28.10.2010 [21:45], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 20×, zobrazeno 3291×

XIV. Pravý vlkodlak - napsala Gassie

XIV. Pravý vlkodlak

Edward padl na kolena. Kdyby nebyl upír, dávno by mu po tvářích tekly slzy úlevy. Žila. Láska jeho existence nezemřela. Jeho sestra se objevila v pravý čas a s tím, co bylo pro Bellinu záchranu potřeba. Přišlo mu to skoro jako zázrak.

„Děkuji,“ otočil hlavu směrem k Alice.  Její reakci už ale nevnímal. Soustředil se jen na Bellu. Na její pravidelné dýchání. Na oči barvy čokolády, které k němu vzhlížely s láskou a vděčností.

Naklonil se k ní a nechal její drobnou ruku, aby se ztratila v jeho dlani. Pak ji objal a zanořil obličej do jejích vlasů. Vdechoval její nádhernou vůni. Znovu se opájel pocitem, že je.

„Už bude jen dobře,“ zašeptal tak tiše, že nebylo poznat, jestli to bylo pro její uši, nebo se ujišťuje jen on sám. I když její sluch byl opravdu dobrý. „Nic už se ti nestane.“ Nedovolí to.

„Potřebuju se najíst,“ zopakovala. Většinou zvládala nemyslet jen na sebe, ale nedokázala jinak. Dnes v noci nejedla a připadala si neuvěřitelně hladová a unavená a byla jí zima. Začala se lehce třást. Došlo jí, že leží na chladné zemi zabalená jen v Edwardově bundě.

„Všechno, co si přeješ,“ zamumlal jí do ucha a opatrně si ji začal přesouvat do náruče. Chtěl… Musel ji odnést pryč. Někam, kde bylo teplo a dostatek jídla. Když se dotkl jejích zad, lehce zasténala.

„Co tě bolí?“ Vypadal vyděšeně. Byla tolik potlučená. Nechtěl jí ubližovat ještě víc.

„Jsem v pořádku,“ zalhala. Opřela si hlavu o jeho rameno. Bolelo ji všechno. Ale byla tak šťastná, že žije, že je s Edwardem, že se zbavila Warrena… Najednou si něco uvědomila. Neměla by se cítit tak dobře. Vždyť právě prošla proměnou. Byla jen jediná věc, která by vysvětlovala její dobrý stav.

„Zabila jsem?“ Na tváři se jí objevil vyděšený výraz. Snažila se Edwardovi vykroutit. Musela pryč. Nezasloužila si ho.

„Ne,“ hladil jí po zádech. Zarazila se v půli pohybu. Upřela na něj své oči.

„Ale Warren říkal… Nemělo by mi být tak dobře… Ta jeho píseň…“ Myšlenky a slova splývala v jedno. Nebyla schopná uvažovat. Možná byla ještě v šoku, ale nechápala, co se děje kolem ní. Sklopila oči a pozorovala ruce, na kterých se již začaly stahovat rány. Hojila se tak rychle.

„Alice ti přinesla lidskou krev,“ vysvětlil rychle, ale Bellu to neuklidnilo. Jestli kvůli ní někoho zabili… Jen aby ona mohla žít… Jako opravdový vlkodlak! Už nebyla tou bytostí, která byla uvězněna mezi dvěma světy.

Pochopil její vyděšený pohled. „Neboj. Byla od dárců. Přinesl ji Carlisle z nemocnice.“

Konečně se uklidnila. Vydechla si. Takové řešení by ji nenapadlo. Od chvíle, co se dozvěděla, že jí pomůže krev, myslela jen na to, jak se její zuby noří do krku nějakého člověka. Věřila tomu, že by se neovládla. Byla to její potřeba. Instinkt, který jí našeptával, co má dělat.

„Alice,“ zašeptala. Konečně se usmála. Začala se rozhlížet kolem sebe. Hledala Edwardovu sestru. Chtěla jí poděkovat. Vyjádřit, jak moc je jí vděčná. Hlavně za to, že nemusela nikomu ublížit.

Alice stála kus od nich a nechávala jim největší možné soukromí. Jen ten, kdo skoro ztratil naději, dokázal pochopit, jak se oni dva cítili.

„Měli bychom jít,“ řekla směrem k nim. Ukázala směrem k obloze. Dnes bude svítit slunce.

Celou cestu domů ji nesl v náručí. Věděl, jak moc je hrdá a samostatná, ale tentokrát neprotestovala. Možná by dokázala jít, ale ani jednomu se nechtělo zkoumat, jak moc je zesláblá. Tulila se k němu a on tajně pozoroval, jak se jí hojí rány. Modřiny se začínaly vybarvovat a ztrácet, z krvavých ran se stávaly strupy. Díky tomu si uvědomil spojitost mezi ní a měniči z La Push. I oni se rychle uzdravovali. Přestože se jednalo o různé druhy. Něčím si byli podobní. A nešlo jen o fyzickou podobu. Zamyslel se, nakolik je správné, že je s Bellou právě on.

V domě ji zanesl k sobě do ložnice. Posadil ji na postel, kterou pořídil kvůli ní a šel připravit koupel. Byla tolik prokřehlá a špinavá. Určitě se ráda zbaví skvrn od krve, které jí zůstaly po boji s Warrenem.

Osaměla. V hlavě se ji znovu přehrávaly události několika posledních dnů a hodin. Od uvěznění po dnešní noc. Uvědomila si, jak je ráda, že si nepamatuje chuť krve. Jenom ta myšlenka jí působila nevolnost. I když ve vlčím těle by to asi prožívala jinak.

„Bello,“ ozval se ode dveří ženský hlas. Otočila hlavu a spatřila Esmé, jak jí nese tác plný jídla.

„Alice volala… Nevěděla jsem, na co budeš mít chuť,“ vysvětlila. Stejně jako u Edwarda, také na její tváři byl výraz naprosté úlevy. Postavila tác na malý stolek vedle postele a posadila se vedle Belly.

„Jsem tolik ráda, že jsi v pořádku,“ zašeptala. „Tvému otci jsem už volala.“

Bella se vyděsila. Uvědomila si, že si na něj ještě nevzpomněla. Od chvíle, co se probrala, řešila jen sebe. Svou zimu. Svůj hlad. Svou přeměnu. Asi to bylo pochopitelné, ale rozhodně to pro ni nebylo typické. Co když to souvisí s tím, co teď je?

„Za chvíli přijde,“ pokračovala Esmé. Tvářila se, že si dívčina zděšení nevšimla.

Než se stihla Bella na cokoliv zeptat, přišel Edward. Kývl na svou matku. Pochopila a opustila pokoj. On sundal z Belly svůj kabát a odnášel ji do vany. Objala ho kolem krku a užívala si jeho vůni. Všechny problémy a starosti odpluly pryč. Byla s Edwardem a aspoň teď se cítila naprosto šťastná.

„Spí.“ Slyšela tichý šepot. „Usnula skoro hned, jak jsem ji posadil do vany.“ Edward. Jeho hlas by poznala vždy a všude. Ale nemluvil pravdu. Byla dlouhou dobu vzhůru. Jen měla zavřené oči. Poslouchala, co se děje v domě. Jasperův návrat. Informace o tom, že je Warren mrtvý. On a smečka ho dohnali. Zabili ho. Prý to nebylo snadné, ale poradili si. Nechtěla vědět jak. Tušila, že je smrtelná, ale nebyla připravená na to myslet. Ne ve chvíli, kdy konečně zase začne žít.

„Myslíš, že zase upadla do bezvědomí?“ strachoval se Charlie. Bylo jí ho líto.

„Tentokrát už ne.“ Zněl naprosto přesvědčivě. Na malý okamžik dostala strach, že mu řekne pravdu. Na to ale ještě nebyla ta správná chvíle. Silou vůle otevřela oči. Musela ho uchránit.

„Tati.“

Stál nad její postelí. „Jsem tady, holčičko.“ Stiskl jí ruku.

„Budu moct jít domů?“ Chtěla být s Edwardem, ale zároveň toužila po návratu do aspoň trochu normálních kolejí.

„Ještě ne,“ odpověděl Edward místo Charlieho. „Carlisle by chtěl, abys byla ještě pár dní pod dohledem. Co kdyby se to vrátilo.“

Vybavil se jí rozhovor, který vedla Alice s Carlislem, když ona ležela ve vaně. Doktor se bál, jestli bude darovaná krev stačit. Pomohla. Ale co když to je dočasné? Belle došlo, že nejspíš pročítali legendy. Museli vědět víc. I ona to chtěla. Rozhodla se, že až se jí uleví, tak se do toho pustí. Bude číst. Potřebuje vědět, čím se stala. Warren už jí k tomu nic neřekne, ale asi toho nejspíš ani moc nevěděl. Sice se vychloubal dvanácti úplňky, ale co to je? Upíři jsou přece skoro nesmrtelní. Bude i ona nesmrtelná? Znovu ji napadlo, jak málo toho ví.

Procházela se po domě. Byla tam jen ona a Esmé s Carlislem. Ostatní šli do školy. Ji odmítli pustit. Vypadali, že se bojí, jak by mohla reagovat na lidi a jejich vůni. Přece jen teď už byla skutečný vlkodlak. Všichni ji na to dokola upozorňovali. A ona pořád nevěděla, co to znamená. Co to obnáší. Zaklepala na dveře pracovny.

„Bello,“ Carlisle vypadal, že se jí lekl. Jako by snad úplně zapomněl na to, že tam je.

„Ahoj, chtěla jsem s tebou mluvit.“ Nebyla si jistá, že jí řekne pravdu. Ale nikdo jiný se k tomu neodvážil.

„O tom, co jsi?“ Nepotřeboval číst myšlenky, aby věděl.

Kývla a cítila srdce až v krku. Nejraději by utekla. Přesto věděla, že když se pravdě nepostaví dnes, už to nikdy neudělá.

„Hledali jsme v knihách. Já a Jasper.“ Sklopil oči. Věděl toho hodně. Už se setkal s vlkodlaky. Kdysi, když ještě byl u Volturiových. Pamatoval si na lovy, které na ně pořádali. Teď před ním je dívka, která chodí s jeho synem. Odporuje všemu, co bylo u vlkodlaků obvyklé. Ale ani oni nebyli typickými upíry. „Tvůj druh pochází z Evropy.“

Vzpomněl si na Děti noci. Otřásla jím hrůza. Byli nelítostní a krutí. Zabíjeli všechny a všechno, co se jim dostalo pod ruku. On se teď díval do Belliných obrovských očí a měl jí říct, že je zabiják? Ale nebyla hloupá. Určitě sama poznala, jak moc se změnila.

„Je to opravdu tak zlé?“ zeptala se, když se jí zdálo ticho příliš dlouhé.

Gassie

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Marvi (20.10.2011 22:33)

No tak jsem zvědavá na rozřešení... Je to tajuplné a úžasné!!!

19)  ambra (18.11.2010 10:42)

Tak já konečně doháním restíky a aktuálně tluču hlavou o stůl, jak jsem já macecha, mohla odložit i Prokletí . Gassie, pro tohle skoro nemám slov. Napsat tak krásnou kapitolu bez extrémních dějových zvratů - vše je jako by jen naznačeno, přesto mi jde mráz po těle. Je to neuvěřitelně emocionální text - krása!!!

18)  Iwka (09.11.2010 20:47)

Oh bože! Právě jsem zhltla všechny kapitoly!!
Je to dokonalé a třeba bych se i přidala, ale zaprvé by to mým neumělým pokusem o psaní nejspíš hoodně vyčnívalo I když o to ani tak nejde. Dokonce bych i možná na něco přišla, fantazie mi nechybí Jenže se nerada zavazuju, jsem dost nespolehlivá a moc by mi to nejspíš trvalo.
Tak se těším na další Prokletí, které bude určitě skvělé a rozhodně překvapivé

16)  Kejt (30.10.2010 12:08)

moooc pěkné moc se těším na nadlší díl

14)  Ewik (29.10.2010 17:23)

Krásná kapitola
Bojím se co bude dál, ale neskutečně se těším co si na Bellu vymyslíte.
Kláním se, byl to úžasný díl.

11)  Carlie (28.10.2010 23:21)

Gassie , tak tohle bylo něco! Už vím, že píšeš skvěle, ale tohle bylo snad to nejlepší, co jsem od Tebe četla, jestli to ještě jde... Nádherně jsi navázala, provázala s předchozími kapitolami, prohloubila příběh a nakousla ho dál... a to napětí, emoce, logické souvislosti, paráda

10)  Bye (28.10.2010 23:17)

Wow!
Přiznám se, že jsem tentokrát opravdu netušila, jakým konkrétním směrem se bude Prokletí vyvíjet. A tak mě samozřejmě tahle kapitola musela překvapit!
Děti noci. Carlisle, Evropa.
I mnou otřásá hrůza. Co se o sobě bella dozví? Jak to ovlivní její vlastní pohled na jí samotnou? A co to udělá se vztahem k Edwardovi?
Je to opravdu tak zlé???
Gassie, Jiskření přítomno!

9)  Gassie (28.10.2010 23:10)

DeSs, Hanetko, děkuji.
DeSs, taky jsem zvědavá na pokračování. Tak trošku jsem se z toho vyvlíkla (ďábelský smích). Jsem zlá a škodolibá.

8)  DeSs (28.10.2010 22:17)

Gassie, skvělé!
Logické, krásné, dechberoucí... a ty to víš!
Jsem zvědavá, jak to další autorka vykoume s těmi vlkodlaky...
Gass, super!
Jinak za název vůbec neděkuj... dělají mi to skoro všechny, že?!

7)  Hanetka (28.10.2010 22:15)

No, myslím, že všechny nejdřív "dojíme zbytky a pak nakousneme další porci, kterou za náas dojí tak další." V tom je asi kouzlo i vtip spoluautorských štafetových povídek. Mně je dělá strašně dobře, jak se dokážeme shodnout a pokračovat ve stejném duchu. Moc se ti to povedlo, Gass, jako vždycky.

6)  Gassie (28.10.2010 22:12)

Děkuji za krásné komentáře
DeSs, děkuji za název kapitolky

5)  MisaBells (28.10.2010 22:06)

WOW... teda Gass ty jsi... pecka! Boží! Sama vím, co to je, když to před tebou někdo nakousne a ty to máš dojíst (že Hanetko moje zbožňovaná) ale ty jsi to nejen dojedla, ale i vylízala talíř! (pěkně blbá metafora, ale chápeš mě, že?)

4)  Janeba (28.10.2010 22:00)

Hlavně, že je Bellinka v pořádku, však vy moudrý hlavičky na něco přijdete, aby bez problému mohli spolu být! Jste opravdu skvělí! Díky!

3)  sfinga (28.10.2010 21:58)

Gass, já nemůžu než souhlasit s Evelyn. Ty jinak, než úžasně, psát neumíš
Mám o Bellu strach. Jedna překážka se odstranila a další na ni čekají. Jak to zvládne?
Díky, bylo to krásné

2)  Yasmini (28.10.2010 21:55)

Hony na vlkodlaky? Chudák Bells. Co když se to dozvědí v Itálii. Bella nelítosná a krutá? Už se bojím co jí uděláte dál.
Gass krásné to máš. Jako vždy.
S Y

1)  Evelyn (28.10.2010 21:40)

Úžasné! Gassie to ale ani jinak neumí, že

1