06.02.2011 [18:45], ambra, Povídky jednorázové, komentováno 77×, zobrazeno 11789×

Songfic. Edward odešel, Bella neskočila z útesu, prostě jen uběhlo pár let. A stalo se to, co se stát muselo. Edward je zpět... Pokud píseň neznáte, doporučuju poslechnout, můj oblíbený cajdák;)

Prázdnej byt je jako past
kde růže uvadnou
potisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou…

Neodvážil jsem se přijít k ní domů. Zavolal jsem jí z Port Angeles. Připravený kleknout si před ní a hodiny, dny a týdny – po zbytek mé existence prosit za odpuštění. Hlas se jí zachvěl, když mě poznala.

„Můžu tě vidět?“

„Jsou to tři roky, Edwarde…“

„Tři roky, dva měsíce, osm dní.“

„Večer za tebou přijedu.“

Dal jsem jí adresu hotelu a pokusil se vnutit taxi.

„Už nejezdím v náklaďáčku, zvládnu to.“

Na těch šest hodin, než přijela, jsem se změnil v sochu. V sochu, která se tři roky zevnitř rozpadala v prach. Mám jen jednu šanci, jedinou…

Slyšel jsem výtah. Než stihla zaklepat, stál jsem u dveří a otvíral je. Vlna její vůně mě zalila jako překrásný drásavý příboj. Musel jsem o krok ustoupit a na vteřinu zavřít oči.

„Můžu dál?“ Její hlas… Ten dráždivý alt, který jsem si tak dokonale pamatoval, dospěl spolu s ní. Změnila se. Dívku Bellu jsem ztratil definitivně. Mám šanci získat ženu, která se z ní po mém ubohém útěku stala?

Bezděky jsem k ní natáhl ruku. Tentokrát ustoupila ona. Lehce zavrtěla hlavou. Rozhlédla se po pokoji a zamířila ke křeslu potaženému jemným sametem.

„Promiň, mám za sebou náročný den.“

„Jak se máš, Bello?“

„Nechci si povídat, Edwarde.“

„Ale já… chci ti vysvětlit… omluvit se…“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. A zakazuju ti omlouvat se mi.“

„Chceš… jen mlčet?“

„Pokud ti to nevadí. A chci se na tebe dívat.“ Smutně se usmála.

Posadil jsem se naproti ní a snažil se vyčíst něco z jejích očí. Nedařilo se mi to. Jako bych za ty roky ztratil schopnost dešifrovat její pocity. Uvědomil jsem si, že se nezměnila jen fyzicky.

Netušil jsem, jak dlouho jsme tam seděli. Za okny padla tma, ale pouliční osvětlení udržovalo v pokoji příjemné šero.

„Tys tehdy lhal, Edwarde. Nepřestals mě milovat,“ prolomila ticho.

„Přišla jsi na to?“ Naděje, že nežila s vědomím, že jsem své city předstíral, mě naplnila zapomenutým pocitem štěstí.

„Došlo mi to, když jsi dneska zavolal. Krátké spojení. Takový záblesk.“ Dal bych cokoliv, aby se úsměv, který se objevil na její tváři, nikdy nestal. Bylo to horší, než její zoufalé pochopení tehdy v lese za jejich domem.

„Bello, budu tě milovat navždy.“ Znělo to tak, jak jsem se cítil. Uboze. Zbytečně. Jako bych hodil kostkou ve hře, od které už ostatní spoluhráči dávno odešli.

Poprvé uhnula pohledem. „Omluvíš mě?“ zeptala se tiše a vydala se ke dveřím do koupelny. Než se vrátila, vytáhl jsem z ledničky láhev šampaňského, otevřel a nalil do dvou připravených fléten.

Byla zpět po několika minutách. Nahá. Kolem těla měla omotanou bílou hotelovou osušku.

„Bello…“

„Já vážně nechci mluvit, Edwarde.“ Pohled jí sklouzl ke stolku se šampaňským. Podal jsem jí skelničku.

„Na shledání?“ Neodpověděla. Nadechla se, odhodlaně ke mně zvedla oči a beze slova ťukla do mé sklenky. Zhluboka se napila.

Byla příliš blízko. A já o ní snil příliš dlouho. Držel jsem ji dřív, než stihla polknout. Chutnala po víně. A po každém dnu, kdy polykala všechny ty hořké slzy, které jí definitivně zamrzly v očích. Tentokrát jsem jí nebránil, když její ruce zabloudily k mé košili. Pomáhal jsem jí. Teprve když jsem byl nahý, povolila osušku a nechala ji sklouznout na podlahu.

Jako bychom se zbavili tíhy těch prázdných let. Byla tak sladká a krásná. Jak bylo lehké ovládat se, kontrolovat každý dotyk, každý pohyb. Vždyť jsem si je v hlavě promítl milionkrát. Ani na okamžik nezavřela oči. Jako by nemohla uvěřit, že jsme opravdu spolu. V to jsem aspoň doufal. Nechtěl jsem myslet na možnost, že tím nekonečným pohledem se se mnou prostě loučí.

Noc se přehoupla k ránu. Vymanila se z mého objetí a rychle se oblékla. Ne, to přeci…

„Musím si jít zavolat, za pět minut jsem zpátky,“ naklonila se ke mně a lehce se otřela o mé rty. „Ach, Edwarde…“

Už nepřišla.

Zíral jsem do okna a čekal na ni a na svítání. Na nový den, který bude prvním v mém definitivním nekonečnu bez Belly.

Mechanicky jsem došel do koupelny. Na poličce před velkým zrcadlem stála opřená bílá obálka. Pomalu jsem ji otevřel a sbíral sílu na ta slova.

Píšeš že odcházíš
když den se s nocí střídá
vodu z vína udělá
kdo dobře nehlídá.

Píšeš: Proklínám
ty tvoje ústa proklínám
tvoje oči ledový
v srdci jen sníh
sám a sám
ať nikdy úsvit nespatříš
na ústa mříž oči oslepnout
ať do smrti jseš sám.

Tvoje oči jsou jak stín
a tvář den, když se stmívá
stromy rostou čím dál výš
a pak je čeká pád…

Edwarde, nechtěla jsem, abys prosil o odpuštění, protože Ti nikdy odpustit nedokážu. Proklínám minutu, kdy jsem Tě potkala…

Pozítří si beru Jacoba Blacka. Přej mi štěstí, Edwarde…

Bella

Sám s hlavou skloněnou
všechny lásky budou zdání
potisící čtu tvůj dopis
na rozloučenou.

Píšeš: Proklínám
ty tvoje ústa proklínám
tvoje oči ledový
v srdci jen sníh
sám a sám
ať nikdy úsvit nespatříš
na ústa mříž oči oslepnout
ať do smrti jseš sám.

povídky od ambry

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2 3 4

17)  kytka (06.02.2011 19:28)

No, to byla tedy síla. Pěkné, ale smutné, moc smutné.

16)  dorianna (06.02.2011 19:26)

Jo, jo, tak takhle se pečou "oplatky"...

15)  AnneCullen (06.02.2011 19:25)

To je náhoda, dneska jsem tuhle píseň hrála několikrát na kytaru... vypadá to, že si budu muset jít zahrát ještě jednou, ale s novými pocity, protože ke vzpomínkám, spojenými s touto písní od ledeckýho, se mi teď přidá i vzpomínka na tuhle krásnou jednorázovku, i když s koncem, který mi moc po chuti není...

14)  eMuska (06.02.2011 19:22)

Tak, až /teraz/ si ma zabila. Prečítala som si to ešte raz, hlbšie. Konečne som sa dostala do bodu, kedy som to pochopila a prestala sa obťažovať stieraním sĺz. Stotožnila som sa s Bellou a nenávidím sa za to. Až teraz som rozkvitla naťoľko, aby som nebola omámená ságou, ale jej postavami. Zlomila si ma, totálne. A v dobrom slova zmysle. Neviem prečo sa to nestalo už skôr, možno som bola zaslepená, ale až teraz som sa naozaj zmenila. Musíš si myslieť, že som blázon... a som.
Ďakujem, aj keď nikdy neodpustím. Bolo to prekrásne.

12)  Paike (06.02.2011 19:21)

Tak. Snad poprvé jsem dokázala souhlasit se skokem Belly, podle mě to byla prostě blbost, ale dnes, teď, po přečtení povídky na téma, co by, kdyby, to oceňuji. Přestože nesouhlasím se všemi Bellinými činy, ať už to byl skok z útesu nebo ne, jejich partnerství je nenapadnutelné jako několika hradbami obehnaný hrad, kde žijí jen oni. Opravdu jsem ráda, že tohle nebyl onen konec.
Znovu a zas podléhám kouzlu slov, které skládáš s jistou samozřejmostí do vět, které žijí vlastním životem.
Bylo to krásně bolavé. Přesně takové, jaké umíš jen ty, ambro...

11)  gucci (06.02.2011 19:13)

nemám ráda jednorázovky, nemám ráda jednorázovky,nemám ráda jednorázovky, nemám ráda jednorázovky!!!...zase jsem neodolala a zase jsem totálně rozhozená....ty máš božský talent na vyjádření beznadějnosti s bolestí a přesto tak nádherně...a hlavně nenávidím to absolutno...

10)  semiska (06.02.2011 19:12)

Tuhle píseň znám, je pěkná. Dokonalé, Ambro. I přesto, že SE nečtu, tohle jsem si prostě přečíst musela.

9)  eMuska (06.02.2011 19:09)

Nechcem byť hnusná, ale ja ti k tomu nedokážem napísať komentár - poriadny komentár! Bolo to tak bolestne /pravdivé/! Zbožňujem tvoje poviedky a aj toto tvoje dielo, bolo úžasné, ale zasiahlo ma viac ako bratova s rozbehom a presným mierenímvykopnutá futbalka - a ver, že ja viem, o čom rozprávam. Snáď ti pár smajlíkov ukáže, že to bolo neozaj krásne, keď to moje slová nedokážu:

8)  Astrid (06.02.2011 19:07)

Ja som rozhodená a ešte som to vôbec nečítala v srdci jen sníh. na usta mríž...

7)  Carlie (06.02.2011 19:03)

ambruško , ač SE nevyhledávám, tady byl naprosto logický, na místě a já jen pokyvuju hlavou , nemusím civět do zdi , bylo to tak, jak by bohužel po těch 3 letech mělo.
Jsi geniální, víš , tohle mě poslalo do kolen, úchvatná a tak mrazivá formulace, která řekla vše : "Jako bych hodil kostkou ve hře, od které už ostatní spoluhráči dávno odešli."
Všechny ty náznaky, celá ta jejich konverzace nekonverzace, rozloučení... ani jeden falešný tón.
Jsem ráda, že v "reálu" nedospěli do takového hořkého konce, opravdu to ťalo do živého.
Skvělé!!! Nádherně plasticky jsi tu situaci vykreslila!

6)  Hanetka (06.02.2011 18:54)

Vrahu. Brečím, ať je to cajdák nebo ne, prostě brečím. Ještě že to "ve skutečnosti" dopadlo jinak!

4)  Nerissa (06.02.2011 18:53)

To je... mrzuté. Smutné a zároveň krásné. Krásně smutné, ambří. Tak, jak to umíš napsat jen a jen ty.

3)  Gassie (06.02.2011 18:51)

Ambři
Ano, tak by to nějak mohlo být, kdyby to dopadlo jinak.
Krásné.

2)  Bosorka (06.02.2011 18:48)

Ambro - nejdříve k písničce - tu jsem milovala, obzvlášťě, když mě opustil nějaký ten "bídák"
A povídka - ano, tak by se dospělá zhrzená Bella mohla zachovat - já bych to teda udělala!
PS: Díky, že píšeš

1)  Evelyn (06.02.2011 18:37)

Třeba je ta písnička cajdák, ale krásnej
A povídka... Nějak nevím, co k ní říct. Mrazí mě v zádech. Úžasné

«   1 2 3 4