30.07.2010 [16:45], Gassie, ze série Rodinné prokletí, komentováno 10×, zobrazeno 3443×

Předposlední kapitola, která je z pohledu Trish.

Kapitola 21. – Třetí sestra

Trishin pohled:

Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje malá sestřička se stala matkou a brzy i upírkou. Byly jsme tři sestry. Na kolik bylo pravděpodobné, že budeme mít všechny upíra? Napadla mě lepší otázka. Na kolik bylo pravděpodobné, že budeme všechny upírky? Teď už jsem byla jediná já člověk.

Neodsuzovala jsem je za to. Bella vypadala, že je opravdu šťastná s tím, jak se vyvinul její život. Měla dceru, manžela a bylo jí navždy osmnáct.

Abby na tom byla podobně. Navždy devatenáct, dvě děti. Když jsem se nad tím zamyslela, tak jsem jim začínala závidět.

Měla jsem o dvacet let starší sestru, která byla mladší než já. Tohle někde vypustit z úst, tak mě zavřou do vypolštářované cely. I Abby je už starší než Bella a napořád bude. Už vždycky budu z nich nejstarší, i kdybych se teď nechala přeměnit.

Na to jsem myslela celou dobu, když jsme jeli do domu, kde se měla Abby ukrývat ve své novorozenecké fázi. Doufala jsem, že to stihneme před porodem a ještě si promluvíme. Nevyšlo to. Když jsme byli tak tři hodiny před cílem, zavolal Carlisle, že už nemohou déle čekat. Podle něj to začínalo být nebezpečné. Neměla jsem důvod nevěřit. Byl to nejlepší doktor, kterého jsem znala. Nejdůležitější bylo, aby byli všichni tři v pořádku.

„Neboj, ještě budete mít spoustu času na mluvení,“ ozvala se Helen ze zadní sedačky. Položila mi ruce na ramena.

„Myslíš, že bude mít takové štěstí, jako Bella?“ Nechápala jsem, že poznala, na co myslím. Číst myšlenky umí jen Edward. Ale je to máma a mámy to umí poznat.

„To nikdo neví. Ale taky má dar. Třeba to zvládne ještě dřív než ona.“ Přemýšlela nahlas.

„Nebo taky ne,“ zašeptal Nat. „Nesmíš se k tomu upínat, Trish. Spíš musíme počítat s tím, co je normální.“

Napadlo mě, co je normální. Už jenom to, že se z mojí sestry stává upírka, mi přišlo dost šílené. Prostě nejsme normální rodina.

Zastavili jsme před krásným velikým domem. To mě nepřekvapovalo. Cullenovi měli vytříbený vkus. I ten dům, co měli ve Fairbanksu, byl nádherný a luxusní. Ale tenhle byl snad ještě větší. Budu se muset zeptat na jeho historii.

Než jsem se stačila rozkoukat, stálo před autem deset upírů. Překvapilo mě, že tu jsou všichni. Až na Nessie s Jacobem. Jim byl prý pobyt s novorozenou upírkou zakázán. Podobně jako mně. Ale já odjedu, než se Abby probere z přeměny.

Kromě mně známých upírů tu byl i jeden nový. Veděla jsem, že tu bude. Abby mě na něj připravila. Stejně tak i na to, že na vegetariánství přestoupil teprve nedávno. Měl rudé duhovky, ve kterých se tu a tam objevila oranžová nitka. Sice jsem to čekala, ale přesto jsem se při pohledu na něj otřásla. Ještě nedávno se živil lidskou krví. Neměla jsem radost z jeho přítomnosti. Podle všeho to bylo oboustranné. Díval se na mě s jasnými obavami. Přece jen jsme měli strávit tři dny pod jednou střechou.

Teprve když uviděl Helen, tak vypadal, že se uvolnil a přímo se rozzářil.

„Mé jméno je Evan Mitchel.“ Pronesl hlubokým sametovým sexy hlasem a podal Helen ruku.

„Helen Dawsonová.“ Vypadala potěšeně z jeho zájmu. Usmívala se a měla jsem pocit, že kdyby nebyla upírka, tak by byla celá rudá.

Vyměnila jsem si s Natem pohled. Asi nás čekaly velké změny.

Když jsem pak odcházela do domu, slyšela jsem Bellu, jak mumlá něco o otisku. Otisk? Ten mají snad jenom měniči, ne?

„Jsi si jistá, že to chceš vidět?“ zeptala se mě Bella, když už jsem dvacet minut soustavně trvala na tom, že chci vidět Abby. Vždyť brzy pojedeme pryč! Všichni mě od toho zrazovali. Celé dva dny mi to zakazovali. Přestože přiznali, že teď ještě není nebezpečná.

„Chci se na ni podívat.“ Trvala jsem na svém a čekala, kdo první mi to odsouhlasí. Pokud ne, půjdu sama.

„Dobře,“ polevila moje sestra konečně. Předala Jeremyho Esmé. Sice u toho mračila, ale splnila mi, co jsem chtěla. Vyšly jsme z pokoje a vedla mě celým domem.

Před dveřmi jsme se zastavily. Bella se na mě podívala, jako kdyby čekala, že ještě couvnu. Zakroutila jsem hlavou. Sestra si vzdychla a stiskla kliku.

V místnosti bylo ticho a šero. Abby ležela na měkké posteli, i když Emmett říkal, že by jí bylo jedno, kdyby ležela na skleněných střepech. Měla pevně sevřená víčka a ani se nehnula. Byly na ní viditelné změny. Zjemnily se jí rysy. Její kůže byla skoro bílá. Pod očima měla fialové stíny. Vypadala skoro jako Bella.

Josh seděl vedle ní a držel ji za ruku. Bylo vidět, že tím trpí. Za celou dobu tady jsem ho skoro neviděla. Jen několikrát byl navštívit děti. Jinak se od Abby nevzdaloval. Edward mě ujistil, že se on choval úplně stejně.

Josh zvedl oči a podíval se na nás. Na mě se díval s jasným nesouhlasem.

„Neměla by tu být.“

„Než se probere, už tu nebude cítit,“ ujistila ho Bella.

„Chtěla jsem jenom vidět…“

„Co? Jak tvoje sestra trpí? Něco, čím si stejně nikdy neprojdeš? Nebo si myslíš, že když to uvidíš, přestaneš se bát?“

Bella mu chtěla zabránit v jeho monologu, ale on se nedal. Jako kdyby se to snažil vykřičet už dávno. Vypadalo to, že se zlobí na sebe a na Abby a já byla prostě první, kdo se mu připletl do cesty.

„Nech mě, Bello, měla by to slyšet.“ Znovu se obrátil ke mně. „Když Nat uslyší, že jsi tu byla, bude si myslet, že sis přeměnu rozmyslela. Ale neřekne ti to, stejně jako já bych to nikdy neřekl Abby. Kdybych věděl, že to bude tak těžký, tak bych jí to zakázal.“ Položil si hlavu do dlaní. „Kruci, vy lidský holky s námi děláte divy,“ zamumlal a vypadal, že se uklidnil.

„Ulevilo se ti?“ zeptala se Bella s jemným úsměvem na tváři.

„Jo. Promiň, Trish.“

Dívala jsem se na Addie v mé náruči. Loučila jsem se. Za chvíli odjedeme a byla otázka, kdy někoho z nich zase uvidím.

Pohladila jsem holčičku po tváři. Upírala na mě svoje oči. Byla jsem si jistá, že vidí a chápe. Vypadala jinak než jiné takhle malé děti, které jsem viděla. Stejně tak i Jeremy. Toho mi vzhledem k tomu, že byl jedovatý, zakázali chovat. Báli se toho, že by mě mohl kousnout. I když mu vysvětlili, že se to nesmí a on vypadal, že tomu rozumí.

Nepřekvapovalo mě to, jací byli. Znala jsem svou nejstarší neteř Nessie. Viděla jsem její fotky, videa. Věděla jsem, že budou rychle růst a brzy mluvit i chodit. Jen bylo něco jiného pozorovat to na vlastní oči.

„Budeme muset jet,“ slyšela jsem známý hlas ode dveří. „Abby se brzy probere. Nebylo by dobré, kdyby tu byl člověk.

Kývla jsem. To jsem chápala. Už tak to bude mít těžké. Co mi vysvětlovali, bude muset od začátku potlačit instinkty. Vrátila jsem Addie do rukou Belly.

„Zavoláte, až dojedete?“ starala se Helen. Uvědomila jsem si, že mi bude chybět. Byla to moje náhradní máma.

„Neboj, mami, nic se nám nestane,“ ubezpečil ji Nat. Sehnul se k ní a políbil ji na tvář.

„Tobě ne, ale Trish by mohlo,“ napomenula ho a mně s hrůzou došlo, že jsem poslední, kdo je tak moc křehký a zranitelný.

Helen mě objala a políbila na obě tváře.

„Kroť ho, holčičko,“ zašeptala něžně. „O Abby se postarám, neboj. Bude v pořádku.“ Pohladila mě po ruce.

„Vyjíždíme právě včas,“ zamumlal Nat ve chvíli, kdy za mnou zabouchl dveře auta. „Je mi jí líto.“

„Proč?“ zajímala jsem se.

„Každou chvíli bude po všem. Až tě ucítí, tak se jí to nebude líbit,“ vysvětlil. Najednou mi bylo mojí sestřičky líto. Udělám jí to ještě horší, než by bylo nutné. Věděla jsem všechno o přeměně i o tom, co pak následuje. To byl další důvod, proč jsem se rozhodla na své podstatě nic neměnit. Nikdy jsem nebyla masochista. Vyhovovalo mi, že Nat nenaléhá. Jednou jsme o tom mluvili, já řekla ne a od té doby to bylo uzavřené téma. Podle Abby to měli s Joshem stejné a ona se jednoho dne prostě rozhodla. Prý to bylo po rozhovoru s Charliem.

Opřela jsem si hlavu o opěrku a pozorovala utíkající krajinu. Vypustila jsem všechno. Aspoň jsem si to myslela. Protože najednou jsem si všimla, že přemýšlím nad přeměnou. Nad svojí vlastní. Vlastně už mi tolik nevadila. I když tu byl jeden problém.

„Nate?“ otočila jsem na něj hlavu.

„Hm?“

„Nejspíš nemůžu mít děti,“ zamumlala jsem. Nevěděla jsem, proč zrovna tohle. Ale přišlo mi to lepší než ‚Miláčku, kousni mě.‘ Protože pokud bude přeměna, tak děti přijdou na přetřes velice brzy.

„Ale…“ pak vyprskl a došlo mu, co jsem právě řekla. Prudce zastavil na okraji silnice a díval se mi do očí.

„Myslíš to vážně? Nebo to bude jen návalem hormonů z dětí našich mladších sourozenců?“

Pokrčila jsem rameny. Právě teď jsem chtěla dítě a věčnost po Natově boku. Aby nemusel odcházet pravidelně, když se mi spustí krev z nosu, nebo když se říznu při krájení.

Z mého zadumání mě vytrhlo zvonění telefonu. Podle Natovy reakce volala Helen, že Abby je už přeměněná.

„Nevím, čím to je,“ přiznala jsem, když zavěsil a řekl mi, že je sestra v pořádku. Prý trochu zmatkovala kvůli svému daru, ale uklidnila se a Josh ji vzal lovit.

„Ale myslím si, že by mi nevadilo patřit do rodiny úplně.“ Srdce se mi divoce rozbušilo. „Akorát nevím, jestli to chci už teď.“

Nat nic neřekl. Asi si uvědomil, že touto fází prošla i Abby. No tak jsme sestry!

Usmál se na mě a vzal mou hlavu do dlaní.

„Ani nevíš, jak moc tě miluji,“ zašeptal a viděla jsem, že mu černají oči. Už dávno jsem věděla, co to znamená. Rozhodně jsem se tomu nebránila.

Opřel své čelo o mé a políbil mě. Zadoufala jsem, že jen u líbání nezůstaneme. Auto jsme na to měli dost velké.

„Počkáme, až si budeš jistá, co chceš být,“ zašeptal. „Protože to je věc, kterou už nikdy nevezmeš zpátky.“ Znovu mě políbil. Naléhavěji než před tím.

Srdce se mi divoce rozbušilo. To nebylo nic neobvyklého. Dělalo to vždycky, když byl v mé blízkosti. Postupně mi začal líbat krk, ramena… Čím níž se přesouval, tím víc jsem nemyslela na nic jiného než na něj a na to, co se chystáme dělat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Kristiana (27.05.2011 21:12)

Jsem ráda, že si to Trish rozmyslela a jsem si dokonce jistá, že přeměnu nebude odkládat na dlouho, protože nebude chtít vedle Nata vypadat moc staře... Ale i tak jsem zvědavá, jak dlouho bude trvat než řekne "Miláčku, kousni mě."

9)  SarkaS (26.05.2011 15:40)

Tušila jsem že Trish nebude zaostávat dlouho Kdo by to taky odmítl, milujícího chlapa, dítě a věčnost? Beru všemi deseti

8)  sakraprace (20.08.2010 19:46)

Tak přece Trish je skvělá, jen potřebovala více popostrčit.

7)  Ewik (13.08.2010 23:29)

Krása
Píšeš nádherné povídky

6)  Michangela (30.07.2010 21:57)

Říká se do třetice všeho dobrého a zlého, v tomto případě to asi bude taky platit.

5)  Gassie (30.07.2010 21:21)

Sfingo, moc děkuji
Mám pocit, že to Edwardovatění bude tou krví

4)  sfinga (30.07.2010 21:13)

Jak by řekla Nebraska: Josh nám Edwardovatí
Těším se a vlastně netěším na poslední díl.
Jsem napnutá, jak celá tato povídka dopadne a zároveň smutná, že už bude konec.
Miluju Abby a Trish a Joshe a Nata a... všechny ostatní. A miluju tebe Gassie.

3)  Mili (30.07.2010 20:46)

To byla nádherná kapitola, ani jsem nečekala, že se Trish nechá přeměnit. Škoda, že už bude konec, je to úžasná povídka

2)  Bosorka (30.07.2010 19:06)

Předposlední kapitolka?! Jímá mě lehká nostalgie, tuhle povidku jsem si opravdu zamilovala.

1)  Evelyn (30.07.2010 16:47)

Bude taky upír, nebo ne? Proč nemůže mít děti? Teda, ne že by každá musela mít poloupíře, ale je mi Trish trochu líto...
Vážně je další poslední? Nevím, jestli se na ni těším, když pak už žádná nebude...
Krásná kapitola

1