01.05.2011 [23:15], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 10×, zobrazeno 2940×

3. kapitola vás nechá trochu nahlédnout do Edwardova života, zahrajeme si baseball a půjdeme na párty. Příjemné čtení a u baseballu prosím o shovívavost, dlouho jsem ho nehrála, a tak jsem si nebyla úplně jistá pravidly. :-)

3. kapitola – Seznamte se, Eda Cullen

Zvednula jsem se ze země a chtěla se přesunout na hodinu angličtiny, ale Jess mě doběhla. Stejně tak Mike s Ericem.

„Prosím tě, co se mu stalo?“ ptala se hned s jiskřičkami v očích Jess. Jak šlo o drby, neznala někdy (nikdy) meze.

„Já nevím, choval se hrozně zvláštně. Asi špatnej tlak, nebo nevím. Složil se tady na zem a rozdýchával to. Je vážně divnej…“ z nějakého důvodu se mi nechtělo přiznat, že mě poslal pryč, a že jsem ho poslechla…

Dál jsme to naštěstí neřešili, kluci teda ještě poznamenali něco o tom, jestli třeba není teplej, že ode mě tak utekl, ale tomu jsme se jen zasmáli.

Dnešní hodina angličtiny proběhla v pohodě, stejně jako další hodiny a čekal nás už jenom oběd. Před jídelnou jsem se od ostatních kvůli záchodu ještě odpojila, a když jsem vycházela ze záchodu, zaslechla jsem nechtěně rozhovor:

„Oba víme, že by ti to u ní pomohlo. Dej si říct!“

„Alice, já to tak nechci, víš, jak to vždycky vypadalo. Takhle jsem absolutně spokojenej. Mám klid, nikdo si mě nevšímá a to pošklebování nějak zvládnu.“

„Tohle ale nejsi ty!“

„A co jsem potom já?“

Už se ti dva regulérně hádali.

„Edwarde, já vím, že tě to takhle trápí. Věř mi, prosím.“

„Ne, Alice. Mám tě rád, ale takhle jsem spokojenej. Respektuj to, prosím. A už dost. Někdo (na to slovo dal podle mě až příliš velký důraz) nás poslouchá. A ty to víš.“

Dál už bylo ticho, ale zarazila mě ta poslední věta. Jak mě mohli slyšet? Opět jsem byla rudá až na jistých neodhalených partiích těla.

Nečekala jsem, až dojdou za roh a uvidí mě, a rychle jsem se vydala směrem k jídelně. Začínala jsem mít pocit, že mi to Cullen dělá schválně, aby zaměstnával můj mozek na plné obrátky. To jeho zvláštní chování, divné věty… A pak tenhle rozhovor. Jak to myslela, že to není „on“?

Stále zamyšlená jsem došla do jídelny a tentokrát jsem si dávala setsakramentský pozor, co si dávám na tác, takže na něm skončily bezpečné tortelini. Došla jsem za Jess s klukama, kteří zrovna drbali Cullena.

„O co jsem přišla?“ snažila jsem se o rozverný tón.

„Vlastně o dost, koukni. Ještě pořád je nějak mimo. Neměl by jít domů? Ale to by vlastně zameškal další tři hodiny…“ a začali se hrozně smát. Podívala jsem se jeho směrem a v obličeji byl zamračený. Rozhovor se sestrou ho musel vážně rozladit. Najednou mi ho bylo až líto. Nikdo se s ním nebavil, ani jeho sourozenci, a když už, tak na chodbě, aby je společně pokud možno nikdo neviděl. Tak to na mě aspoň působilo. Vlastně to asi vůbec nemá lehké, když je obklopen tolika sourozenci a všichni jsou tak neobyčejně krásní. Muselo to pro něj být i depresivní.

„Issy, vnímej!“

„Cože?“

„Mluvím na tebe. Haló!“

„Promiň, Miku, nějak jsem se zamyslela, co si říkal?

„Že dnes na tu párty musíš přijít ať se děje, co se děje. Bez tebe to není ono. Musíme to pořádně rozjet, jasný?“

„To víš, že jo, zlato, dorazím, neboj. Taky už potřebuju zas vypadnout z baráku. Těším se,“ usmála jsem se na něj.

„To jsem rád, bál jsem se, že nám zas dáš košem, jak v sobotu kvůli tomu imaginárnímu klukovi,“ smál se mi.

„Hele! Není imaginární!“

„Jasný, jasný, neboj, už budu hodnej!“

Bouchla jsem ho do ramena a byl klid. Pustili jsme se do jídla, abychom stihli tělocvik.

Jelikož bylo venku pěkně, šli jsme cvičit na hřiště a někteří aktivní od nás učitele přemluvili na baseball. Rozdělili jsme se do dvou týmů po deseti a šli jsme na to. Náš tým šel do hřiště, bylo nás tam jak psů, ale aspoň ti, co neumějí chytat nebo ti, co jsou pohromou pro své okolí, byli vykryti lepšími hráči.

Začalo se hrát, já stála poblíž druhé mety a hned jsem měla plné ruce práce, když jsem se snažila chytit míček napřímo. Vyskočila jsem, natáhla ruce, ale míček proklouznul mezi rukama a letěl si v klidu dál, i když se ho o to nikdo neprosil. V linii za mnou stál Cullen, který míček bez problému chytil a hodil ho na třetí metu, takže hráč druhého týmu zůstal stát u mě. Byl To Taylor a pořád se na mě Přibyle usmíval. Na ten jeho úsměv už jsem byla vážně alergická. Po pár minutách hry se nám povedl parádní zákrok, když Cullen chytil míček, hodil mi ho zpátky a já rychle zašlápla druhou metu tak, že jsme vyautovali Michael. Byl to už druhý aut a třetí se povedl Mikovi, když chytil napřímo trefu Erica. S jásotem jsme se vyměnili, upřímně řečeno, jsme hru začali pořádně prožívat a hráli jsme jak o život. Jessica na pálce sejmula Taylora přímo mezi nohy, chudák se skácel tak, že nemohl pokračovat, a tak byl jejich tým v oslabení. Všichni kluci ho pohledem plným soustrasti vyprovázeli až na lavičku, Jess se mu pořád omlouvala a další holky (já samozřejmě nééé) z toho měly škodolibou radost…

Druhý odpal Jess už proběhl bez úrazů, dokonce zvládla homerun. Pak šel na pálku Cullen a napoprvé se netrefil, napodruhé taky ne a na potřetí to odpálil daleko za hranice hřiště, ale nemohla jsem si pomoct – měla jsem pocit, že ten míček neodpálil schválně. Proč by to ale dělal?

Než soupeři našli míček v roští u plotu, měl Cullen vycházkovou chůzí homerun taky. Pak už to tak hladce nešlo, ale ve výsledku jsme vyhráli a všichni jsme si plácli. Jo byl to super pocit. Chvilku jsme ještě běhali s očkama po hřišti jak malí a honili se a tak, jen abychom nějak zabili čas do konce hodiny. Učitel měl očividně dobrou náladu, jinak by nám tohle nedovolil a my se po dlouhé době pořádně vyblbli.

V šatně se většina z nás vysprchovala a pak jsem čekala venku na Jessicu – měly jsme naplánované nákupy v Port Angeles.

Po chvilce vyšla a zvesela jsme zamířily k jejímu autu. Auto jí na dnešek půjčila máma, Jessicy auto bylo asi podobně spolehlivé jako to moje a její máma chtěla mít jistotu, že se vrátíme v pořádku.

Po cestě jsme si užívali holčičí tlachání, pomlouvaly jsme kde koho, vlastně ani ne tak pomouvaly, jen jsme si sdělovaly názory na ostatní. Jess se mi svěřila, jak jí Mike pěkně štve, a že Eric se poslední dobou nějak straní. Toho jsem si všimla taky, ale nepřikládala jsem tomu nijak velký význam.

Zrovna jsme vjížděly na parkoviště před obchodním domem, když jsem nedaleko zahlídla zajíždět stříbrné Volvo – podobné jako má Japser Cullen.

Jaké bylo naše překvapení, když to auto bylo vážně Cullenů, zezadu vystoupila ta blondýna Rose a Jasper, od spolujezdce Alice a pak se nám oběma zastavilo srdce. Protože z místa řidiče vystoupil Cullen! Eduard!

Mně i Jess spadla brada až k brzdovému pedálu, netušily jsme, že má vůbec řidičák, natož, že jezdí někdy autem. Ale podle toho, jak elegantně a bez problémů zacouval na parkovací místo, jsme musely usoudit, že asi občas jezdí…

Ještě stále v šoku Jess zaparkovala na nejbližší volné místo a vydaly jsme se za nákupy. Hodnou chvíli jsme mlčely a probíraly si v hlavách tu novou informaci pořád dokola. Nikdy nikdo neviděl Cullena jet do školy autem… Vždycky jezdil autobusem nebo chodil pěšky… Už zase se mi cpal do hlavy. Sakryš teda…

Jak jsme se pustily do nákupů, všechny starosti šly mimo, užívaly jsme si, blbly jsme, zkoušely jsme si všechno, co nám přišlo pod ruku, i když jsme si pak koupily sotva desetinu toho všeho, ani ne a zkrátka jsme se bavily. Pak jsme si dali kafe s croissantem a ještě chvilku pokračovaly v nákupech.

Kolem šesté mě Jess vyhodila u školy, kde jsem si vzala své auto a jela domů. Doma jsem si ještě dala jeden toast, zapnula počítač a na facebooku jsem měla jednu žádost o přátelství: Edward A. Cullen.

Jen jsem zírala na obrazovku a uvnitř mě se odehrávalo neuvěřitelné dilema. Přijmout a ukázat všem, že se s tím šprtem bavím, nebo ho odmítnout?

Dlouhý vnitřní souboj vyhrálo po dlouhé době mé lepší já a kliklo na tlačítko Potvrdit. Vzápětí mi psal na chatu:

Ahoj, jen Ti chci říct, co máme dělat s tím atlasem. Ve škole jsem to nějak nestihnul:-)

Ta triviálnost sdělení mě úplně překvapila. Čekala jsem, že bude chtít kdoví co a on zatím atlas…

Ahoj, já to taky úplně zazdila, tak povídej.

Mezitím co psal, jsem zkontrolovala krátkou zprávu od Tonyho: Ahoj Krásko, možná se potkáme dnes u Mika, prý tam jdeš:-) Opět ve mně probudil zvědavost, ale to už Edward (!) odeslal zprávu.

Nevím, jestli Tě tím potěším, ale máme si ve dvojicích zjistit co nejvíce jmen těch brouků a další havěti a nejlépe nafotit ty, co se nám podaří v okolí Forks  najít. Chápu, že se mnou nechceš pracovat, proto se klidně ujmu focení, když pak dohledáš názvy. Pro zjednodušení učitel nahrál seznam názvů z toho atlasu na net, takže můžeme jen přiřazovat. Ale ty fotky bude chtít…

Jeho upřímnost na mě působila skoro až dojemně… Chovala jsem se k němu hrozně. To si musím přiznat. A musím to zkusit napravit. Ani on si to nezaslouží…

Pokud by ti to nevadilo, půjdu fotit s tebou, na poznávání nejsem ten nejlepší adept;-)

Klidně, budu rád za společnost. Kdy máš čas?

O víkendu kdykoliv…

Super, tak se ještě domluvíme ve škole.

Dobrá, zatím se měj.

Kam chvátáš? :-)

Jdu k Mikovi, pořádá party…

Jo, o tom jsem slyšel, tak to Tě nebudu zdržovat, ahoj.

Moje lepší já bylo v ráži a nehodlalo se vzdát svého vítězství. Později jsem mu za to byla vděčná, nenáviděla ho za to, a zase mu byla neskonale vděčná.

Nezdržuješ:-) Nechceš jít taky?

Chvilku trvalo, než odpověděl…

Nevím, jestli jsem vítaný nebo pozvaný…

Právě jsem tě pozvala, a jestli s tím má někdo problém, tak ať mi to řekne do očí!

Dobrá, půjdu. Ale jen na chvíli. Můžu Tě vyzvednout? Za půl hodiny?

Můžeš, ale radši až v osm. Jsem holka, na přípravu potřebuju chvíli času!

Jasný:D tak v osm.

Ok, pa

Ahoj.

No nazdar. Co jsem to udělala. Vážně jsme pozvala Cullena na párty? No nazdar. Co jsem to udělala. Co tam asi tak bude dělat? No nazdar. Panebože. Co tam s ním budu dělat?

Ještě chvilku jsem mlátila hlavou do zdi, pak jsem rychle zapadla do sprchy, oblíkla si úzké tmavé džíny, stříbrný top a stříbrné páskové boty na jehlovém podpatku. Vlasy jsem stáhla do pevného uzlu, namalovala si výraznější kouřové stíny a použila řasenku, pusu obtáhla konturkou, vyplnila rtěnkou a ještě přejela lehkým leskem na rty. Po zkontrolování teploměru jsem ještě ze skříně vytáhla černé bolerko a oblékla si ho, aby mi netáhlo na ramena. Vtom jsem dole uslyšela troubení auta.

Seběhla jsem dolů, houkla na Charlieho, že teda jdu, a že se vrátím do půlnoci a vyšla z domu, před nímž stálo stříbrné Volvo.

Pomalu jsem došla k autu, Cullen vystoupil, obešel auto a galantně mi otevřel dveře u spolujezdce, usmála jsem se na něj, nastoupila, zavřel dveře a sedl si na své místo. Na sobě měl obvyklé šedivé kalhoty a modrý svetr doplněný o světle šedé, skoro stříbrné elegantní, ale mladistvé sáčko. Vcelku mu to slušelo, opět to kazily jen ty brýle a zplihlé vlasy.

Koukla jsem na něj a on se potutelně usmíval a se slovy „sluší ti to,“ se rozjel.

„Díky,“ špitla jsem, „tobě taky.“

Jen se nahlas zasmál a věnoval se řízení.

„Víš, že jsem ani nevěděla, že řídíš? Nikdy jsem tě v autě neviděla…“ začala jsem tématem, které mi od odpoledne leželo v žaludku.

„Já vím, radši chodím pěšky, mám rád rychlou jízdu, ale to tady po městě moc nejde, a nikam dál moc nejezdím, takže volím chůzi. Celkově se rád procházím…“ odpovídal lehce, nenuceně, měla jsem z něj kdoví proč dobrý pocit. Pocit pohody.

„Proč si půjčuješ zrovna Jasperovo auto? Alicino Ferrari nebo Porsche Rosalie musí být rychlejší, ne?“

Nevím, co jsem řekla špatně, ale začal se zase smát. Když se dostatečně nasmál, tak mi shovívavě prozradil:

„Jasper si půjčuje MOJE auto, ne já jeho. Jasper rád motorky, ale občas potřebuje jet autem a já ho moc neproháním, takže si ho půjčuje.“

„Aha.“

Nic chytřejšího mě vážně nenapadlo a byla jsem zase rudá jako koberec při udělování Oscarů a nadávala jsem si do blbců. Dnes se mi zase daří se ztrapňovat…

„To jsi nemohla vědět, jen mě to pobavilo,“ pokrčil rameny a zajížděl na parkoviště u obchodu Newtonových. Než jsem si odepnula pás, už mi otvíral dveře, abych mohla vystoupit.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj a zamířili jsme k domu.

Párty už byla v plném proudu, takže si nás nejdřív nikdo nevšimnul, pak se ale u nás nachomýtnul Mike, s nadšením a pod rouškou etanolu se mě jal objímat a mezi tím hučel, cože tady dělá ten šprt. „Ten šprt“ stál celou dobu vedle nás a shovívavě se usmíval. Pak mě Mike chtěl odtáhnout pro něco k pití, tak jsem mávla na Cullena, aby šel s námi. Po cestě Mike strčil do nějakého svého kámoše, takže se zase jal objímat toho chudáka a my s Cullenem jsme zůstali napospas těm tunám jídla a pití sami.

„Tak co si dáš?“ otočila jsem se na Eduarda. Edmunda? Edwarda? Edu…

„Já nic, díky.“

„Přece si nešel na párty, aby si byl na suchu. To bys mě teda urazil…“

„No dobře, tak mi něco nalej,“ zašklebil se, jak kdyby měl pít krev a ne víno…

„Neboj, to je jen víno, to zvládneš bez újmy!“ snažila jsem se překřičet dost hlasitou hudbu.

„Issy! No kde jsi! Už jsem myslela, že nepřijdeš! A dokonce tady máš doprovod, seznámíš nás?“

Pak se ale Eda otočil k ní a Jessice ztuhnul úsměv na rtech:

„Aha,“ zvládla jen. Pak se ale otřepala a dodala:

„Půjčíš mi jí na chvíli?“ nečekala na odpověď a už mě táhla do koupelny. Jen co se za námi zavřely dveře, spustila:

„Zbláznila ses? Proč ho sem proboha taháš? Mike říkal, že tu dnes mí být i Tony, konečně bychom zjistily, kdože to je, a ty si sem přijdeš s ním? Když se na něj budeš takhle lepit, tak se s tebou Tony sotva začne bavit!“

„Hele, Jess. To, že jsem ho pozvala je jen a jen moje věc a jestli to nehodláš respektovat, taks e s tebou nemám dál o čem bavit.“

Pěkně mě naštvala tím pohoršeným tónem. Já si budu dělat, co chci, a ona mi v tom teda rozhodně nebude bránit.

Nečekala jsem, až něco řekne, a šla jsem ven. Eda stál pořád na tom samým místě, a když mě uviděl, usmál se. Došla jsem za ním a křičela mu do ucha:

„Nebude ti vadit, když odsud vypadneme? Tady o nás očividně nestojí!“

„Nemusíš chodit kvůli mně. Zůstaň tu, a bav se. Já půjdu, ano?“

„Ne! Jdu s tebou. Nemá mi co říkat, co mám a co nemám dělat.“

Kývnul hlavou a šli jsme ven.

„Tak co, chceš jet domů? Nebo mám navrhnout jiný program?“ zeptal se mě venku.

„Popravdě se mi domů ještě nechce, mám propustku až do půlnoci, takže poslouchám návrhy.“

„Chtěl jsem navrhnout procházku na jedno kouzelné místo, ale myslím, že na to nemáš vhodné boty, takže co bys řekla večeři?“

„Večeře by byla fajn, ale nějak mě přešla chuť na jídlo, promiň. Takže klidně tu procházku, z bot si nic nedělej, když se v tom dá tancovat, musí se v tom dát i chodit, ne?“

Zasmál se:

„Tak dobrá, pojď.“

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

10)  Lampas (17.07.2011 15:37)

9)  semiska (16.05.2011 17:13)

Roztržka sourozenců, hádka Belly s Jessikou.... Kdopak je tajemný Tony? NO, něco tuším, ale nic prozrazovat nebudu.

8)  Twilly (12.05.2011 21:12)

názor nemám.. ale hltám... když jsem namlsaná na nic jinýho jako na "jídlo" nemyslím... takže jdu číst dál, když dovolíš

7)  Abera (02.05.2011 23:12)

6)  KalamityJane (02.05.2011 12:28)

Moc vám děkuju za krásné komentáře, mám z nich neuvěřitelnou radost!
Samozřejmě se tu objevují správné i špatné teorie, ale nemůžu vám zkazit napětí, takže si holt musíte počkat
Ještě jednou děkuju za komentáře a doufám, že se vám povídka bude líbit i nadále

2)  Nosska (02.05.2011 03:06)

Dobře ona! Nekoukat na to, co si myslí okolí
(sakra, mě tu chybí smile s palcen nahoru )
A jsem moooc zvědavá, jak dlouho vydrží tuhle dvojroli......

1