18.10.2010 [18:00], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 17×, zobrazeno 3046×

X. Selhání - napsala DeSs (Jo, už zase já...)

Takže, jelikož jsme další dobrovolníky nesehnaly, pouštíme se do toho opět my samy. Stále se však můžete přidat... ;)

X. Selhání

Choulila se v jeho chladném objetí a snažila se ignorovat výsměšné tikání hodin na stěně, které si na ni snad zasedly – protentokrát pracovaly příliš rychle. Pohled, kterým se za každou cenu snažila vyhnout oné inkriminované věci, jí zabloudil na stříbrné náušnice ležící na stole vedle stařičkého notebooku. Povzdechla si.

„Děje se něco?“ ozval se jí u ucha Edwardův sametový hlas.

„Mám ty náušnice ráda, dostala jsem je od René,“ přiznala.

„René?“ zamyslel se, „kdo to je?“

Došlo jí, že mu vlastně ještě nikdy neříkala nic o své minulosti. Ne, že by se neptal, ale záměrně z vyprávění vždy vynechala svoji matku. A nejspíš bylo na čase, aby mu řekla všechno; vždyť ona už znala nejen jeho příběh, ale dokonce celé jeho rodiny.

„To je moje máma. Odešla od nás, když mi bylo devět s mladším mužem – usedlý život v maloměstě s Charliem ji nepřipadal dost atraktivní. Vídám jí občas na Vánoce, nebo mi posílá pohledy. Hodně s Philem cestují. Ale nemůžu říct, že se na nás vykašlala – kontroluje nás a posílá peníze. Alimenty,“ uchechtla se.

„To mě mrzí,“ ovanul jí jeho chladný dech.

„Nemusí – teď je šťastná. Na dítě nebyla zralá ani připravená, žít na jednom místě, navíc v maloměstě, není nic pro ni.“

Neměla co víc říct. Vyprostila se z jeho obětí a vstala, byl čas. Jenže slyšela z obýváku zvuky televize a šplouchání piva v plechovce. Charlie ještě sledoval zápas a ona si nebyla jistá, jestli by ji teď ven pustil. Po tmě.

Chtěla požádat Edwarda o malou výpomoc při šplhání z okna, ale pak ji něco napadlo. Dřív, než ztratí odvahu, vyšplhala na parapet otevřeného okna a tak rychle, že jí ani Edward nestačil zabránit. Vyskočila.

Měkce dopadla na všechny čtyři do vlhké hlíny a listí.

Na tohle bych nikdy dřív nenašla odvahu, pomyslela si dřív, než si ji Edward přitiskl na hruď a šeptem jí vyčítal, že nemohla vědět, jestli to zvládne.

Stála jen ve spodním prádle v lese za domem, tak daleko, aby jí nikdo nezahlédl a tak blízko, že zaslechla zasyčení při otvírání plechovky piva u nich doma. Lomcoval jí strach a nervozita, netušila, jestli za tu bolest při přeměně mohly ty náušnice, nebo je to takové pořád. Jen při té vzpomínce se otřásla.

Pohlédla na zatažené nebe a nechala malé dešťové kapičky dopadat na její bledý obličej. Edward z dálky pozoroval mizení čokoládově hnědé barvy z jejích očí a jejich pomalé žloutnutí.

A pak, aniž by zahlédla jediný měsíční paprsek, ji zase zachvátila bolest. Nebyla příjemná, ale oproti té předešlé jí připadala jako pohlazení. Neměla ani nutkání křičet, jen zaťala svaly v její křeči a sledovala svoje tělo, jak začíná obrůstat stříbřitými dlouhými chlupy a natahované spodní prádlo, které brzy začalo praskat ve švech a na cáry dopadlo k jejím chlupy obrostlým chodidlům.

A pak před ni na zem dopadly dvě ohromné chlupaté packy s dlouhými drápy. Viděla a slyšela a cítila úplně jinak. Ale úroveň pohledu se nezměnila – pořád se Edwardovi dívala skoro zpříma do očí.

Ucítila sladkou šeříkovou vůni. Instinktivně se naježila a zavrčela. Pak jako mávnutím proutku věděla, že se nemusí bát.

„Závod?“ zasmál se Edward. Rutina. Ale ona zakroutila hlavou v odmítavém gestu. Edward se zamračil a Bella přemýšlela, jak by spolu mohli komunikovat.  Nakonec prostě vyzkoušela pantomimu.

Když předstírala kousání nad svými botami, trhání masa a jeho polykání, pochopil:

„Jdeme na lov!“

Zaváhala. Zahoupala hlavou ze strany na stranu.

„Závod, kdo uloví největší zvíře?“ hádal. Nadšeně přikývla a vydala zvuk vzdáleně podobný štěknutí. Edward se uchichtnul, zavětřil a vyrazil. Bella jej napodobila; nabrala pořádnou dávku okolního vzduchu do nozder a analyzovala každičký pach krve, který ucítila. Vyhrál skoro opačný směr, než kam běžel Edward.

Stromy se kolem ní míhaly v jedné dlouhé čmouze a ocasem či plecemi co chvíli zavadila o kmen stromu nebo křáčí. Běžela tiše a rychle jako vítr, připadala si šťastně a svobodně, poháněla ji euforie z běhu i silný pach krve a adrenalin.

Vyzkoušela dlouhé skoky a pochopila, proč tenkrát v tom lese ten vlkodlak byl tak strašně hlasitý. Zem pod jejími tlapami duněla a otřásala se jako při zemětřesení – a jí se to nevýslovně líbilo.

Jenže pak se otočil vítr.

Smykem změnila směr, vyvrátila tím jeden strom, ale nic si z toho nedělala a co nejrychleji běžela za tou bližší a lákavější vůní. Matně zaznamenala, že jediným skokem přeskočila silnici a vběhla do lesa na druhé straně. Její mysl zaplavil opar vzrušení a krve, nedočkavě chrčela a vrčela. Neuvědomovala si, co dělá, když jedním dlouhým skokem překonala hranici lesa s pastvinami i ohradník a drápy zaryla do voňavého masa zvířete velkého jako ona sama.

Kůň pod tíhou její váhy a bolesti vyděšeně zařehtal a svalil se k zemi. V té chvíli mu už hrdlo rvaly její nenasytné tesáky a tělo drásaly ostré drápy. Ostatní ze stáda se hlasitě rozřehtali, někteří utíkali do nejvzdálenějšího konce ohrady nebo se schovávali do stájí, zdatní samci si připravovali kopyta a chtěli jí zahnat. Bella byla připravená rozervat i je, chtěla to, těšila se na to. Adrenalin jí proudil v žilách a ona nebyla schopná rozumně uvažovat. Chtěla jen krev.

Něco ji chytilo za ocas. Rozzuřeně se ohnala a chňapla po tom. Chytila ale pouze vzduch.

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu držet švagrovou za ocas,“ utrousil někdo.

Otočila se, vrčela a od huby jí lítaly sliny s jedem a krví. Naježená a nahrbená byla připravená zaútočit, rozervat i jej.

„Bello, to jsem já, Emmett!“ dodal už vyděšeně. Dál vrčela a zdánlivě na jeho slova nereagovala. Ale mysl se jí pomalu vyjasňovala tím víc, čím déle ji jeho zlatavé hluboké oči propalovaly. Oči stejné jako ty Edwardovy.

Narovnala se a utichla. Bála se pohlédnout za sebe na spoušť, kterou tu napáchala.

„Musíme zmizet, někdo jde,“ zamumlal Emmett a Bella zaznamenala těžké kroky dusající po dřevě a tiché klení nějakého muže. Zadržela dech a pomalým krokem zaklusala zpět do lesa. Nezapomněla přitom proběhnout plotem, aby to vypadalo na medvěda či jiné velké zvíře.

Když byla ukrytá v bezpečných stínech stromů, ohlédla se. Ohrada byla až na jedno tělo úplně prázdná, působila opuštěně a smutně. Všichni koně se ze strachu nakonec schovali ve stájích.

Sklopila uši i ocas a poslušně klusala za Emmettem, který hlaholil, aby si z toho nic nedělala a přemýšlel, jestli neměli tělo toho koně raději odnést a schovat. Byl to sice jen kůň, ale pro ni dnešní večer znamenal fatální selhání.

Myslela si, že se ovládá. Že má svého démona plně pod kontrolou, ale pletla se. Podlehla vábení krve a vzrušení a málem zaútočila na svého skoro bratra. Byla sama ze sebe zklamaná. A věděla, že v lidském těle to bude mnohem horší…

Ležela na mokré hlíně a jehličí s hlavou položenou mezi packami a nechala déšť, aby smýval krev z jejího obličeje a srsti. Rudé potůčky brázdily její tvář jako slzy a vytvářely pod ní krvavou louži. Cítila omamnou vůni šeříku, která jí dávala pocit bezpečí a domova a vyčerpaně zavřela oči.

Jen okrajově vnímala, že tam už neleží jako zvíře a že ji už nehřeje huňatá srst a emoce nezlehčuje zvířecí vnímání. Byla neuvěřitelně unavená a neměla cílu ani na přemýšlení, natož aby vstala nebo odpovídala na Edwardovy dotazy. Tentokrát nedošla ani domů, než se zhroutila.

Když se kolem ní uzavřela temnota, ulevilo se jí a nechala se jí objímat.

„Hoří,“ zaslechla známý hlas a ledová ruka přinášející jí úlevu od neustálého žáru zmizela z jejího rozpáleného čela.

„Musíme ji zchladit, tohle by člověka dávno zabilo,“ ozval se další hlas. „Ledová vana… mokrá… já… studený… oblečení…“

Znovu přestávala vnímat a nic už zase nedávalo smysl, ale když ji obklopila koncetrovaná šeříková vůně a její tělo objal příjemný chlad, úlevně vydechla a přestala se bránit spánku.

Otevřela oči a musela je se zasténáním znovu zavřít. Ostré sluneční světlo ji však pálilo i přes víčka. Když se po čase rozhodla pro druhý pokus, v pokoji vládlo příjemné šero a její čelo opět chladila jemná dlaň vonící po šeříku. Chtěla mu ji tam přidržet svou, ale zastavily ji hadičky v předloktí.

„Jak ti je?“ zeptal se starostlivě. Postřehla, že tentokrát není v nemocnici, ale ani u sebe. Že by u Edwarda doma? Podívala se na něj a došlo jí, že čeká. Musela si znovu vybavit jeho otázku, než odpověděla:

„Jako by mě přejel parní válec,“ hlesla chraplavě. „Jak dlouho tentokrát?“

Zatímco mluvil, podal jí sklenici vody, kterou s vděčností přijala: „Skoro dva týdny.“

Zasténala, s takovou z postele nemusí ani vylézat. Když pohlédla do jeho starostí a vážností stažené tváře, zatrnulo v ní.

„Co se děje?“

„Ty náušnice za tu slabost asi nemohly. Carlisle se bojí, že další přeměnu už… nezvládneš.“ Klekl si před postel a vzal její ruku do své. Okamžitě ji napadlo, že už si nemusí dělat starosti s ovládáním, nebude proč. Ihned však myšlenku na svoji smrt zahnala, ona nebyla ten typ, který se vzdá jen proto, že to tak někdo nahoře chce.

„Zvládnu to,“ dodala odhodlaně. Edward se i přes smutek vepsaný v tváři pousmál. To byla celá ona. „Co Charlie?“ odvedla řeč jinam.

„Několikrát tu u tebe byl,“ usmál se. „Proseděl tu skoro tři noci, ale pak mu musel Carlisle píchnout něco na nervy, jinak by asi dobrovolně neusnul.“  To byl celý on, musela se usmát.

„Asi bych měla poděkovat Emmettovi, že?“ napadlo ji.

Přidušeně se zasmál: „Na nic jiného nečeká, dokonce dnes hrál na Carlisla neštovice a pokusil se uplatit Alice, aby řekla, že slunce vydrží celý den a jistě je prozradí.“

Bella se rozesmála. Ten kluk je talent – dokáže uvolnit atmosféru a rozesmát člověka, i když tu není.

„Víš, jak mi řekl? Švagrová,“ práskla na něj Bella.

„Emmett je sice pako, ale někdy mluví pravdu. Předběžně,“ zamumlal Edward, naklonil se nad ni a věnoval jí něžný polibek, jenže ona chtěla víc.

„Nemůžete mi ty hadičky už vytáhnout?“ vztekala se, když se jí nepovedlo obmotat mu ruce kolem krku ani se po něm natáhnout a Edward se se smíchem odtahoval.

Okamžitě se otevřely dveře a dovnitř vešel Carlisle s lékařským kufříkem. Bella zasténala a připravila se na další prohlídku, jejíž průběh jí zpříjemňovalo jen vědomí, že ten obrovský tác plný jídla, se kterým právě vešla Esmé, potom bude moct sama sníst. A pak taky Edwardova přítomnost.

Jen ji mrzelo, že tu Jake nebyl. Po jeho vůni ani stopa, ale nedivila se. Proč by dobrovolně lezl do baráku plného upírů?

DeSs

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

17)  Marvi (20.10.2011 21:54)

Opravdu velmi zajímavé, co za tou slabostí stojí???

16)  Gassie (26.10.2010 15:05)

Chudák Bella. Nejdříve má problémy s ovládáním a pak stráví dva týdny v bezvědomí. Co jen za ty její stavy může

DeSs, krásný začátek pro druhé kolo

15)  blotik (25.10.2010 20:33)

Krása.

13)  Janeba (20.10.2010 22:48)

Tohle se ani komentovat nedá! Jak jsem měla vědět, do čeho jdu a co jdu číst! Vždyť se nezmůžu na nic jiného než - ůchvatné a skvostné! Díky!

12)  Hanetka (20.10.2010 07:37)

DeSsíku,máš mailík. Ale nevím nevím... nějak se to vyvinulo trošku jinak, než jsem čekala. Tak jsem zvědavá, co ty na to...

11)  DeSs (19.10.2010 17:34)

Holky, moc děkuju za komentáře. Ono psát kapitolu po Bye není jen tak...
Hanetko, určitě navážeš skvěle. A nevím, jak jsi to myslela s tou zamotanou hlavou, ale jestli tam něco nechápeš, klidně napiš.

10)  ambra (19.10.2010 10:01)

Tak vidíš, DeSsíčku, proto jsem každý mail zakončila, že se přizpůsobím . Ten příběh se narodil v Tvojí hlavince, takže jsi to prostě nemohla zvorat. Kromě níže uvedených věcí se mi moc líbí, žes tam postupně nenásilně víc dostala Cullenovy. A samozřejmě z kamenného obkládku jsem měla málem infarkt . Skvělé! Těším se na Hanetku!!!

9)  gucci (18.10.2010 22:41)

DeSs moc moc se Ti to povedlo!!!Holky jste skvělý....jen tak dál, hlavně pokračujte!!!....dostaly mě ty chlupaté packy a ne drápy!!!Bell musí být kouzelná...hrozně se bojím,co pro ni přichystáte dál...hlavně nic smutného!!!

8)  MisaBells (18.10.2010 22:24)

ok, začínám se fakt bát... A po Hanetce... Bože dej mi sílu, ať to nestrhnu pod úroveń holek! DeSs super, jako ostatně všechny předešlé autorky. Je čest s vámi spolupracovat.

7)  Ewik (18.10.2010 21:30)

Děsí mě to dlouhé bezvědomí! Snad se to nějak vysvětlí. Byl to moc hezký díl. Těším se na pokračování.

6)  Bye (18.10.2010 20:39)

Jupí, jedem druhý kolo.
A DeSs ho roztáčí ve velkým stylu!
Už je to tady. Prokletí měsíce se začíná projevovat. Bella se přestává ovládat!
A navrch půl měsíce v bezvědomí?! Tady se musí něco stát!!!
Hanetko, udělej s tím něco!
Emmett je zlatíčko a Edward on ji snad chladil vlastním tělem?!

5)  Marketa (18.10.2010 19:54)

že Bella nebude s Edwardem když je vlkodlak bylo by to asi blbí rychle další kapitolu

4)  sfinga (18.10.2010 19:15)

Jaj, tak se nám to poněkud zamotává, že?
Jenže i tak napjatou atmosféru jsi odlehčila humorem, že ŠVAGROVÁ?
Jen mi nahání děs to dlouhé bezvědomí

3)  Evelyn (18.10.2010 19:03)

„Víš, jak mi řekl? Švagrová,“ práskla na něj Bella.

„Emmett je sice pako, ale někdy mluví pravdu. Předběžně,“ zamumlal Edward.

Skvělá kapitola! Pantomimická domluva byla skvělá. To, co následovalo, už méně. Roztrhaný kůň, lítost... A dva týdny v bezvědomí spojené se strachem, co bude dál...

2)  Hanetka (18.10.2010 18:30)

Jedanánky... a jak mám na tohleto navázat asi? To jsem teda zvědavá... Hmmmmmm. Parádní dílek, ale hlavu mám zamotanou.

1)  Carlie (18.10.2010 18:30)

Skvělé, DeSs Báječně jsi příběh popostrčila . Ta Edwardova dojemná starost o Bellu , Belliny výčitky z neudržení kontroly , 2 týdny bezvědomí a s tím spojené děsivé odhalení budoucnosti , Emmett předstírající neštovice , Edward a jeho "předběžně" k tématu Bella=Emmettova švagrová , no prostě suma sumárum, moc se Ti to povedlo!

1