07.03.2012 [22:45], ambra, ze série Růžový popel, komentováno 36×, zobrazeno 6220×

Dneska snad pochopíte, proč jsem to nemohla uspěchat. A hlavně mi to možná odpustíte:)

Omlouvám se všem zdravotníkům, kteří budou úpět nad nepřesnostmi, ovšem tu hlavní věc jsem si opravdu ověřila ;)

A ještě: Děkuju moc za každé vaše písmenko, věřte mi, že bez toho se píše hrozně špatně.

Edward

Vnímala mě, dokonce se pokusila o úsměv. Než jsem stihl říct další totálně nedostatečnou, ubohou a sentimentální větu, ucítil jsem na rameni lehký dotek.

„Edwarde, má velké bolesti, musíš mě k ní pustit.“ Ještě jednou jsem ji opatrně pohladil a neochotně udělal místo Carlisleovi. V rukách, na které už si stihl natáhnout rukavice, držel připravenou injekci a čtvereček gázy s desinfekcí. „Dostane analgetika a valium. Mělo by to zmírnit nejhorší svalové křeče, díky valiu by se mohla trochu prospat,“ vysvětloval polohlasem. Nebyl jsem si jistý, jestli mně, nebo Belle. Trvalo to pár vteřin, pak se narovnal a nespokojeně se rozhlédl.

„Nemám tu k ní dobrý přístup, musíme ji dostat do postele.“ Jo, to bude rozhodně lepší. Pokud v té posteli nebudou žádné stopy Tanyiny přítomnosti.

„Pomůžeš mi?“ obrátil jsem se k Alici, která se pomalu probírala v křesle.

„Jasně,“ kývla s nepředstíranou ochotou. Jako by za sebou neměla jednu z nejhorších nocí svého života. Pak jsem si vzpomněl na to málo, co jsem věděl o její minulosti. No, možná tahle noc nebyla tak hrozná.

Taktně mě nechala, abych stáhl prostěradla. Na to mi jedna ruka rozhodně stačila. Sama zatím svlékla polštáře.

„Druhá odspodu,“ kývnul jsem ke staré komodě vedle postele.

„Jestli máš dost prádla, dejte rovnou několik prostěradel na sebe,“ ozval se od gauče Carlisle. Rychle jsem se po něm ohlédl. Měřil jí tlak, v obličeji obvyklý soustředěný, ale nijak zaujatý výraz.

S Alicí jsme pracovali tiše a systematicky. Obdivoval jsem ji. Pomáhala, a přitom neměla potřebu se na cokoliv vyptávat.

„Dá si někdo kafe?“ zavolal ode dveří Jasper. Všichni jsme sebou trhli. Bella zasténala.

„Říkala jsem ti, že jí hluk vadí!“ nadávala mu šeptem Alice. Vypadalo to dost komicky. Postel byla připravená, takže teď svého hlučného otravného přítele postrkovala do kuchyně. Ulevilo se mi, u kafe od Jaspera bych si nebyl jistý vůbec ničím.

Ve dveřích je vystřídala Joana. Táhla velký kufr. Mnohem větší než ten, který si Carlisle vezl z Chicaga. Předpokládal jsem, že jsou to další doktorský nezbytnosti.

„Tady to je, Carlisle,“ složila zavazadlo vedle postele. „Volali z nemocnice, tamto už dorazilo. Počkám v autě na odběry a pak pro to zajedu. Za necelou hodinu bych s tím měla být zpátky.“ Carlisle jen zamyšleně kývnul, sotva se na ni podíval. Ať bylo tamto cokoliv, Joana si zasloužila aspoň díky. Taky toho moc nenaspala.

„Díky, Joano,“ zašeptal jsem a usmál se na ni. Znovu protočila oči. Tentokrát k tomu přidala i mávnutí rukou. Rychle odešla.

Trochu jsme posunuli stolek a sklonili se k Belle.

„Bello, pomůžeme ti teď do postele, ano?“ Carlisleův hlas mi něco připomněl. Jako dítě jsem byl párkrát nemocný, a i když byl věčně pryč, občas mě přišel večer zkontrolovat. Vždycky jsem se snažil neusnout, doufal jsem, že když vydržím, dočkám se ho. Stačilo mi slyšet ho - pár uklidňujících slov. Kombinace doktora a otce dělala z jeho hlasu ten nejúčinnější lék. Když teď promluvil na Bellu, ten pocit bezpečí mě po letech znovu intenzivně zasáhl. Snažil se chovat jen jako doktor, ale měl ji rád. Nemohl to popřít.

Stále měla zavřené oči, jen povzdech nám prozradil, že to vzala na vědomí. Jenže pak najednou promluvila. Tak tiše, že jsme oba instinktivně zatajili dech, abychom ji slyšeli:

„Měla bych se nejdřív umýt,“ zašklebila se. Jako by ji vědomí špinavého těla bolelo stejně, jako tělo samotné. V rozpacích jsme se na sebe s otcem podívali.

„Chtělo by to ošetřovatelku,“ řekl nerozhodně.

„Nechci tu dalšího člověka,“ zavrtěl jsem hlavou. „A už vůbec ne cizího.“ Na druhou stranu jsem si neuměl představit, jak ji my dva myjeme. Alice se svou tělesnou konstitucí nepřipadala v úvahu a navíc se potřebovala vyspat.

Napadlo nás to skoro současně. „Nebude ti to vadit?“ zeptal jsem se, i když řešit jeho pocity zrovna v tuhle chvíli mi připadalo skoro směšné.

„Esme je nejlepší, rozhodně to bude spíš úleva,“ usmál se skoro něžně. „V každém případě ale nejdřív přeneseme Bellu, musím jí nabrat krev. Taky je příšerně dehydratovaná. A udělám základní vyšetření,“ dodal trochu nejistě.

Stiskl jsem zuby, abych se ovládl a nic neřekl. Tohle bylo nejlepší řešení. Nelíbilo se mi, že na ni bude sahat, ale nejen jeho, ani moje pocity teď nehrály roli. Na to bude čas později.

Naklonil se k ní a pomalu jí posunul nohy přes okraj gauče. „Jdeme na to,“ pobídl mě. Vzali jsme ji každý pod jednou paží, Carlisle ji navíc druhou rukou držel kolem pasu. Zkoušela ovládnout zasténání, ale nepovedlo se jí to úplně; znělo to, jako by přidušeně kňučela. Uvědomil jsem si, že by ji Carlisle bez problémů přenesl sám, byla děsivě hubená, a že celý tenhle cirkus s mou pomocí dělá jen kvůli tomu, abych se necítil mizerně. A Bella má kvůli tomu větší bolesti. Syknul jsem na něj, a když se na mě podíval, naznačil jsem mu, aby ji posadil zpátky na gauč.

„Přenes ji sám, to pro ni bude lepší,“ řekl jsem a rovnou ustoupil. Beze slova se k ní sklonil a vzal ji do náruče. Šel jsem za nimi a držel ji za ruku, která jí volně visela pod jeho paží.

„Už to bude, Bello, chviličku a bude to dobrý,“ uklidňoval jsem ji polohlasem.

Jakmile ležela, zase se do ní dala třesavka. Snesl jsem všechny deky, co jsem našel, a zabalil ji až po krk. Jen levou paži jsem nechal odkrytou. Carlisle jí okamžitě napíchl infuzi. Sáček mi dal podržet a během pár vteřin složil přenosný stojan. Všechno to bylo v kufru, který přinesla Joana.

Překvapilo mě, že na Bellině předloktí nevidím žádné vpichy.

„Co vlastně brala?“ zeptal jsem se ho tiše.

„Heroin, do žíly. Kotníky a hlavně třísla má v příšerném stavu. Bojím se, aby neměla žloutenku nebo endokarditidu.“ Mluvil se mnou, a přitom ani na chvíli nepřestal pracovat. Byl rychlý a opravdu neobyčejně zručný. Vedle něj jsem si připadal neschopně a zbytečně. A pokud se mi podaří přemluvit Esme, budu tady definitivně překážet.

„Jdu zavolat mámě. Nevím, jak má teď služby, snad se jí to podaří zařídit.“ A snad bude ochotná pečovat o bývalou milenku svého bývalého manžela. Zase jen kývnul. Do speciálního pouzdra zasunoval další malou odměrku s barevným uzávěrem.

Zavřel jsem se v koupelně. Do chodby doléhal z kuchyně překvapivě živý rozhovor mezi Alicí a Jasperem. Zdálo se, že starost o Bellu řešení jejich problému jen odsunula.

„Přišla za tebou?“ Mámin hlas byl plný strachu a špatně skrývané zloby. Bella pro ni znamenala ten zlý svět venku, mě chtěla udržet mimo. Na tenhle strach měla trochu právo, na pohotovosti se s důsledky fungování normálního světa setkávala denně, ale nepřestávalo mě udivovat, že mě v určitých okamžicích pořád bere jako desetiletého.

Neměl jsem chuť něco jí vysvětlovat.

„Mami, potřebuju vědět, jestli mi pomůžeš. Pokud ne, určitě není problém někoho k ní najmout. Jen jsem nechtěl, aby byl u ní někdo cizí. Samozřejmě bys taky dostala zaplaceno, tohle je…“

„Edwarde, sklapni,“ přerušila mě příkře. A já poslechl. U Esme jsem dokázal poznat, kdy je lepší zmlknout. Škoda, že s otcem to nefungovalo.

„Carlisle tam bude celou dobu?“ zeptala se už klidnějším hlasem.

„Nevím, mami, nevím, co má v plánu dál. Myslel jsem, že pro ni bude mít metadon nebo jak se ty odvykací sračky jmenujou, ale ani se o tom nezmínil. Bella vypadá příšerně, popravdě si neumím představit, že by byla příštích pár dnů bez doktora. Taky z toho nejsem nadšenej, ale tohle je nejlepší možná varianta,“ řekl jsem nahlas to, co mi do té doby nepřetržitě běželo hlavou.

Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechla.

„S feťáky mám zkušenosti. Ty s otcem si musíte trochu odpočinout. Za čtyřicet minut jsem tam.“ Domluvila a ani nepočkala, až jí poděkuju.

Když jsem se vrátil, strčil mi Carlisle do ruky připravené pouzdro. „Dej to Joaně, ať to odnese do laboratoře osobně. Test na žloutenku je prioritní. Když to bude v pořádku, můžeme rovnou nasadit antibiotika.“ Zapomněl na obvyklý opatrný tón, kterým se mnou většinou mluvíval. Teď byl šéf, dával příkazy. A já neprotestoval.

Vyběhl jsem před dům. Joana se opírala o auto, mhouřila oči proti slunci a spokojeně pokuřovala. Když mě zahlídla, rovnou cigaretu zahodila a natáhla ruku.

„Za hodinku to přivezu,“ usmála se na mě a nasedla. Zůstal jsem stát na chodníku a z kapsy vytáhnul pomačkanou krabičku a zapalovač. Nechtělo se mi hned zpět. Než Joana přijede, budeme tam sami se spící Bellou. Když teda nepočítám ty dva v kuchyni, ale s těmi se teď moc počítat nedalo. Potřeboval jsem se na chvíli zastavit a srovnat si ten chaos v hlavě.

Od chvíle, co mi Jasper zavolal, jsem myslel jen na to, abych už byl u Belly. Teď se na světlo neodbytně draly další myšlenky a otázky.

Co bude, až se probere? Co když jí dojde, že sem přišla jen v důsledku nějaké abstinenční halucinace? Co když mi naservíruje všechno to, co jsem jí řekl? Náš rozhovor v nemocnici mi pořád zněl v uších. Každé slovo, každý její pohled a každá její slza mě drásaly víc, než těsně po jejím odchodu.

Svezl jsem se do dřepu. Kdo mi dal, kruci, právo, abych ji soudil? Kde jsem vzal tu drzost?

Vybrala si mě, bezvýznamného týpka, který nikdy ničeho nedosáhl a pravděpodobně ani nedosáhne. Ona, která mohla mít kohokoliv. A rozhodně ne jen z řad svých prachatých klientů. Byla krásná, byla slavná, byla chytrá. A chtěla mě! Řekla, že mě miluje! A já ji odkopnul. Prakticky jsem ji poslal do toho srabu, ze kterého se teď bude bůhvíjak dlouho hrabat.

Vzpomněl jsem si na otce. On ji chtěl bezvýhradně a bezpodmínečně, i kdyby její minulost byla tisíckrát horší. Chlap, před kterým ženské musely ve velkém padat rovnou na záda, jak by ho popsal Jasper. Tak bohatý, že bych tu sumu možná ani neuměl napsat. Připadalo mi nemožné srovnávat se s ním. Ale Bella to zřejmě udělala. Buď ona, nebo to něco, co je v nás a rozhoduje za nás, do koho se zamilujeme, vybralo mě.

Nepotřeboval jsem dva měsíce na to, abych si uvědomil, co k ní cítím. To jsem věděl už tehdy v nemocnici. A možná ještě dřív. Ty dva měsíce mě kromě její nepřítomnosti trápil hlavně důvod.

Proč to dělala?

Určitě ne pro prachy. Jistě, Jessica mi pak říkala, že ji o většinu peněz připravil manažer, jenže ty dvě knížky se prodávaly dál. A velmi dobře. Do kteréhokoliv knihkupectví jsem vešel, tam je měli. Nebo mi řekli, že je právě vyprodali, ale že už mají objednané další. Belle zůstal pravidelný příjem. Asi nic závratného, ale nepřipadala mi jako snob, který touží po milionech.

Byla v tom touha po dobrodružství? Když jsem ji potkal, zdála se mi ze všeho nejvíc unavená. Unavená a ochotná okamžitě se usadit. To slovo zní hrozně, pokud si pod ním člověk nepředstaví prostě jen stabilní vztah.

Vydíral ji někdo? U téhle varianty moje úvahy obvykle končily. V jasné slepé uličce. Co by na ni někdo mohl mít? Co by to muselo být, aby ji to nutilo dělat tohle?

Odhodil jsem nedokouřenou cigaretu a zatlačil do vchodových dveří. Najednou jsem se cítil až nepřirozeně lehce. Bella se vrátila. A vrátila se rovnou za mnou. Je děsivě zřízená a možná bude trvat měsíce, než se z toho úplně dostane. A v tom to bylo. Došlo mi, že tohle je důležité. Nic jiného. Ani minuta z toho, co se odehrálo do téhle chvíle, není podstatná.

Moje odhodlání ale zakolísalo hned ve chvíli, kdy jsem se vrátil do ateliéru. Bella ležela na boku, tričko na zádech vyhrnuté a Carlisle ji poslouchal stetoskopem. Nemohl bych si představit nevinnější scénu. Přesto mě okamžitě bodlo v žaludku. Zhluboka jsem se nadechl. Ne, žádné sobecké výlevy. Bella potřebuje to nejlepší. A on prostě je v tomhle oboru nejlepší.

S povzdechem jí opatrně stáhl tričko k pasu. Všiml jsem si, že si dává velký pozor, aby se jí nedotknul. Upravil vrstvu dek tak, jak byla. Bella se ani nepohnula. Vypadalo to, že opravdu usnula.

Pohybem ruky mě poslal do křesla, ve kterém předtím dřímala Alice. Sám zmizel v kuchyni. Vrátil se po pár minutách. Konečně jsem ucítil to slibované kafe. Postavil přede mě hrnek a dosedl na gauč.

„Asi to budeš muset rozhodnout ty, Edwarde,“ řekl klidně a usrknul ze svého šálku.

„Rozhodnout co?“

Promnul si rukama obličej. Rukavice si stáhl asi hned po odběrech, zarazilo mě, že Bellu prohlíží už bez nich.

„Slyšel jsi někdy o Ibogainu?“ Zamyslel jsem se, i když jsem si byl hned jistý, že to slovo neznám.

„Je to lék, Edwarde. Lék, který léčí většinu závislostí. Léčí je jednou provždy, protože se po něm závislí nezbaví jen fyzické závislosti, ale hlavně psychické. Běžný feťák, i když je čistý, nikdy nepřestane po droze toužit. Po Ibogainu je to vyloučené.“

Zalapal jsem po dechu.

„Jak dlouho ta léčba trvá? A proč jsem o tom nikdy neslyšel?“

„To je na tom to nejlepší,“ usmál se. „Pacient dostane jednu dávku, pak si prožije zhruba osmihodinový a ne vždy příjemný trip, a po něm je z toho venku.“ Přistihl jsem se, že třeštím oči. To co říkal, znělo příliš dobře, aby to mohla být pravda.

„Jistěže, zůstávají k doléčení důsledky fetování – zničené žíly, jaterní a srdeční problémy, ale uznej, že v porovnání s vyléčenou závislostí to zní jako trochu obtížnější úkol z matematiky.“

Musel jsem se zeptat znovu:

„Proč jsem o tom nikdy neslyšel?“

Protože tahle věta v podstatě znamenala další otázku:

V čem je teda kurva ten problém?

Znovu se usmál, teď už smutně.

„Neslyšel jsi o něm možná proto, že ve Spojených státech je Ibogain ilegální. Za jeho podání hrozí lékaři odebrání licence, obrovská pokuta a pravděpodobně i vězení.“

„Ty ho máš,“ zašeptal jsem opatrně. Ty kecy o nezákonnosti mě vlastně uklidnily.

Přikývl.

„Když z toho můžeš mít malér jen ty, tak proč to mám rozhodnout já?“

„Neexistuje oficiální statistika. Neoficiálně je úspěšnost asi devadesát procent. Pro zhruba polovinu pacientů je Ibogainový trip hodně nepříjemný. Děsivé halucinace, prudká nevolnost a další lahůdky. Chci říct – nic není stoprocentní a nic není bez rizika.“
Otočil jsem se k posteli. Bella se pod vrstvou dek doslova ztrácela. Vzpomněl jsem si, jak vypadala její záda před chvílí. Každé žebro trčelo tak, že by se dalo chytit mezi prsty. Bude potřebovat co nejrychleji začít jíst, co nejrychleji se dát dohromady.

Když jsem si to plně uvědomil – za nějakých osm hodin by mohla být při smyslech, bez abstinenčních bolestí a s podnosem plným jídla na klíně – zatočila se mi hlava. Lépe řečeno – zatočil se se mnou celý pokoj.

„Metadonová léčba je bez rizika?“ zeptal jsem se. Můj hlas zněl, jako by mě někdo škrtil.

„Rozhodně ne,“ odpověděl okamžitě a nadechoval se, aby na mě vychrlil všechny detaily, kterých měl ve svým geniálním mozku určitě asi tak miliardu.

Zarazil jsem ho mávnutím ruky. Pořád jsem sledoval ten nehybný drobný uzlíček ve své nepřiměřeně velké posteli.

„Sice si nemyslím, že mám právo za ni cokoliv rozhodovat, ale pokud můžu, tak hlasuju pro Ibogain.“ Škrtidlo bylo pryč. Tohle znělo jasně a skoro radostně.

Carlisleův úlevný povzdech mi dal jasně najevo, že tentokrát se mnou výjimečně souhlasí.

povídky od ambry

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1 2   »

36)  kajka (07.05.2018 13:08)

Někdy je evidentně pauza na cigáro správná věc. Jako nenapravitelnej kuřák můžu potvrdit.
Edward si utřídil bordel v hlavě, vzpomněl si, že Carlisle není zas takový monstrum a necita a směle vyráží za Bellou.
Je dobře, že minulost hodil v tuhle chvíli za hlavu, ale ono je to stejně dožene, viď?
Já vim, že jo. I kdybych to už nečetla. Co se stalo, nejde jen tak vyzmizíkovat, budou si to muset vyříkat a nějak se s tím srovnat.
Carlisle rozhodnutím přesunout odpovědnost do Edwardových rukou udělal skvělou věc, velký krok na cestě k usmíření,jenže je to on, kdo riskuje v tuhle chvíli nejvíc. Snad se mu to nevymstí.

35)  kajka (04.07.2016 13:23)

Furt říkám, že Carlisle je zdaleka můj největší oblíbenec v téhle povídce. Zas ukázal, že je charakter, byť s občasnými výpadky zdravého rozumu.
Teda Edwarde, musíš se srovnávat s Carlislem, aby ses utvrdil v tom, že za to Bella fakt stojí?
Esme je... Esme. Tím je to myslím shrnuto nejlíp, páč lepší ekvivalent pro bezpodmínečnou lásku a dobrotu mě nenapadá.
Jo, dneska nemám jen ten výpadek zdravého rozumu, spíš se mi celý mozek odstěhoval neznámo kam. To ty prázdniny. Ambři, zas klobouk dolů za osvětu a úžasnou přípravu. To víš, že jsem neměla ani zdání, že taková léčba existuje, ale už googlim.
Jsi skvělá.

34)  Kate (05.12.2013 22:22)

Ono to napětí jde ještě stupňovat? Že to Bella zvládne?

33)  SarkaS (02.05.2012 14:31)

Ufff, já zvládám jen dýchat TO je taková síla, ambro. Já se tedy u tebe vůbec ničemu nedivím, ale stejně to se mnou mává. Byla by to úžasná kniha. Trhák, jsem si jistá

32)  Sky (17.04.2012 17:36)

Bože, vedela som, že to nebude jednoduché, no teraz na mňa dopadlo všetko, čo sa stalo za tie dva mesiace. Edward, Bella, Carlisle... Všetky detaily sa mi vynorili a čo sa deje teraz... Bella... Ibogain... Edward... Carlisle...
Ambro, že na nás nemáš prichystanú ďalšiu bombu, však? Že sa jej liečba podarí? Prosím...?

31)  Ree (12.03.2012 16:57)

Co to je?! Kde to je?! Kde jsou další písmenka?! Kdo je ukradl?! Přiznejte se, nebo vás stihne trest!!! Já chci písmenka! Já chci písmenka! Já chci písmenka!!! Ambrooooooo! Nemuč nás, nebo dostaneš!

29)  gucci (10.03.2012 20:47)

Ha Esme bude na scéně... ...všichni budou muset být ještě velcí bojovníci!!...miluji!!!

28)  milica (09.03.2012 20:53)

No tak to byl nářez.
Strašně moc se mi líbilo to jak Edward rozjímal o tom co způsobil tím, že jí odmítl
A ten vyprošťovák o tom slyším porvé, to tedy koukám co všechno existuje.
Teď se jen těším jak to pro nás vymyslíš dál.
Díky Ambří

27)  ambra (09.03.2012 19:22)

Zlatíčka moje, strašně moc děkuju! Ve spoustě věcí příběh samy tvoříte, ani o tom nevíte , často uhodnete, co bude dál a mně to tentokrát vůbec nevadí .
Kim, dívko, to je telepatie, já si dva dny zpátky říkala, jestli se tu ještě nekdy ukážeš

26)  Twilly (09.03.2012 12:47)

Ty jo, ambři, já nekomentovala , promiň, někdy přečtu z mobilu a řeknu si, že dám koment později, z kompu, ať tam nejsou ty debilný chyby.... ehm... a pak zapomenu. Každopádně, nejasný původ Jazzova kafe, nebo Carloušovy ruce bez rukavic.... to jsou momenty, které na mě doposud mají velice silný vliv. Nebudu komentovat Esme, která se chová... řekněme úžasně i přese všechno a taky docela zdravou žárlivost Edwarda. V neposlední řadě, je tu to rozhodnutí, které právě udělal za ni. Carlisle ustoupil a Edward se tím pádem zoficiálnil. Čekám... na další tvoje písmenka, zlato.

25)  miamam (09.03.2012 12:43)

Teda z celé kapitoly jsem měla pocit, jako bych tam byla s nimi... Jsem zdravotnickým vzděláním téměř nedotčená, takže mi to celé přišlo velmi autentický... Jaspera bych s chutí kopla do k.... A Esmé bych zas ráda objala. No... Vlastně bych se ráda objala i s Carlislem a Edwardem Přestože mám z toho jeho kouření lehký tik, ta představa se mi i tak líbí. Sedí to k němu. Chjo. Doufám, že ten Ibogain zabere... Držím jim všem pěsti

23)  Kim (08.03.2012 21:34)

Jsem hrozná, jsem hrozná, jsem hrozná ( ), protože jsem líná a nejsem schopná ti tu zanechat koment. Zasloužila bych si několik (víc než několik) ran bičem! Ambři, právě ti nastavuju záda a posluž si...
Ještě jednou - jsem hrozná!
Čtu tuhle povídku od začátku a už od začátku ji neodvolatelně miluju. Strašně se stydím, že ti to píšu až teď po nějakých 17 kapitolách. Přesto doufám, že tě můj - ač pozdní- komentář aspoň maliličkato potěší.
Amři, jsi mistr! Tvoje psaní je návykové, ať prostě napíšeš, co napíšeš, je to BOMBA a jediné, čeho jsem pak schopná, je mít hubu otevřenou dokořán a nevěřícně kroutit hlavou.
Ano, přesně tak se tvářím, když si přečtu novou a novou kapitolu RP.
Zbožňuju tenhle příběh. Přiznám se, že jsem se nejdřív cukala, jestli to začít číst - ten Carlisle s Bellou na začátku povídky mě trochu vyděsil. Ale teď jsem moc ráda, že jsem prvotní šok překonala a četla dál a dál a dál, protože bych si neodpustila, kdybych přišla o něco tak úžasného, jako je Popel.
Jsi geniální, řekl ti to už někdo? Vymyslet takový příběh... no, nemám slov. Může se jen hluboce klanět a závidět.
Tvůj Edward je dokonalej - je teda fakt, že já budu Edwarda zbožňovat v jakékoliv podobě, ale tenhle je snad ze všech nejlepší.
Stejně tak se mi líbí tvoje Bella. Připravila sis pro ni hodně těžký život, ale jsem si jistá, že ona to zvládne... taky má u sebe Edwarda, no ne?
Dokonce i ostatní postavy povídky mají své osobité kouzlo. Carlislea jsem nemohla ani cítit, ale po tomhle díle si chlapík šplhnul a doufám, že už se to v budoucnu nezmění.
Jasper a Alice - ti se mi tady taky moc líbí a ještě nesmím zapomenout na Jessicu, tak mě mile překvapila a je to snad první povídka, kde ji mám ráda.

Ambři, moc děkuju za tuhle povídku. Po dlouhé době vím, jaké to je mít absťák z čekání na další kapitolu povídky...
Jsi nejlepší.
P.S. Slibuju, že dál už budu poctivě komentovat.

22)  Yasmini (08.03.2012 21:22)

Y.

20)  Lenka326 (08.03.2012 20:10)

Konečně jsem tu, měla jsem tolik úporné práce, až se přeměnila v odpornou.
Takže díky za tenhle vyprošťovák, i když k červené knihovně to má hoooodně daleko. Ale právě proto to mám tak ráda.
Spolupráce otce a syna pro záchranu Belly je přesně to, co si podle mě musí prožít. Už teď to v Edwardovi vyvolalo hezké vzpomínky z dětství, i když vyhráno ti dva ještě nemají ani omylem. Edwardovy myšlenky jsou tak nádherně popsané, to odhodlání i občasné záblesky žárlivosti. Moc na mě zapůsobilo, že na něm Carlisle nechal TO rozhodnutí. Nevím nic o tomto zázračném léku, ale asi je to neskutečný dryják, když je nelegální a asi Bellu nečeká v příštích hodinách nic hezkého. Přesto si Carlislea za tento návrh moc vážím, hodně riskuje. Jsou sice "mezi svými", ale stejně.
Moc se těším na další skvělou kapitolku, tahle byla opravdu parádní a příště se snad dočkáme i Esme...

19)  piky (08.03.2012 18:43)

ambřičko, promiň, že komentuju až teď, ale já jsem vážně nevěděla, jak tuhle kapitolu okomentovat.
Tahle kapitola byla prostě - úžasná, ale byla pro mě strašně silná. Tolik emocí z Edwardovy strany. Bylo to prostě
Ambřičko, doufám, že u téhle kapitoly ti bude stačit, když ti řeknu, jak je skvělá, protože mám strach, že komentář, který bych ti se napsala, se nemůže vyrovnat tak skvělé kapitole, jako byla tato.
Děkuju

18)  THe (08.03.2012 17:51)

1 2   »