází nevolej ho zpět, třeba se právě někam vrací"
Bella se vrací do Forks, co to pro ní bude znamenat? co to bude znamenat pro všechny postavy?
u tebe jde těžko uvěřit, že postavy vymýšlíš, vypadá to spíš tak, že všechny velmi dobře znáš, nebo máte alespoň část společného osudu, nebo ho dokonce sdílíte celý

víš co to znamená? to co vždycky Q

24)  ambra (28.04.2012 23:00)

Berunky, omlouvám se, že vás zde odbudu krátkou děkovačkou, ale nějak mi po té poslední kapitole odešla zápěstí (a pravděpodobně i mozek). Pevně ale věřím, že VÍTE...

23)  matysekmj (28.04.2012 14:20)

prodýchávání nepomohlo cigáro nepomohlo dám si panáka,ale počítám,že taky nepomůže
Jak chceš tohle vyřešit?
Je jasné,že se s tím ještě ani jeden nevyrovnali,ale nejhorší je takové ošklivé věci plivat,když ani jeden nejsou v pohodě.Hrdlo budu mít stažené ještě dlouho,ještě,že slzičky už pominuly.Je mi z toho smutno
Prosím nenmech nás dlouho čekat a naprav co ti dva pokazili

22)  THe (28.04.2012 13:06)

Předposlední kapitola a takováhle? To přece už nejde slepit, to není možný... A vůbec, nad čím chce Bella přemýšlet? Má si sednout a hezky psát knihu! No jo, já vím, že je to těžký, když se s tím ani nesrovnala a k tomu ta blbá Tanya. Ty jim teda dáváš zabrat, to ti řeknu.

18)  Silvaren (28.04.2012 07:43)

Brečím, zase. Kéž by se Belle bývalo podařilo promluvit si s Edwardem ten večer po soudu. Jak jiné to teď mohlo být. Ani nejsem na Edwarda naštvaná, že Belle řekněme připomněl Chicago, je to jen důsledek toho, že tohle je mezi nimi nedořešené. A s tím, že se na dítě vlastně těší, jsi mi udělala radost. Chjo, nemají to jednoduché, ale budu věřit tomu kýblu medu. I když je to strašně těžký, víš?

17)  semiska (28.04.2012 00:26)

Myslela jsem si, že otázky se zodpoví, ale těch otazníků je tu ještě mnohem víc... Zlato, skvělý, překvapilas mě a já už si netroufám odhadovat, jak tohle dopadne...

16)  Lenka326 (27.04.2012 23:12)

Dneska to asi moc smysluplné nebude. Čekala jsem, že se to stane, protože to pořád bylo moc snadné vzhledem k tomu, co zažili. Oni to nikdy neřešili a pak to takto bouchlo. Paradoxně se nezlobím ani na Tanyu, je to potvora, ale kdo by se jí divil. Nezlobím se ani na Edwarda, i když první chvíli mě popadl vztek, že mu to tak uklouzlo. Ale jemu to neuklouzlo, ono se to jen vyvalilo z toho koutu, kam to zasunul. Belly je mi líto, ale snad se jí podaří najít zpátky tu holku, kterou kdysi byla. Bylo to smutné, zoufalé, ale neuvěřitelně silné a hlavně pravdivé a uvěřitelné. A za to ti děkuju.

15)  Hanetka (27.04.2012 23:06)

Lásko
tisíckrát dotýkaná
Lásko
já vím, že nejsi panna
a marně hledám v sobě rozhřešení
když nic než křivda pro nás dva už není

Lásko
jak smazat slova zraňující
lásko
jak zavřít oči žalující
jak najít v sobě sílu k odpuštění
sobě i tobě, jak smazat provinění

Lásko
stesk, bolest, vina, zlost i touha
lásko
bez tebe vteřina jak věčnost dlouhá
tisíckrát raději chci trpět, ale s tebou
než snášet samotu a lítost, které zebou...

14)  Sky (27.04.2012 22:50)

Takže predposledná...?

Vieš ako som sa tešila, že ty všetko vyriešiš? Že im dopraješ aspoň kúsok toho posratého šťastia? To je tak kurevsky ťažké, keď niekto miluje?!
No jo, tak som vystihla najlepší čas, najskôr som si pozrela One day a teraz na mňa vyvalíš toto. Je toho nejako veľa naraz a ja tu teraz soplím a nejako mi nestačia kapesníky...
Neuveriteľné, ako sa môže človek mýliť. Zmýlila som sa a to poriadne. Čakala som drámu, no toto je nad rámec mojej únosnosti. Nejako sa to snažím pobrať, ale nejde to. Proste sa to zaseklo niekde uprostred a nechce to mnou proste pretiecť ako inokedy, keď som mala všetkého veľa. Toto sa zastavilo a protestuje ako najviac môže...
Ambři, verím ti. Teda snažím sa predstaviť, ako to dáš do poriadku, ale toto sa len tak ľahko nevyrieši a ako to skutočne dáš všetko do poriadku, budeš mojou bohyňou! Budem ti ležať pri nohách a do konca života sa ti klaňať. Možno preháňam, ale teraz nie som celkom triezva...
Pozdravuj ich, povedz im, že držím palce a, prosím, Tanyi nakop prdel!

1 2   »