22.10.2010 [16:45], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 15×, zobrazeno 2971×

XII. Smrtelné nebo svatební? - napsala MisaBells

Jen pro informaci - stále se můžete přidat... ;)

XII. Smrtelné nebo svatební?

Seděla ve tmě a civěla na protější zeď. Ano, civěla. Výhodou vlkodlačího života byl perfektní zrak. Jen jí vrtalo hlavou, proč tam tedy je potmě. Proč ji ten hezoun s ebenovými vlasy a postavou Adonise omráčil a odtáhl. Vždyť jen kvůli tomu vzhledu by možná šla… Ne, nešla. Ani jeho bronzová kůže, ani jeho podmanivý úsměv a sladké dolíčky ve tváři a dokonce ani jeho podmanivé oči by ji nedokázaly natolik zbláznit rozum, aby opustila svůj osud. Svého Edwarda…

…To ráno po noci v Edwardově náruči se rozhodla projít. Možná zamíří domů pro čisté oblečení, i když u Cullenů ho má dostatek. Vlastně ne! Jsou tam! Pijavice lidského světa – reportéři. Zvládla by mezi nimi mlčky proklouznout? Potřebovala chvilku pro sebe. Jen chvilku bez omamné vůně šeříku a pátravých pohledů jeho rodiny. Přidala do kroku a z něj pomalu a plynule přešla do běhu. Jen si vyvětrá hlavu, rozhodla se. Jak je to dávno, kdy se proháněla po lesích a nemyslela na to, že ve vlčí podobě to jde mnohem snáz? Jen vypnout a zapomenout. Jen na tu pitomou chvíli, než vyběhne z lesa a vpadne do svého domečku. Jen…

„Krásné ráno pro běhání, co?“ ozvalo se za ní a Bella sebou trhla, až málem zakopla. Nezastavila. Do nohou jí vystřelil adrenalin a ona naopak přidala. Jen koutkem oka si všimla havraní hřívy a snědé kůže. Neohlédla se, když přeskočila jeden z pařezů, ale moc dobře si byla vědoma, že není sama.

„Počkej, sprinterko!“ křičel mužský hlas. Možná je jen paranoidní. Možná je to jen další ranní ptáče a jen tak na ni narazil. Možná – zastavila. Otočila se na svého společníka a změřila si ho pohledem. Byl hezký. V brzkém slunci jeho oči měly zvláštní odstín. Černá s jakousi příměsí. Když se na ni usmál v poznání, že ho poslechla, zářil jeho pohled fialově. Nikdy podobnou barvu neviděla. Husté uhelné obočí a černé delší vlasy, které mu spadaly do čela. Široká, mužná ramena…

„Jmenuju se Warren,“ začal ten obr, který se k ní pomalým a ostražitým pohybem blížil. „Přátelé mi říkají War,“ dodal a usmál se. Hypnotizovala ty dva dolíčky v jeho tváři. Nedokázala odtrhnout oči. Tak moc ji fascinoval. Pokusila se nadechnout a uprostřed toho se zarazila. Ta vůně!

Nebyla tu okna. Netušila, jak dlouho tu mlčky sedí a vnímá mravenčení v těle od nedostatku pohybu. Jen vyčkávala, kdy se vrátí. Jak mohla být tak pitomá a naletět jeho slovům? Neměla se zastavovat. Měla prostě pelášit hodně daleko a hodně rychle. Nemusela by být teď tady. Jak dlouho? Den? Dva? Týden?

V hlavě jí ječel výstražný vykřičník. Takový ten neonový, co někdo ukradnul z billboardů u silnice, lákajících na rychlé občerstvení za málo peněz. Řval a kmital jí před očima, ale ona ho ignorovala. Viděla jen ty dolíčky a hadí pohyby jeho statné postavy. Byl vysoký, uvědomila si, když se zastavil těsně u ní. Musela zaklonit hlavu.

„Tak co?“ zašeptal a její tvář ovanula povědomá vůně, která opět rozvibrovala ten neon v její hlavě.

„Prosím?“ zašeptala ochraptělým hlasem.

„Jak ti je?“

„Já… Nejspíš nechápu, o čem mluvíš,“ blekotala a zkusila před ním prvně couvnout. Nedal jí šanci a omotal své dlouhé prsty kolem jejího předloktí.

„Žiješ, takže jsi stejná,“ usmál se a jí najednou jeho dolíčky už nepřišly tak uhrančivé. Vytřeštila oči a setkala se s jeho pobaveným pohledem.

„Stejná?“ nechápala.

„Zabila jsi už člověka?“ vyzvídal a v jeho tváři se cosi zalesklo. Snad jiskra?

„Proč bych zabíjela…“ nechápala a zorničky se jí roztáhly v náhlém příchodu poznání, „ty jsi taky! To ty! Ty jsi mě…“ nedořekla. O tvář se jí otřel list ze stromu. Velký a páchl. List? Ne, nějaká látka. Kus hadříku napuštěný čímsi, co jí bralo pevnou půdu pod nohama a vědomí.

„Přesně tak, moje malá vlčice. Rád tě opět vidím,“ šeptal a Bella cítila, jak se noří do tmy. Do smradlavé tmy plné bolesti hlavy a pachuti v ústech…

Ty vzpomínky jí nutily vrčet. Tiše a vztekle. Už dávno vzdala boj o útěk. Odtud nebylo úniku. Bez pomoci ne. Ruce měla rozdrásané, nehty polámané a cítila, že se blíží ten den. Její každoměsíční noční můra.

Po jejich setkání chodil každý den. Tedy myslela si, že chodí denně. Jenže někdy měla pocit, že od jeho poslední návštěvy uteklo víc času než jindy. Dávno jí došlo, že to byl on, kdo zabil toho turistu v chatě. Kdo jiný? Nejspíš ji tu hledal, aby je spojil. Jaká ironie.

„Ani na to nemysli,“ vybídl ji, když přišel prvně. Bella na něj měla vztek a hodlala mu to dát jasně najevo. Vrhla se k němu, jakmile se objevil ve dveřích. Odstrčil ji a vytáhl zbraň.

„Sice jsi skoro nesmrtelná, ale tahle kulka by ti z mozku udělala řešeto, tomu věř,“ smál se.

„Kolik lidí ti říká Ware?“ vyhrkla nesmyslnou otázku. Proč ji zajímá tohle?

„Nikdo,“ odbyl ji suše.

„Myslela jsem si to,“ zasmála se ironicky. „Takže ty nemáš přátele? Nikoho? To je mi – vlastně není mi to líto. Vůbec ne. Patří ti to,“ vrčela a nechápala, kde se v ní bere ta energie. Po jejím monologu se ozvalo odporné kovové cvaknutí. Přestala dýchat. Nemusela být genius, aby jí došlo, že odjistil spoušť. Zmlkla a ani necekla. Mluvil on a náramně si to užíval. Bella mohla jen rýt nehty do hliněné země a poslouchat.

„Jelikož jsi tedy nejspíš nikoho ještě nezabila,“ vrátil se k diskuzi z lesa, „nejspíš umřeš ty.“

Bella nepatrně vyjekla a zbytek hysterického křiku spolkla. Ne, nedá mu důvod k radosti.

„Už je to tak, má sladká vlčice,“ zubil se. Místností se náhle začal linout divný zvuk. Bylo to jako vojenský pochod. Slova, která říkal, se jí vrývala pod kůži a ježila jí vlasy.

„Jsi dítě měsíce, vlčí máš osud, musíš však jinak žít, než jsi žil dosud. Za nocí měsíčných nesmíš se bát zabíjet, trhat a životy brát. A až své kořisti rozerveš hruď, jen jedním nakonec jistý si buď: bez lidské oběti zkáza tě čeká, život ti zachrání jen krev člověka.“

Bella si uvědomila, že Warren zpívá. Jakousi divnou skladbu.

„Nemáš jinou volbu, vlčice. Vlčí zákon to vykládá jasně. Když nezabiješ ty, vlk v tobě zabije tebe. Tvá přeměna si žádá lidskou krev. Nebraň se tomu!“ nabádal ji.

„Jsi magor,“ sykla prvně Bella a napjala všechny svaly v těle při očekávání útoku. Nepřišel. Warren se jen rozesmál a odešel.

Houby s octem, vlčí zákon! Mručela každou chvíli Bella. Uvědomila si, že tu dlouho nebyl. I když to nerada uznávala, jeho přítomnost ji nedovolovala zešílet. Čím déle byl pryč, tím víc začínala propadat hysterii uzavřeného prostoru.

To ráno, nebo večer… Prostě, když se probudila, věděla, že je to tady. Dnes. Možná, že ve vlčí podobě by to mohla zvládnout. Utéct. Nechá ji vůbec proběhnout po lese? Nebo kde to vůbec jsou?

Odpovědí jí bylo skřípění dveří.

„Pojď,“ sykl Warren a natáhl k ní ruku. Ignorovala ji a drápala se ze své temné kobky. Byla ve sklepě jakéhosi domu. Okna byla zabedněná a uprostřed místnosti byla jen mohutná postel. Zděsila se.

„Můžeš si vybrat, vlčice. Buď to bude tvé smrtelné lože, nebo svatební. Moc dlouho jsem byl sám a nikdy mě ani nenapadlo pořídit si k sobě družku. Kdyby mě tenkrát nevyrušili, ani ty bys už neviděla světlo světa. Měla jsi štěstí, a když si tě tak prohlížím, tak já ostatně také.“ Bella zaťala ruce v pěst.

„Pusť mě,“ špitla prosebně.

„Nikdy,“ sykl a Bella ho cítila v zádech.

„Přijde si pro mě,“ vrčela.

„Klidně. Může hned teď,“ zasmál se a Belle stekla po tváři slza. Měl pravdu. Jak by ji tu mohl najít? Vždyť ani ona sama neví, kde je.

„Chci tě jen varovat, vlčice…“

„Jsem Bella!“ zavrčela a ani nevěděla, kde se v ní bere ta síla odporovat. Nebyla pro něj vlčice. Byla Edwardovou vlčicí, ne Warrenovou. To Edward jí ukázal, jak umí být svět nádherný, když se na něj člověk dívá z polštářů a náruče své lásky. Ne Warren!

„No konečně!“ zvolal Warren. „Takže, Bello, ať tě ani nenapadne mi utíkat. Rozumíš? Jsem v téhle roli déle než ty. Vím, co umím a jakou mám sílu. Tohle je můj dvanáctý úplněk, rozumíš?“ Bella se zajíkla zděšením, takže on už zabil? Zabil člověka, aby mohl žít?

„Je čas,“ dodal, než se mohla vzpamatovat, a vytáhl ji ven. Na poslední chvíli si všimla, že je to lesní chatka, a pak už jen cítila tu prokletou bolest a chuť úplňku.

***

Běhal po lese jako splašený a nedal se uklidnit. Když zjistil, že je pryč z jejich postele, zachvátil ho zvláštní děs. V tu chvíli ještě netušil, jak oprávněný ten pocit ve skutečnosti je. Pak to přišlo. Noc. Bella se stále nevracela a jemu to nedalo. Musel ji jít hledat. Hnal se lesem a moc dobře si uvědomoval pachy kolem sebe. Její vynikal. Pro něj vždycky bude jedinečný. Nevědomky zabrouzdal na vteřinu k včerejší noci. K jejímu hrdlu, její vůni. Jejím vlasům hladícím jeho nahou hruď a roztouženou tvář.

„Bello!“ zařval do korun stromů, když už ztrácel poslední zbytky soudnosti. Vyplašil svým lvím řevem hejno ptáků, ti se polekaně zvedli do vzduchu a s křikem se rozletěli do všech stran. Přece to nevzdá! Nemůže ji nechat někde tady samotnou! To nej… nedomyslel to, protože s novým večerním větrem k němu připlul i divný pach. Cítil Bellu smíšenou s – mužem? Ne, to ne. Nebyl to muž. Sice v tom čichal část opačného pohlaví, ale nemohl se plést. Nešlo o lidskou bytost. Byl to měnič jako Jacob? Jacob měl Bellu? Neváhal. Hnal se mezi stromy, přeskakoval silnice a nedbal hranice.

Jeho uspěchanost se mu vymstila. Jakmile se jeho podrážka dotkla území indiánů, obklíčila ho skupina vlků.

„Kde je?“ sykl Edward a kmital mezi nimi pohledem.

Kdo? Zeptal se alfa smečky.

„Bella! Kde je?“ zopakoval vztekle.

S vámi! Vyštěkl Jacobův hlas.

„Ne, s námi není. Je pryč a vy jste cítit na míle daleko. Tak kde je?“ trval si paličatě na svém.

Ty jsi ztratil Bellu? Řvaly na něj Jacobovy myšlenky a Edwardovi to došlo. Oni ji nemají. Nejsou to takoví hlupáci, aby ji zapírali. Nemají důvod. Uzavřeli tiché příměří o ochraně Swanových.

„Je pryč. Ráno zmizela. Šla se proběhnout kolem domu a pak…“ Edward nedořekl. Jeho hlas selhal. Cítil, jak to v něm vře. Jak jeho jed v těle hořkne a mohutní. Připadal si jako sopka, která každou chvíli exploduje. Nekočíroval to a bouchl. Zařval tak silně, že vlci polekaně couvli a vycenili na něj zuby. Ohnal se kolem sebe a jedinou ranou rozštípl strom, který se skácel k zemi. Vlci zmizeli, ale ve vteřině se vrátili ve svých lidských podobách.

„Jak?“ vyzvídal vztekle Jacob.

„Nemyslíš si, že kdybych to věděl, nebyl bych tu?“ odsekl Edward. Tady to nemělo cenu. Tady ji nenajde a on ji musel najít. Kvůli ní a kvůli sobě. Sobče! Nadával si v duchu, ale tak ať. Klidně bude sobecký, jen když ji najde. Živou a zdravou.

„Uklidněte se! Oba,“ krotil je vysoký indián jménem Sam. Alfa smečky, jak si přečetl v jeho myšlenkách Edward.

„Ztratil Bellu!“ oponoval mu Jacob.

„Ty…“ vrčel Edward.

„Dost!“ zahřměl znovu Sam. „Takhle ji nenajdeme! Edwarde, proč tě napadlo, že bude tady?“ obrátil svou pozornost Sam.

„Byl tam u ní vlčí pach,“ sykl Edward a pusa mu spadla v náhlém pochopení stejně jako Jacobovi.

„Ten druhý vlkodlak!“ vyhrkli oba naráz.

„Musíme k nám! Říct to Carlisleovi a ostatním! Pročešeme les a okolí! Přece se neztratila z povrchu země!“ vyhrkl Edward. Čekal odpor, ale vlci jen kývli a zmizeli. Neváhal. Rozeběhl se domů. Vnímal, že se k němu přidali. Slyšel jejich myšlenky. Hnal se mezi stromy zuřivěji než předtím, protože měl novou sílu.

Novou naději, která však s každým dnem, kdy ji hledali, slábla. Ne, neslábla. Jen si šetřila síly na poslední úder.

MisaBells

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

15)  Marvi (20.10.2011 22:16)

Prozření, jen doufám, že Bella to nějak vymyslí, aby si nemusela vyčítat smrt člověka...

14)  Gassie (26.10.2010 15:24)

Wow. Míšo, nádhera.
Ten rozhovor a Warrenem byl drsný. Ten vlkodlak se mi vůbec nelíbí.

13)  blotik (25.10.2010 21:02)

No nazdar. říkala jsem si, kdo je ten další vlkodlak. A teď to tady mám. JSem zvědavá, jak to bude dál.

11)  sfinga (23.10.2010 18:56)

Míšo!!! Nejdříve Hanetka přišla s romantikou a potom ty s touhle tichou hrůzou
Jsem na tom jak Bella. Ta se děsí dalšího úplňku a odpočítává čas, který jí zbývá, já se děsím, jak krátí řada autorek přede mnou a blíží se chvíle, kdy na tuhle úžasnost budu muset navázat já

10)  Hanetka (23.10.2010 08:00)

Tak hele, Míša kecá. Já jsem působila jako pouhý rešeršér - našla jsem varianty a jméno si asi z deseti návrhů vybrala sama. A to, jak se Bella dostala ven, to bylo taky několik scénářů. Takže zas tak velké zásluhy nemám. Nicméně děkuji za uznání.

9)  MisaBells (23.10.2010 07:29)

DeSs vůbec mi nevadí titulek článku a naopak jsem ráda, že tě to potěšilo. Za Warrena bych si ráda přičetla zásluhy, ale nejde to. Jméno je ze šuplíčku Hanetky (jak jinak) a v podstatě i část vyřešení situace zvané odchod-z-domu-plného-upírů. Protože jsem jí skoro panicky hysterčila na icq, že mi to zavařila a jak mám asi Bellu nechat zmizet pomohla mi, jako vždy. Za dvanáct úplňků a scén, které měly působit vážně a nepůsobily... Za to asi můžu. Hold se mým vyhroceným situacím všichni smějí a šílený Edward? Asi mají holky recht v tom, že se v těhle scénách plně vyžívám

8)  Ewik (23.10.2010 00:29)

Úžasný díl.
těším se na pokračování.

7)  Yasmini (22.10.2010 20:09)

Příběh nádherně graduje. Co bude, jak to dopadne? Pište holky těším se jam malá.


S Y

6)  Janeba (22.10.2010 19:12)

Šmankote, co mi to zase děláš?! To bude asi tím, jak věrohodně dokážeš psát! Ach jo! Ale přesto - díky!

5)  DeSs (22.10.2010 18:45)

Míšo, naprosto úžasné! Říkala jsem si, jak dokážeš Bellu unést z domu přecpaného upíry a ty to takhle (logicky)vykoumeš! Neposlalas mi název kapitoly, a jelikož jsme je všude psaly, dovolila jsem si ho zvolit sama... trvalo mi to, ale strašně se mi zalíbila ta věta, že to lože bude buď smrtelné nebo svatební... a už to letělo na titulek...
O pološíleným Edwardovi raději ani nemluvím... Dokonalost! Neunesl ti někdy vlkodlak přítele?!
A Warren! Když jsme mluvily o nové vlkodlačí postavě, ihned mě napadlo germánské jméno Thiess (a fakt se mi líbilo), ale Warren je mnohem lepší... hned to zní zle... A jak se vytahoval, že se už zná lépe, že zažil už... dvanáct úplňků!
Ona ta situace není vtipná, ale díky tobě se v některých chvílích nešlo neusmívat... Fakt krása!

Ambro, jsem fakt zvědavá, jak to bude pokračovat...

4)  Carlie (22.10.2010 18:28)

Skvělý, Míšo! Rychlý pohyb kamery , detailní záběry na emotivní excelentní herecké výkony ... ne, počkat, to nebyl film, ale líčila jsi to tak barvitě a živě , že jsem před očima měla obrázky Příběh nabírá obrátky, jedeme z kopce... ooops, kde jsou ty brzdy...

3)  Amisha (22.10.2010 18:26)

Super kapitola!!! Kočko ty jsi vlastně celkem potvůrka a libuješ si v týrání. Snad to dobře dopadne.

2)  Hanetka (22.10.2010 17:24)

Tak družku, hmmmmm. No jasně. Míšo posunula jsi to krásně dál, však ty už se psaním únosů máš své zkušenosti. Ale já vlastně taky, že.. No každopádně senzačně popsané. Ten cizí vlkodlak je ale fujtajblovej!

1