18.08.2010 [20:45], Nikol18, Povídky jednorázové, komentováno 9×, zobrazeno 2286×

Život upíra, který vede novorozené ke stálému boji o území, není vždy lehký. O tom ví své Jasper. Poslouchá Marii, kterou miluje, nebo alespoň si to myslí. Jednoho dne však dostane úkol, který mu změní celý jeho život. Za úkol dostane, aby zabil jednu upírku. Upírku, co by mohla zhatit všechny Mariiny plány na dobytí území, protože má jistý dar. Jasper slepě poslechne a vydá se po stopě té upírky. Jenže osud dokáže zmást i skvělého velitele. Dokáže zvládnout zabít někoho, kdo předvídá každý krok?

To ví jen Alice.

Seznámení Jaspera a Alice nemuselo proběhnout tak hladce jako v knize. Jak to bylo doopravdy?

Příjemné čtení a předem díky za komentáře.

Vaše Nikol18.

Povídku věnuji Odehnalce. Díky, zlatíčko.

Můj život je ve tvých očích

Zabil jsem ve svém nesmrtelném životě už hodně upírů. A bylo mi jedno jestli jsou dobří nebo špatní. Nevedlo mě moje svědomí, nevedl jsem sám sebe, nechal jsem se vést. Nechal jsem si našeptávat rozkazy. Rozkazy z úst tak kouzelných, že jsem jim nedokázal odolat a musel jsem udělat to, co po mne chtěla. Chtěl jsem plnit její vůli, která se mi nikdy nezdála špatná. Věřil jsem vždy jejímu úsudku.

Jenže přišel den, kdy jsem o jejím zdravém rozumu zapochyboval. V ten den jsem poznal svůj život, své naplnění v nesmrtelném životě a to se událo toho dne, kdy jsem dostal další rozkaz. Ne rozkaz, další vražednou misi na jejímž konci zůstane mrtvý upír, který ani nebude tušit, že jsem ho přišel zabít.

„Musíš být vychytralý, musíš to udělat rychle, ale hlavně o tom moc nepřemýšlej,“ šeptala mi opět do ucha. Její hlas mi rozechvíval tělo. Napínal svaly a hromadil jed v ústech. Nedokázal jsem jí říci ne. Byla pro mě vším. Dala mi to, co jsem v armádě postrádal. Dala mi moc nad životem a smrtí.

„Nezklamu tě, slibuji,“ odpověděl jsem jí a políbil na rty. Jemně mě od sebe odstrčila a mrkla svými karmínovými panenkami, které mě přímo zhypnotizovaly.

Vyšel jsem před náš dům a naposledy se za ní otočil, abych poslal své vyvolené letmý polibek, ale ani se v okně neukázala. Mrzelo mě to, ale věděl jsem, že má příliš práce, aby ubránila naše těžce vydobyté území.

Rozběhnul jsem se, abych našel svoji další oběť, která mohla zmařit moje a Mariiny plány na nadvládu nad většinou území Ameriky. A tahle upírka, ano byla to prý upírka, měla zvláštní dar. Dar vidět to, co se teprve mělo stát. Maria mi kladla na mé mrtvé srdce, abych si rozmýšlení plánů nechal až na poslední chvíli, abych nedal té upírce jediný náznak, že po ní jdu.

Putoval jsem několik dní a nocí, dlouho trvalo než jsem naleznul její stopu, která byla tak neuvěřitelně silná. Evokovala ve mne ještě větší zlobu, jakoby tu stopu zanechala schválně, aby mě tím ještě více provokovala. Vztekle jsem zařval a zavrčel a přidal do kroku.

Miloval jsem, když mi vítr cuchal vlasy, když se mi otíral o tvář a proklouzával skrz mé oblečení, aby tvrdě narazil na mou mramorovou kůži. Kde byl bezmocný, stejně jako ubohé zbraně lidí, kteří se mě pokoušeli v minulosti zničit nebo dokonce zabít.

To mi dovolilo, abych se více zaměřil na svůj úkol. Pokoušel jsem si chránit a krotit myšlenky, které však skládaly plán, kterým tu šílenou upírku roztrhám a spálím na popel, jenže skutečnost byla úplně jiná. Překvapila mne.

„Opět se mě někdo snaží zabít?“ Prudce jsem zastavil a otočil se po hlase, po hlase co zněl jako ten nejjemnější zvoneček, který někdo svírá jemně v ruce, jakoby se bál, že při další cinknutí se rozpadne na kousky. Její hlas byl daleko krásnější než Mariin. Donutil mě, abych po dlouhé době zalapal po dechu jako obyčejný bídný člověk.

Pomalu jsem se otočil a díval se na tu upírku, která stála majestátně přede mnou. Oči barvy zlata a tvář jako anděl, který padnul na zem. Droboučké postavy, že bych stačil více dýchnout a spadla by na zem, ale na zemi stála pevně. Ruce spojené na hrudi. Na tváři si pohrávala s roztomilým úsměvem, ze kterého by se mi, kdybych nebyl upír, rozbušilo srdce.

Rychle jsem ze sebe sklepal tyto špatné myšlenky. Přeci jsem miloval Marii, nedokázal bych ji opustit a ne kvůli někomu, kdo by nás chtěl rozeštvat.

„Zabiju tě!“ zavrčel jsem a vrhnul se na ni. Bez problémů mi uhýbala, všem výpadům se vyhnula tak bravurně, jak bych to nedokázal ani já. Byla tak rychlá a ladná. Spíše tančila než se vyhýbala mým výpadům, který stále vycházely na prázdno.

„Nějak se ti to nedaří, Jaspere,“ zašeptala mi do ucha, když se o mne lehce otřela. Moje tělo se celé napjalo a začalo křičet, že ji nemůžu zabít. Přesvědčoval jsem sám sebe, že musí zemřít, že já nikoho nenechávám žít. Prostě nikoho.

Ohnal jsem se po ní, ale opět bravurně uhnula a já padl tváří do trávy. V ústech jsem cítil hlínu a trávu. Vztekle jsem ten hnus vyflusnul a vztekle se postavil. Ta upírka seděla na trávě a dívala se mi do očí. Pod jejím pohledem jsem se roztékal. Tělo se mi chvělo, zaplavila mne obrovská touha. Touha zmocnit se jí, ale pocítil jsem ještě něco jiného. Něco, co jsem nepoznával.

Klesnul jsem na samé dno vlastní podstaty. Na samé dno své duše. Pokud jsem to, co ve mne bylo, jsem mohl nazývat duší. Dokázal jsem se dotknout něčeho, co jsem neznal, něčeho co mi chybělo. Bez toho jsem byl prázdný jako skořápka, beze všeho, prázdný a slepě poslouchající něčí rozkazy.

„Čekala jsem na tebe. Věděla jsem, že přijdeš, věděla jsem, proč přijdeš a také jsem věděla, že to neuděláš.“ Ladně vstala a došla až ke mně. Letmo se dotkla mé ruky. Projel mnou takový náboj, že jen těžko jsem v hrdle ukrýval slastné vzdychnutí.

„Musím tě zabít,“ zašeptal jsem, ale moc dobře jsem věděl, že to nedokážu.

„Ale neuděláš to, nemůžeš, cítíš v hrudi a po těle takový zvláštní pocit?“ Přiložila mi dlaň na hrudník. Mít tak bušící srdce.

„Co je to?“ Vůbec jsem své pocity nechápal.

„To co jsi doteď cítil nebylo nic jiného než slepá oddanost, která byla založená na strachu a zlosti, ale to co tvé tělo ovládá teď, je něco jiného,“ říkala mi to do ucha. Její líbezný hlásek mi rezonoval v hlavě. Nemohl jsem se ho nabažit. Chtěl jsem ho slyšet stále.

„Je to snad… ?“ Nedokázal jsem to slovo vyslovit nahlas. Poprvé můj hlas selhal.

„Neboj se to říct. Když to řekneš, tvoje pouta povolí, budeš svobodný. Budeš opět takový jaký sis vždy přál být.“ Její rty se jemně otřely o můj lalůček. Ze rtů mi unikl slastný vzdych a tělo se roztřáslo, jakoby mi byla zima. „Řekni to…“ Ucítil jsem její dech na krku.

„Láska?“ Zcela jasně jsem mohl slyšet hlasité dunění, které se ozývalo v mém nitru. Mizela ohromná hromada kamení, která tížila mé mrtvé srdce a můj mozek. Všechny pouta, která mě poutala k Marii, byla rázem pryč. Jako když se otevřou stavidla. Prohlédl jsem. Poznala jsem, že jsem byl jenom hloupá loutka, která plnila příkazy upírce, která ke mne nic necítila. Jenom mě využívala ve svůj prospěch.

„Jak se cítíš?“ zeptala se tiše. Stočil jsem k ní pohled a spatřil ji ve slunečním světle. Paprsky jí ozářily tvář a ona se začala lesknout jako ten nejkrásnější diamant.

„Volný…“ lehce jsem vzal její tvář do svých dlaní. „Jak se jmenuješ?“

„Alice,“ pošeptala a usmála se. „Věděla jsem, že tento den přijde, že ty přijdeš. Moc jsem si přála, aby to byla pravda.“ Postavila se na špičky a jen lehce políbila na rty. Opět jsem se zatřásl.

„Je to láska?“

„Co myslíš ty?“

„Je,“ pošeptal jsem jí do ucha a pevně objal. Konečně jsem se odpoutal ode dna, abych mohl vylézt nahoru, k výšinám kde čekala ona. Moje láska na věčnost.

„Miluji tě, Alice.“ Jen se usmála a přikývla.

„Já vím.“

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  kajka (17.03.2012 08:45)

Líbilo se mi to, zvlášť ta část kde se Jazz pokouší Alici zabít. Jdu si pustit scénu bojovýho tréninku z Eclipse.

8)  Marvi (30.04.2011 11:21)

Určitě napiš další jednorázovky toho typu jsou skvělé Ráda si je přečtu

7)  Eleanor (17.04.2011 15:26)

Mě fakt bavilo, jak se ji snažil Jasper zabít a nemohl ji chytit. Už jen ta představa, jak na Alici Jasper vrčí mě baví, protože si to ani normálně nedokážu představit

6)  Nikol18 (19.08.2010 21:27)

Děkuji Lioness, tvého názoru si vážím a přikláním se k tomu, že ten text tam asi nebude nejlepší .
Pokusím se to napravit v příští .
Půjdu pomalu zase psát a všem moc děkuju za krásné komentáře, které potěší .

5)  Lioness (19.08.2010 21:08)

Další zajímavý originální nápad. Krásné zpracování. Výborně jsi pracovala s jejich talenty. A samozřejmě i s jejich pocity a touhami. Myšlenkami.
Píseň se opět hodila, ale ten její text v povídce... já vím, měla bych si to přečíst, ale... mám dojem, že tam tak úplně nezapadají a mě spíš iritují. Osobní názor.
A další povídku samozřejmě chci!

3)  eMuska (19.08.2010 11:51)

Ach... *čitateľka si povzdychne, oprie sa o stôl, zahľadí sa na text s takmer zbožnou úctou* Bolo to nádherné, *prehovorí konečne, tvár jej brázdi jemný úsmev* Celkom isto by si mala pokračovať a ďalej písať o stretnutiach dvoch ľudí - upírov, čo sa milujú. *opäť si povzdychne* Máš proste talent! Bolo to nežné, jemné, dokonca romantické! *dievča si posunie okuliare na nose a prejde kurzorom trochu vyššie, kde sa opäť začíta do príbehu* Teším sa na ďalšie tvoje diela.

1)  Ode (18.08.2010 21:27)

Tak a jdu ti tuto skvělou jednorázovku znovu pochválit!
Miluji tenhle pár, takže jsem se (vlastně jako vždy) těšila na tuhle jednorázovku. A nezklamala jsi mě.
Bylo to skvělé, dojemné, pohled Jaspera byla skvělý, povedl se ti. Jak už jsem ti jednou napsala, vážně si neumím představit, že by Jasper chtěl bojovat proti Alici a nikdy by mě to ani nenapadlo napsat. Ale ty jsi ten nápad měla a je opět geniální.
Písničku jsi opět vybrala dobře, velmi dobře, máš skvělý vkus na hudbu (velice mě potěšilo to, že taky posloucháš Skillet, ale to sem teď nepatří). Umíš ji vybrat, aby se hodila na příběhu. Což není lehké, ale ty jsi zo zvládla.
Tohle bylo vážně geniální, nádherné, super, skvělé... Nevím, jak dál ti tuto vynikající jednorázovku.
Určitě chci další jednorázovky tohoto typu, první setkání upíru ze ságy a o jejich lásce. Jsem zvědavá a nadšená!
Tvoje Odehnalka

PS: děkuji za věnování! Moc to pro mě znamená!

1