04.11.2010 [09:15], Yasmini, ze série Probuzení, komentováno 6×, zobrazeno 2294×

Lepší je vyhořet než malovat.

A ještě horší je se stěhovat.

Staré skutky se vrací.

V tlustých knihách se neztrácí.

Yasmini

Kapitola 10 - Kniha

Přes počáteční paniku si obě uvědomily, že Bella je tu. A ostatní mají pravdu, není živá, v tom pravém slova smyslu. Je vlastně neživá a naštěstí není v hrobě. Ten náhrobní kámen je víc než vhodný. Čím déle ho pozorovaly, tím byly obě klidnější. Možná to působila ta oboustranná blízkost. Sestry? Matka s dcerou? Nebo jen věrné přítelkyně? Ten pocit že jedna druhou mají.

Wichita

Lepší je vyhořet než malovat. A ještě horší je se stěhovat.

Dům byl plný krabic popsaných Belliným písmem. Anna byla poslední den ve škole. Měla týden volna na přestěhování. Přeci jen se stěhují na druhý konec Států. Tedy Anna letí a Bella se proběhne. V jednom letadle s tolika lidmi. To by prostě nešlo.

Kuchyň byla zabalena, v krabicích to trochu řinčelo. Už podruhé do nich Bella omylem kopla, když letěla do obýváku. Zoufale se nedostávalo novin na balení skla a dalších nutně potřebných, snadno rozbitelných věcí. Stěhováci přijedou za dva dny. S upíří rychlostí není problém. Pouze ta synchronizace rukou, nohou, hlavy a zbytku osazenstva baráčku. V tuto chvíli to byl vzduch, prach, Josefína uložená na stole (pojede s nimi) a zákeřně pohybující se statické krabice.

„Kam se poděla ta lepicí páska?“ zamrmlala si pod vousy. V plně lidském gestu si sedla do stále nezabaleného křesla. Ano. Bude se balit. V plánu bylo ovázat jej bublinkovou fólií. Vydupala si to Anna, prý má křeslo velmi ráda a ještě radši praská ty bublinky.

Při kontaktu pozadí a křesla zjistila Bella přesnou pozici lepicí pásky. Byla najisto přilepená k jejím kalhotám. „I ty, Brute?“

Odlepila pásku z kalhot a začala zavírat již zkompletované papírové obludy. V podobném duchu se neslo téměř celé odpoledne. Jen ke čtvrté hodině se začal do balení příliš mísit lidský element. Anna přišla ze školy.

„Co tak vesele poslední den? Čekala jsem tě ubrečenou z loučení.“ Uvítala ji Bella hned mezi dveřmi.

Od dveří se ozvalo přibližně „humpfpuf“ a veselý výraz se změnil v přinasraný. Jemnými náznaky (poklepáním na čelo) vyjasnila všem, co si o tom myslí. Stejná otázka jako „Jak bylo ve škole?“ nebo „Co bylo k obědu?“ Pravý puberťák, no konečně. Proběhlo Belle hlavou společně s větou. Budu ji muset začít vychovávat.

„Jdu balit k sobě, ju.“ Broukla vteřinu po té s již neutrálním obličejem.

Emocionální bouře a zírám na epicentrum! „Pak se vrhneme obě na půdu a Josefínin pokoj. Něco dáme na charitu, jestli budeš chtít, a zbytek do krabic.“

„Ok.“ Ozvalo se již zpola zavřených Anniných dveří.

Snadno se to řekne a hůř udělá. V přesné synchronizaci dávala Bella do krabice věci pro charitu, aby je vzápětí Anna mohla přendat do krabice „bereme s sebou“. Ten tichý boj Bella nakonec vzdala. Anna na to měla právo, na charitu to mohou dát kdykoli. Škrtla nápis charita.

„Tak jo vezmeme sebou všechno.“ V tu chvíli jí Anna visela kolem krku a dokola vděčně štěbetala.

Doufám, že půda dopadne líp. V duchu suše konstatovala Bella.

Na půdě našly věci po dědečkovi ve velmi zachovalé skříni. Bells otvírala dveře pomalu. Čekala, co jí vypadne na hlavu.

Žádný kostlivec ve skříni. Nehraně si oddechla.

„Kdy zemřel dědeček?“

„Je to asi deset let.“

Bella s hrůzou pohlédla na tu hromadu věcí, co tu ještě byla.

No už alespoň vím, po kom je to tvé křečkování.

Do beden to šlo skládat lehce. A když Anna neprotestovala, začala Bella s upíří rychlostí všechno rovnat. Poslední věc byla v kulaté krabici, asi klobouk.

„V tom měl děda vždycky cylindr. Nesnášel ho.“ Anna se usmála. “Babi to vždycky říkala.“ S těmi slovy krabici otevřela. Ale žádný cylindr tam nebyl. Dokonce ani čepice.

V krabici byla tlustá kniha vázaná v kůži. Obě na ni konsternovaně hleděly. Ve vrchní části byla do kůže vlisovaná téměř setřená slova.

Majetek Josefíny Archer

„To on do té krabice dědeček jistě nelezl co...“ Připadalo jí to jako dokonalý vtip. Pod svícnem je největší tma.

Smát se začaly naráz.

Knihu si nechaly jako bonbónek na závěr. Daly ji dolů na stůl. Uklidily půdu. A v rychlosti pravda nadupíří. Když vše bylo podle jejich představ. (Dobrá podle Belliných.) Přišel na řadu desert.

Seděly u stolu a dívaly se na ty ohmatané desky. Ruce na nich téměř vytlačily otisky, jak byly používané. Knihu měly položenou na nohou.

„Tak na tři?“ Zašeptala Bella, jako by mělo jít o posvátný okamžik. Anna jen kývla.

„Tři.“ Naráz obě otočily vrchní desku.

Mým jediným a nejmilejším čtenářkám.

Josefin

Na stránce byl ten familiérní rukopis z Josefíniných dopisů. Obě mlčely. Nenacházely slov.

01. 01. 1945 Forks

První školní den si připravil překvapení. Ve škole byli noví žáci. Pro malý počet žáků zrušili školy v menších městech. K nám přibyli čtyři Meg, Rolf, Tony a Brad. Na to jak anglická měli jména, byla jejich pleť snědá. Krásně oříšková. Zlatavá a hřejivá. Mám je ráda. Od prvního okamžiku. Měla jsem o nich sen. Meg bude má nejlepší kamarádka. Viděla jsem se s ní. Pořád jsme byly spolu a šťastné. Takový úsměv jsem snad nikdy na tváři neměla. Jsou pravdivé? To rozhodně uvidíme.

Ostatní můj názor nesdílí. Ty nenávistné pohledy. Šuškání za zády. Nenávidím to. Taky sem nepatřím. Prostě nejsem rozmazlená fiflena. A nesnažím se nadbíhat hráčům z lacrosu.

Důvod proč jsem začala psát? Sny. Nemám o nich komu říct. Tak ty teď budeš má opora. Macecha by mě nechala vyšetřit. Oprava nechala by mě zavřít rovnou do nějakého ústavu. Peníze, peníze, peníze. Jsou to jediné, co ji zajímá. A já jsem ta překážka.

Chci, aby přestaly. Aby se prostě daly vypnout.

Farář říkal, že máme být za všechno vděční. Ale mám pocit, že tohle tím nemyslel.

Na konci stránky byla velká inkoustová skvrna. Text byl utnutý uprostřed myšlenky, asi ji někdo vyrušil.

„To jí bylo patnáct, jako mně!“ Vydechla Anna a dívala se znovu na již přečtené řádky.

Bella přikývla a měla chuť přečíst knihu jedním dechem. Josefíny život na stříbrném tácku. Prolistovala knihu, jestli jim Josefína nenechala nějaké překvapení. Uprostřed knihy byly vytržené listy.

„Copak to tu asi bylo?“ Houkla nepřítomně. Zápis před vytrženými listy byl o tři roky starší než ten první.

Ale nebudeme předbíhat.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

5)  Evelyn (06.11.2010 18:10)

Deník, sny... Krása
Jsem moc zvědavá na pokračování

4)  ambra (05.11.2010 19:42)

Yasmínko, to nebyla kritika - to byla prosba, ať ty nejstrašnější chyby nějak vytento...

3)  Yasmini (05.11.2010 19:39)

Děkuji za komentáře.
Blbne mi počítač, tak jsem musela předchozí příspěvek smazat. (to k tomu, proč to zmizelo)
Děkuji i za kritiku. Občas potřebuju dostat za ucho
S Y.

2)  milica (04.11.2010 12:42)

Juj, tak to bude ještě hodně zajímavé

1)  ambra (04.11.2010 10:26)

Tak já už nevím, k čemu ty své pocity přirovnat. Bez nadsázky Tvoje texty "požívám" - každou jednotlivou větu mám jako samostatný gurmánský zážitek. Ten neskutečně originální humor, ten skvělý příběh - to vše pod stříškou svébytného jazyka. Ano, správně, tato kapitola (ač je to neuvěřitelné) byla zase lepší než ta předešlá. Jak můžeš "obyčejné" balení popsat tak, že jsem z toho u vytržení?! A deník... Miluju deníky!!!
Ale zlato, za ty chyby Tě asi přetrhnu... Tentokrát rekord v příčestích a jestli tam zůstane vyset, tak budeš brzo viset...

1