05.05.2011 [18:30], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 9×, zobrazeno 2711×

Přináším Vám pátou kapitolu série Přiznej si to! Jelikož minulá anketa dopadla absolutně nerozhodně, najdete sice na začátku Edwardův pohled, ale kdo přeskočí až do půlky k Belle o nic nepřijde, jen si bude muset na vysvětlení počkat o něco déle.

V první části se tedy dozvíme, kdo Edwarda s Bellou minule vyrušil, v druhé části se Bella usmíří s Jessicou a opět si něco málo uvědomí... A možná přijde i Tony...

5. Kapitola – Emmett bodyguardem?

Edward

Jen co jsem Bellu vyložil doma, pořádně jsem dupl na plyn a chvátal domů. V obýváku už mě čekala Alice a hned se ke mně vrhla.

„No tak, ty za to přece nemůžeš.“

„Alice, já jsem jí ohrozil. Ohrozil jsem nás, to se nemělo stát. Umíš si vůbec představit, kam to může vést?“

Alice si skousla ret a hlídala si myšlenky. Zase něco věděla, a nechtěla mi to ukázat. Jako už tolikrát za poslední týden.

„Edwarde, nic se nestalo. Ta puma byla mladá a zmatená, jinak by se k vám nepřiblížila. Tolik ses soustředil na Bellu, že sis jí prostě nevšimnul. Nic se ale nestalo. Pravděpodobně ani nechtěla zaútočit. Netrap se tím,“ snažila se mě uklidnit, ale mělo to spíš opačný účinek. Všechno ve mně vřelo.

„Zatraceně, Alice! Ta puma šla po Belle! Musela jí snad vonět tak, jako voní nám, když byla ochotná se kvůli ní přiblížit ke mně! I když jsem se rozeběhl, běžela ještě chvíli za námi!“ zuřil jsem.

„Jdu po ní,“ procedil jsem skrze zuby. Vyběhl jsem na horu k sobě do pokoje, rychle se převlékl do něčeho pohodlnějšího – vyhrály rifle a tričko a ani jsem se neobtěžoval chůzí přes obývák a prostě jsem seskočil z okna. Ještě než jsem se rozběhl, jsem zaslechl cvaknutí hlavních dveří. Trochu jsem se zklidnil a ohlídnul se. No jo, jasně Jasper, proto ten klid…

Nemusel nic říkat, bylo mi jasné, že mě doprovodí. I když jsme spolu moc často nemluvili ani nic společně nepodnikali, ve chvílích jako byly tyhle, jsme se dokázali semknout o to víc. Byl to prostě brácha, kterýho si může každý přát. Sice neschvaloval, že jsem se s Bellou tak vybavoval a trávil s ní večer, ale přesto mě podpořil.

Jen jsem kývl na znamení díku a vydali jsme se lesem oklikou na druhou stranu města. Cesta nám zabrala pár minut a už jsme byli v tom lesíku, kde jsem byl dnes s Bellou. Místy jsem dokonce cítil její silnou a neodolatelnou vůni. Očividně ji zaznamenal i Jazz, trochu mu ztmavly oči a viděl jsem to i v jeho myšlenkách.

Pak jsem konečně ucítil i tu pumu, Jasper kývnul a vydal se poohlédnout po nějaké svojí večeři. Já jsem to vzal přímo nahoru a kousek pod kopcem jsem ji našel. Zrovna si pochutnávala na králíkovi a nehodlal jsem jí dopřát ani poslední večeři. Ohrozila Bellu a já se neznal. Zavrčel jsem, aby si mě všimla a dřív než stačila pochopit, že má utíkat, jsem po ní skočil. V šoku jen vycenila zuby, asi si myslela, že jdu po její večeři, ale to už jsem se jí zakousl do krku s takovou vervou, že to měla hned spočítané.

Poté, co jsem jí dokonale vysál, jsem ji i králíka důkladně zahrabal a volným během sbíhal dolů pod kopec. Chvíli jsem tak stepoval a pak se ke mně připojil Jazz.

„Našel si tady něco?“ zeptal jsem se ho.

„Dvě srnky,“ zašklebil se, „ vyřízeno?“

„Jo. A překvapivě jsem si to po dlouhé době užil,“ začali jsme se smát.

„Ty Edwarde, jak dlouho si chceš ještě hrát na šprta?“ věděl jsem, že tahle otázka mu už dlouho vrtá v hlavě, ale neměl odvahu se mě zeptat napřímo.

„Já nevím. Nepřijde mi to jako hra. Víš, proč jsem s tím začal, a věř mi, že ten klid mi za to stojí. Radši poslouchám urážky na svůj vzhled a chování než věčné obdivné vzdychání na svůj zadek. Po tolika desetiletích tě to vážně omrzí. Něco jiného je poslouchat lichotky, když máš Alice. Ale ty holky si u mě pořád myslely, že mají šanci a taky to pořád zkoušely. Vždyť víš…“

Jasper chápavě pokyvoval hlavou, ve které měl další otázky.

„Kdy to chceš říct Belle?“

Proč jen vybral zrovna tuhle otázku?

„Co bych jí vlastně měl říkat? Že si každý ráno geluju vlasy na patku, abych vypadal jako blbec, a že žádný brýle ve skutečnosti nepotřebuju, protože vidím jako ostříž? Ne, nemám jí co říkat. Ani o mě nemá zájem. A vůbec, nebyl jsi náhodou proti tomu, abych s ní někam šel?“

„Edwarde, já nejsem slepej a uvědom si, že vím, co k ní cítíš, i když si to sám nepřiznáváš. Ta holka ti není ukradená, a pokud u ní chceš mít nějakou šanci, musíš být upřímný.“

„Ne, myslím, že takhle to nepůjde. Ona ve mně stejně vidí jen chudáka a já jsem nás dnes všechny ohrozil. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby ty oči otevřela? Zjistila by, že se děje něco hodně divného. Začala by o tom mluvit, a museli bychom zase odejít a víš, jak to tu Rose, Alice, Carlisle i Esmé zbožňují. Nemohl bych se jim podívat do očí, kdybych zavinil stěhování. Nesmím si Belly všímat.“

„Ale…“

„Ne, Jazzi, rozhodl jsem se.“

Domů jsme dorazili po půl hodině pomalé chůze, kdy jsme se bavili už jen o baseballu, škole a Emmetovi. V obýváku nás Alice přivítala s tím, že ráno bude slunečno, a zatáhne se až kolem páté odpoledne. A na mě se kdoví proč zase mračila. Samozřejmě mi nic neukáže, ale šklebit se – to jo.

Všichni už zapadali do svých ložnic a já přemýšlel, co budu dělat. Na čtení jsem neměl náladu, klavírem jsem ostatní nemohl rušit a v televizi očividně nic nedávali. Takže jsem se zase otočil na patě a vydal se ven. Jelikož jsem byl po jídle, jen tak jsem se bezcílně coural po lese. Nevědomky jsem se dostal docela blízko ke Quiletské hranici, takže jsem zaslechl myšlenky dvou členů smečky. Divili se, co tam dělám, protože se obvykle nikdo od nás tak blízko nepřibližoval. Šel jsem podél hranice dál, ale v dostatečné vzdálenosti, aby neměli pocit, že chci zaútočit. Neměl jsem k tomu nejmenší důvod ani náladu. Přesto se pořád pohybovali na druhé straně hranice souběžně se mnou. Jejich myšlenky mi na klidu moc nepřidávali, takže jsem to nakonec otočil a šel si o pár kilometrů dál zaplavat do moře.

Pod vodou jsem cítil příjemný klid, nic mě tu nerozptylovalo, nikdo si mě nevšímal, pár hodin jsem střídavě seděl a plaval pod vodou, která byla v tomhle brzkém jarním období ještě dost studená, a pak jsem se proběhl domů, abych po cestě trochu oschnul.

Mezitím se začalo rozednívat, takže když jsem přišel domů, Carlisle zrovna odcházel do práce. Jen jsme se ve dveřích pozdravili. Uvnitř seděli Rose s Emmem i Alice s Jazzem a očividně čekali na mě s plánováním dnešního dne.

Když mě uviděli, nějak divně se na mě usmívali, nechápal jsem proč, pak jsem se ale uviděl jejich očima. Vlasy mi trčely na všechny strany, měl jsem pohodlné sportovní oblečení a žádné brýle. Vzpomínali, kdy mě takhle viděli naposled. Musel jsem je zklamat.

„To je jen dočasně. Byl jsem si zaplavat.“

Jejich úsměvy zase pohasly, Rose se tvářila opět pohoršeně, Alice smutně a kluci se pokoušeli o soucitný úsměv.

„No tak! Lidi, co je to s vámi? Mně to tak vážně vyhovuje, tak se na mě nedívejte jako na nějakýho chudáka!“

Emmett se začal hrozně smát, všichni jsme na něj nechápavě zírali, pak z něj konečně vypadlo:

„No tak nevím, jestli se mám urazit nebo být polichocen, když nám říkáš lidi,“ a tlemil se dál. Přešli jsme to mlčením, Rose protočením očí.

Alice se ujala slova:

„Takže v plánu je lov, nebo nákupy v Seattlu, kde prší.“ Můžete si vybrat. Rose s Emmem zvolili lovecký výlet na sever, já se připojil k Alice a Jazzovi na nákupy. Esmé zrovna navrhovala nějaký dům, takže si prý vystačí sama.

Ještě jsem se převlékl, učesal, sebral brýle a mohli jsme jet. Alice prosazovala své autíčko, nakonec jsem ji ukecal na prostornější Volvo. Ale řízení si vydupala.

Nákupy probíhaly jako obvykle, Alice řádila jako drak, my jsme s Jasperem okoukli pár autosalonů, zjistili novinky ve světě aut, obstaral jsem si pár nových knížek a pak už jsme jen koukali, jak Alice nakupuje. Pravda je, že už jsem nějaká trička potřeboval, takže jsem jí ani nijak nekrotil a jen se smál jejímu fanatismu.

Po několikahodinovém maratonu jsme si zase sedli do auta a vydali se na cestu zpátky. Nevím proč, ale celou cestu jsem přemýšlel nad tím, co asi dělá Bella. Sváděl jsem tuhý vnitřní boj mezi svým předsevzetím nevšímat si jí a chutí jít se podívat, co dělá. Jasper ze mě měl málem migrénu, jak se mi střídaly nálady a Alice na tom nebyla o moc líp, protože jsem dle všeho kromě nálad měnil i svou budoucnost. Nakonec jsem musel řídit já, protože Alice její vize už rozptylovaly až moc. Pak mi taky vyhrožovali, že půjdu pěšky, pak že oni půjdou pěšky, potom zase, že už se mám rozhodnout, chvíli mě taky nutili jít za Bellou, pak mi to zase vymlouvali. Jo bavil jsem se…

Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem si vzal Emmův iPad a připojil se na facebook. Bella tam nebyla, chvíli jsem čekal, ale nakonec jsem neodolal a i s iPadem se vydal k ní. Tam jsem si vylezl na strom naproti jejímu oknu a čekal, až přijde k počítači. A po pár minutách se mi poštěstilo.

Bella

Ráno se mi vstávalo dost špatně. Náladu mi trochu zvedlo, že venku svítilo sluníčko, ale jinak jsem byla pořád plná rozporuplných pocitů ze včerejška, z nichž převládala nenávist a zloba vůči Cullenovi.

Ve škole jsem z parkoviště šla rovnou na biologii a ke své radosti jsem zjistila, že mi můj záměr – ignorovat Cullena, nejspíš vyjde, protože vůbec nepřišel. Pokud to bylo ještě vůbec možné, tak mě tím pěkně vytočil, protože jsem toužila si na někom vybít zlost a teď jsem neměla na kom.

Jessica kolem mě chodila celý den málem po špičkách, asi tušila, že to včera přepískla a taky si všimla, jak mizernou mám náladu.

Celý den jsem byla nějak mimo, zlost na Cullena mi zatemňovala mozek, ani na oběd jsem nešla. Naštěstí si mě nikdo nevšímal, takže jsem se postupně zklidňovala. Po poslední hodině jsem zamířila na parkoviště. U mého auta čekala Jessica. Povzdychla jsem si a vydala se k ní.

„Ahoj,“ začala opatrně.

„Jessico, co chceš?“

„Issy, co se včera stalo? Zmizela si s Cullenem, nikdo Vás pak neviděl, ty jsi naštvaná a on tady vůbec není… Já… promiň, včera jsem to přepískla, neměla jsem žádné právo takhle vyvádět,“ mluvila a bylo vidět, že jí to vážně mrzí.

„To je v pořádku. Jen se ve mně zvedla nějaká vlna soucitu nebo co, tak jsem ho pozvala taky. Ale už je to za mnou. Potom, co jsme odešli, mě jen hodil domů. Co Tony? Zjistila si něco? Byl tam?“

„Jo! To teda byl! Víš, kdo to je? Jsme tak blbí! Přece Bryan Breston! Bres-ton, to-ny,“ slabikovala. No jasně! Že mi to nedošlo. Pamatovala jsem si ho z té minulé párty a měla jsem z něj pocit, že si myslí, že může mít, co si zamane. Ale po tom, co jsem si s ním psala, musím říct, že se tak nejspíš chová j en navenek, protože přes e-maily působí hrozně fajn a dobře se mi s ním povídá.

„Ptal se po tobě a vypadal zklamaný, když zjistil, že už si odešla. A pak pořád mluvil o pátku. Platí ještě pořád, že tam jdeš?“ Jessica z něj byla tak nadšená, já jsem se k němu stavěla spíš neutrálně, co si pamatuju, tak mě nijak nezaujal ani nepřitahoval, takže v pátek s ním nejspíš půjdu, ale tuším, že to bude první, ale taky poslední rande, nebo co to má vůbec být.

„Jo, jo, půjdu,“ pokusila jsem se o úsměv, o kterém jsem ale nebyla vůbec přesvědčená. Jessice to ale stačilo, takže jsme se rozloučily a já zamířila domů.

Doma jsem trochu poklidila v kuchyni, aby Charlie nenadával, uvařila jsem si oběd, protože mě nakonec dostihl pocit hladu, udělala jsem toho víc, aby měl Charlie teplou večeři, a když jsem se najedla a umyla nádobí. Popadl mě záchvat pořádného úklidu. Takové nálady jsem měla, když jsem se moc nudila, nebo byla naštvaná, pak mi úklid šel pěkně od ruky. Pustila jsem si do uší hudbu a lítala s prachovkou, vysavačem a hadrem sem a tam. Uklízela jsem absolutně nesystematicky, ale poctivě. Po dvou a půl hodinách jsem měla celý dům jako ze škatulky, v koupelně se pralo prádlo, na šňůře venku viselo další a celý dům voněl čistotou. Ten pocit uspokojení z dobře odvedené práce se nedal ničím nahradit. Chvilku poté, co jsem přestala řádit, přišel domů Charlie a ve dveřích málem omdlel. Nestačil se divit, pak mě pochválil a ještě nad večeří jsme se smáli tomu, jak zůstal stát jako opařený. Uklízení mě dobylo energií, takže jsem ještě chvíli tancovala po pokoji a porovnávala věci, ale pak jsem si sedla k počítači, abych si odpočala i fyzicky.

Zapnula jsem facebook, zkontrolovala zprávy a statuty kámošů a známých, mrkla na e-mail a jen tak si brouzdala po internetu. Pouštěla jsem si písničky, koukala na zprávy a tak, dokud mi na facebooku nezačala blikat zpráva – od Cullena. Co zase chce…

Ahoj, jsi tu?

Čekala jsem něco duchaplnějšího, ale budiž.

Co chceš?

Jen se domluvit na úkol z biologie, to focení a poznávání…

Aha, no tak v sobotu?

Klidně, kdy a kde se sejdeme? Znám pár míst, takže bych tě mohl vyzvednout a společně tam zajet. Jestli máš lepší nápad, sem s ním.

Nikam se mi s ním už nechtělo, ale ten úkol jsem musela odevzdat. Biologie je jeden z mála předmětů, kde nepropadám.

Dobře, tak v osum ráno?

Ok. Budu tam. Ještě jsem se chtěl zeptat na to doučování. Už ses s někým domluvila?

Kousla jsem se do rtu a přemýšlela, co mu mám sakra říct?

Nedomluvila, ale víc se učím sama.

Ne, že bych ti nevěřil, ale slíbila si to a sliby se mají dodržovat, takže pokud aspoň trochu chceš, rád Ti s tím pomůžu…

A co je tobě vůbec do toho? Proč si mi ty výsledky poslal? Aby si mě mohl otravovat? O co ti vlastně jde?

Nastalo dlouhé ticho z jeho strany. Pak přišla stejně dlouhá odpověď:

Máš pravdu, nic mi do toho není. Myslel jsem si, že jsi sice namyšlená, ale čestná. Asi jsem se spletl, omlouvám se. Ale taky vím, že jsi taková nebyla vždycky. Kam se poděla Tvá vášeň pro knihy?

A ne, nechci Tě otravovat, chtěl jsem Ti pomoct.  Pokud to vidíš takhle, promiň, že jsem Tě obtěžoval.

Nevěřila jsem vlastním očím, četla jsem to dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Do očí se mi vehnaly slzy a nevěděla jsem, jestli proto, že si myslí, že jsem namyšlená, nebo proto, že měl pravdu a uhodil na moje citlivé místo. Mezitím přišla další zpráva:

Bello, promiň. To jsem přehnal. Nemyslel jsem to zle a nemyslím si, že jsi namyšlená. Naštvalo mě, že si myslíš, že po Tobě jen něco chci. Tak to vážně není.

On měl vlastně pravdu. Chovala jsem se jako namyšlená husa, kterým jsem se ve Phoenixu v duchu smála…

Zlobíš se? Napiš něco, cokoliv…

Ano, zlobím se. Zlobím se na sebe, protože máš pravdu. Nevyznám se v sobě... Nevím, kdo vlastně jsem.

Teď mluvíš, jako bys měla krizi středního věku. Neber to tak tragicky. Každý jsme nějaký, a pokud chceš pomoct se školou, můžeš se na mě obrátit, když ne, na ten slib zapomeneme. Je to jen a jen Tvoje věc;-)

Někdy mám pocit, že je Edward Cullen z jiného světa. Čestný, galantní, inteligentní muž se smyslem pro humor. Na Zemi tenhle druh vyhynul někdy po válce, ne?

Dobře, děkuju. Ještě to promyslím. A Edwarde… řekneš mi někdy, co se to tam včera stalo?

To nemůžu, promiň.

Čekala jsem nějaké vysvětlení, jakože se nic nestalo, že to prostě jen vzal zkratkou a ty oči jsem měla zavřít proto, aby mi do nich nefoukal vítr, nebo cokoliv podobně triviálního, ale on to musí zase komplikovat a dát mi jasně najevo, že se tam dělo něco divného! Je ten člověk vůbec normální? To vážně nikdy nelže? Co takhle milosrdná lež? Hned by se mi spalo líp!

Proč nemůžeš?

Ohrozil bych svou rodinu, prosím, neptej se. Nechci Ti lhát.

No to jsem si všimla…

Nikomu to neřeknu.

Já vím, ale přesto nemůžu.

Můžeš mi aspoň říct, co v tom lese bylo?

Zvíře.

Zvíře… Zvíře… Že by medvěd? Před jakým zvířetem jsme mohli tak utíkat? Celé to nedávalo moc velký smysl, a proč by sakra ohrozil rodinu, kdyby mi to řekl? Začínala jsem mít pocit, že se kolem Edwarda Cullena děje něco divného. Ale co? Že by byl mafián? Třeba Emmetův vzhled docela odpovídal popisům typických bodyguardů… Najednou se mi zdálo, že jsem zvenčí zaslechla jakoby smích a pak tupé rány. Co to ale bylo? Bojácně jsem se vydala k oknu a podívala se směrem k lesu. Přísahala bych, že se na zemi něco nebo někdo válel, ale když jsem mrkla, nic tam nebylo. Jen větve na stromě se kývaly, přestože nefoukalo… Pokrčila jsem rameny, asi to byla nějaká veverka, a vrátila se zpátky k počítači.

Jaké zvíře? Jak si ho viděl?

-Zpráva nemohla být odeslána-

Zatraceně! Kam šel?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

9)  Lampas (17.07.2011 16:04)

8)  semiska (16.05.2011 17:33)

6)  Twilly (12.05.2011 21:44)

eno tedy... wooooooooooow... jdu dál

5)  Abera (07.05.2011 22:45)

3)  Pejta (05.05.2011 22:59)

Smála sem se u toho podobně jako Edward Paráda. Těšim se jak to bude pokračovat!!

2)  KalamityJane (05.05.2011 20:02)

Všem Vám moc děkuju za všechny ty krásný komentáře u minulý kapitoly! Mám z nich vždycky radost jako dítě z rozsvícenýho vánočního stromečku! Děkuju

1