04.10.2010 [17:15], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 20×, zobrazeno 3393×

IV. Staří známí - napsala ambra

Nějaký dobrovolník na šestou kapitolu? :)

IV. Staří známí

Další dny nestály za nic. Strávila spoustu času prohledáváním obskurních stránek na netu a listováním v ještě pitomějších knížkách v knihovnách ve Forks i v Port Angeles, kam si pod záminkou doplnění šatníku vyrazila.

Ve škole rychle zapadla do kategorie cvoků.

O týden později postoupila mezi tupé cvoky. Byla tak mimo, že nedokázala odpovědět ani na směšně lehké otázky učitelů a při všech testech totálně pohořela.

Šeřík nekomunikoval a vytrvale se v její blízkosti tvářil, že má vůči ní nějaké zásadní výhrady. Od holek, s kterými seděla u oběda a které se první dny opravdu snažily s ní zavést nějaký smysluplný rozhovor, se dozvěděla, že to není nic osobního. On si drží odstup. Oni si drží odstup. Že jsou rodina pochopila ještě dřív, než jí ta zmalovaná – Jessica – doplnila podrobnosti. I když ona – na rozdíl od Jess – věděla, jaká je skutečná podstata jejich příbuzenství. Projít kolem jejich stolu pro ni bylo jako ocitnout se uprostřed nádherné zahrady v plném květu. Dokonce dokázala ke každému z nich přiřadit konkrétní vůni. Všechny omamné, lákavé, syté… Všechny krásné, ale měla divný pocit, že k Šeříkovi ji vábí ještě něco jiného, než ten příjemně nasládlý odér kolem něj.

„Swanová!“ Ostrý hlas matikáře ji vytrhnul z  kolotoče šílených myšlenek.

„He?“ vypadlo z ní inteligentně a celou třídou otřásl výbuch smíchu. Přikrčila se a snažila se potlačit obvyklý příval horké krve do tváří. Šeřík po její levačce se napjal. Ano, i tu podělanou matiku měli společně. Matikář se nesmál. Ležérním gestem odhodil na svůj stůl učebnici, založil si ruce na prsou a s potměšilým výrazem si vychutnával její utrpení. Jediná myšlenka, na kterou se zmohla, byla krátká vzpomínka na fb skupinu, ke které se přidala ještě v Chicagu – Pojďme zavraždit všechny matikáře. V tom okamžiku na židli ztuhla. Představila si to! Viděla se, jak ho jediným pevným stiskem na tom správném místě zabíjí, jak ho pak rychle trhá – dřív, než krev ztuhne a maso vychladne… Vyjekla hrůzou a vyvolala tak novou vlnu veselí mezi spolužáky. Automaticky se kousla do rtu. Rychle. Silně. A stiskla. Ucítila nasládlou chuť vlastní krve na jazyku.

Nepostřehla, jak se Šeřík dostal ke dveřím. Nikdo to nepostřehl.

„Edwarde?“ Matikářova pozornost se konečně obrátila jinam. Šeřík beze slova naznačil, že ho bolí břicho a vystřelil ze třídy.

U oběda se neukázal.

Doma jako obvykle vybílila ledničku – její vlčí hlad byl otravný, skoro neutišitelný a nepřetržitý. Po dvaceti minutách té tvrdé práce funěla a musela si povolit knoflík na džínách, ale už věděla, že než dojte nahoru do pokoje, bude zase přemýšlet nad tím, co si dát k večeři… Vztekle praštila pěstí do jedné ze skříněk a znovu vyděšeně vyjekla.

Ona nebývala vzteklá! V bukovém dřevě se zřetelně rýsoval obrys její sevřené dlaně. Vztek vystřídaly horké slzy. Shrnula na talíř zbytek koláče, přibrala k tomu krabici s mlékem a odpotácela se do pokoje. Další část denního režimu. Po nacpat se k prasknutí následovalo ubrečet se skoro do bezvědomí.

Ona nebývala lítostivá!

Venku se pomalu smrákalo, když ji z té úžasné zábavy vytrhl tátův veselý hlas.

„Bello! Jsem doma!“ No, to mám vážně radost.

„Pojď mi pomoct s nákupem, budeme mít návštěvu!“ Nákup? Táta nakupoval? Bez nejmenší známky nadšení se připloužila do kuchyně. Aha, tohle byl nakupovat… Vedle stolu stála hranička pivních plechovek a velký plastový kbelík s popcornem.

„Řekl jsem si, že trochu obnovím stará přátelství, přece jen tu nějaký pátek pobudeme, a žijeme jak vlci samotáři.“ Při tom slově nadskočila a vykulila na něj vyděšené oči.

„Neboj, nikdo tě nebude otravovat s pitomýma otázkama,“ snažil se ji uklidnit. „Můj starej kámoš z mládí, Billy Black, se staví. Kouknem společně na zápas,“ dodal a omluvně kývnul k těm podivným zásobám.

„Aha,“ dokázala ze sebe dostat.

„Dneska nepůjdeš běhat?“ ozvalo se z ledničky, kam se všechno to nadělení pokoušel nacpat.

Vážně si nevšiml, že od toho víkendu už běhat nebyla?

„Ne, minule jsem si trochu vymkla kotník,“ hodila to do autu. Vystrčil hlavu z lednice a podíval se na ni se starostí v očích: „Vážně nechceš na tu kontrolu? Ten profesor z Chicaga mi zase volal…“

„Ne!“ přerušila ho důrazně. Možná až moc. Táta leknutím nadskočil.

„Ehm… no jak myslíš, možná nemusíme až do Chicaga, ale aspoň základní neurologické vyšetření ve zdejší nemocnici…“

Co to proboha bylo? Pár vteřin vypadali vyděšeně oba. Než jí došlo, že právě zavrčela na vlastního otce. Utekla zpátky do svého pokoje.

Nechal ji být. Krátce potom, co před domem zastavila otřískaná dodávka a dole se rozeřval afektovaný sportovní komentátor, se ozvalo tiché zaklepání na její dveře.

Vystrčila hlavu zpod polštáře a chystala se dotyčného – ať je to, kdo je to – poslat do patřičných míst. Ale když se zhluboka nadechla, aby její slova měla pořádnou razanci, nevypadlo z ní ani písmeno. Místo toho na chvíli omámeně přivřela oči a znovu a znovu vdechovala… A pak si jen velice tichounce povzdechla. Spokojeně. Uvolněně. Šťastně. Pocit bezpečí, pocit domova ji skoro zalehl. Nedokázala se zvednout z postele a jen si to užívala. Z rauše ji vytrhlo nové zaklepání a nejistý hlas:
„Bello? Jsi tam? Tvůj táta říkal, že jo… Tady Jacob, Jacob Black… Můžu dál?“ Trhla sebou a konečně se aspoň posadila.

Jacob Black? Ten Jacob Black? Ten malý ušatý kluk, kterého viděla naposledy někdy v předškolním věku? Tak proč má kruci tak silný pocit – ne pocit – jistotu, že je to její nejbližší příbuzný? Že na ni právě promluvil někdo, od koho se už nedokáže odtrhnout? Hlavou se jí mihla Šeříkova krásná nakrknutá tvář. To divné bodnutí někde mezi srdcem a žaludkem se opět dostavilo. Zároveň se přistihla, že jde ke dveřím svého pokoje, kleká si na všechny čtyři a s nosem u podlahy se snaží nasát co nejvíc té nepopsatelně nádherné vůně, ke které prostě ona patří. Slyšela, jak Jacob přešlápnul a jen ten nepatrný pohyb zesílil koncentraci té nádhery. Její koncentraci to ovšem definitivně pohřbilo, takže si nevšimla, že ten ušatý kluk vzal za kliku a po vteřině zaváhání otevřel. Ne moc prudce, ale dost na to, aby jí vyrobil pořádnou bouli.

A stalo se to zase. Ještě ani nestihla otevřít oči, a už stála přikrčená v podivném postoji a vrčela. Nahlas. Hrozivě.

Jacob strnul jen o chvilku dřív než ona. Místo ušatého otravy stál naproti ní chlap jako hora. Bože, ten má snad dva metry, blesklo jí hlavou. Těsné tričko obepínalo dokonalé svaly na jeho hrudi a na mohutných pažích. Jenže jí nepřipadal jako ti vymatlanci , co je znala z chicagských posiloven – ti si schválně kupovali o dvě čísla menší trička, aby jejich vydřené svalstvo vyniklo. Jakobovi z toho opraného kusu látky lezla záda. Vypadal, že prostě jenom ze všeho nějak moc rychle vyrostl. Opravdu ze všeho, uvědomila si, když jí oči neplánovaně zabloudily k jeho džínám. Zrudla dřív, než stihla ucuknout pohledem. Jacob se usmál. Kruci, nejraději by se propadla. Všimnul si toho!

„Dáš si?“ zatvářil se spiklenecky. Teprve teď si všimla, že v každé ruce drží plechovku s pivem. Automaticky chtěla odmítnout, nikdy neměla ani kapku alkoholu, ale najednou měla pocit, že se prostě potřebuje napít. Trošku. Malinko. Na chvilku se uvolnit a uklidit unavený mozek někam do kouta utrápené hlavy.

Mluvili o běžných věcech. Škola, její běhání, jeho motorky. Nějaká ta knížka, filmy, kamarádi. Nedokázala se moc soustředit, stále ji ochromovala jeho vůně – spíš aura, zdálo se jí, že kolem něj vidí sálající odraz jeho těla, který ji k němu neodolatelně vábí.

Poslala ho dolů ještě třikrát. Pokaždé, když zmizel na schodech, se musela divit tomu, jak tak velké tělo dokáže být tiché. Nezaskřípalo pod ním jediné prkno.

Když jí po čtvrtém pivě držel vlasy, byla skoro jistě přesvědčená, že se jí podaří mozek vyzvracet a bude mít definitivně klid.

Uložil ji do postele, na noční stolek připravil sklenici s vodou a Charliemu se pokusil nalhat, že na ni jde lehká chřipka. Táta se na ni po jejich odjezdu přišel podívat, mezi dveřmi beze slova zakroutil hlavou a zmizel. Opatrně – její žaludek se stále nehodlal zklidnit – se otočila k oknu. Bylo výjimečně jasno. Měsíc zářil, jako by ho někdo přesně zavěsil do výřezu tvořeného jejím oknem. Vzlykla. I kdyby si nedělala čárky do svého stolního kalendáře, tohle by ji nenechalo na pochybách. Zbývaly tři dny. Jen na to pomyslela, projela jejím tělem ozvěna té děsivé bolesti při přeměně. Zasténala. Není úniku, byla její poslední myšlenka před usnutím.

S blížícím se úplňkem si přestala dělat iluze. Snažila se vše naplánovat a promyslet. Tisíc věcí jí mělo dělat starost, ale naprosto přízemně se nejvíc bála bolesti.

Tátovi se vymluvila, že bude spát u Angely, blíží se test z matiky a potřebuje se učit. Pche! To je sice pravda, ale pořád je tu ten nápad s likvidací matikáře… A ona má prostředky. A to ani nemusela žádat o zbrojní pas… Ušklíbla se na svůj ztrhaný obraz v zrcadle. Počkat! Cítí se ztrhaně, zničeně, zesláble, cítí se jako zbitý pes, ale odpovídá tomu její vzhled?

Uvědomila si, že se dívá do tváře, která je jí povědomá, ale nemůže být její! Bývala bledá, to se nezměnilo, ale teď její pokožka skoro zářila – jako by těsně pod povrchem svítily nepatrné krystalky. Nebudilo to nežádoucí pozornost z jediného důvodu – mnohem víc zářily její oči. Jejich barva se zůstala stejná, jen ta uklidňující teplá hnědá se změnila v jakýsi jiskřivý odstín. Sáhla si na rty – nádherně plné, hladké a červenější, než si kdy pamatovala. A její vlasy – jako by jich najednou bylo mnohem víc, leskly se, a stejně jako její oči získaly ten zvláštní, těžko popsatelný nádech. Stříbrná?, napadlo ji po chvilce váhání. Ano, to se možná nejvíc blíží realitě. Nad slovem realita se musela znovu ušklíbnout. A uvědomila si, že jí sluší i ten úšklebek. Hm, tak aspoň nemusím nic předstírat, ušklíbla se znovu a s nezměněným výrazem odjela do školy.

Dnes v noci…

Šeřík se zdál napjatější než jindy. Bella si uvědomila, že pokud ví – a on ví! – tak možná zvažuje, jestli je dobré, aby se právě dnes v noci vydal na lov. Při té myšlence se škodolibě uchichtla. Polohlasem. Narušila jim lovecké teritorium. Střelil po ní pohledem. Á, dneska černá, pro změnu… Na měnící se barvu jeho očí už si zvykla. Bylo jí jasné, že díky svým zostřeným smyslům vnímá i to, co většině spolužáků zřejmě unikalo, takže něco tak nápadného prostě nemohla přehlédnout. Škodolibá a nepřirozeně rozverná nálada jí vydržela do konce hodiny. Uvědomovala si, že se tím trochu křečovitě snaží potlačit stres z blížícího se večera.

Ten nápad byl impulzivní a hrozně hloupý. Ale udělala to dřív, než si to mohla rozmyslet a zakázat.

Minutu před zazvoněním přisunula k jeho ruce malý papírek:

Dnes v noci – závod?

Papírek zmizel setinu vteřiny potom, co se její ruka odsunula. Zdálo se jí to, nebo lehce zdvihnul koutky úst? A pak – aniž by se na ni podíval – nepatrně přikývnul.

ambra

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  Marvi (20.10.2011 21:05)

Ambro!!! Já nemám slov

19)  Alicejazz (29.01.2011 22:12)

Náádhera, dokonalost, úúžasnost, neskutečnost a hromada dalších podstatných jmen, která mě teď nenapadají!!

18)  blotik (25.10.2010 19:13)

Jéééj. Prý závod. Je to perfektní.

15)  Janeba (20.10.2010 21:12)

Wau, nádhera! A já si to takhle dlouho nechala ucházet! Jste BEZVA TŘÍDY! Komentáře k vašim kapitolkám se nedají číst, před komentíkem mým, protože pak bych už nic nenapsala! Vážně by bylo nejlepší, jak někdo již trefně napsal, absolvovat kurz PSANÍ KOMENTÁŘŮ! ˇ ˇUchvatné a skvělé! Díky!

14)  Ewik (13.10.2010 00:59)

Dnes v noci – závod? Mě picne
Úžasný díl.

13)  Carlie (09.10.2010 07:31)

No tohle Geniální, Ambro! (teda ono by se to dalo napsat i bez té čárky, Ty jsi taky geniální! )
Nádherný sarkasmus, emoce!
Např. Ve škole rychle zapadla do kategorie cvoků.
O týden později postoupila mezi tupé cvoky.
A pak vše to, co zmínila už Bye.
A dostala mě Bella jako šílená fanynka teamu Jacob... jak se plazila ke dveřím, aby se nadechla jeho vůně
Cítí z něj rodinu, no aby ne
A ten závěr! No Ambřičko, kdybych už neseděla, tak padnu na zadek
Spěchám juknout, co vymyslely další autorky

12)  Yasmini (05.10.2010 21:12)

Tak ambro jako vždy mě, jmenovitě ty, dostáváš. Vždy na konci kapitoly, jak ji čtu jedním dechem, lapám po vzduchu. Nebudu tu vypisovat co už bylo psáno dole. Jednoduše krása.
Celkově se vám to povedlo, perfektní nápad.
Vyše Y.

11)  DeSs (05.10.2010 20:12)

Ambro, ten nick tam byl schválně... (jako lákadlo!) A pomohlo... Jenom škoda, že jsem to neudělala už předtím...

10)  ambra (05.10.2010 20:07)

Děkuju všem, které můj nick neodehnal .
Karolko, Bye, Vy jste mi způsobily tohle: Těším se na pokráčko!!!

9)  Bye (05.10.2010 15:07)

ambro, já Tě, já Tě, já Tě...
Krásná vlkoušská kapitola! A v duchu humorném!!!
Né, že by ta situace byla pro Bellu bůhvíjak k popukání, ale vytěžilas z toho pro nás maximum! Díky!!!
"Po nacpat se k prasknutí následovalo ubrečet se skoro do bezvědomí."
Vlci samotáři.
CO TO BYLO S TĚMA DŽÍNAMA???
Už jsem si říkala, proč jí drží vlasy? Jacob?! Nojo, ono to bylo po čtvrtým pivě!
"Á, dneska černá, pro změnu…
Tyvole, tyvole, tyvole... ZÁVOD?! Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá

Jo, a dostalo mě to dvojí pojetí slova "koncentrace". To byla lahůdka!

8)  Karolka (05.10.2010 00:05)

Hele, tak jo... Jsem prostě jenom člověk (ubohá a dost opotřebovaná výmluva, já vím...). Ale člověk, emoce, city, znáte to... No, aktuálně čtu fakt málo (a je mi to STRAŠNĚ líto). Jenže! Jsou autorky, které si prostě nenechám ujít. A jde to za hranici racionální volby (ale vy už stejně tušíte, že nejsem tak úplně normální, že jo...).
Takže - skočila jsem do této série, i když jsem byla naprosto pevně rozhodnutá počkat, až bude hotová.
Jednak chci poděkovat za ten úžasný nápad psacího maratonu. I za příběh skutečného vlkodlaka (kua - jak je ženský rod od vlkodlaka???).
A teď k této kapitole.
Představte si, že se dostanete do stavu, kdy nahlas (!) reagujete na každou druhou větu. Situaci, kdy si náhle uvědomíte, že mezi špičkou vašeho nosu a monitorem zbývá pouze pěticentimetrová vzdálenost (blíž to nejde, už se to rozostřuje) a po dočtení nedokážete sedět, protože (navzdory zákonem danému nočnímu klidu) neposedíte, ale poskakujete a vykřikujete hesla!
Tak TOHLE je přesně šálek mé kávy. Ta Bellina situace je neskutečně tragická, JENŽE... ono je to napsané s takovým vtipem a nadhledem (plus akční rytmus scén), že se nezbavím úsměvu od začátku do konce.
A teď to nejstrašnější!
Dočtete do konce a ono to dál NENÍ.
Takže - beru si potítka na čelo a zápěstí, obouvám kecky a jdu běhat kolem baráku. Pokud to neudělám, začnu křičet.
Ježkovy voči, to bylo Tááááááááááááááááááák dobrý!
A hip héj!

4)  ambra (04.10.2010 20:05)

Berunky děkuju, jen mám pocit, že jsem nějak odehnala čtenáře... . Doufala jsem, že minulé čtenářky budou trošku zvědavé, kam se to posunulo... V každém případě se mi to psalo překvapivě dobře...

3)  Hanetka (04.10.2010 18:18)

Jé, Ambro moje zlatá, tady vzniká něco úžasného! Bez téhle povídky asi už nedokážu žít a jsem moc ráda, že se to rozběhlo. A tvoje Bella je senzační... má toho tolik, nač si musí zvykat, a nakonec je z ní ještě provokatérka! Už se těším, jak to bude pokračovat, tohle fakticky nemá chybu!

2)  DeSs (04.10.2010 17:23)

Ambro... já ti to ještě nepsala, nechala jsem si to sem. Ty víš, jak na mě (na všechny) působíš s těmi emocemi v PTML. A sem jsi to dostala taky! Navíc to, jak začala být zuřivá, agresivní, jedná instinktivně a všechno se jí zlepšuje! To je prostě lepší, než jsem si vůbec představovala! A pak ty zbývající dny do úplňku! A ty závody...
Máš to vážně nádherné! Moc díky za účast, za pomoc, za krásný díl. A ta tréma byla naprosto zbytečná, to s neboj!

Evelyn, je tvoje. Díky za pomoc, i když za značné oběti na tvých povídkách!

1)  Evelyn (04.10.2010 17:17)

Tak to bylo úžasné, zvláště konec. Skvělá kapitola, ambro.

Pokud na šestou kapitolu zatím nikdo není, hládím se o ni. Svoje povídky sice nestíhám, ale na tohle si čas udělám.

1