26.10.2010 [21:00], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 18×, zobrazeno 3422×

XIII. Záchrana - napsala ambra

XIII. Záchrana

Navzdory bolesti, navzdory tomu, že tato přeměna mohla znamenat její smrt, bylo fascinující předat vládu nad svým tělem vlkovi. Vlčí kožich jako by zakryl všechny lidské emoce. Díky tomu nezešílela z pohledu, který na ni Warren při tom upíral. Lačnost v jeho pomalu žloutnoucích očích, ve kterých zůstávaly ty děsivé fialové odlesky… Ano, byl zrůdou jen o pár měsíců déle, ale stačilo to k tomu, aby svou přeměnu o chvíli oddálil a mohl si tak dosyta užít jejího ponížení, když před ním nahá a bezbranná ležela na studeném kapradí.

Překvapilo ji, když konečně stála ve své vlčí podobě na všech čtyřech, že Warren už má přeměnu za sebou. Stále měl ten nechutný výraz a nic v jeho očích ani v jeho postoji neprozrazovalo, co právě prodělal. Ona se stále chvěla. Bodlo ji u srdce z vědomí, že lidská krev zřejmě přeměnu zrychlí a usnadní…

Ostražitě ji sledoval, ale nepokusila se o útěk, instinkty jí prozradily, že on je mnohem rychlejší. A silnější. Dosahovala mu sotva k širokým plecím.

Zvedl hlavu a zavětřil. Ohlédl se po ní – ten pokyn byl jasný – a tryskem vyrazil. Následovala ho. Po nějaké době se dusot jejich tlap dostal do vyrovnaného tempa a souhry. Na okamžik ji ovládl pocit smečky. Bezpečí. Tak falešný a klamný.

Zachytila je skoro současně. Dvě vůně. Ta první - opojná a čerstvá. Maso, krev, maso, krev, tepalo jí v mozku tak intenzivně, až už to nebyla jasná myšlenka. Ten zvířecí pud ji naprosto ovládl a zahltil. Přesto si někde na okraji vědomí udržela ponětí i o té druhé vůni. Jemné. Sladké. Květinové. Nezbývala jí síla, aby ji k něčemu přiřadila. Jak sílila koncentrace té první, zmizela jí z mozku už i ta dvě slova. Zůstal jen obraz toho, k čemu se blížili. Teplá, ale rychle chladnoucí hmota, nasáklá lahodnou rudou záplavou. Jako by se jí přelila přes oči. Všechno získalo nachový nádech.

Najednou její druh nepatrně zaškobrtl o kořen vyvráceného stromu. Ten pohyb narušil jejich soulad. Stačilo to k tomu, aby rudá clona zmizela. A ona sotva postřehnutelně zpomalila. Poznal to, prudce zastavil a otočil se k ní. Měsíční paprsky pronikající mezi větvemi nakreslily na zemi tenkou stříbrnou čáru. Soustředila se na ni. Nechce ji překročit. Nechce jít za ním. Nechce vraždit. Nemusí. Nesmí.

Warren pochopil. Jeho vláda nad ní skončila. Za cenu všeho.

Zavrčel.

Strašně. Děsivě.

Čekala to, přesto se jí za krkem zježily chlupy a instinktivně se přikrčila. Ale jen na okamžik. Vzápětí se nahrbila ke skoku. Pak, jako by ji něco napadlo, se postavila do uvolněného postoje a obrátila oči k měsíci. K tomu, co jí tak krutě a bolestně vládl. Zvedla hlavu a tím si úplně odkryla krk. Nejzranitelnější místo. Zavřela oči. Nadechla se, aby zavrčela. Tím ho vyzve. Bude to rychlé. Jeden pevný stisk jeho obrovské tlamy. Žádné pomalé trhání na kousíčky…

Cítila, že je připravený. I ona byla. Studený noční vzduch vibroval pachem blížícího se boje a smrti. Prohloubila nádech. Už ani stopa po květinách.

Něco jiného.

Dusné ticho proťalo trojí děsivé zavrčení. Ještě nedoznělo a následovalo hluboké zavytí.

Nejbližší příbuzní byli tu.

xxx

Rozšířili perimetr na půl cesty ke kanadským hranicím. Byli vyčerpaní. Zdeptaní. Nikdo už neměl sílu utěšovat Charlieho. Bezmocné lidské hlídky pátrání před několika dny odvolaly.

Ty návnady byly Jacobův nápad. Jeden z mnoha; netušili, jestli některý k něčemu bude, ale všechno se zdálo lepší než prázdná nečinnost a otupující běhání ve vzdálených lesích.

Na celé prohledávané ploše rozmístili malé stany naplněné nošeným a nepraným oblečením. Oblečením od lidí. Dvoučlenné hlídky vyrážely na pravidelnou výměnu vyvětraných kusů za čerstvé. Doufali, že ho přilákají a získají jeho stopu. Ale… opravdu ještě v něco doufali?

Collin je ucítil první.

Jacobe, cítíš to? Poznávám Bellu! Co mám dělat? Byli neuvěřitelně daleko. Zoufale daleko. Nejslabší hlídka. Kdo dal proboha dohromady Collina a Bradyho?! Jejich ostražitost v posledních dnech polevila. Teď za to zaplatí. Ale ne ti dva pitomí kluci!

Colline, ani se nepohni! Ukaž mi přesně, kde jste. Běžíme k vám! Collin mu nemusel říkat, co se děje. Slyšel v jeho hlavě to děsivé zavrčení. Takové, které předchází útoku.

Jacobe, myslím, že vrčí na ni…

Colline, ani jedinej blbej krok! Ona se může otočit proti vám! Bolestně toužil, aby mohl přivolat Sama. Jedině Sam by ty bláznivé kluky teď dokázal zastavit.

Collin už s ním nemluvil. Jacob si uvědomil, že se ten pitomý puberťák poddal vlkovi v sobě. Ovládly ho instinkty. Těch pár desítek metrů, co je dělilo od vlkodlaků, překonali s Bradym během pár vteřin. I za tu dobu se stihli vyladit do jednotného kroku. I je ovládl pocit smečky. Pocit bezpečí. I pro ně byl klamný.

Smrtelně nebezpečný.

xxx

Ještě necítila žádnou krev. Pouhý pach boje stačil k tomu, aby se všechny její jednotlivé smysly spojily v lačnou potřebu zabíjet a ta ji vrhla do šíleného gejzíru tří těl. Dvou obrovských a rychlých, třetího ale mnohem většího a nekonečně rychlejšího.

xxx

Edward dostihl zbytek smečky na půl cesty k jejich druhům. K Belle.

Celou dobu mohl přes Jacoba sledovat, co se tam děje. Dlouho to byly jen neurčité obrazy – žluté a rudé. Pak převládla rudá. Collin a Brady vnímali teplo vlastní krve, která je zalévala. Scéna se ztišila. Edward neslyšel slovo bolest. Ale cítil ji z každičké Jacobovy myšlenky. Vlci běžící tryskem po jeho boku v reakci na ni tiše zakňučeli. Když vyhasínající Collinova mysl zachytila pach Belliny krve, vydal Edward zvuk, který vlky přinutil zmlknout. Trpěli kvůli svým bratrům. Ale tohle bylo jiné.

Bolest při ztrátě družky si ani nedokázali představit.

xxx

Čerstvě vylámanou mýtinu zalévalo měsíční světlo. Podobala se teď jezírku. Jen voda byla rudá. A hustá. A voněla smrtí.

Collin a Brady leželi vedle sebe uprostřed toho tratoliště. Stále v bezvědomí, které ale pomalu přecházelo ve vyčerpaný spánek. Hluboké tržné rány na jejich bocích a na Bradyho krku se neochotně, ale spolehlivě zavíraly. Přesto mnohem pomaleji, než bylo normální. Vlkodlačí jed děsivě komplikoval jejich hojení. Jacoba však uklidnil pravidelný rytmus jejich srdcí.

U paty prvního stromu, který zůstal neporušený stát, leželo omotané dívčí tělo. To, co z něj zbývalo. Jacob zaťal pěsti, aby se k ní nevrhnul. V tu chvíli definitivně uznal Edwardovo právo. Ještě v její vlčí podobě Warren zabořil tesáky hluboko do Bellina boku a odhodil ji přes celou mýtinu. Už předtím ji ale surově potrhal. V nejhorším možném okamžiku se proměnila zpět. Její už tak vyčerpané tělo marně hledalo sílu k přežití. Proces hojení vůbec nezačal. Mělké dýchání a nitkovitý pulz by mohl někdo nevnímat. Ignorovat.

Ne syn lékaře s dokonalým sluchem.

Klekl si k ní a opatrně, jako by obracel panenku z nejjemnějšího porcelánu, ji vzal do náruče. Žádné zasténání ani nepatrné zachvění víček jako reakce na pohyb, který musel děsivě bolet. Blížila se na druhý břeh. Plakal, přesto dokázal být vděčný, že ona už necítí bolest. Nevnímal, když se někdo dotkl jeho ramene. Nereagoval. Jacob chvíli počkal, pak se k ní naklonil a něžně ji přikryl svým tričkem.

A znovu vzal na sebe podobu vlka. On i jeho bratři teď utvořili kruh kolem té podivné dvojice. V ledové upíří náruči umírala krásná vlčí dívka. Jiní, přesto tak blízcí vlci se tu s ní loučili.

Ticho chladného jitra proťalo několikeré bolestné zavytí.

xxx

O dvě minuty později rozrazila křoví na protější straně mýtiny drobná postava. Z trysku zastavila na místě, sotva půl metru od truchlící skupiny. Jak při prudkém zabrzdění zaryla patou do měkké půdy, ohodila dva nejbližší vlčí zadky sprškou hlíny. K zadkům náležející hlavy se k ní se zavrčením obrátily.

„No no, já jdu žehlit průšvih a vy byste na mě byli ještě oškliví?“ zahrozila na ně Alice ukazováčkem. Ve stejný okamžik u ní právě tak prudce zabrzdil její druh. To nepatrné zpoždění mu způsobil náklad v jeho ruce. Alice mu tu věc vytrhla a proklouzla mezi vlky k Edwardovi. Ten k ní po několika vteřinách zvedl užaslý pohled.

„Alice, ty… ty vážně myslíš…“ vypadal, jako by ho někdo budil z noční můry.

„No, Edwarde, buďto se budeš ještě chvilku divit, nebo mi pomůžeš,“ ušklíbla se, ale nedokázala potlačit krátký úsměv. Prudce vydechl, zvedl Bellinu bezvládnou hlavu do zvýšené pozice a opatrně jí přidržel bradu tak, aby mohla Alice do jejích úst strčit konec běžné lékařské sondy. Jak posouvala hadičku Belliným jícnem, stihla mrknout na jednu z obrovských vlčích hlav: „Uhni, hafíku, pokud se jí do krku dostane jeden z těch tvých chlupů, nejspíš mi tu sondu vykašle.“ Hlava se poslušně stáhla zpět. O celých pět centimetrů.

Jasper už klečel u té věci. Na Alicin pokyn konečně termobox otevřel a vyndal sáček s temně červeným obsahem. Chvilku zaváhal, ale nakonec ho s povzdechem podal Alici. „Miláčku, já se zatím proběhnu kolem,“ vyskočil a zamířil zpátky mezi stromy.

„A buď té lásky a dodělej někde toho zmetka!“ vykřikla za ním Alice. Jako by tím výkřikem probrala ještě před chvílí dojetím zmožené vlky. Ozvalo se sborové zavrčení a během dvou vteřin zmizeli všichni Jasperovým směrem.

Alice podala Edwardovi konec hadičky, opatrně otevřela sáček a natáhla trochu té lákavě vonící tekutiny do obyčejné plastové stříkačky. Pak už jen stačilo spojit její konec se sondou a pomalu stlačit píst.

Oba zatajili dech. Ne kvůli vůni, která vycházela z termoboxu. Soustředěně analyzovali jakýkoliv náznak ve změně rytmu Bellina srdce. Oba ji v duchu zapřísahali, ať se hlouběji nadechne. Dostala přeci to, co potřebovala, aby byla úplná. I člověk, i vlkodlak. Ne troska, která se v křečích zmítá na půl cesty mezi obojím.

Vršky stromů ozářily první nejisté paprsky slunce.

Alice s Edwardem bez jediného pohybu stále čekali na zázrak.

A pak to přišlo.

Hluboké chrčivé nadechnutí.

„Mám strašný hlad,“ zaskuhrala Bella půl vteřiny předtím, než opatrně otevřela bolavá víčka.

ambra

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

18)  Marvi (20.10.2011 22:25)

Ambro, tys mi zase dala... Skoro jsem myslela, že je po ní... Skvělé

17)  Evelyn (28.10.2010 19:49)

Ambro, úžasné!

15)  Bye (27.10.2010 08:57)

ambro, TO BYLA JÍZDA! Musela jsem se přidržet opěrek na židli, aby mě to nevcuclo!
Očekávala jsem zaáchrannou misi Edward - Jacob, a Tys tam poslala malý kluky! A málems je u toho nechala umřít!
Ale uznávím, Jake s Edwardem měli tou dobou na práci jiný věci. Edwardův vstup na scénu byl pro mě dost psychicky náročný. Stačilo jenom napsat, že díky Jacobovi VIDÍ! A o pár řádků níž smrtelná věta: "Bolest při ztrátě družky si ani nedokázali představit."
A toto!!!: "Jacob zaťal pěsti, aby se k ní nevrhnul. V tu chvíli definitivně uznal Edwardovo právo."
Nápad s Alicí - geniální!!!

12)  Janeba (26.10.2010 22:02)

Každou chvíli jsem jukala, kdy se objeví nová kapitolka! A je tady a jaká! Zachránilas Bellu! Báječně jsi z toho vybruslila! Seš jednička, úžasná a báječná Tak honem další, prosím! Díky!

11)  Lenka326 (26.10.2010 21:54)

To byl fičák!!! Tak jsem se bála, že to nepřežije, že jsem se pomalu neodvážila i nadechnout a hltala řádek po řádku. Máš úžasný talent pro dramata. A ke konci jsi to zázračně odlehčila špetkou humoru a krásným závěrem, za který ti děkuju.

Holky, všechny tady "od Prokletí" jste skvělé, nejvíc mě fascinuje, jak si to předáváte a dokážete udržet kvalitu a úroveň příběhu i psaní.

10)  ambra (26.10.2010 21:42)

sfin: Ti dám nedojde Na každého jednou dojde! Co to kecám . Díky!

9)  sfinga (26.10.2010 21:40)

UFFF, to byl nervák. Už jsem se radovala, že na mě ve psaní nedojde řada a ono houby, pokračujem

Ale teď vážně, Ambří, bylo to děsivě napínavé a nervytrhající. já se fakt bála, že ji Warren oddělá.
Díky bylo ta fakt skvělé

8)  ambra (26.10.2010 21:36)

Kočky, díkes, jak nemám svůj čas na úpravy, jsem z toho na nervy . Dessíčku, konec druhého odstavce - bodlo ji u srdce... Se asi taky bodnu
Díky!!!

7)  Hanetka (26.10.2010 21:29)

Ambruško, naprosto dokonalé. Úžasně se ti to povedlo. je to naprostá nádhera. Zastavil se mi skoro dech, už jsem se bála, že to Bella nepřežije, ale bezvadně jsi to vyřešila. Klaním se, klaním se, klaním se.

6)  Ewik (26.10.2010 21:26)

Bylo tu úžasné V půlce jsem už nedoufala, úplně naplno jsem se rozbrečela. A ten konec teď pouze zpracovávám, jsi úžasná. Děkuji

5)  MisaBells (26.10.2010 21:25)

sama bych to nevymyslela líp! Ambruško jsi talent!

4)  Gassie (26.10.2010 21:19)

Ambro, perfektní
Bála jsem se, co se s Bellou stane, ale Tys to krásně zvládla. Jsem ráda, že nemusela nikomu ublížit a vyřešili to takto.
Stejně jako jsem ráda, že se po přeměně tak brzy probudila.

3)  DeSs (26.10.2010 21:18)

Ambro, přemýšlela jsem, jak z toho Bellu vysekáte, jak do ní dostat tu krev... ale ty jsi naprosto a s přehledem opět překonala všechny moje představy!
Bylo to neskutečné... tak živé a plynulé. Ty moc dobře víš, že dokážeš emoce míchat jak koktejl podle toho, jak se ti to hodí a my se prostě všichni vezem... a já ten pocit miluju! A díky Tobě jsem ho opět zažila!
Bylo to fakt úžasné... logicky vyřešené, nenucené, se zdravou a vhodnou kapkou humoru a nabité emocemi. Prostě takové, jak to umíš jen ty. Moc děkuju za tuhle kapitolu...

2)  Carlie (26.10.2010 21:14)

No, Ambro , tohle je moje fotka při čtení a bezprostředně po čtení:
To bylo úchvatnýýý! Myslím, že jsi hrubě porušila povolenou rychlost , to bude pár bodíků! = to bylo super, tak rychle se děj odvíjel , tak napínavé, tolik jsi toho nacpala do jedné kapitoly, tolik citu a humoru

1)  Yasmini (26.10.2010 21:12)

Opravdu jsem si myslela, že umře. Můj žaludek byl jako na vodě. Viděla jsem ty krvavé cáry a prostě přestala doufat. Ty jsi ji zachránila! Děkuji ti.
Krásné to bylo.

S Y.

1