30.09.2010 [18:00], DeSs, ze série Prokletí měsíce, komentováno 21×, zobrazeno 5881×

III. Dny poté - napsala MisaBells

III. Dny poté

Ležela v mechu a sotva dýchala. Už dávno ji přešla hysterie a teď, když si to srovnala v hlavě, doufala, že umře. Co to s ní bylo? Jak se jí tohle mohlo stát? Uvolnila se. Zima se jí vkrádala pod kůži a ona si konečně uvědomila, že jí zmizely tlapy a nemá srst.

Probouzel se nový den. Noc byla minulostí, ale ona měla před očima stále ten pohled. Pořád viděla překvapenou tvář toho kluka z lesa. Musel to být kluk, nemohl být o moc starší než ona.

Měla by se nejspíš zvednout a vrátit se domů. Jenže nemá oblečení. Kam se podělo? Vůně lesa ji náhle připadala neuvěřitelně odpudivá. Už to nebylo místo, kde se nadechne a osvobodí od denních starostí. Bylo to prokletí. Byla to bezmoc pohnout s vlastním osudem…

Bella se vrávoravě zvedla ze země a odlepila kousek větývky z tváře. Byla nahá jak Eva v Edenu.

„Takhle nemůžu vyjít,“ zašeptala vyděšeně a rozhlédla se. Do oka jí padly velké lopuchy. Neměla jinou volbu – zase.

Bella byla vždy holkou, která nesnášela čekání na autobus, nenáviděla příkazy a vysoce opovrhovala lidmi, kteří se jí pokoušeli diktovat, co má a nemá dělat. A teď?

Něco se s ní dělo. Běhala po lese s chlupy na zádech a nedokázala se ovládnout.

Vzpomněla si na tu srnku u vody a žaludek se jí zhoupl. Byla znechucená sama ze sebe.

Vybavila si tu bolest, když se měnila. Nic nikdy nebolelo víc. Jak moc si přála, aby se to už neopakovalo. Aby to celé byla jen nějaká viróza nebo chřipka. Kéž by se teď probudila ve své posteli a zjistila, že to byl jen sen.

Omotala kolem sebe jeden ze tří velkých listů a nemotornou chůzí se vydala k domu.

Na kraji lesa se zarazila. I přestože už byla zase člověkem, její smysly zůstaly zostřené. Možná doznívající vlastnosti, pomyslela si. Cítila vůni kafe a pach sousedova psa. Cítila šeřík a slunce, ale… byl podzim. Sluneční paprsky byly dávno pryč a s ním i odkvetlý šeřík.

Nedokázala víc přemýšlet. Nejraději by praštila hlavou do zdi, jak se za tuhle noc styděla.

Proklouzla zadními dveřmi do domu.

Charlie byl už pryč a byla sobota. Nepátral po ní.

Když se uviděla v koupelně v zrcadle, rozvzlykala se.

Vypadala jako divoženka. Zacuchané vlasy, zablácený a umolousaný obličej, tělo omotané lopuchy. Po rameni ji lezl malý brouček.

„Uá!“ zařvala a zhnuseně ho sklepala na zem. Kéž by to tak mohla udělat i v noci s tou kůží vlka! Nebo co to bylo? Pes? Byl úplněk a ona měla čtyři tlapy. Co by asi tak mohla být? Celý svět byl plný hororových příběhů o lidech, kteří se za svitu luny mění v krvežíznivé vlky. Co když se jí to za měsíc stane zase? Co když tentokrát nezabije srnu, ale člo…

„Mlč! Ticho! To se nestane!“ vrčela na sebe do odrazu v zrcadle. Pustila kohoutky ve vaně a sledovala tekoucí vodu. Uklidňovalo ji to. Pozorovala dopadající vodu a poslouchala šumění.

Vzpomněla si při tom zase na toho kluka u vody. Jeho zlaté oči. Nebo to bylo jen další šálení smyslů? Stál tam, v koutku úst krev a u nohou měl mrtvé zvíře.

Ponoření do lázně bylo slastně uvolňující. S hrůzou si uvědomila, jak moc je zmrzlá a ztuhlá. Voda pálila, ale Bella v tom viděla něco jako daň za to, čím nejspíš je. Jen ať to pálí. Co si zaslouží, než bolest?

Možná by s tím vším měla skončit. Jaký život ji čeká, když dělá tohle? Jenže ten kluk to taky dělal! Bohužel pro ni nevypadal jako vlk.

Byl to člověk. Normální lidská bytost.

Napřímila se ve vaně a tím pohybem se část vody vystříkla na podlahu.

„Upír?“ zeptala se sama sebe nahlas. Opatrně se rozhlédla kolem sebe a potopila se opět do vody. Jestli tohle všechno existuje…

Upíři, vlkodlaci a co dál?

Cítila, že prochladla až moc. Začala ji z vody bolet hlava a pořád se třásla. Jenže to nejspíš nebylo zimou. Bála se? Není se čemu divit.

Umyla si tělo a vlasy a vystoupila z vany. Noha jí ujela po kaluži a praštila sebou o zem. Tedy dřív by sebou praštila. Nyní si uvědomila, že stále stojí. Ona to vybrala? Poprvé? Bella, ta osůbka, co sebou praští při každé příležitosti? Jen běh jí nedělal problémy, jinak bývala jako slon v porcelánu.

Že by to celé mělo alespoň nějakou výhodu?

Zachumlala se do peřin ve své posteli a zavřela oči. Chvíli se prala s přívaly vzpomínek, ale nakonec usnula.

Vnímala pohyb kolem sebe, něčí ruce sahající jí na čelo, chladný obklad a tmu, která vystřídala denní světlo.

„Bells, vstávej!“ Ten hlas ji tahal z postele, jenže jí se nechtělo. Byla jako převálcovaná. Měla pocit, že prospala celou zimu. Jak dlouho mohla spát? Venku se stmívalo. Mohl být večer?

„Hej! Honem, nebo přijdeš pozdě,“ křičel Charlie.

„Pozdě?“ zamumlala ochraptěle a pokoušela si vybavit, co komu slíbila na sobotní večer. Vnímala dupot těžkých bot na schodišti. Blížil se. Přetáhla si peřinu přes hlavu.

„Bells, já vážně už musím jít, ale jestli ti pořád není dobře…“ začal Charlie. Bella zpozorněla.

„Je mi fajn,“ sykla.

„Hele, celý víkend spíš. Nic jsi nejedla a blouznila jsi. Jestli je ti tolik zle, tak to řekni, nechám tě doma, ale mluv. Vážně musím jít,“ prosil. Bella se vymrštila do sedu. Celý víkend spala? Ona?

„Jsem v pohodě,“ špitla a vstala.

„Fajn. Tak honem. Uvidíme se večer, ahoj,“ zamumlal od dveří a zmizel. „Mimochodem,“ vyhrkl a jeho hlava se opět objevila ve dveřích, „Mohla bys mi laskavě vysvětlit, kde jsi v pátek v noci byla? Čekal jsem na tebe celou noc.“ Bella zabořila oči do země a přemýšlela.

Běhala jsem po lese jako vlkodlak. Potkala jsem nejspíš upíra a zabila srnu. Pak jsem se až do svítání utápěla v sebelítosti a zvažovala sebevraždu.

„Přišla jsem kolem jedenácté, ale ty jsi spal u televize. Nemohla jsem tě vzbudit,“ zalhala a zadržela dech. Loterie. Charliemu se to stávalo často, že usnul a nevzbudila by ho ani třetí světová válka. Doufala, že i tentokrát.

„Sakra, no nic. Tak ahoj večer,“ sykl a tentokrát vážně odešel.

Bella se osprchovala a vyfénovala si vlasy. Spala celý víkend? Dva dny? Bez jídla, bez pití, bez jiných potřeb? Cítila se slabá. Jako kdyby jí ta páteční noc vzala veškerou energii. Vrátí se jí někdy?

Ve škole se pohybovala jako duch. Nevnímala. Neustále byla v myšlenkách v tom prokletém lese. Myšlenky se jí mísily se vzpomínkami na ten děsivý zážitek, kvůli kterému skončila v nemocnici. Málem ochrnula. Tedy ona měla být ochrnutá a taky se měla pozastavit nad tím záhadným uzdravením.

Zírala do země a byla pohlcena ve svých úvahách, když jí někdo roztočil jako káču. Drkl do jejího ramene a Bella se otočila o sto osmdesát stupňů. Probralo ji to.

„Hej!“ křikla za ním a nasupeně si dupla. Ztuhla, když ucítila tu povědomou…

„Šeřík?“ zašeptala.

Sledovala záda toho kluka, co se měl k odchodu. Skoro běžel.

„Počkej!“ křikla za ním. Potřebovala si s někým promluvit. Určitě o ní ví. Musel ji tam taky vidět. Hleděli si přece do očí a pak se zarazila. Jo, hleděli, ale on se díval do očí vlka. Měla by to vzdát? Nebo na něj uhodit, že ví, kdo on je?

Tolik otázek a žádná odpověď. Ta vůně letního slunce a květin byla všude. Její čich ji dokázal rozeznat z hromady dalších parfémů. Od kdy kluci voní šeříkem? Miliony květinových vůní, pečený chleba, med, dřevo, nebo dokonce jahodový pudink.

V žaludku jí bolestně zakručelo. Dva dny půstu se začaly projevovat a Bella hledala jeden z těch automatů na sušenky. Alespoň to, než bude čas oběda, zvažovala.

S plnou pusou vpadla do třídy, kde měla ten den třetí hodinu. Zaplula do lavice a doufala, že v ní bude sama. Bez přátel, bez uvítání. V novém prostředí a sama. Připadala si jako opuštěné štěně.

Do chvíle, než se objevil Šeřík. Setkali se pohledy. Nebylo pochyb, byl to on. Ty oči. Zlaté jako babiččiny náušnice. Mířil k ní a mračil se. Sesula se na židli, jak nejhlouběji mohla a sklopila hlavu. Tak tenhle dojem na něj udělat rozhodně nechtěla. Možná, že i tady platilo, že hezká tvářička neznamená hezké srdce. Mohl být zajímavý sebevíc. Co by dělal s holkou, jako byla Bella?

Šeřík se posadil vedle ní. Židli si odtáhl co nejdál a mlčel.

„Ahoj,“ kuňkla Bella ve snaze o slušné chování. Natočila hlavu jeho směrem a stydlivě se na něj podívala. Sledoval ji.

„Ahoj,“ zašeptal suchým bezbarvým tónem. Bella naprázdno polkla. Tak tohle asi moc lehké nebude. Nejraději by se propadla sto sáhů pod zem. Proč jí ta bestie musela pokousat? Proč? Mohla teď trénovat na závody, těšit se na medaile a lámat si kotníky. Nemusela by trčet tady ve Forks, měnit se s úplňkem a… Co to mele? Nemění se každý úplněk. Tenhle byl první, tak proč předpokládá, že se to bude opakovat? Nebude! Nedovolí si to. Bude na to připravená a zakáže si to.

„Jsem Bella,“ vyhrkla, aniž by věděla proč. Šeřík se na ni opět otočil, sjel ji pohledem a přimhouřil oči. Tak jestli jí teď neodpoví, bude to vrcholně nevkusné, neslušné a drzé. A hlavně si bude připadat, jako hlupák. „Swanová,“ dodala, jako kdyby mu to mělo uspíšit jeho odpověď. Znervózňoval ji. Nevěděla kam s rukama, očima. Zkusila se usmát, ale vzápětí to zavrhla. Co to s ní je? „Z Forks,“ završila to. Je normální?

Mluvit umí, to si už všimla při jeho srdečném ahoj. Tak proč nemluví? Proč si ji jen prohlíží?

„Jmenuju se Edward Cullen.“ Tradá! Belle spadl neviditelný kámen ze srdce. Asi bude jen malinko opožděný. Jestli je vážně upírem, je to asi nějaká menší abnormalita. Podle všech filmů, knih a legend byli upíři inteligentní, plánující a vychytralé bytosti. Jenže to všechno vzalo za své, když si uvědomila, že je den. Kdyby byl upír, neměl by teď spát? V rakvi?

Isabello, ty paranoidní holko! Okřikla se. Nic takového neexistuje. Bože! Jak ji to mohlo napadnout? Ani ten pátek se nestal! Nic z toho nebylo.

No jistě! Charlie říkal, že celý víkend proležela v horečkách. Ten pátek k tomu patřil. Musela to jen zapomenout. Vystrnadit a nahradit to děsivými sny. Nočními můrami, které se jí vryly tak hluboko do podvědomí, až si je spletla s realitou. I ten kluk se jí zdál. Ale…

Lekla se, když zazvonilo na konec hodiny a než se stihla s Edwardem rozloučit, byl pryč. Zkrabatila čelo a stejně motavým, unaveným krokem vyšla z učebny. Jediné, co ji drželo na nohou, byla představa jídla. Hodně moc jídla.

Dopřála si a pro jistotu část oběda nacpala do sáčku ve své tašce. Chtělo se jí ze sebe zvracet. Tohle jsou návyky!

Styděla se. Nikdy se takhle nechovala. Ve škole bývala oblíbená a docela i hezká. Kde se stala ta chyba? Proč ji tady všichni přehlíží? Proč má pocit, že Edwarda vážně viděla v lese, když to byla jen halucinace z nemoci? Slyšela o chřipkách na jeden den. O výkyvech teplot. Proč to nemohla mít ona? Ale tak kde se tam vzal on?

Po škole zamířila domů. Začalo pršet ve chvíli, kdy nechala budovu Střední za sebou.

„Skvělé, smrdím jak zmoklý pes,“ mručela a zrychlila krok. Co mají všichni s těmi psy? Náhodou, jsou to milá stvoření.

MisaBells

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

«   1 2

1)  DeSs (30.09.2010 18:07)

MisaBells, moc se ti to povedlo...
Vážně se mi líbí přezdívka Šeřík...
A její dedukce, že to bylo jen blouznění mě docela pobavila, i když se teď docela bojím, že by někdo mohl vlkodlaky odsunout a zůstat u toho... (Naštěstí ambra vlkouše "žere")
Vážně moc povedené a opravdu strašně děkuju za účast!

«   1 2