21.07.2010 [20:30], Gassie, ze série Rodinné prokletí, komentováno 11×, zobrazeno 3410×

Abby je v pokoji sama s Evanem, co po ní chce? Bude Abby snášet zvířecí krev?

Kapitola 17. – Pomoc

Pomalu se začínalo šeřit. Evan dál hlídkoval u mé postele. Předpokládala jsem, že asi čeká na Joshův návrat. Vypadal jako socha. Jen seděl a mlčel. Bála jsem se, aby se nezačal nudit. To bych pak mohla být jeho první rozptýlení… Nevěděla jsem, co udělá, ale doufala jsem, že to třeba viděla Alice a mého upíra už varovala.

Po dalších nekonečných minutách mě napadlo, jak dlouho tu může sedět, než ho to omrzí a odejde. Vzápětí mi s hrůzou došlo, že to je upír, tak to klidně může být do nekonečna… nebo než dostane žízeň a já budu nejbližší zdroj jeho potravy. Na prázdno jsem polkla.

„Klidně spi, nebo dělej, co potřebuješ. Nevypadáš moc dobře.“ Asi se snažil být milý, ale poslední větou si to zkazil. Navíc jsem z něj měla takový strach, že bych neusnula. Adrenalin v mých žilách zahnal únavu pryč. Už několik dní jsem se necítila tak čilá.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ prolomila jsem ticho po dalších třiceti minutách. Nečekala jsem na odpověď a pokračovala. „Co si slibuješ od téhle návštěvy?“ Asi jsem byla víc nepříjemná, než bylo nutné. Ale už mě opravdu štval.

„To uvidím.“

Uvědomila jsem si, jak moc je nerozhodný. Vždyť on je ještě horší než já! Tohle by mohlo být dlouhé. Co když to dopadne jako s jeho návštěvou u Ara? Bude nás tu několik týdnů nebo měsíců mučit, a pak nás třeba zabije, nebo odveze k Arovi. Při té představě jsem se otřásla.

„Tak se, prosím, rychle rozhodni, ať vím, na čem jsem.“

Chladně se zasmál. „Ta Cullenovic jasnovidka se mnou měla nějaký problém?“

S hrůzou mi to došlo. On věděl o Alice a jejím daru! Celou dobu si s námi hrál! Nebyl nerozhodný. On byl akorát neskutečně chytrý. To byla ta horší varianta. Nebezpečnější.

„Jak jsi o ní věděl?“ Pak jsem si uvědomila ještě něco dalšího. „Jak jsi věděl o nás?“

„Nomádi spolu občas mluví. O Cullenových vím všechno podstatné. Kolik jich je, jaké mají dary. Že se neživí lidmi. Tehdy, když jsem tam viděl tu dívku s upírem, první moje myšlenka byla, že to je někdo z nich. Dlouho jsem chodil po okolí a sledoval pach. Byl tam pach cizích upírů a dvou lidí.“

„Mě a Trish,“ skočila jsem mu do řeči.

Kývl. „Podle všeho ano. Vy dvě a navíc Cullenovi. Tak jsem se rozhodl je trochu potrápit. Vlastně vás všechny. Šlo to lépe, než jsem čekal.“

„Ale, proč ses rozhodl říct několika dalším nomádům, co jsi viděl!?“ odhodila jsem zbytky opatrnosti. „Co když půjde za Arem někdo z nich?“

Pokrčil rameny. „Tak dostanou, co si zaslouží. Vy všichni. Oni si hrají na bohy. Tím, že se paktují s lidmi, tvoří nové upíry a poloupíry…“ Nedokončil myšlenku. Krátce se odmlčel. „Myslíš si, že si můžeš napochodovat mezi nás a rozhodnout se, že budeš nesmrtelná? Jsi tak hloupá a naivní.“

Neodpověděla jsem. Svým způsobem měl určitě pravdu. Ale já už jsem stejně neměla na výběr. Chtěla jsem mu něco říct. Nestihla jsem to. Místnost naplnilo zlostné vrčení. Evan zareagoval, vyskočil na nohy a zaujal bojové postavení.

„Co tu chceš?“ zavrčel Josh. Z jeho hlasu šel opravdu strach. Teď prvně jsem v něm viděla predátora. Zabijáka. Nebezpečného tvora.

Evan se ani nepohnul. „Jen jsem přišel pozdravit.“

„Ahoj. Teď vypadni.“ Poručil Josh. Vypadal, že se bojí. O mně. Svým způsobem jsem to chápala. Vzpomínala jsem, co mi o tom povídal. Sám byl dost dlouho nomád. Říkal, že jsou nebezpeční. Nevypočitatelní. Ovládaní instinkty.

„Co to máš v té nádobě?“ zeptal se Evan a naprosto ignoroval předchozí výzvu. Hlavou pokynul k Joshově levé ruce. Držel v ní termosku, jejíž obsah jsem sice neviděla, ale byla jsem si naprosto jistá tím, co to je.

„Potřebuje krev,“ omlouval své chování. Jako by to mohlo vadit upírovi. Jako by to mohlo vadit Evanovi! Co mu do nás sakra je!

„Předpokládám, že není lidská,“ pohrdlivý tón jeho hlasu se nedal přeslechnout.

„Nezabije kvůli mně člověka!“ vykřikla jsem, co mi síly dovolily.

Evan stál pořád jako socha. „Takže raději nechá zemřít tebe?“ Z jeho úst to znělo jako rozsudek smrti. „Vy vegetariáni máte zvláštní priority,“ pokračoval směrem k Joshovi. „Zabít někoho cizího se vám příčí, ale když umírá blízká bytost, tak nic neuděláte.“

„Zvířecí by mohla stačit!“ ohradil se. „Navíc nevím, proč to s tebou rozebírám? Budeš tu, nebo zmizíš?“ Už ho nevyhazoval.

Neodpověděl, ale k odchodu se neměl. Josh něco zamumlal a přišel blíž ke mně. Zase to byl ten můj milý chlap. Na tváři mu zářil starostlivý úsměv. Přelíval krev do jiné nádoby. „Když ti to nebude chutnat, tak to nemusíš pít,“ ujišťoval mě, když si sedal na postel. „Zatím toho je jenom trošku. Zkusíme, jestli to poloupíře skousne,“ vysvětloval a já si lokla té podivné tekutiny.

Bylo to… Zvláštní. Mělo to konzistenci džusu. Celkem slušnou chuť až na ten ocásek, který se držel mého jazyka. Dopila jsem. Zabořila jsem se zpátky do polštářů. Cítila jsem se… lépe. Už jsem se chtěla spokojeně usmát a požádat ho o doplnění hrnku. Pohnula jsem se… Díky Joshově rychlosti přede mnou přistál včas lavor.

Poloupírče zvířecí krev neskouslo. Chtělo se mi brečet. Tolik jsem si od toho slibovala.

„Tak to nevyšlo,“ zkonstatoval prostě. Jeho hlas byl smutný. Rezignovaný. Pohladil mě chladnou rukou po tvářích.

„Musíme počkat na Carlisla.“ Sebrala jsem své síly. Vstala jsem a chtěla jsem se přesunout do koupelny. Potřebovala jsem se opláchnout. Jak dlouho to bude trvat, než přijede? Den? Dva? Tři? To bych mohla zvládnout. Sklouzla jsem z postele. Nohy mě neunesly a já se sesunula k zemi. Dvě tvrdé ruce mě zachytly dřív, než jsem si stihla ublížit.

„Myslíš, že je čas na čekání?“ remcal Evan a vrátil mě zpátky vedle Joshe. Oba si nás přitom měřil dost nečitelným pohledem. Přesto se mi zdálo, že se na jeho výrazu něco změnilo. Pak mumlal něco o úchylných upírech se svědomím. Ptal se sám sebe, proč neodešel, nebo lépe, proč sem lezl? Než jsem se stihla vzpamatovat a odseknout mu, že sem lézt nemusel, byl pryč.

„Třeba se už nevrátí,“ dovolila jsem si na pár vteřin zadoufat.

Josh to nijak nekomentoval. Unaveně si vzdychl. Vzal mě do náručí a nesl do koupelny. Byla jsem šťastná, že mu nemusím vysvětlovat, jak se cítím.

Ze spaní mě vytrhlo syčení. Když jsem se zaposlouchala lépe, rozeznávala jsem dva hlasy, které se spolu tiše o něčem dohadovaly.

„Máš snad lepší nápad?“ říkal ten méně známý. Evan se vrátil. V duchu jsem zaklela. „V dané situaci je to to nejlepší řešení. To by měl uznat i takový zabedněnec jako ty! Ale pokud chceš přijít o ženu a dítě, tak tu dál seď a čekej na Carlisla.“

„Ale…“ odporoval mu ten druhý. Milejší. Krásnější. Můj.

První se nedal. „Co? Je to přesně podle těch vašich pošahaných pravidel. Nikdo kvůli tomu nezemřel. Sice jsem to ukradl, ale to snad nevadí. Nebo máte něco i proti zlodějům?“ Když se nedočkal odpovědi, tak pokračoval:

„Fajn. Tak jí to dej. Budu na balkóně. Dívat se na lidskou holku, co pije lidskou krev, nezvládnu.“

Dveře do ložnice se otevřely. Na postel dopadl srpek světla. Otočila jsem se k němu. Když Josh viděl, že jsem vzhůru, rozsvítil lampičku na nočním stole. Opatrně se ke mně přibližoval.

„Je to z nemocnice,“ vysvětloval a upíral na mě své neskutečně černé oči. Nebyla to touha po mně, ale po krvi v jeho ruce, která se mu lehce chvěla.

„Platí to, co předtím. Nemusíš to pít.“ Podal mi hrníček. Druhou paži mi lehce vsunul pod záda a pomohl mi do sedu. Prohlížela jsem si obsah nádoby. Zase tam toho nebylo hodně. Nadechla jsem se. Tentokrát byla vůně trochu jiná. Sladčí. Lákavější. S lehkými obavami jsem se napila. Žádný ocásek na kořeni jazyka nezůstal.

Netrvalo dlouho a polykala jsem jen vzduch. Joshovi se na tváři usídlila úleva, když mohl nádobu odnést do kuchyňky a vypláchnout. Bylo mi ho líto. Musel prokázat neskutečné sebeovládání. Zase jsem ho milovala o trochu víc.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

11)  Kristiana (27.05.2011 19:46)

Evan se zdá trochu jako "vědec" nebo je jen chorobně zvědavej, protože jinak si jeho "okukování" Abby nedokážu vysvětlit. Překvapil mě, když jí přinesl krev... jsem zvědavá, jestli jim ještě v něčem pomůže nebo se vypaří nebo dokonce přestoupí k Volturiovým...

10)  SarkaS (26.05.2011 15:10)

Ale, ale Even je nějaký zvědavý, jestli on nebude trochu Carlisleovský typ, je zvědavý na průběh těhotenství, ne?

9)  sakraprace (20.08.2010 17:47)

Evan se na to, že je prozradil jiným, nějak stará No nevím, nevím, moc mu zatím nevěřím. Jsem straně napnutá

8)  Mili (22.07.2010 18:39)

Fantastická kapitola. To bych do Evana neřekla, že bude tak nápomocný

7)  Michangela (22.07.2010 12:43)

Zvláštní idylka... Jak dokáže jedna lidská holka sblížit dva rozdílné upíry! Ale někdy mají ti "divocí" lepší instinkty. Nemá Abby někde ještě nějakou nezadanou příbuznou???

5)  Ewik (22.07.2010 09:21)

Krásný díl.
Těším se na další.

4)  Alaska (21.07.2010 21:05)

Copak,copak? Evan nějak měkkne? Jsem zvědavá, jaké pohnutky ho k jeho činu vedly.

3)  Gassie (21.07.2010 20:57)

Lenka, Sfinga: A bude líp Josh se ještě pořádně neprojevil...

2)  sfinga (21.07.2010 20:53)

A já Joshe miluju taky

1)  Lenka (21.07.2010 20:47)

Josh je sladkej, jak se o ní stará.
S Evanem to nějak hnulo, že by jim začal pomáhat?
Moc krásná kapitola.

1