03.05.2011 [20:30], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 13×, zobrazeno 2837×

Je tady další kapitola. Pokračujeme ve večerní procházce a nic jiného se vlastně neděje. Snad Vás nebudu nudit.

Příjemné čtení.

4. kapitola - Vlez mi na záda

Otočil se o 180 ° a šel přesně na druhou stranu, tak jsem šla s ním. Jen to oblečení jsem trochu podcenila, počítala jsem s cestou autem sem i zpátky. Jakoby mi četl myšlenky, si Eda sundal sako a přehodil mi ho přes ramena.

„Nebude ti zima?“

„Ne ne, mně není nikdy zima,“ zasmál se, jako bych řekla něco děsně vtipného.

„To jsi tak horkokrevnej?“

„Něco na ten způsob,“ to už se zase zamračil.

Něco mi asi unikalo… Asi to bylo tím, že jsem pořád byla naštvaná na Jessicu.

„Doporuč mi nějakou knížku,“ začal s úplně jiného soudku, jako by mě chtěl přivést na jiné myšlenky.

„To nevím jakou, já moc nečtu,“ odpověděla jsem popravdě, a najednou mi to bylo líto, že už jsem si tak dlouho nic nepřečetla, ale vážně nebyl čas. Užívala jsem si života tak jako nikdy.

„Ale nekecej, něco určitě přečteného máš.“

V tuhle chvíli ze mě spadly veškeré zábrany a oba jsme se začali úplně normálně bavit.

„No já mám ráda hlavně klasiku, takže asi nic pro tebe, ale pokud bys měl zájem, tak doporučuju Na větrné hůrce, je to krásné. I když přece jen trochu červená knihovna. A vlastně se to ani klukům nemůže líbit, zapomeň na to.“

„Tak to asi nejsem kluk,“ zasmál se zase. Když viděl můj nechápavý pohled, dodal, „jakože jsem to četl a líbilo se mi to. Klasiku mám hodně načtenou.“

„Aha, tak pak už jedině Harryho Pottera, ne?“ Vážně mě najednou mrzelo, že jsem přestala číst, když jsem čtení milovala, ten dokonalý útěk od reality, od všedních starostí...

„I toho už mám za sebou…“

„Rád čteš?“

„Ale jo, čtu dost. Mám spoustu volného času a čtením ho zabíjím.“

„Aha, jiné koníčky nemáš?“ najednou mě vše o něm zajímalo. Druhým rokem spolu chodíme do třídy a já o něm vůbec nic nevím, styděla jsem se za svoje chování k němu.

„Mám, rád poslouchám hudbu, jezdím jako blázen, chodím do lesa, taky mám rád zvířata (v tomhle úseku se zase uchechtnul, jakoby řekl něco vtipného) a focení a tak…“

„Páni, kde na to všechno bereš čas?“ Najednou mi došlo, že můj nedostatek času na čtení byly jen hloupé výmluvy.

„Nemám nic lepšího na práci, přijdu ze školy, lehnu si ke čtení, jdu se projít, najím se a pustím si hudbu nebo film. Nebo v jiném pořadí.“

„Tý jo, to je docela smutný, ne? Nechodíš mezi lidi?“

„Mně to takhle vyhovuje, rád jsem sám,“ najednou se zarazil, jakoby přemýšlel, jestli nelže sám sobě a pak pokračoval: „někdy je to ale těžké být obklopen tolika milujícími se lidmi.“

Začala jsem pronikat do jeho světa, musel to mít doma neskutečně těžké. Všichni byli tak krásní a ještě spárovaní. Jejich láska byla vidět na míle daleko i ve škole. Doma, kde se jistě nijak neomezovali, to muselo být ještě mnohonásobně silnější. Soucítila jsem s ním.

„Nepotřebuju soucit, tak se netvař tak tragicky, věř mi, že jsem si to takhle sám vybral,“ pokusil se o úsměv, ale byl to takový úšklebek.

„Já vím, promiň.“

To přešel mlčením, tak jsem se začala vyptávat dál.

„Kam jdeme?“

„Uvidíš,“ usmál se tajemně, „bude se ti to líbit.“

„A je to ještě daleko?“ začínala jsem mít pocit, že boty, ve kterých se dá tancovat, ještě nemusí být vhodné na chození…

„Vlez mi na záda.“

„Cože?“ nechápala jsem, co jsem řekla špatně, zastavila jsem se a začalo to ve mně vřít. Co si myslí? Vytáhne mě někam na kopec a pak mě klidně pošle do háje?

„Ale né, myslím to doslovně. Vyskoč mi na záda. Vezmu tě. V těch botách se ti musí jít hrozně,“ smál se mi.

„To nejde. Přece mě do toho kopce nepotáhneš,“ protestovala jsem, on se snad zbláznil.

„No tak! Věř mi!“ v jeho hlase byl tak zvláštní podtón. Najednou jsem mu nemohla odporovat.

„Ale na vlastní nebezpečí! Já tě varovala!“

Skutečně jsem mu vyskočila na záda, chytnul rukama moje stehna a já mu ruce dala kolem krku.

„Vždyť jsi úplně zmrzlej! Dám ti to sako!“

„Ne, vážně mi není zima, mám trochu nižší tělesnou teplotu, než je zvykem, ale zima mi vážně není.“

Zněl tak přesvědčivě, nutit ho nebudu…

„Hele, můžu se na něco zeptat?“ najednou jsem si na něco vzpomněla…

„Jasně, ptej se,“ zněl pořád tak uvolněně, cítila jsem se s ním vážně příjemně.

„Co znamená to „A“? Edward A. Cullen, jak máš na facebooku?“

„To je moje jméno. Edward Anthony Cullen. V celé své kráse,“ natočil ke mně hlavu a zasmál se.

Mně to mezitím šrotovalo. Anthony, Anthony… Tony? Není možné, že by to byl Tony? Že by přece jen Jessica měla pravdu a trefila se? Najednou mě přepadl zvláštní pocit. Co když je to vážně on? Najednou jsem si připadala podvedená, že jsem si představovala kdoví koho a mezitím jsem si psala s Edwardem, ale na druhé straně jsem někde v koutku cítila jakýsi pocit spokojenosti.

„Copak? Nějak si zmlkla? To tě moje jméno tak očarovalo?“ ale už se nesmál.

„Promiň, nějak jsem se zamyslela.“

„A co ráda děláš ty, Bello?“

Bello… Takhle mi už dlouho nikdo neřekl…

„Bello? Proč mi říkáš Bello?“ zajímalo mě, jak na tohle oslovení přišel.

„Tak zaprvé je neslušné odpovídat na otázku otázkou,“ natočil ke mně s káravým pohledem a úsměvem na rtech hlavu, „a za druhé protože vím, že to máš ráda. Když jsi sem nastoupila, každého si opravovala, aby ti tak říkal,“ teď už mluvil vážně a jen pokrčil rameny, takže jsem trochu nadskočila.

Byla jsem v šoku, že si to pamatuje a taky, že to vůbec ví. Ten kluk mě pořád překvapoval.

Ještě stále v šoku jsem mu odpověděla na původní otázku:

„Dřív jsem ráda četla a chodila do přírody, teď mě baví brouzdat po internetu, psát si s kámošema, nakupovat a bavit se s přáteli.“

„Máš to ráda?“

Tou bezprostřední otázkou mě zarazil. V první chvíli mě napadlo, co myslí, pak jsem uznala, že asi vážně jen reaguje na to, co jsem řekla a vlastně jsem nevěděla, co mu na to říct. Mám vážně ráda bezúčelné courání?

„Ano, mám. Ráda někam patřím a užívám si.“

„To je dobře. Jsme tady.“

Nechal mě seskočit na zem a řekl:

„Zavři oči.“

„Co? Proč?“

„No tak, prostě je zavři. Neboj, nechci tě zatáhnout nikam do křoví, ale můžu tě vzít za ruku? Je to jen pár kroků, ale se zavřenýma očima by se ti samotné nešlo dobře.“

Prostě jsem jen zavřela oči a kývla. Kdybych o něm nevěděla, jak je slušný a galantní, asi bych vážně začala uvažovat o znásilnění…

Pak mě lehce chytnul za ruku. Byla stejně ledová jako jeho krk a strašně hebká a jemná. Šel pomalu, protože jsem opatrně našlapovala. Přece jen v jehlových podpatcích přes kořeny okolních stromů, přes kameny a další havěť, co tu okolo byla bych se mohla zabít i za denního světla… Po pár metrech jsme se zastavili a on se slovy „Otevři oči.“ Pustil mou ruku.

Otevřela jsem oči a vydechla úžasem. Před námi a pod námi se rozprostíralo maličké Forks v celé své kráse.

„Páni. To je nádhera. Netušila jsem, že tu takové místo je. Jé. Támhle jen náš dům! A támhle škola! Kde bydlíš ty?“ byla jsem unešená jak malé děcko.

„Tam.“ Zvedl ruku před sebe.

„Tam? Víš, že ukazuješ do lesa?“

„Jo. Vidíš tam ten světlejší flíček?“

„Jo.“

„Tak tam bydlíme.“

„Na louce?“ vytřeštila jsem oči.

„Jo jasně. Bydlíme na louce, stromy máme místo věšáků a k snídani si vždycky ulovíme medvěda. Teda holka. Ty máš nápady. Na té mýtině máme dům.“

„No jo, jasně,“ připadala jsem si jako blbec. Co jsem si myslela? Že bydlí ve stanu?

„A to ještě nic není. Lehni si.“

„Cože? O co se to pokoušíš?“ Na chvilku mě přepadla panika. Pak jsem viděla, jak protočil oči, a čekala jsem, co z něj zase vypadne.

„Už jednou jsem ti řekl, že tě vážně nechci znásilnit. Ne, že by si nebyla pěkná nebo tak, ale takový já nejsem. Takže já si teď lehnu na záda a ty mě budeš následovat. Klidně si lehni pět metrů ode mě, je mi to jedno, ano? A nepanikař. Nic se ti nestane.“

Byla jsem rudá až na zadku. Co si to o něm pořád myslím? Kdyby mi chtěl něco udělat, už by to udělal. Ještě že je tu tma na to, aby viděl, jak jsem rudá…

Pak si sednul na zem a lehl na trávu na záda.

„Nezamažu ti sako?“ strachovala jsem se.

„Lehni!“

Poslechla jsem ho a lehla si vedle něj na trávu.

„Tý jo,“ vydechla jsem zase. Nebe bylo skoro jasné, jen místy bylo pár mraků. Měsíc couval, ale přesto ozařoval velkou část oblohy.

„To je nádhera. Vážně úžasný. Děkuju, že si mě sem vzal.“

„Vidíš Orion? Tamhle je.“

„Ajó! Támhle. A tohle je taky souhvězdí?“

„Hmm, to je souhvězdí lva – ty tři hvězdy.“

Mávali jsme rukama po celé obloze a hledali další a další hvězdy a souhvězdí. Smáli jsme se, bavili se a musela jsem si přiznat, že to bylo příjemné. Už mi ale začínala být zima, tak jsme se zvedli s tím, že už půjdeme zpátky, když v tom někde kousek od nás začala šustit tráva.

„Co to bylo?“ docela mě to vyděsilo.

„Sakra, sakra. Jak to? Sakra.“ Mumlal si Edward. Pak vzal můj obličej do svých rukou a natočil ho tak, abych se mu dívala do očí.

„Bello, teď mi musíš věřit. Musíme pryč. Vlezeš mi na záda. Zavřeš oči a nebudeš je otevírat, dokud ti neřeknu. Rozumíš? Nesmíš je otevřít. Věř mi a na nic se neptej. Není čas. A na. Tohle drž.“ A podal mi své brýle. Srdce mi bušilo jako o závod, rychle si mě vyhodil na záda, křiknul, ať zavřu oči, tak jsem je křečovitě sevřela k sobě a on se rozeběhl. Jak běžel z kopce, tak se celkem ochladilo, protože mi do tváře dost foukal vítr. Chtěla jsem se podívat, kde jsme, ale Edward na mě křiknul:

„Ať tě to ani nenapadne. Věř mi.“

Oči jsem teda sevřela ještě víc k sobě. Celkově jsme běželi asi dvě minuty, pak Edward zastavil a postavil mě na zem. Hlavu jsem měla plnou otázek, ale mračil se tak, že jsem se neodvážila zeptat se ani na jednu. Otevřela jsem oči a zalapala po dechu. Stáli jsme kousek od parkoviště Newtonových.

„Na nic se, prosím neptej. Odvezu tě domů.“  Jeho hlas byl odměřený až nepřátelský. Jen jsem kývla a snažila se vymyslet, jak jsme se sem mohli dostat tak rychle. Došli jsme k autu, nasedli a jeli jsme směrem k nám. Najednou jsem si uvědomila, že ještě pořád držím jeho brýle.

„Nepotřebuješ je?“

Zavrtěl hlavou:

„Jsou na blízko. Řízení zvládnu.“

Mlčky mě dovezl až před dům a mlčky také zastavil. Nevěděla jsem, jestli mám něco říkat, nebo prostě jen zmizet, tak jsem se na něj rozpačitě podívala, otevřela dveře a vystoupila. Když jsem zavírala dveře, špitla jsem jen „Děkuju.“

Dveře jsem zabouchla, otočila se k domu a rázným krokem mířila ke dveřím.

„Bello, počkej!“

Otočila jsem se.

„Děkuju, že si mě vzala s sebou na tu párty a dobrou noc.“

„Dobrou noc, Edwarde.“ Měla jsem v hlavě tolik otázek, ale něco mi říkalo, ať si je nechám pro sebe. Ještě jsem se na něj usmála, zamávala a vešla do domu. Cestou ke schodišti jsem jen slyšela, jak Edward odjíždí.

Dnešní večer byl teda nářez! V hlavě mi hučelo z rychlosti, jakou mi tam vířily myšlenky a vzpomínky z párty – z hádky s Jessicou a hlavně vzpomínky z výletu s Edwardem. Nechápala jsem, proč jsme nahoru šli tak dlouho, když tam očividně musela vést mnohem kratší cesta. To to schválně natahoval, aby byl se mnou? O co mu vlastně šlo? A jak pořád opakoval, že mě nechce znásilnit. Bylo to divné. Pak jsem mu zase musela vlézt na záda a běžel se mnou z kopce. Je to vážně zvláštní. Před čím jsme utíkali? Proč mi to neřekl? Předstíral jen, že tam něco bylo?

Napadala mě spousta otázek, ale odpovědi žádné. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím zvláštnější to všechno bylo a opět jsem dospěla k závěru, že Edward Cullen je divný. Určitě je psychopat nebo tak něco.

Rozhodla jsem si ho nevšímat, kdoví co všechno tam se mnou měl v plánu. A proč jsem tam s ním vůbec lezla? Já jsem nána blbá, měla jsem se na té párty vidět s Tonym a já to takhle zahodím! S ním jsem si přece tak rozuměla! Proč jsem to najednou odsunula na druhou kolej? Najednou jsem nechápala, jak mě vůbec mohlo napadnout, že by Tony mohl být Cullen. Byl to absolutní nesmysl. Už jenom styl, jakým každý z nich psal, dával tušit, že jsou absolutně odlišní. Tony je normální, Cullen je prostě jen a jen trapnej šprt v brejličkách. Proč jsem se jen nechala ovládnout tím blbým soucitem?

Najednou jsem pocítila hlubokou nenávist ke Cullenovi.

Tehdy jsem ještě netušila, že jsem jen obelhávala sama sebe a nechtěla si přiznat pravdu.

Tak kdo nebo co podle vás Edwarda s Bellou vyrušilo? A bylo tam vůbec něco?

A ještě jedna anketní otázka. Chcete pohled Edwarda, nebo si počkáte až časem Belle všechno vyvsětlí?

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

12)  Lampas (17.07.2011 15:51)

11)  semiska (16.05.2011 17:23)

Fíha, začíná trhák... Jdu pokračovat nebo se asi cvoknu z toho, co bude dál...

10)  Twilly (12.05.2011 21:24)

no tedy.. já jdu dál.. já musím dál

9)  mima19974 (05.05.2011 18:37)

Bolo to úžasné! Mne je jedno či je to z pohľadu Edwarda alebo Belly. Podstatné je, že to je! (Pochopila si?Ja ani nie )
Teším sa na pokračovanie!

5)  Abera (03.05.2011 22:21)

3)  Nosska (03.05.2011 21:10)

Jsem rozhodně pro pohled Edwarda, proč se prezentuje, jak se prezentuje?? To, aby měl pokoj od hříšnejch myšlenek na jeho zadek od bláznivejch puberťaček?? Nebo že by prohrál sázku s Emmem?? No, ta poslední otázka je asi nereálná Každopádně´už teď se těšim na další díl

1)  henna (03.05.2011 20:41)

Vyrušilo... upír?
A já sama bych pohled Edwarda uvítala, určitě by to bylo zajímavé zpestření.

1