08.10.2010 [21:30], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 26×, zobrazeno 5983×

VI. Sen? - napsala Evelyn

Našel by se ještě někdo na sedmou kapitolu?

VI. Sen?

Všude kolem byla neproniknutelná tma. Obklopovala ji a pohlcovala. Neměla sílu ani energii se jí bránit. Nestála o to. Právě naopak. Ochotně se jí odevzdala a ponořila se do ní ještě hloub. Jediné, co jí vadilo, byl všudypřítomný a ani na okamžik neutichající šum. Měla pocit, že je pod vodou a slyší vlnky narážet do sebe navzájem i do jejího ochablého těla. Tuhle domněnku jí vyvracel fakt, že mohla bez problémů dýchat a nedusila se vodou. Po chvíli úvah o svém stavu zjistila, že jí na tom vlastně nezáleží. Nesešlo na to, kde a proč byla. Cítila se příliš slabá i na přemýšlení. A ta tma byla tak příjemná a bezpečná…

Šum se zesiloval a zeslaboval v nepravidelných intervalech. Rozhodla se ho ignorovat. Stejně jako si nevšímala třesení, které se jejího těla několikrát zmocnilo. Nedokázala na něj reagovat. Vytěsnila ho z mysli a dál se nechala unášet bezbolestným nevědomím beze snů. 

A pak se najednou, bez jakéhokoliv varování, něco změnilo. Temnota jí přestala být příjemná. Zatoužila po světle, po barvách a jasu. Teplo vystřídal chlad a ona se zimničně zachvěla. Chtěla někoho poprosit, aby ji zase přikryl nebo přidal na intenzitě topení. Nebyla ale schopná zformulovat jedinou krátkou větu a nechat rty, aby ji sdělily. Místo požadovaného tepla se dočkala ledu na čele a na lících. Nelíbilo se jí to, ani trochu. 

„Horečka, velmi vysoká… vyčerpání… možná reakce na ten úraz… tělo se brání… netypické, ale ne nereálné… silná antibiotika… nutná intravenózní výživa… kontrola…” Ta slova k ní doléhala zdánlivě beze smyslu a logiky. Nerozuměla jim a nechápala jejich význam. Avšak hlas, který je pronášel, ji sám o sobě uklidňoval. Zněl jako z pohádky, jako kdyby měl magickou moc. 

„Nemocnice… nikdy neměla ráda… od úrazu… mám obavy… děkuji, doktore… zavolám…” Zato tenhle hlas v ní vzbouzel touhu jeho majitele utěšit. Když ho slyšela, pociťovala cosi velmi podobného výčitkám svědomí. Zdálo se jí, že měla něco udělat a neudělala to. Něco podstatného, co by způsobilo, že by z toho hlasu nečišelo tolik strachu a zoufalství.

Tolik ji to mrzelo. Nechtěla, aby se ten někdo, o němž si byla jistá, že je jí blízký, tak bál. S vypětím všech sil rozlepila ztěžklá víčka a s námahou otevřela oči. V pokoji bylo šero, ale ona měla dojem, že ji ostré světlo do zcitlivělých očí bodá. Bolestně zamžourala a zasténala, když ji i ten minimální pohyb unavil.

„Bello! Holčičko, Bells, prober se, prosím. No tak, jsi moje silná a statečná, zvládneš to, já ti věřím,” vzlykl Charlie. Bella se podivila nad tím, co tátu donutilo vzlykat. To k němu nesedělo. On byl vždycky rozumný, racionální a slzy nesnášel u sebe i jiných. Pouhé úvahy ji ale připravily i o tu trošku nastřádané energie. S nelibostí shledala, že se neudrží při vědomí ani o chvilku déle.

Znovu tvrdě usnula. 



Zdál se jí zvláštní sen. Ležela na pláži a vychutnávala si sluneční paprsky hřející ji na pokožce. Bylo jí hezky. Spokojeně nastavovala sluníčku tvář a nechávala ho, aby pomalu ale jistě její bledou pleť zbarvovalo do bronzova. Zavrtěla se na dece a otřela si zpocené čelo. Potila se až moc. Nepřirozeně moc. Sluneční paprsky už ji něžně nehladily, ale nelítostně olizovaly každičký kousek jejího těla. Chtěla se zvednout a utéct, ale zjistila, že ji vedro příliš vyčerpává a vzduch tetelící se teplem neposkytuje plicím dostatek kyslíku. Vyprahlo jí v ústech a doslova cítila, jak jí praskají rty. Namáhavě a bolestně polkla, ale kýžený efekt úlevy se nedostavil. Měla žízeň. Žízeň k zbláznění. 

Ani o milimetr se nepohnula, nemohla, ale přesto se chladivé sklo orosené kapkami nasládlé tekutiny dotklo jejích úst. Lehátko, na němž ležela, se samo zvedlo do vyšší polohy a poskytlo jí tak možnost napít se. Skoro se rozplakala štěstím, když uhasila tu spalující žízeň, která ji trýznila.

Jazykem si přejela přes rty a slízla z nich každičký nepatrný zbyteček toho lahodného nápoje. Kdo by kdy řekl, že obyčejný čaj s medem může mít tak slastnou chuť.

Něco studeného jí přejelo po čele a ona cítila, jak z ní horkost vyprchává. Ospale se usmála. 

„Bál jsem se o tebe, Měsíčnice,” ozval se jí přímo u ucha šepot toho nejkrásnějšího hlasu, jaký kdy slyšela. Stačilo pouze těch pár slov a jí se rozbušilo srdce a horkost se jí do tváří vrátila. Tentokrát ale byla jiná. Příjemná.

„Hmm,” zavrněla jako kočka. Chtěla ten hlas slyšet znovu. Byl jí vzdáleně povědomý, ale nebyla sto ho zařadit.

Další studený dotyk na čele. Najednou bezpečně věděla, že to, co ještě před chvílí nedokázala určit, je lidská dlaň. Velmi chladivá lidská dlaň. Ne lidská! Žádný člověk nemohl být tak studený a zároveň živý. Z náhlého popudu se zhluboka nadechla. Vůně šeříku jí jako mávnutím kouzelného proutku ulevila od všech starostí, které ji snad trápily. Byl to on, Edward, a byl tu s ní.

„Voníš po šeřících, ty mám ráda,” sdělila mu zdánlivě nelogicky svůj poznatek. Tohle ale nebylo to hlavní, co mu chtěla říct.

„Tys upír,” zašeptala s úsměvem. Jí samotné zněl její hlas cize, nezvykle chraplavě a rozčileně. Pro něj byl jako rajská hudba. Proseděl u ní celé dvě noci, kdy bez sebemenšího pohybu spala tak tvrdě, že ani jeho otec ji nedokázal celou řadou léků probudit. I nyní měla předloktí propíchnuté ostrou jehlou napojenou na váček s medikamenty. S nesporným uspokojením si uvědomoval, že o její probuzení se zasloužil on a ne ty chemikálie proudící jí momentálně v žilách.

„A ty vlkodlak,” odpověděl tak klidně, že ho to samotného překvapilo. Neměl v plánu s ní o tomhle mluvit.

„Může upír políbit vlkodlaka, nebo by to bylo porušení nějakým příšeřích pravidel?” zeptala se stále se zavřenýma očima a lehkým úsměvem na rtech. Hodlala si svůj sen vychutnat všemi způsoby.

Pár vteřin na ni úplně tiše zíral. Nešálil ho sluch, to bylo u upíra nemožné. Přesto nemohl jejím slovům uvěřit. Políbit ji… Zvláštní a velmi lákavá představa.

„Nikdy jsem o takovém pravidle neslyšel,” zašeptal trošku přidušeně. ,,Ale můžeme vyzkoušet, jestli nás jeden malý neškodný polibek nepromění třeba v ropuchy.”

Zatímco jí odpovídal, podvědomě se k ní přibližoval. Jako magnet k magnetu. Až se setkal svými rty s jejími. V ten okamžik se ani jeden z nich nezměnil v ropuchu nebo cokoliv jiného, přesto se ten letmý dotyk nesmazatelně podepsal na nich obou.

„Jsi ten nejlepší sen, jaký se mi může zdát,” vydechla Bella omámeně a když se od ní kousek odtáhl. Edward se nepřítomně dotkl vlastních rtů, které ještě před několika mála sekundami laskaly její sladká a poddajná ústa.

Sen… To jediné slovo pro něj bylo jako ledová sprcha. Myslela si, že se jí o něm jen zdá. To vědomí ho drásalo. Pomalu ji položil zpět do postele a opatrně vytáhl svou ruku zpod jejích zad. Přikryl ji až po bradu a naposledy pohladil po čele. Musel pryč. Ujasnit si vlastní rozjitřené myšlenky.




Zavrtěla se na posteli a nespokojeně zamlaskala, když jí peřina sklouzla z pokrčené nohy. Natáhla se pro ni a s úlekem skoro spadla z postele. Nebyla doma, ale v neznámém pokoji. Sterilní bílá jí okamžitě prozradila, že je v nemocnici. Zase. Přemýšlela, co se jí stalo, že byla hospitalizovaná. Vzpomněla si tak rychle, že se až otřásla. Byl úplněk a ona se proměnila ve vlkodlaka. Znovu. A znovu ji to stálo všechny síly. Nebo ještě více sil. Sebralo jí to veškerou energii a upoutalo na lůžko. Nechtěla ani domýšlet na jako dlouho.

Za oknem viděla typický místní den - pošmourno a mrholení. I tady, v suchu a teple, se otráveně ušklíbla. Pohyb rty… Rázem se jí vybavil její sen. Edward a jeho polibek. Ač byla sama a nikdo ji neviděl, nahrnula se jí červeň do tváří a ona se stydlivě zarděla. Bříšky prstů si nesměle obkreslila ústa a zatoužila, aby se jí o něm zdálo zase. Vlastně to byl její první polibek. Tolik se věnovala běhu a tréninkům, že na kluky neměla čas a upřímně ani náladu. První pusa a to ještě jenom vysněná. 

Převrátila se na bok a záměrně si vybavovala každičký detail svého snu. Složila se ruce pod hlavu a tou spodní zajela pod polštář. Překvapením skoro vyjekla. Roztřesenými prsty vytáhla větvičku šeříku.

Srdce se jí rozbušilo závratnou rychlostí a způsobilo poplašné pípání jakéhosi přístroje za jejími zády. Nebyl to sen…

Evelyn

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

5)  Marketa (08.10.2010 22:13)

4)  ambra (08.10.2010 22:00)

Hani, já hýkám... Nadšením, samozřejmě!!! Ta první půlka - ty snové "nemocné" vize... Četla jsem to s otevřenými ústy, prosím pěkně!!! Ne že by se to v té druhé půlce zlepšilo!!! Když Gassie minulou kapču zakončila udičkou na noční návštěvy, slintala jsem blahem, že případná čistá romantika vychází na Tebe, ale i když už Tvé psaní znám, snad jsi tu překonala sama sebe!!! Úžasné!!! Je ze mě hromádka zasněného sulcu...

2)  Yasmini (08.10.2010 21:53)

Krása, až mi to srdce drásá.
Sen s polibkem spojený,
nebyl to první vysněný.
Šeříkem pokoj provoněn,
jako důkaz ve větvičce zakotven.
Dásá mě ta krása.
Vaše Y

1)  DeSs (08.10.2010 21:36)

Uf...
ZASE mě okouzlilo tvoje psaní, podání a osobitý styl. ZASE jsem z toho úplně naměkko. A ZASE mám chuť skandovat další. Jsi skvělá, to vím já, ty a všichni ostatní, ale když se ti svěří do rukou určitý žánr, je to až vražedné. Jako tady. Například jak jsi dokázala popsat ten "spánek" na začátku. To horko a chlad. Všechno...
A mimochodem, je mi líto tvého muže...
Jinak to bylo naprosto nádherné a moc děkuju za pomoc...

«   1 2