27.09.2010 [21:00], Gassie, Povídky jednorázové, komentováno 23×, zobrazeno 5187×

Další jednorázovka o Jasperovi. Odehrává se během doby, kdy Edward opustil Bellu. Cullenovi jsou na Aljašce a Alice něco viděla. Odletěla zpátky do Forks.

Jak prožívá Jasper odloučení? Jak snáší rodina jeho změny nálad?

Seděl jsem v pokoji. Sám. Všechny jsem svou náladou vystrnadil. Hypnotizoval jsem mobilní telefon položený na stole a čekal, až zavolá. Kdo? Alice. Moje láska, můj důvod bytí… Celou dobu jsem si tiše nadával. Proč jsem jí ten odjezd do Forks nerozmluvil? Proč jsem nejel s ní? Tolik jsem se bál, že se jí něco stane. Emmett se mi smál. Měl pravdu, dokud se bude pohybovat mezi lidmi, bude nejnebezpečnější. Ale všichni víme, že všude nejsou jen lidi. Může potkat upíry, vlkodlaky…

Kdybych byl člověk, dávno bych se z toho sesypal. Vstal jsem z křesla a přešel celou místnost. Podíval jsem se ven z okna. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky. Nikdy už ji nenechám, aby odešla beze mě. V předchozích několika hodinách jsem začal chápat Edwarda, proč se celé měsíce choval tak, jak se choval. Bella byla o tolik křehčí a zranitelnější. Byla člověk a… nejspíš byla mrtvá. V mysli se mi objevil obrázek té drobné hnědovlasé dívky, jak plave ve vodě.

Pokud se Alice ve své vizi nespletla, utopila se. Skočila z útesu. Spáchala sebevraždu. Stejně je jedno, jak se jí to stalo, protože za její smrt můžu já. Znovu jsem se vrátil do září. Jedna z mých nejbolestnějších vzpomínek. To kvůli té oslavě je teď Alice pryč. Kdybych se ovládl, nemuseli jsme odejít. Zase jsem se na sebe tak moc zlobil. Kdybych byl silnější, mohla Bella žít. Edward by byl šťastný. Já bych byl šťastný. Rodina by byla pohromadě.

Kruci, už jsem byl patetický jako on! To Edward byl v naší rodině specialista na sebeobviňování. Ostatní tím vždycky tolik štval. Teď nejsem lepší. Vlastně jsem o tolik horší. On tím aspoň neobtěžoval celé okolí.

„Jazzi, nech toho!“ ozval se naštvaně Emmettův hlas. „Teď jsem právě politoval New York Rangers, že prohrávají a to jim nefandím!“

„Trhni mi Emme!“ Na hádky s bratrem jsem opravdu neměl náladu. Myslel jsem na jedinou věc. Proč už nezavolala? To nebylo dobré znamení.

Z obývacího pokoje se ozvalo zavrčení. Za pár vteřin jsem slyšel bouchnutí dveří. Utekl. Přesně jako ostatní. Nikdo nevydržel být v mé blízkosti. Telefon na stole se rozdrnčel. Po prvních dvou tónech jsem ho měl na uchu.

„Alice,“ vydechl jsem s úlevou.

„Jaspere, ona žije,“ ozvalo se z druhé strany. „Bella se nezabila.“

Zdálo se mi to, nebo nezněla tolik nadšeně nebo úlevně, jak by měla? Její nejlepší přítelkyně žije, tak proč se neraduje? Měla by být šťastná. Výskat radostí. V hlavě se mi okamžitě rozblikalo červené světýlko.

„Přijedeš domů?“ zeptal jsem se opatrně. Nevěděl jsem, proč by tam měla zůstávat. Přesto jsem čekal zápornou odpověď. Nemusel jsem umět číst myšlenky. U ní ne.

Alice na malou chvíli zaváhala. „Rose volala Edwardovi. On si myslí, že je Bella mrtvá. Jede do Itálie. Chce se nechat zabít.“

Kdybych nebyl upír, určitě by se mi zastavilo srdce. Vzpomněl jsem si na dobu před pár měsíci, kdy se mě můj bratr zeptal, jestli mu pomůžu, až tu Bella nebude. Odmítl jsem a on si teď poradil po svém. Kdybych mu tehdy řekl ano…

„Pokusíme se ho s Bellou zachránit,“ pokračovala tichým klidným hlasem.

„Jedu s vámi,“ vyhrkl jsem bez rozmýšlení. Nedokázal jsem tam zůstat, když se jediný důvod mé existence žene do takového nebezpečí. Musel jsem je ochránit. Obě. Tentokrát se jí nesmí nic stát. I Bella je součástí rodiny.

„Na to zapomeň,“ poručila přísně. „Musíme to udělat sami. Pokud se tam naženeme jako procesí, udělá něco neuváženého. Bella je jediná, koho neuslyší.“

Měla pravdu. Jako už tolikrát. „Buď opatrná,“ zašeptal jsem bez dechu. Nic jiného jsem jí na to říct nemohl.

„Neboj, pokusím se nás dostat domů.“ Odmlčela se. „Všechny tři.“

„Děkuju. Lásko, slib mi, že ať se stane cokoliv, pokusíš se vrátit aspoň ty.“ Bylo ode mě sobecké obětovat Edwarda s Bellou, ale bratr by mě pochopil.

„Všechno bude v pořádku, Jazzi. Za pár dní jsme tam… Miluji tě,“ řekla něžně a zavěsila.

„Zavolej,“ zašeptal jsem do tichého sluchátka.

Tělem mi procházely záchvaty vzteku, strachu a bezmoci. Co si o sobě Rosalie myslí. Kdyby se teď objevila v mém pokoji, asi bych se neudržel a roztrhal ji. Nezapálil bych oheň, to bych Emmettovi nikdy neudělal. Přestože jsem měl neuvěřitelnou zlost.

Hodiny se bezútěšně vlekly. Kdybych tak mohl spát! Ležel jsem na zemi a pozoroval pavouka, co lezl po stropě. Čekal jsem na chvíli, až se znovu rozezvoní telefon a já uslyším veselý hlas Alice, který mi oznámí, že je vše v pořádku, že už letí domů. Všichni tři. Nerad jsem si to přiznával, ale Bella mi opravdu chyběla. Byla jako další sestra. Budu se muset smířit s tím, že máme v rodině člověka.

Najednou mě z úvah vytrhl zvuk dveří a několik tichých kroků. Rosalie přišla. Nevěděl jsem, jestli jsem se už dostatečně uklidnil. Krátce jsem zadoufal, že mě nebude chtít hned navštívit.

Spletl jsem se. Za chvíli stála v mém pokoji.

„Omlouvám se,“ řekla hned mezi dveřmi. „Nevěděla jsem, že takhle zareaguje. Myslela jsem…“

Posadil jsem se. „Omyl, Rose. Tys nemyslela. Kdybys myslela, došlo by ti, jak moc Edwarda zraňuješ. Tohle je zpráva, která se nedá podat přes telefon.“

Z jejích úst se vydral vzlyk. Kdyby byla člověk, určitě by plakala.

„Jestli se Alice s Bellou něco stane, bude to jenom tvoje vina.“ Bylo mi jedno, jestli ji zraňuju. Zahleděl jsem se jí přímo do očí. „Pokud se nevrátí Edward, Esme ti to nikdy neodpustí.“

„Co nám je do Belly?“ zeptala se a mnou začal lomcovat vztek. Nechápal jsem, jak může být tak moc sobecká.

„Je to naše další sestra. Připusť si to konečně!“ zakřičel jsem na ni. „Je jedno, že je člověk. Alice a Emmett ji už dávno brali jako člena rodiny a Carlisle s Esmé ji milovali jako dceru. Jenom nám dvěma to trvalo trochu déle, než jsme si to uvědomili.“

„Nemůžeme jim nějak pomoci?“ zeptala se opatrně.

„Ne, tohle je jen na Belle a Alici. Jestli z toho Edward vyvázne, budeme jim muset být už navěky vděční.“

„Co když se Bella bude pořád chtít stát jednou z nás?“ zeptala se po několika minutách. „Co když jí to Edward dovolí?“

Pokrčil jsem rameny. Mně by to nevadilo. Ale znal jsem názor své sestry na náš ne-život. Rose Belle tolik záviděla její lidství a ona se ho chtěla dobrovolně vzdát. Měla možnost volby jakou nikdo z nás.

„Tak bude jednou z nás. Alice to několikrát viděla. Myslím, že by to bylo to nejlepší, co by se mohlo stát.“

Rosalie zavrčela a s hlasitým bouchnutím dveří opustila můj pokoj. Uvědomila si, že právě ztratila posledního spojence v boji proti Belle. Už jsem nechtěl proti ničemu bojovat. Chtěl jsem Alici. Mít celou rodinu pohromadě. V klidu. Bez stresu a starostí. Pokud je jediná cesta k tomu, že mezi nás přibude Bella jako nová upírka, tak prosím. Klidně ji budu pomáhat hlídat, až bude novorozená.

Tik. Ťak. Tik. Ťak.

Nikdy dřív se mi čas tak hrozně nevlekl. Kdybych chtěl, mohl jsem podrobně popsat celý pokoj. Všechny nerovnosti a prasklinky ve stěnách. Pavouky ve všech zákoutích. Červotoče ve dřevěné posteli. Počet suků ve smrkové komodě. Celkový součet jejich letokruhů.

Zaměstnat mysl upíra není lehké.

Mohl bych hodiny vyprávět o veverce, která bydlela na stromě kus od okna. Podobně jako o všech příslušnících ptačí říše. Dokázal bych vyjmenovat všechny květiny z louky před domem.

Kolik hodin je asi ve Volteře? Už se mělo něco stát. Kdybych byl člověk, dávno bych neměl nehty.

Tik. Ťak. Tik. Ťak.

Jak moc bych si přál moct spát. Zapomenout na celý svět okolo mě. Zavřít oči a ponořit se do snů.

Najednou se rozezněl mobil na stole. Nic se jim nestalo. Jsou v pořádku. Díky!

„Alice,“ vydechl jsem do sluchátka.

„Jazzi,“ zašeptala. Víc jsem nepotřeboval. Tím jedním slovem mi řekla vše, co jsem toužil vědět. Nic jí není.

„Zvládla to.“ Oznámila mi věc, na kterou jsem netrpělivě čekal.

Už jsem se mohl začít smát. Za pár hodin ji uvidím. Je všechny.

„Vyzvednete nás?“ Ptala se opatrně. Jako bych mohl říct ne.

„Budeme tam.“ Konečně jsem mohl mluvit. „Miluju tě.“

„Já tebe taky. Všechno už bude dobrý,“ zašeptala a já zaslechl tichý vzlyk.

Celou cestu do Seattlu mi Esmé tiskla rameno. Seděla za mnou. Tiše plakala. Poslední dny s námi dost zamávali. Rose se neustále omlouvala. Nedovedl jsem se na ni nezlobit. Nezajímalo mě, jaké důvody ji vedly. Ohrozila polovinu rodiny.

„Uklidni se,“ zašeptal Carlisle a hlavou ukázal na tachometr. Kdybychom se v takové rychlosti vybourali a nic se nám nestalo, byli bychom podezřelí.

„Promiň.“

Jen se usmál.

Cestou po letišti mě Carlisle s Esmé drželi za ruce. Věděli, že bych se jinak neudržel. Od chvíle, kdy jsem ji ucítil. Prvně za dobu, co jsem byl upírem, mě nerozptylovala vůně lidí. Jediné, co jsem vnímal, byla ona.

Pak jsem ji uviděl. Kdyby byla člověk, musela by být neskutečně unavená. Asi jako Bella, kterou vlekli s Edwardem každý za jednu ruku. Vypadala, že každou chvíli usne ve stoje.

Došli až k nám. Chytl jsem Alici za ruce.

Z neskutečné dálky jsem slyšel Esmé, jak se vítá s Edwardem. Její slova díků pro Bellu.

Pro mě ale existovala jen Alice. Vnímal jsem každý detail její tváře. Každou její emoci. Chtěl jsem jí toho tolik říct. Ale najednou nebyla slova. Vpíjel jsem se do jejích očí. Vnímal jsem její neskutečnou lásku ke mně.

Nic ostatního najednou nebylo. Jen ona a já.

Gassie

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

3)  Evelyn (27.09.2010 21:59)

Gassie, promiň za tak krátký komentář, ale víc slov ani teď nemám. Je to krásné a okouzlilo mě to

2)  Rosalie7 (27.09.2010 21:56)

Poslední dobou jsem si Jazze hodně oblíbila, ale to nebude jediný důvod, proč se mi tahle jednorázovka moc líbila. Popravdě mě nikdy nenapadlo přemýšlet, jak se v tu chvíli cítil Jazz, protože se to vlasně všechno točilo kolem Rose. Moc děkuju za jeho pohled

1)  sfinga (27.09.2010 21:49)

Gassie, to se ti opravdu moc povedlo
Ty Jasperovy pocity, nálada, to jak Bellu přijal za sestru
Odpovím slovy klasika: Bylo to krásné, děkuji

«   1 2