14.03.2012 [20:15], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 34×, zobrazeno 6159×

Bellina Ibogainová cesta k vlastnímu já.

A jedno obyčejné, ale velmi důležité objetí.

 

Tato kapitola odpoví na mnohé Edwardovy otázky. Ale on sám si na to ještě bude muset počkat;)

 

Pro vás ♥

...Jsi to Ty!, jsi to Ty!, všechno je pro Tebe,
vše co dělám,
říkám ti to stále,
s Tebou je nebe místo na zemi,
řekni mi vše co chceš dělat,
slyšela jsem že máš rád zkažené dívky
Miláčku, je to tak?
je to lepší něž jsem si kdy uvědomovala,
říkají že svět byl stvořen pro dva,
žítí má cenu jen když tě někdo miluje,
a teď mě miluješ ty.

Bella

Procházela jsem naším domem ve Forks. Místnost po místnosti, jako bych něco hledala. Věděla jsem, že je mi šest let a taky jsem všechno z perspektivy šestiletého dítěte viděla. Ostře jsem si uvědomovala každý detail: hrnky se zbytky kávy na stole v kuchyni; odštíplý okraj jednoho z nich mi připomněl drobné zranění, které mi způsobila stejně zmrzačená sklenice jen před pár dny. Olízla jsem si ret, jak jsem chtěla zkontrolovat, jestli už je ta drobná ranka zahojená.

„Nemá žízeň?“ Edwardův hlas jsem slyšela úplně jasně, ale rušil mě. Nepatřil sem. Ne teď.

V obýváku hrála televize. Potichu, máma nesnáší, když ji slyší po celém domě. V ložnici má svou vlastní, malou, a taky video a neuvěřitelnou zásobu kazet se svými oblíbenými seriály. Tráví hodiny jejich nahráváním a sledováním. Při myšlence na mámu najednou vím, proč jsem tady. Hledám ji. Potřebuju od ní slyšet něco důležitého.

Pomalu šlapu po schodech do patra. Rukou zvednutou do výšky se přidržuju zábradlí. Ne že bych to potřebovala, ale miluju ty drobné rýhy a nerovnosti ve starém dřevě. Jako vždycky počítám schody. U čtrnáctého se soustředím – čtrnáctku občas vynechám. Pak musím seběhnout dolů a začít od začátku.

Stojím přede dveřmi ložnice. Slyším tlumené hlasy. Přesto vím, že se hádají. Zase. Jako každý den. Stokrát za den. Vlastně spolu nedokážou promluvit normálně. A nedokážou ani mlčet.

Už chápu, že máma chtěla kdysi odejít. Neudělala to a můžu za to já. Já ji tady uvěznila.

„Dám to pryč, tentokrát se tě nebudu ptát!“

„Tehdy ses neptala, Renée, zajímalo tě jen, jestli si tě vezmu.“

„Jistě, a ty mi to budeš do smrti vyčítat a já toho budu do smrti litovat!“

„Prosím tě, přestaň, copak nemáš Bellu ráda?“

„Tohle ani nezkoušej, Charlie! Jsi mistr citového vydírání, ale tím tvoje mistrovství končí!“

„Renée, prosím…“

„Nesahej na mě! Udělal jsi to schválně, chtěl sis mě pojistit dalším děckem!“

Nechápala jsem, o čem se dohadují tentokrát, ale byla jsem si jistá, že je to vážnější než jindy. Dveře se v tu chvíli prudce rozletěly, máma vyběhla na chodbu. Nevidí mě, nebo prostě nejsem dost důležitá, aby se zastavila. Táta ji dohání nad schodištěm. Popadne ji za loket. I když vím, že by jí nikdy neublížil, vyděsí mě to. Takhle pevně ji nikdy nedržel.

Chtěla se mu vytrhnout, nic jiného v tom nebylo. Ztratila rovnováhu. Jasně jsem viděla hrůzu v jejích očích, když pochopila, že spadne. Nevěřila bych, že to drobné tělo nadělá takový rámus. Zakryla jsem si uši a zavřela oči. Přesto jsem slyšela tátův srdceryvný křik.

Nemocniční chodba mi připadala nekonečná. Strašidelně tichá a zlověstná. Máma ležela v mrňavém pokoji na šíleně vysoké posteli. Skoro jsem na ni neviděla. Uklidnilo mě, že je kolem ní čisto. Žádná krev jako před pár dny doma. Všechno čisté, hladké, rovné a tiché. Usmála se na mě, přesto jí po tvářích nepřetržitě tekly slzy. Nechala tátu, aby ji objal. Trvalo to strašně dlouho a já se znovu cítila vyloučená z jejich světa. Ať už se hádali nebo milovali, byla jsem vždycky mimo hru. Nadbytečná. Nežádoucí.

Konečně se od sebe odtrhli a podívali se na mě.

V tu chvíli se něco změnilo.

Mé vzpomínky se změnily.

Zdánlivě zůstalo všechno stejné.

Pojď ke mně, holčičko.

Jsi to nejcennější, co mám.

Moc tě milujeme.

Už bude všechno v pořádku.

Vynahradíme ti to.

Objetí. Hlazení. Dvoje paže, které si mě podávaly. Polibky. Úsměvy.

Najednou tam něco podstatného přibylo. Pokoj se rozzářil. Vzduch byl teplejší a voněl. Nikdy v životě jsem si nebyla ničím tak jistá, jako jejich láskou. V tu chvíli mě milovali přesně tak, jak říkali. Cítila jsem to. Jako by mě zabalili do měkké nahřáté osušky a tiše mě kolébali v náruči. A máminy oči slibovaly, že to tak bude už vždycky.

Seděla jsem u svého otlučeného psacího stolu a znechuceně si prohlížela velkou barevnou gratulaci. Pod růžovou patnáctkou byla zastrčená stodolarovka. Trapná stovka. Doufala jsem, že dostanu laptop. Ta kraksna, co mi zabírala půlku pokoje, už sotva chrčela.

Otevřela jsem zásuvku, do které už se pár týdnů nedal nacpat ani papírek od žvýkačky, přetrhla gratulaci na dva kusy a narvala ji do toho smetiště. Peníze jsem schovala do zadní kapsy džínsů.

Vstala jsem, z opěradla židle stáhla odřenou koženou bundu a vyrazila ven z pokoje.

„Bells, kam zase jdeš!“ Máma se snažila znít přísně, ale vůbec jí to nešlo.

„Mám narozeniny, doufám, že aspoň někomu budu stát za pozornost!“

Vyšla z kuchyně a opřela se o nedávno natřenou zárubeň. Jo, když zrovna nešila nový záclonky nebo nepekla další úžasný sušenky, natírala a tapetovala. A vypadala u toho šťastná.

„Bells, víš, že tátovi mají přidat. Za půl roku ho dostaneš, slíbili jsme ti to.“ V krku mě tlačil knedlík, který mi bránil promluvit. Namlouvala jsem si, že je to vztek, ale s ohledem na pálící oči to bylo něco jiného. Rychle jsem se sklonila k nejnižší polici v botníku, aby mi neviděla do obličeje. S povzdechem zmizela v kuchyni. Zavřela za sebou, ale špatně.

„Pokazila jsem to, Charlie,“ slyšela jsem ji vzlyknout. Rychle jsem utahovala tkaničky na teniskách, tohle jsem nechtěla slyšet.

„Jsi úžasná, holčičko.“ Tátův hlas mě hladil i přes dveře. „Děláš, co můžeš. Měli jsme těžkej start, ale už skoro deset let má Bella to nejdůležitější, co potřebuje.“

Jo? A kde je teda ten nový počítač? chtělo se mi zařvat.

„Pořád utíká.“ Mámin hlas se definitivně zlomil. „Bojím se, že nám uteče definitivně.“

Vyběhla jsem do studené noci.

„Bello, vrať se prosím do půlnoci!“ Bylo snadné předstírat, že už jsem tátovo volání neslyšela. Běžela jsem k rohu ulice, kde mě za pár minut měli naložit kluci. Stála jsem tam a snažila se vydýchat dřív, než dorazí.
Obloha se pohnula. Na okamžik vyšel měsíc a jeho světlo si mě našlo. Nebylo studené, jak píšou všichni básníci. Hřálo. Zvedla jsem k němu obličej a zavřela oči, jako bych se vyhřívala na slunci.

Vzpomínka se zase zdvojila.

Láska mých rodičů tu byla se mnou. To ona způsobila, že světlo měsíce hřálo. Teď jsem to chápala naprosto jasně.

Mikův dech páchl pivem. Jedna jeho ruka mi bolestivě zmáčkla prs, druhá se přes džíny zaryla do rozkroku.
„Přestaň, Newtone,“ zkoušela jsem ho odstrčit, ale sama jsem toho vypila příliš. Zasmála jsem se tomu, jak divně zní každé slovo, které řeknu. Mike si můj smích špatně vyložil.

Ještě před chvílí, když jsme se v domě Benových rodičů domlouvali, že se zašijeme do auta a dáme si v klidu trochu trávy, se sotva motal. Najednou byl jako vyměněný. Povalil mě na zadní sedadlo a klekl si nade mě. Viděla jsem, jak si překvapivě rychle a jistě rozepíná pásek a džíny. Pak se jeho ruce přesunuly na mě.

„Přestaň, povídám!“ vykřikla jsem, ale vyšlo z toho zase jen nezřetelné blábolení. Ucítila jsem chlad na obnažené kůži. Opřela jsem se mu o ramena a zatlačila, panika mě trochu probrala a adrenalin ze mě udělal siláka. Bohužel víc v mých představách. Udýchaně se zasmál.

Nejdřív použil prsty.

„Kurva, Swanko, netvrď mi, že jsi fakt panna.“ Rozzlobilo ho to. Chtěl si užít, ne se nadřít a umazat. „No nic, popojedem,“ heknul a jediným pohybem mě zbavil mého problému. Můj výkřik rozvibroval zamlžená skla.

„Carlisle, co je s ní? Má bolesti? Pusť mě k ní, musíme něco…“ Edwardův hlas zmizel stejně rychle, jako se objevil. Teď mi nemohl pomoct. Ale aspoň mi nemohl ublížit. Ben a Eric, kteří se nás vydali hledat, mohli. A udělali to.

Zůstala jsem v tom autě, špinavá, bolavá a opilá. Myslela jsem si, že už se nikdy nedokážu pohnout.

Plakala jsem snad celé hodiny. Svítalo. Opatrně, protože každý pohyb mě zoufale bolel, jsem se oblékla, našla boty a bundu a vylezla ven. Ráno bylo chladné, ale jasné. Pomalu jsem se vydala směrem k domovu.
Vycházející slunce mě bodalo do očí.

Tehdy.

Teď to bylo jiné. Celou mě prozářilo a objalo. Cítila jsem lásku, odpuštění a pokoj. Znovu jsem byla čistá. Znovu jsem byla člověk. S každým krokem to přesvědčení rostlo. Jako bych přecházela most. Na jedné straně jsem vstupovala nad rozbouřenou řeku, která strhávala velké kusy břehu a měnila je v kalné bahno. Na druhé straně jsem nemohla odtrhnout oči od pokojného toku, který, když jsem se chvíli zastavila a naklonila nad hladinu, odrážel mou tvář. Žádné modřiny. Žádné rozmazané šminky a oteklé rty.

Tohle jsem byla já. Milovaná. Milující.

Tatér se soustředěně zamračil. Zíral na papír a tiše slabikoval jednotlivá slova.

Den Tod, den ganzen Tod, noch vor dem Leben so sanft zu enthalten und nicht bös zu sein, ist unbeschreiblich.

„Proč mám pocit, že to nebude zrovna rozjuchanej popěvek?“

„Máš hodně zákazníků, co si nechávají tetovat rozjuchané popěvky?“ Jmenoval se Sam a trval na tom, že přes jehlu máme důvěrný vztah a musíme si tykat.

„Tvoje věc, Bello, ale až se za pár tejdnů zabouchneš, budeš naštvaná. Tohle totiž tak lehce nepřepíšu."

Položila jsem se na bok. Zvednutou paží jsem si zakryla obličej. Bolelo to víc, než jsem čekala, ale já bolest milovala. Jedna z mála věcí, které jsem opravdu cítila.

Smrt, tu celou smrt, než počals ještě žít, mít něžně v sobě, zloby necítit, je nevýslovné, znělo mi v hlavě a já se pomalu propadala do dřímoty. Jemné bzučení tetovací pistole, teplo, bolest, tlumená hudba.

Smrt mě pomalu naplňovala.

A bylo to nevýslovné.

Sešla jsem po úzkých schodech. Hudba, která tlumeně duněla až na ulici, mě teď měla téměř ohlušovat. Překvapeně jsem zamrkala. Zpocená těla na hlavní ploše se dál zmítala v divokém rytmu, ale kolem mě bylo ticho. Absolutní. Skoro to zvonilo. Sáhla jsem před sebe a dotkla se možného vysvětlení. Neviditelná průhledná stěna. Nějaké zvláštní sklo? Tak silné, že opravdu neslyším vůbec nic?

Od baru se odlepila postava. Ještě jsem nerozeznávala jeho tvář, ale každá buňka mého těla reagovala na to, že se blíží. Stěna přede mnou se zavlnila.

Už byl blízko. Už jsem mu viděla do obličeje. Znala jsem ho. Ty rty, stvořené k líbání. To tělo, důvod proč se milovat každou noc. Ale hlavně jeho oči. Daly smysl mé existenci. Ospravedlnily ji.

Natáhl ruku, skleněná stěna se znovu zavlnila. Dotkl se mě.

„Musíš mě k sobě pustit,“ řekl. Pořád bylo ticho, přesto jsem věděla, co říká.

Jen jsem přikývla. Usmál se, zavřel oči a prošel ke mně.

Měkká osuška. Teplo. Měsíční světlo a sluneční zář. Čistá voda odrážející můj ničím nepoznamenaný obličej.

Milující. A teď už opravdu milovaná.

Edward

Přesně jsme poznali, kdy se trip změnil ve spánek. Výkřiky, pláč, smích, šepot, křeče a třas. To všechno skončilo. Její dech se zklidnil, usnula.

Carlisle jí ještě jednou změřil tlak. Vydechl a doslova dopadl na židli, na níž s malými přestávkami strávil posledních osm hodin.

„Je z toho venku. Teď už nehrozí žádná fyzická komplikace.“

Úleva, která mě vzápětí zaplavila, mě připravila o poslední zbytky sil. Svezl jsem se do dřepu, zády opřený o postel. Uvědomoval jsem si, že ještě nemáme všechny výsledky z laboratoře, ale nedokázal jsem se přimět, abych dál počítal s variantou, že třeba na žloutenku ještě může být pozitivní.

„Taky byste se měli prospat, nebo se oba sesypete.“ Esme vyšla z chodby; nesla tác s další kávou a čerstvými sendviči. Postavila to na stolek k sedačce a chvíli nás zamyšleně pozorovala.

„Můžeš na vteřinku?“ kývla na Carlislea. Poslušně vyšel za ní. Vrátil se asi po třech minutách. Rozhlídl se, sebral z gauče svoje pomačkané sako a jen tak mimochodem se se mnou rozloučil:

„Zajdeme s tvou matkou na kávu někam ven. Budeme v dosahu, ale aspoň hodinu tě necháme v klidu. Dohlédni na ni, kdyby něco, okamžitě volej.“ Jako by mi to musel říkat.

Jasper s Alicí odešli ještě předtím, než jsme Belle dali Ibogain.

Od jejího návratu jsme byli poprvé sami. Máma věděla, jak mi udělat radost.

Zkontroloval jsem ji a dal si sprchu. Zřejmě jsem trhl rekord, víc než dvě minuty to nevzalo, ale cítil jsem se zase jako člověk.

Během posledních osmi hodin jsme zpod Belly postupně vytahali všechna prostěradla, která jsme na postel nastlali s Alicí. Zůstávalo poslední, ještě relativně čisté. Bylo mi líto, že její sen o sprše se zatím nedal zrealizovat, ale to teď nebylo podstatné.

Ležela v čisté posteli, byla doma a bylo jí mnohem líp.

Pohnula se a vzdychla. Znělo to unaveně, ale klidně. Deky už ze sebe shodila dávno, i ona už vnímala, že v ateliéru je téměř třicet stupňů. Nechali jsme na ní jen tenké plátěné prostěradlo; sám jsem tak spával. Příjemně chladilo.

Stál jsem tam, zíral na ni a uvědomoval si jen to, že nade mnou pomalu ale jistě vítězí únava.

A pak jsem to udělal. Bylo to tak přirozené, že se nedostavily žádné rozpaky ani pochybnosti.

Lehl jsem si k ní a pevně ji objal.

I když pořád pravidelně oddechovala, její tělo okamžitě zareagovalo. Přilnula ke mně na místech, kde se jí dotek nezdál dostatečný, mou ruku, kterou jsem jen lehce položil kolem jejího pasu, vzala do své a přitáhla si ji k hrudi, tak jako si malé dítě ve spánku najde a přitulí oblíbenou plyšovou hračku.

Spokojeně vydechla. Já dech ještě chvíli zadržel. Bál jsem se, že i ten nepatrný pohyb, který je s ním spojený, ji probere a připomene jí, ke komu se tiskne.

To je ta namyšlená nula, co tě odkopla a poslala přímo do pekla.

Ale pak jsem vydechl a nic se nestalo. Neprobudila se, neprotestovala. Byla tam. Se mnou. Ještě chvíli jsem vzdoroval, ale nakonec jsem se pomalu propadl za ní, do snů. O tom, že za pár dnů už bude všechno v pořádku. Že zapomeneme na všechno špatné a začneme znovu.

Napneme čisté plátno a společně uděláme první nejistý tah štětcem.

Dnes malý dárek: sbírka fotek a hudba, která mi pomáhala psát.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

34)  kajka (07.05.2018 17:24)

Tohle zas jedna z těch kapitol, který se strašně špatně komentujou.

Procházka po zasutých vzpomínkách...
Ne úplně růžové dětství (chtě nechtě se rodiče na dětech podepisují v každém okamžiku, nemusí se jednat o žádnou hrůznost, stačí málo, jako máma si to občas připomenu a děsí mě to, asi začnu opičce šetřit na terapii ), Bellino "poprvé" (usuzuju, že to nikdy nikomu neřekla), její obrovská touha po tom být milována a zároveň nechuť se někomu otevřít.
Ano, vysvětluje se tím mnohé. Hádám, že ani volba poznat svět, tak jak si to vybrala ona, nebyla zas tak nelogická. Myslela si, že nebude na nikom závislá, bude nad věcí, sexem si vydělá dostatek prostředků, ale ji samotnou to nijak nepoznamená. Tělo je jenom tělo, duše zůstane nedotčená. Chudák holka, muselo to být děsivě osamělé a vyčerpávající.
Jasně že jsi o tom všem psala, ale teď to vidím celé jinak, dává to mnohem větší smysl.
Je vidět, že jsi to měla celý promyšlený, jsi úžasná.
Mám chuť ji obejmout spolu s Edwardem.

33)  kajka (07.07.2016 17:14)

Ehm, tak tentokrát mě fakt nic nenapadá.
Úplně jsi mi vzala vítr z plachet. Nikdy jsem si žádným tripem ani halucinací neprošla, nemám moc představu, jak tyhle věci fungujou, ale tvoje pojetí se mi líbí. Taková sonda do minulosti a vyrovnávání se s traumaty. Nic moc pěknýho, ale působí to celé velice realisticky.
Edward je k pomuchlaní, krásně nejistej, totálně odhodlanej.
Vztah Renée a Charlieho je bolestně pravdivej, skoro jako když člověk pozoruje sousedy přes plot. Bravo.

32)  Kate (06.12.2013 01:32)

Vzpomínky... Strašné, co si Bella musela prožít. A kampak to šli Carlisle a Esme?

31)  SarkaS (02.05.2012 14:38)

ty vzpomínky, rozhodně neměla pohádkový život, ale vlastně byl docela normální. Kdo pohádku v životě má?

30)  Twilly (01.05.2012 23:38)

Ambři, právě jsem vzala všechny "koule", co v bytě teďka se mnou jsou a dala jsem se do čtení. Moje kůže brní, smysly mám napnuté k sešílení. Umíš, holka, umíš

29)  Sky (17.04.2012 19:53)

Stane sa, že sa niekedy veci poserú, no toto sa posralo úplne a neodvolateľne. Čo malo znamenať jej detstvo? To bol skutočne zlý sen, prostý, no neuveriteľne zlý...
Bella je statočná a Edward sa iba týra...

28)  Iwka (20.03.2012 02:44)

ambro...
Občas se stane, že člověk ustrne takovým úžasem, že mu ten okamžik odcizí umění dýchat a hýbat se. Okamžik, který o slova okrade jeho rty a znemožní nemotorným prstům vyjádřit je jinak. Myšlenky zdeformuje do jakéhosi melancholického dýmu, jenž se poté líně převaluje v hlavě a brání mu zformulovat smysluplnou věc.

Znáš to? Já ano. Právě se mi to stalo.

Tak, jako už mnohokrát bych si ráda pohrála se slovy a vysmekla Ti tu nějaký pěkný komentář. Pořádně dlouhý, naducaný poznatky o tom, co všechno se mi v průběhu rolování tím tentononcem vpravo a čtením líbilo. To bych, ovšem, byla nucena přepisovat do toho malého komentářového okna celou povídku.

ambro, teď asi čekáš, že ze mě konečně vypadne něco zajímavého, ale asi Tě zklamu. V hlavě mám pořád ten dým, jak jsem říkala, víš? Pluje tam, kde dříve přebývaly nějaké vzpomínky, myšlenky a vědomosti. A já bych vážně moc ráda řekla něco chytrého, ale asi to nelze.

Je to pro mě asi vůbec nejlepší kapitola Růžového popela a to je vážně co říct. Jsi famózní spisovatelka a výslovně chci, aby tenhle příběh jednou zdobil police a pulty většiny, nejlépe všech, knihkupectví a knihoven.
Díky za ten zážitek.

27)  Kim (16.03.2012 19:42)

Nemám slov!
Amři, úžasná kapitola... A ta písnička. Prostě dokonalost!
Kapitola mě příjemně překvapila. Bála jsem se, jak bude Bella prožívat léčku a stejně tak jsem se bála, jak to budou prožívat ti, co u ní budou sedět a hlídat.
Moc se mi líbilo, jak si nám prostřednictvím Belly ukázala, jaký byl její “život“ předtím. Nic moc růžového to teda nebylo... ten rozhovor rodičů, který musela slyšet - au au.
A co teprve ta část s Mikem a těmi dalšími... tohle jsem nečekala ani ve snu. Mně je tý holky tak líto...
Prosím, že už to bude všechno jen a jen lepší?

Už jsem říkala, že tvého Edwarda miluju. Jak si k ní lehl a objal Bellu, to bylo něco překrásného. Jen o tom, jak leží společně v posteli v objetí, bych mohla číst hodiny a hodiny.

Už se nemůžu dočkat pokračování. Jsem zvědavá, jak to mezi Edwardem a Bellou bude probíhat dál a stejně tak jsem napnutá, co Carlisle a Esmé.

NÁDHERA! A to video na konci je skvělé.

26)  Lenka326 (15.03.2012 23:17)

Vlastně o tripu skoro nic nevím, ale tohle bylo opravdu silný zážitek. Jak si podvědomí našlo cestu ven, ne úplně šťastné dětství a pak ta otřesná zkušenost z "poprvé". Takžo to asi není náhoda, že zkusila sbírat zkušenosti jako call girl, že? Znovu platí, že všechno se vším souvisí. A závěr před probráním se - musí dovolit Edwardovi, aby se dostal přes skleněnou zeď. Bude to platit i po probuzení? Strašně bych jim přála, aby to nejhorší měli za sebou a chtěla bych se už těšit, že bude líp, jen si ještě nejsem jistá (a taky už tě trochu znám). Esmé byla ke Carlisleovi vždycky vlídná, jen pokračuje ve starém zvyku, nebo je tu naděje na něco víc? Držím jim všem palce, aby se z toho dostali co nejdřív a co nejlíp a strašně moc se těším na další díl. Je toho ještě tolik nevysloveného, nevysvětleného a neodpuštěného...

24)  THe (15.03.2012 16:02)

Dozvědět se něco o Belliným dětsví bylo moc zajímavý, díky za to. Snad už je to nejhorší za nimi, doufejme...
Fotky jsou krásné a hudba rovněž.

21)  Lucinka (15.03.2012 09:04)

ááááách nemám slov

19)  miamam (15.03.2012 07:59)

Dokud jsem nedočetla a nevydala dlouhý "ách", ani jsem si neuvědomovala, že tlumím a příp. zadržuju dech... Ty Belliny vzpomínky byly děsivý... Tím víc, že se to zdá tak opravdový a zažitý, že... Já nemám slov. Jen kroutim hlavou a snažim se nerozbrečet.
Song si budu moct pustit až večer na svým počítači, ale to je fuk, dám si tu kapitolu prostě celou znovu. Mám z toho úžasnej pocit - že skrz hroznou bolest došla Bella znovuzrození. A Edward snad už brzo zjistí, že pro ni není ta namyšlená nula. Očividně mu nedošlo, kvůli komu sebrala poslední zbytky sil, aby se vymanila ze všech s*aček. Áchjo. Úchvatná kapitola. Ten pocit mě bude provázet celý den.

18)  MichellCullen (14.03.2012 23:43)

tvoji povídku zbožnuji vždycky se nemůžu dočkat kdy přibude další

17)  Bye (14.03.2012 23:10)

Ach, můj oblíbený song... Dalas mu nový význam.
Takže odtud to všechno pramení. Tak trochu zpackané dětství a hodně zpackaný vstup do dospělosti. A já pořád, odkud se vzala ta podvědomá touha dobýt svět na zádech... Že ona o tom nikdy nikomu neřekla?
Ten trip byl... jako trip. Četla jsem to bez dechu a jako ve snách.
A pak docela malinkatá symbolika. Skleněná stěna, za kterou musí Edwarda pustit. A ona ho pustila Edward o tom ještě neví, ale dostal se pod její štít...

Esme je nad věcí a Carlisle ji poslušně následuje do kavárny Chtěla bych být muškou, poletující kolem jejich zákusku!!! Nebo bych chtěla ještě aspoň jednu Carlisleovu pasáž

Nemůžu se dočkat, až se Bella probere!

16)  Silvaren (14.03.2012 23:04)

Páni, myslím, že krásnější a očistnější cestu jsi Belle nemohla připravit. Ten zlom v nemocnici s jejími rodiči A i když dřív ty vzpomínky možná bolely, Bella je teď viděla z nové perspektivy a to pochopení ji pomalu uzdravovalo. Prostě nádhera! Strašně moc doufám, že už bude celá a že ji její minulost nebude strhávat zpátky.

1 2   »