15.05.2011 [21:15], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 12×, zobrazeno 2842×

8. Kapitola - rande

Doma jsem si jen hodila tašku do pokoje, naškrábala Charliemu vzkaz, kdyby se náhodou vrátil dřív než já, a čekala jsem, až Edward s Alice přijedou. Netrvalo to ani pět minut, a už troubili před domem.

Alice řídila Edwardovo Volvo a Edward seděl vzadu. Sedla jsem si tedy na místo spolujezdce a vyrazili jsme. Celou cestu jsme se bavily s Alice o módě, nebo mi popisovala, jak se Emmett vsadil s Edwardem o to, kdo vyhraje Super Bowl. Emmett pak musel měsíc chodit v klubových barvách New York Giants od hlavy až k patě a to doslova – včetně vlasů.

Při té představě jsem dostala neuvěřitelný záchvat smíchu, který trval několik minut. Pak jsem se dozvěděla, že Edward taky pár sázek prohrál, ale když mi Alice chtěla říct, co musel jako trest za prohru udělat, Edward ji vždycky nějak umlčel.

„Jednou to z tebe dostanu,“ pomyslela jsem si a pozorovala jsem, jak se mračí.

Nákupy byly boží. Lítali jsme z jednoho obchodu do druhého, zkoušely jsme s Alice všechno, co se nám aspoň trochu zamlouvalo, vybíraly, hodnotily a trochu i pomlouvaly. Po pár hodinách jsem už byla ale docela vyřízená, tak jsme si šli sednout na jídlo. Objednala jsem si salát s kuřecím masem, Alice s Edwardem jen vodu.

„To nemáte vůbec hlad? Už je dost hodin…“ divila jsem se. Sama jsem hlady šilhala.

„Já teda hlad nemám,“ zavrtěla hlavou Alice a Edward přikyvoval: „Já taky ne,“ a připojil úsměv.

Rychle jsem to zhltla, aby na mě nemuseli dlouho čekat, a pak jsme zamířili ke knihkupectví, na kterém jsem se s Edwardem shodla, ale Alice se tvářila trochu otráveně. Nakonec si z nás odnášela nejvíc knih právě Alice. Když jsem na její stoh podívala, málem mě trefil šlak:

Skvělý sex.

Erotické představy mužů.

Umění sexuální magie.

Rychlovka.

Vytřeštila jsem oči a dál už jsem neměla sílu číst názvy titulů. Zrudla jsem a Alice jen pokrčila rameny a se slovy „no co…“ se hrnula k pokladně. Pokladní se taky celkem divil, že si to kupuje šestnáctiletá slečna, a podle toho, co pak říkal Edward si myslel, že by nebylo špatný sehnat si na Alice číslo. Všichni chlapi myslí jen na jedno…

Sama jsem zabloudila do oddělení klasické literatury a po dlouhém rozjímání jsem si vybrala svou oblíbenou – Na větrné hůrce. Mohla jsem si ji půjčit v knihovně. Mohla jsem si ji stáhnout z internetu. Mohla jsem si připomenout jen její obsah. Nic z toho však v sobě nemělo to kouzlo – vzít svou vlastní knížku a v klidu si ji znovu přečíst. Vychutnávat si každou stránku, ze které vyzařuje novota. Byl to pro mě takový zvláštní pocit opojení. Těšila jsem se, až ji doma otevřu. „Jak už to je dávno, co jsem si naposled koupila knížku? Nebo ji aspoň přečetla…“ pomyslela jsem si. V tu chvíli se za jedním regálem objevila Edwardova hlava a usmívala se. Přišel blíž a šeptl mi: „Všechno se dá napravit.“ A už byl zase ta tam.

Měl pravdu. Vzala jsem si ještě Jmenuji se Červená a spokojeně jsem mířila k pokladně. Edward už tam stál a zrovna platil Narozeniny Harolda Pintera.

„Ješetě mi k tomu dejte tohle,“ řekl a ukázal na moje dvě knížky, které jsem si položila na pult.

„Ale to…“

„Už jsem řekl,“ nepřipouštěl námitky.

Poraženecky jsem kývla, ale hned jak jsme vyšli ven, jsem se před něj postavila a začala vyčítavě:

„Co to má být? Nemůžeš mi jen tak kupovat knížky!“

„Proč?“

„Já nevím! Prostě proto!“

„Aha.“

„Nejsem zvyklá, aby mi někdo něco kupoval…“

„Tak si zvykej,“ usmál se potutelně.

„Edwarde Cullene! Ať už plánuješ cokoliv, nepokoušej se o to!“ vřískala jsem.

Nic na to neřekl, jen kývl a řekl: „Tak už pojď. Měli bychom jet domů.“

Přikývla jsem a vydali jsme se za Alice, která už byla na cestě na parkoviště.

Cesta v autě probíhala podobně jako cesta do Port Angeles. Pak už mě jen vysadili doma a se zamáváním odjeli. Charlie už byl doma a pravděpodobně se pokoušel o večeři, protože to na verandě divně zapáchalo. Vešla jsem dovnitř a Charlie zrovna stál s rendlíkem v ruce u dveří do kuchyně a zuřivě v něm něco míchal.

„Dobře, že jdeš,“ vydechl úlevně.

„Ahoj, co to má být?“

„Puding,“ zatvářil se pohoršeně.

„Aha…“ došla jsem k němu a skepticky se podívala na ztuhlou hmotu, ve které něco plavalo.

Charlie omluvně pokrčil rameny, a radši se nenápadně vytratil. Vylila jsem puding do výlevky a dala do trouby hranolky. Opražila jsem trochu zeleniny s vepřovým masem a čínu jsem Charliemu naservírovala na stůl.

„Ty nemáš hlad?“ podivil se.

„Ne, ne, jedla jsem.“

„Jak bylo? S Edwardem…“ dodal poťouchle a sledoval, jak se tvářím. Když viděl, že jsem zrudla, usmál se ještě víc a pokyvoval hlavou. Radši jsem se bez komentáře vytratila do svého pokoje, kde jsem hodila na zem tašku s novým oblečením a knížky jsem položila na noční stolek. Zapla jsem počítač, a když naběhl se zděšením jsem pozorovala e-mailovou schránku. Sedm e-mailů od Tonyho.

Panebože! Já zapomněla na tu schůzku! Pozval mě přece na drink. Sakra… Dneska v šest… Kolik je? Půl osmé? No bezva. Praštila jsem se rukou do hlavy. Jsem to ale blbec! Včera jsem počítač díky Edwardovi vůbec nezapla a úplně jsem to zazdila. Postupně jsem začala číst e-maily.

Krásko doufam, že to v pátek platí. Těší se Tony.

Ahoj Krasko. Co se deje ze neodpovidas? Ani vcera jsem te nevidel u Mika. Chybis mi. Tony

Krasko, jak se mas? Jsi v poradku? Vůbec se neozivas...

NEvim, co se deje? Nastval jsem te nejak?

Je mi moc smutno, Krasko. Moc se tesím na zitřek. Doufám ze prijdes. Tony.

Ahoj. Cekal jsem tam jako blbec. Jestli to byl vtip tak se ti vazne povedl.

To si nemohla aspon dat vedet, že nedojdes? Čekal jsem tam jako blbec pul hodiny. Myslel jsem si ze u tebe mam sanci po tom vsem, co jsme si napsali. Byl to vsecko jenom vtip? Delala sis ze me srandu? Je to nejaky zvraceny humor?

No nazdar. To jsem tomu zase dala. Po dlouhém uvažování jsem odepsala:

Ahoj, vtip to samozřejmě nebyl. Měla jsem moc učení a vážně jsem zapomněla. Včera ani dnes jsem počítač vůbec nezapnula. Moc se omlouvám, a chtěla bych to napravit. Pokud si to přečteš hned, můžeme ještě vyrazit. Mrzí mě to.

Isabella.

Odpověď přišla vzápětí:

Platí. Za deset minut te můzu vyzvednout.

Odepsala jsem jen OK.

Rychle jsem se převlékla do úzkých světle šedých riflí, které jsem dnes koupila a k tomu si vzala béžovou tuniku s hnědým vzorováním. Vlasy jsem narychlo sepnula do culíku a obtáhla oči tužkou a řasenkou. Seběhla jsem dolů za Charliem a houkla „Jdu ven!“

Něco zabručel, asi zase chrápal u zápasu, a já už se obouvala. Ve stejnou chvíli, jako jsem otevřela dveře, venku zatroubilo auto.

Bylo to tmavě modré BMW, pravděpodobně jeho otce. Nasedla jsem na místo spolujezdce a usmála jsem se:

„Ahoj.“

„Ahoj, konečně tě rád poznávám za střízliva,“ usmál se na mě. Musela jsem uznat, že má vážně sexy úsměv. A nejen to. Nakrátko ostříhané vlasy měl nagelované do špiček, modré oči šibalsky jiskřily, ostře řezaná brada zeštíhlovala opticky celý jeho obličej a tmavá polokošile rýsovala jeho svaly.

„Tam kam chceš jet, Krásko?“

„No domlouvali jsme se na Eventu, ne?“ zmínila jsem bar v centru, kde dělali nejlepší míchané nápije v širokém okolí.

„Já myslel, že když už je tolik hodin, tak bychom to mohli přeskočit…“ díval se na mě s pochybným úsměvem.

„A to myslíš jak?“ zeptala jsem se s důrazem na poslední slovo.

„No jako vynechat drink a zajít třeba k nám…“

„Tak na to zapomeň. Řeklo se na drink, tak jdeme na drink a nic víc nečekej.

„Dobře,“ přikývl a věnoval se řízení. Po cestě jsme v podstatě navázali na naše emailové dopisování a bavili se o oblíbené hudbě, filmech, hercích a podobně. Cesta nám díky tomu uběhla strašně rychle a Bryan, jak se mi znovu galantně představil, už parkoval před Eventem. Z baru se linuly zvučné tóny disco hudby a z otevřených dveří bylo vidět spoustu blikajících světel a laserů.

Vešli jsme dovnitř a Bryan našel místo u baru. Objednala jsem si Piňa Coladu, nealkoholickou, a Bryan pivo.

„Copak? Přece nebudeš na suchu, ne?“ usmál se na mě. Pravděpodobně to mělo působit mile, přišlo mi to ale spíš slizké.

„Nějak nemám chuť na alkohol,“ pokusila jsem se o omluvný úsměv.

„Tak si aspoň připijem na seznámení, ne?“ nečekal na odpověď a objednal dvě vodky.

Rezignovaně jsem přikývla, a jen co ji barman nalil, jsem ji do sebe rychle kopla. Samozřejmě jsme si prvně ťukli na „znovuseznámení.“ Cítila jsem, jak se mi horko rozlévá v žilách a bylo to celkem příjemné. Druhá Piňa Colada už byla alkoholická a třetí taky. Mezitím ještě dva panáky vodky. Nakonec jsem se s Tonym teda s Bryanem bavila skvěle. Smáli jsme se, tancovali, užívali si, a vůbec mě nezajímalo, co si o nás myslí ostatní. Zjistila jsem o něm nějaké další informace, třeba že chodí do posledního ročníku u nás na škole. Jak to řekl, tak jsem si uvědomila, že ho občas potkávám na obědě, ale to bylo tak všechno. Nic moc jsem o něm nevěděla, ale přesto jsme se spolu skvěle bavili. Zkrátka parádní večer, zase jsem byla „ve svém živlu.“ Kolem jedenácté jsme to zapíchli s tím, že mě Bryan doveze domů.

Snažila jsem se mu vysvětlit, že by neměl řídit opilý,

„To… chichi… pšeče nemužešh… škyt.“ Záchvat smíchu.

Záchvat smíchu nepřestával.

Ještě ne.

„Já budu aši židit!“ snažila jsem se ho přesvědčit o své způsobilosti k sednutí za volant.

„Ty už si zřizená dost, Krásko,“ smál se taky a snažil se mi vysvětlit, že toho nevypil tolik, co já.

„Tak teda… chichichi… řžiď…“ Záchvat smíchu. Visela jsem mu kolem ramen a smála se jako o život.

„A proč ty hvězdišky tak moooooooooc svití? Tam asi někdo…“ Salva smíchu.

„Tam asi někdoooooo…“ Výbuch smíchu.

„Rozlampil svítičku,“ nekonečný výbuch smíchu a mezitím jsem vykoktávala: „Te…teda… Rosz. Ne. Roz-s-vítil lampičku…“

Oba jsme se tlumili a vrávorali k autu. Bryan mě posadil na místo spolujezdce a připoutal. Pak se sám posadil na místo řidiče a nastartoval. Rozjeli jsme se a smáli se jak o život. Všechno nám připadalo strašně vtipné.

Zatáčka? Bomba!

Hliníková značka? Neskutečně skvělý vtip!

Pouliční lampy? K popukání!

Později jsem se mnohokrát divila, že jsme se k domu dostali bez úhony. Bohužel ale ne k našemu domu, nýbrž k jejich… Když jsem si to uvědomila, vystřízlivěla jsem docela rychle.

„Co tady děláme? Měl si mě dovézt k nám domů.“ Říkala jsem důrazně s pohledem do jeho očí, ve kterých jsem uviděla výsměch.

„Co to má znamenat?“ byla jsem značně nervózní. Přece jen jsem ho neznala tak dobře, abych věděla, co od něj čekat.

„To si jako myslíš, že ze sebe nechám dělat blbce? Že na tebe budu někde hodinu čekat a ty si klidně nepřijdeš? Na to nejsem zvyklej, kočičko…“ vysmíval se mi.

„Co… Co po mě chceš?“ začínala se mě zmocňovat panika.

„Chci, aby si teď pěkně šla jako hodná holčička se mnou domů, a tam si spolu pěkně užijeme, co říkáš?“ Mluvil úlisným hlasem a na rtech měl výsměšný úsměv. Nevěděla jsem, co mám dělat. Neměla jsem ponětí, kde jsem, nevěděla jsem, kde bydlí. Byl to osamocený dům, ani na jednom konci silnice nebylo vidět žádná světla, domy, lidi, nic…

„To přece nejde. Dohodli jsme se na drink!“ hysterčila jsem a chytala se každého nápadu, jak se odsud dostat. Patrně to z řeči mého těla poznal a tak se začal smát:

„Odsud se nedostaneš, kočičko.“ Otevřel dveře, vystoupil a já se pokusila o to samé, ale už byl na mé straně a držel mě dost pevně za zápěstí.

„Au! To bolí! Pusť mě! Ne! Já s tebou nikam nejdu!“ snažila jsem se zapřít nohama o zem a propnula jsem se v zádech. Na chvilku jsem ho zastavila, ale smýkl se mnou do strany a táhl mě do domu.

„Pomoc! Pomozte mi někdo!“ do očí se mi draly slzy.

„Neboj se, tady tě nikdo neuslyší a pěkně nerušeně si spolu pohrajem, ano?“ vysmíval se mi dál.

„Ne, já nechci, prosím pusť mě, já to nikomu neřeknu.“ Škemrala jsem s očima zalitýma slzami.

„No to si piš, že neřekneš! Protože jestli jen cekneš, najdu si tě, a to ti říkám, že si to s tebou vyřídím, ty děvko. A neřvi!“ ječel na mě nepříčetně. V záchvatu poslední naděje jsem si vzpomněla na jakýsi dokument o sebeobraně, co jsem kdysi viděla.

„Jak jen to tam bylo! Snažit se zdržovat. Mluvit, vyptávat se. To je ono.“ Naplňovaly mou mysl záchytné myšlenky.

„Proč sis vybral mě? A co ty e-maily? To pro tebe vážně nic neznamenám?“ snažila jsem se mluvit vyrovnaným hlasem.

Uchechtnul se. „E-maily… nutné zlo, než dostanu nějakou holku do postele. Všechny ty sladké řečičky, nejednomu se z toho zvedne žaludek. Proč tebe? Takovou pěknou kočičku přece nenechám bez povšimnutí… Ne, ne. Budeš můj další zářez, kočičko. Ber to jako poctu! Je to čest, že jsem si tě vůbec všimnul.“ Mluvil, jako by to myslel vážně… Asi vážně vždycky dostane to, co chce.

To už jsme ale byli u domu a on teď začal hledat klíče po kapsách. Snažila jsem se mu vykroutit, ale držel mě dost pevně.

„Prosím, pusť mě,“ prosila jsem znovu.

„Prosím, nikomu nic neřeknu,“ to už jsem zase brečela, jak se mě zmocňovala panika. Snažila jsem se rychle vymyslet další sebeobranné prvky, ale mozek jsem měla zatemnělý strachem.

„Drž už, kurva, hubu!“ řval sprostě a smýkl s mojí rukou do strany, až jsem spadla. Hlavou jsem si dala pořádně o schod a ucítila jsem něco teplého a lepkavého ve vlasech. Rychle jsem si tam šáhla a když jsem ruku znovu zvedla, byla celá od krve.  Nesnáším krev. Hlava se mi zatočila a pustila jsem ji volně k zemi směrem od domu. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Dva kroky ode mě stál Edward!

Hlasitě jsem vyjekla, jak jsem se ho lekla a on rychle přeskočil ke mně a zezadu popadl Bryana do kravaty a stáhl ho ze schodů na trávu. Tam ho na okamžik pustil, ale Bryan stačil zařvat:

„Co tady děláš, ty šprte? To si jako myslíš, že mě zastavíš? Běž si hrát na píseček nebo lízt do prdele někomu z učitelů. To je tvoje oblíbená činnost ne?“ Stáli ani ne dva metry přede mnou a i přesto, že tam byla tma, jsem jim oběma viděla do obličeje. Bryan se opět vysmíval, tentokrát Edwardovi, ale Edwardův pohled byl docela děsivý. Zuřivě zatínal ruce v pěst, a jeho výraz byl více než strašný. Přísahala bych, že měl úplně černé oči, ale to byl nejspíš stín. Vlasy měl sice typicky ulíznuté, ale brýle chyběly. Bryanovi pomalu zamrzal úsměv na rtech, když si všiml Edwardova výrazu a jeho absolutní nehybnosti.

„To mě chceš zastavit zíráním?“ snažil se Bryan získat ztracenou sebejistotu a rozešel se s úmyslem obejít Edwarda.

To se mu ovšem nepodařilo. Edward ho zastavil jediným pohybem, když Bryana jednou rukou chytil pod krkem a vyzvedl do vzduchu.

Pak se naklonil blíž k Bryanovi, trochu povolil ruku, ale Bryan se pořád houpal pár centimetrů nad zemí, a zašeptal něco Bryanovi do ucha.

I v té tmě bylo vidět, jak Bryan zbledl, vytřeštil oči a zavrtěl hlavou. Edward mi nikdy neřekl, co mu šeptal, ale když Bryana pustil, ten rychle bez jediného ohlédnutí vběhl do domu a zabouchl za sebou dveře. Edward stál ještě pár vteřin nehybně a jen zhluboka dýchal. Pak se otočil směrem k lesu a zakřičel nahlas:

„Nechoďte sem, teče jí krev!“ moc jsme nechápala, co to má znamenat, ale to už klečel u mě a sahal mi na týl.

„Bolí to?“ říkal to strašně chladně a odměřeně. Téměř nedýchal.

„Trochu,“ špitla jsem, abych ho ještě víc nenaštvala. Celá jsem se klepala.

„Nezlobím se na tebe,“ hlesl unaveně a opatrně mě pohladil po vlasech.

„Vezmu tě ke Carlisleovi. Na šití to asi nebude, ale teče ti trochu krve, radši se na tebe podívá.“ Nebyla to otázka a už mě bral do náruče. Hlavu jsem si položila na jeho hruď a jen jsem vdechovala jeho vůni. Chvílemi jsem měla pocit, že mu snad ani srdce netluče.

„Mám tiché srdce…“ vysvětlil mi, i když ani nemusel. Jeho přítomnost mě uklidňovala a já se přestávala třást.

„Kam to jdeme? Nemocnice je na druhé straně?“ byla jsem zmatená a znovu jsem se začala klepat, když jsem si představila, že by mě také chtěl odtáhnout někam jinam stejně jako Bryan.

„Bells, Carlisle je doma, nemá dnes v noci službu a ošetří tě u nás, ano? Nemusíš se bát. Už se ti nic nestane,“ uklidňoval mě.

Zase jsem si nadávala, že ho obviňuju z kdoví čeho. Věděla jsem, že s ním jsem v bezpečí.

„Promiň,“ pomyslela jsem si a nechávala se dál kolíbat ze strany na stranu jeho houpavou chůzí. Do deseti minut jsme byli u jejich domu, a to jsme šli celou dobu lesem. Když jsme přišli na mýtinu, na které stál jejich dům, všude se svítilo. Překvapilo mě, že nikdo nespí. Edward to nijak nekomentoval a vnesl mě rovnou do obývacího pokoje, kde byla jeho matka. Když mě pokládal na pohovku, zavolal Edward potichu „Carlisle!“ a jmenovaný do půl minuty přišel i s kufříkem.

„Dobrý večer, Bello,“ řekl doktor a začal mi prohlížet hlavu.

„Máte tam malou ranku, jenom vám to vyčistím a pro jistotu bych si vás tady rád nechal do rána na pozorování. Jinak se vám nic nestalo?“

Ptal se starostlivě a oči mu padly na rýsující se modřiny na mých zápěstích.

„Ne, jsem v pořádku, ale kdyby se tam Edward neobjevil, tak nevím…“ řekla jsem nahlas a v myšlenkách jsem dodala: „Kde ses tam vůbec vzal?“

„Dobrá, teď ti to vyčistím a pak zavolám Charliemu, ano?“

„Prosím vás, neříkejte mu, co se stalo doopravdy. Řekněte, že jsem spadla ze schodů, nebo tak něco. Nešikovná jsem na to dost,“ dívala jsem se na něj s prosebným pohledem. Doktor se podíval na Edwarda, pak zpátky na mě a němě přikývl.

„Děkuju,“ hlesla jsem a zatínala zuby, když mi čistil ránu na hlavě.

„Tak hotovo,“ řekl po chvilce tiché práce doktor a pak dodal: „Edward vás vezme nahoru a zkuste se prospat. Ještě bych vám chtěl říct, že by bylo rozumné nahlásit to policii, tedy vašemu otci…“ nechal doktor větu vyznít do ztracena.

„Já…“

„Nemusíte nic říkat. Je to jen na vás,“ přerušil mě doktor, než jsem stihla cokoliv říct.

Kývla jsem na srozuměnou, a když jsem vzápětí zívla, doktor Cullen kývnul na Edwarda a ten mě se slovy „Tak pojď“ zdvihl do náručí a nesl někam po schodech nahoru. Nahoře vlezl do jedněch dveří a položil mě rovnou na postel. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem okamžitě usnula.

 

 

---

 

V příští kapitole Bella odhalí něco z tajemství Cullenových. Jak? A jak to vezme?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

1

© 2010 Stmívání FF - Kopírování veškerých děl je bez souhlasu autora přísně zakázáno!