29.04.2011 [23:15], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 8×, zobrazeno 2902×

Jelikož mě vaše komentáře strašně moc potěšily, přidávám hned druhou kapitolku, a mnohem delší než tu první. Nějak jsem neměla srdce na to, abych ji rozdělila, takže doufám, že se vám bude líbit:-)

 

V kapitole vás čeká první rozhovor Belly a Edwrda, poodhalení Tonyho, výlet do přírody a trable ve škole.

2. Kapitola – Proč zrovna já?

Písemky jsme odevzdali a Cullen se na mě otočil:

„Neboj, je to správně,“ a hned se zase otáčel zpátky, ale na jeho rtech jsem viděla úsměv? Nebo spíš pobavený úšklebek?

Jessica, která naši papírkovou konverzaci nezaznamenala, se na mě tázavě podívala. Jen jsem mávla rukou, ať to neřeší. Zbytek hodiny proběhl v klidu a já celou dobu přemýšlela nad tím, proč mi ty výsledky poslal. Najednou zazvonilo. Hm, to jsem se vážně zamyslela poctivě…

Začala jsem si sklízet věci z lavice, ale Cullen mi pořád vrtal hlavou. Bylo to vážně zvláštní. Nikdy dřív si mě nevšiml (a já jeho už vůbec ne) a teď má potřebu mi radit? Vzápětí mě napadlo, že ode mě asi něco potřebuje. Musím to nějak zjistit. A taky ten slib o doučování… No je to zvláštní…

Mé myšlenkové pochody mě zaměstnávaly celou dobu balení věcí a ani jsem moc nevnímala, co dělám. Pak jsem konečně sebrala batoh, hodila si ho přes jedno rameno a šla na oběd.

Nebo jsem aspoň chtěla jít, ale přede dveřmi čekal Cullen a Jessica. Kývla jsem na Jess, ať jde, že jí doběhnu na obědě a vydala jsem se zjistit, co po mně chce. Byla jsem vážně zvědavá.

„Potřebuješ něco?“ snažila jsem se působit sebevědomě, jako vždy, ale moje vlastní tělo mě nějak zradilo a místo zamýšlených slov ze mě vyšlo asi něco jako:

„Potfco?“

Zrudla jsem jako rajče a pokud to bylo ještě možné, rudla jsem čím dál víc, když říkal:

„Promiň, ale cože?“

„Eeeh… No potřebuješ něco?“

„Ne, proč?“ odpověděl mi lhostejně.

„Že tady čekáš… Na mě?“ až teď jsem si uvědomila, že vlastně vůbec nemusí čekat na mě! Já jsem vážně blbá, proč se tohle děje zrovna mně? A před ním? Proč jsem před ním nervózní?

A zdálo se mi to, nebo se zasmál?! Já už dnes asi vážně blouzním…

„Jen ti chci připomenout, že si slíbila, že si seženeš doučování,“ pokrčil rameny a na rtech měl stále ten divný úšklebek. Jak tak stál naproti mně, začala jsem si ho zcela nestydatě prohlížet doslova od hlavy až k patám.

Měl zplihlé světle hnědé vlasy, světlé oči, zvláštně světlé oči – takové světle hnědé s tmavými žilkami, možná to ale dělaly ty divné kulaté brýle. Celkově měl v obličeji hodně ostře řezané rysy a světlé rty, vlastně i světlou pokožku – aspoň v něčem byl podobný sourozencům. Na sobě měl jednoduchý tmavomodrý svetr, který kontrastoval se světlou kůží a obyčejné šedivé kalhoty. Vlastně na něm nebylo nic moc zajímavého, až na ty oči. Ty byly vážně zvláštní.

„Ehm,“ odkašlal si, „nerad ruším tvé skenování, ale takhle ten oběd nestihneš.“

Tak. Teď už jsem byla vážně rudá jak červená paprika, vytřeštila jsem na něj oči a… zdálo se mi to, nebo se mi vážně smál? Bez jediného slova jsem se otočila na patě a rychlou chůzí se vydala do jídelny. Po cestě jsem rozdýchávala tu rudou bravu. No moc se mi to nedařilo…

Když jsem dorazila do jídelny, rychle jsem si něco naházela na tác, zaplatila a očima vyhledala Jess s klukama a šla si sednout za nimi.

„Prosím tě, co ti chtěl?“ vyjela na mě hned pohoršeně Jessica.

Sakra, co jí mám říct. Nemůžu přece říct, jak jsem se ztrapnila. Mysl mi šrotovala, ale nic jí nenapadalo.

„Ani nevím, chtěl něco říct, ale jazyk se mu zamotal, tak jsem odešla…“ pokrčila jsem s úšklebkem rameny. Eric s Mikem se začali smát, ale Jess vypadala, že mi moc nevěří, pak jen pokrčila rameny a dál se věnovala své pizze.

Chtěla jsem se pustit do jídelna, ale když jsem uviděla, co jsem si naložila, přešla mě chuť. Těstoviny přelité sýrovou omáčkou, karbenátky a opečená zelenina. Vskutku zajímavá kombinace. Musím se příště víc soustředit. Ke vší dnešní smůlu si všichni u stolu všimli mé podivné porce a Jess se ke mně naklonila a tiše šeptla:

„Ty, nejsi náhodnou těhotná?“

V jejím hlase byl znát podtón pohoršení, přesto mě to rozesmálo. Hotový záchvat smíchu a mezi salvami smíchu jsem vykoktala:

„Nééé hehehe, né, hehe, nej… nej… nejsem, Huááááááhahah, nee…“

Kluci jen nechápavě zírali a pak se slovy „no jo, ženský,“ odešli. Já se mezitím trochu zklidnila a Jessicu jsem vyvedla z omylu s tím, že jsem se jen zamyslela. Přešla to mlčením a společně jsme zamířily na parkoviště, kde jsme se rozešly. Zamířila jsem k náklaďáčku a pomalu se vydala domů.

V hlavě mi pořád vířily myšlenky na toho Cullena. Pořád mi to nedávalo smysl, že by mu tak v žaludku ležely moje známky. Ale co, matiku dle všeho zachráním, tak co ještě řešit? A žádné doučování jsem teda vážně neměla v plánu. Řeknu mu, že mě někdo doučuje, ale chodit na doučování? Pche, jak potupné… Ani náhodou.

Ale to už jsem byla doma. Rychle jsem zaparkovala, vytáhla batoh, vběhla domů a letěla zapnout počítač. Zkontrolovala jsem facebook a e-mail, kde na mě čekala zpráva od Tonyho.

Doufám, že ten pátek stále platí, Krásko. Nemůžu se dočkat!

Musela jsem se usmát, ty e-maily byly tak milé. Jen pořád nevím, kdo by to mohl být… Ale co, v pátek se to dozvím. Zrak mi padl na tašku s učením a zase mi začalo v hlavě hulákat slovo DOUČOVÁNÍ. Slib je přece slib… Ale nemůže zjistit, že mě nikdo nedoučuje!

Na facebooku nikdo nebyl, tak jsem jen v rychlosti cvakla status: Jde ven a vypadla jsem na zahradu. Nějak jsem dostala chuť se provětrat, zkusit přijít na jiné myšlenky.

Na zahradě jsem si chvilku sedla na houpačku a koukala na uklidňující les, který začínal hned za hranicí našeho pozemku. Po pár minutách mě houpání přestalo bavit, tak jsem se zvedla a vydala se pomalou chůzí směrem k lesu a po cestě jsem kopala do malých kamínků.

„Co to se mnou sakra je?“ napadlo mě asi po půl hodině přemýšlení nad tím Cullenem. Sakra, jakže se to jmenuje? Edmund? Jo, to bude ono…  Nebo Eduard? Sakra… Bylo tam to „r“ nebo nebylo?  Už nad ním zase přemýšlím! Je divnej a tečka. Jiné téma.

Proč mi ale ty výsledky poslal?!

V podobném duchu se nesl celý můj vnitřní monolog cestou po úzké pěšině lesem. Když jsem se trochu zklidnila a našla vhodné místo, sedla jsem si na spadlý kmen stromu a nasávala atmosféru lesa. To ticho… Vlastně tam ticho vůbec nebylo. Ptáci zpívali o sto šest, včely nedaleko bzučely a tichounce bublal potok, který musel být poměrně daleko. I tak to byly nádherné zvuky a po hodně dlouhé době mě ta atmosféra zcela pohltila a já si jen tiše užívala vnitřní klid.

Po pár desítkách minut, možná po pár hodinách, každopádně už se pomalu začínalo stmívat, jsem se rozhodla, že je čas se vrátit domů. Chvilku jsem se točila v kruhu, pak jsem ale správnou cestičku našla a vydala se po ní zpátky. Větvičky mi vesele křupaly pod nohama a já jsem se domů vracela s úžasnou náladou.

Najednou jsem slyšela podivný zvuk. Vpravo za mnou praskla větvička. Rychle jsem se otočila, ale nic tam nebylo. Asi pták… Šla jsem dál, ale najednou zase to křupnutí. Už jsem byla nervózní a zavolala jsem:

„Je tam někdo?“

Když se nikdo neozval, dodala jsem ještě „Haló!“

Najednou se ozvalo vrčení a štěkání a vzápětí kňučení. To už jsem byla na pokraji srdeční zástavy a zběsile jsem se rozhlížela kolem sebe, když vtom jsem ho uviděla!

„Sakra, Maxi! Ty si mi dal. No pojď sem honem.“

Jak mě spadl kámen ze srdce, když jsem uviděla ovčáka paní Smithové, jak štěká a vrčí na strom. Co tam asi viděl? Občas honil veverky, tak asi byl zase na jedné ze svých výprav. Jak mě uviděl, přiběhl ke mně a vrtěl ocasem, ale občas se otáčel a větřil dál do lesa. Na zbytek cesty mi dělal společnost a tak jsme spolu došli až k nám na zahradu a pak jsem ho odvedla k sousedům za plot. Tvářil se docela šťastně a hned letěl k misce s vodou. Usmála jsem se a vběhla do našeho domu.

Chtěla jsem zamířit k počítači, ale Charlie už byl doma. A hned mě odchytil.

„Isabello! Kde jsi byla?! Celý odpoledne jsem tě neviděl. Nemůžeš aspoň nechat vzkaz?!“

„Chtěla jsem jít jen na chvíli, ale nějak jsem se zamyslela…“

„Tak zamyslela. Tak se příště zamysli radši nad sebou. Jak tě mám někam pouštět, když ti nemůžu věřit?“ Charlie zuřil. Nechápala jsem ale proč, nic tak strašného se zase nestalo… Pak jsem ale letmo zahlídla novinový článek, který hlásal, že letošní rok bylo spatřeno několik samic medvědů hnědých s mláďaty. Aha, tak proto se o mě bál.

„Příště nechám vzkaz, slibuju,“ neměla jsem sebemenší chuť se s Charliem hádat. Vypadal, že ho můj slib uspokojil, a tak se vrátil ke sledování baseballu.

Já jsem rychle popadla rohlík a letěla nahoru k počítači. Opět jsem zkontrolovala veškerou poštu, ale nic nového nepřišlo.

Tak jsem zapnula ICQ a čekala, jestli se připojí Tony. Mezitím jsem trochu pročítala internet, ale pak se skutečně připojil a hned mi psal:

Tony: Ahoj Krásko, jsem rád že tě tu vidím. Jak ses dnes měla?

Rychle jsem odepsala:

Issie: Ahoj, bylo to fajn odpoledne, po dlouhé době, jsem si užila trochu klidu. Co tvůj den?

Tony: Nic moc, celý den jsem se těšil až zapnu pocitac a budu si s tebou moct psát.

Issie: *červenám se*

Tony: :-) Prosímtě ty se nemusíš vůbec červenat. Ale i když se červenáš, tak ti to moc sluší ;-)

Issie: ó děkuji, pane :-)

Tony: Není zač Krásná dámo

Issie: Řekni mi, odkud mě znáš? Jsem vážně až moc zvědavá na to, abych to vydržela do pátku…

Tony: To ti neřeknu:-P ale mužu ti dát nápovědu chceš?

Issie: CHCI! CHCI! CHCI!

Tony: :D Dobře, nedočkavče. Potkali jsme se nedávno. Nebylo to za střízliva. A přezdívka Tony nemá nic společného s mým křestním jménem.

Issie: Tý jóoo… Ale nechci tě zklamat, když říkáš, že to nebylo za střízliva, nezaračuju, že si tě budu pamatovat:-(

Tony: Jsem si téměř jistý.můj xicht se nezapomíná;-)

Issie: Dobrá, věřím ti!

Tony: To jsem moc rád, ale už musím běžet. Zítra touhle dobou?

Issie: To asi nepůjde, jdu ven s přáteli, jedině hned po škole nebo až ve středu…

Tony: Tak uvidime, jak se tu sejdem. Pa Krásko.

Tony is offline.

Dnes to teda bylo docela rychlý. O víkendu jsme kecali dlouho do noci a dnes: sotva půl hodinku. Ale co, asi má něco na práci… Vzala jsem z postele pyžamo, které sestávalo z tílka a kraťásků v béžové barvě s tmavě hnědými flíčky – takové žirafí pyžamo, a šla si dát sprchu, která završila mé relaxační odpoledne.

Po dlouhé sprše jsem zalezla do postele a přemýšlela nad tím, kdo se skrývá za přezdívkou Tony, ale nikdo mě nenapadal. V průběhu přehrávání si posledních několika oslav a párty jsem usnula a zdálo se mi o pátečním setkání, na které přišel jako Tony ten Cullen se jménem na „E“ a celou dobu se na mě usmíval tím přiblblým úsměvem.

Ráno jsem se probudila do zataženého – jak neobvyklé – pochmurného rána a stejně tak vypadala moje nálada. Měla jsem pocit, že nechybělo moc, abych začala chrlit oheň a metat blesky. S touhle náladou jsem Charliemu oznámila, že odpoledne jedu nakupovat s Jessicou, a že se jdu večer podívat na tu párty, co jsem mu říkala v sobotu. Nevím, jestli mě vnímal, ale jeho nepřítomný výraz leccos napověděl… Nehodlala jsem to řešit a bez snídaně jsem si to rázovala přímo k náklaďáčku.

Nasedla jsem, nastartovala a rozjela se. U školy jsem byla jen tak tak, abych stihla doběhnout do třídy před zvoněním. Celá uřícená jsem zapadla na své místo.

Hodina proběhla naštěstí v klidu, a tak jsme mohly s Jess řešit přípravu odpoledních nákupů. Hodina tak uběhla až moc rychle a se zvoněním jsme se všichni sebrali a loudali se na další hodinu – biologie.

„Tákže, dobrý den, včera jsem opravoval vaše laboratorní práce a, upřímně řečeno, tolik čokolády jsem při opravování už dlouho nesnědl. Vaše výsledky jsou vskutku mizerné, a proto přistoupíme k menší reorganizaci pracovních skupin. Vlastně skupiny zrušíme úplně, budete pracovat ve dvojicích a protokol mi odevzdá vždy každý z dvojice. A teď vás jistě potěším, když řeknu, že dvojice určím já.“

Nesouhlasné mučení, bručení a mručení se rozléhalo po celé třídě, ale profesor byl naprosto neoblomný.

„Takže jdeme na to. Angela do první lavice a Newton k ní, Monica s Lucy za ně, Eric si sedne k Michael, Jessica k Taylorovi tady sem, Swanová s Cullenem zůstanou vzadu, Terry s Fischerem před ně...“

Počkat. COŽE?! NE! Že to není pravda?! Vážně řekl Swanová s CULLENEM??? Proč já? Ne, vážně. Co jsem komu udělala? To je vážně den na…

A ten blbeček se tomu ještě směje.

„Co koukáš?“ vyjela jsem po Cullenovi.

„Nic, koukám, jak si nadšená z mé osoby…“

„No tak nekoukej, a jestli to se mnou chceš vydržet, tak buď ticho a nevšímej si mě.“

Byla jsem vážně vytočená na nejvyšší možnou míru. Já mám spolupracovat s tím šprtem… Ale naštěstí do konce roku už zbývá jen pár měsíců. To přece musím nějak vydržet ne… Nebo ne?

„Čemu se sakra směješ?“ ten kluk mě vážně štve. Nejenže s ním musím sedět, on se mi bude ještě smát? No počkej, já ti ukážu…

„Tobě. Jsi rozkošná, když se vztekáš.“

„ROZ… Co? Rozkošná?!!! Si spad‘ z hrušky?“

„Slečna Swanová si své emocionální výlevy nechá na jindy a bude se s láskou věnovat atlasu hmyzu…“

„Radím ti, dej si na mě pozor…“ zasyčela jsem směrem k němu a rozhodla se si ho dál nevšímat. Přesto jsem zaslechla z jeho strany něco o vstávání levou nohou…

Otevřela jsem atlas, ale něco mi v něm nehrálo…

„Pane profesore, tady ten atlas je poškozený, názvy jsou v něm přelepené…“ že jsem řekla něco divného mi došlo, když se celá třída včetně Cullena začala smát. Mou chybu mi velice přívětivým hlasem učitel vysvětlil.

„Kdyby slečna Swanová dávala pozor, jistě by postřehla, že názvy jsou přelepeny zcela záměrně, jak jsem zhruba před dvěma minutami říkal. Pan Cullen vám o přestávce znovu vysvětlí, co s tím atlasem máte dělat. A teď buďte tak laskavá a dávejte pozor.“

Dědula jeden protivnej. Cullen vám to vysvětlí, bla, bla bla… to si ze mě dnes musí všichni dělat srandu?

Snažila jsem se vnímat, o čem to ten páprda vykládá, ale nějak se to nedalo. Myšlenky mi stále sklouzávaly k pocitu nefalšované zloby a ukřivděnosti, i když jsem neměla ponětí proč. Cullen se vedle mě začal chovat nějak divně. Najednou se odsunul úplně na druhý kraj lavice, hlavu měl otočenou do zdi tak, že jsem viděla jen jeho vlasy a křečovitě svíral okraj lavice. Měla jsem vážně pocit, že jí každou chvílí rozdrtí. Vypadal divně.

„Je ti něco?“ zeptala jsem se ho. Nic. Ticho. Tak ať si trhne. Ale stejně mi to nedalo.

„Je ti dobře?“

„Ne“ zaskřehotal. To už jsem neváhala a ruka mi vyletěla nahoru.

„Pane profesore,…“

„Swanová! Co jsem vám říkal o tom rušení?“

„Když jemu je špatně, kývla jsem hlavou směrem ke Cullenovi.“

„Tak ať jde ven, na čerstvý vzduch. Doprovoďte ho.“

Cullen jen zaskuhral a už se zvedal. Chtěla jsem ho podepřít, ale vysmeknul se mi a šel sám ke dveřím, tak jsem šla za ním ven.

Otočil se na mě a šeptnul:

„Vezmi si batoh!“

Jen co vypadnul ze dveří, opřel se zády o zeď a svezl se podél ní na zem.

„Běž… Běž pryč…“ vyšlo z něj. Absolutně jsem nechápala, o co tady jde. To už blouzní? Neměl by jít na ošetřovnu? A co ten batoh??

„Cože? Kam?“

„Daleko! Tak jdi už!“ normálně na mě zvýšil hlas! Pokrčila jsem rameny a šla chodbou dál, ale Cullen opět zaměstnával můj mozek na plné obrátky. Zabočila jsem a oči mi padly na dveře od záchodu a najednou se začal připomínat můj močový měchýř.

No to snad ne… na záchodě jsem zjistila velice nepříjemnou věc, a to, že mi právě začaly „moje dny.“ Úplně jsem zapomněla, že to vychází na tento týden. „No Nic. Tampony mám v batohu, musím se tam vrátit.“ Vlastně ne, brala jsem si přece batoh s sebou. Zůstal ležet na chodbě u Cullena. Chodbu jsem přešla rychlostí blesku, a když mě Cullen uviděl, jen zaskuhral a pak… zavrčel? Já už dnes nerozumím absolutně ničemu. Došla jsem k němu, popadla batoh a bez jediného slova jsem se vrátila na záchod.

„No to už je lepší.“ Nevěděla jsem kam jít, tak jsem prostě pomalým volným krokem šla směrem zpátky ke třídě. Cullen tam pořád dřepěl, ale už vypadal klidnější.

„Jak je? Nechceš vodu?“

„NE! Proboha jen to ne!“

„No tak promiň no…“

„Ne, to je… dobrý. Už je to… lepší…“

Jeho obličej najednou působil ještě bledší než obvykle, byl skoro průhledný, ale asi to dělal ten kontrast s tmavýma očima. Počkat. Tmavýma očima?

Najednou Cullen odvrátil tvář na druhou stranu zase do zdi. Asi se mi jen něco zdálo. Vždyť měl oči světlounce hnědé, karamelové a ne tmavé… Už dnes vážně blouzním. Měla bych si dát dvacet. Nebo se nechat vyšetřit.

Zbytek hodiny jsme jen tak beze slova seděli na zemi před učebnou. Pořád nevypadal dobře, no vlastně se na mě vůbec nedíval a se zvoněním si šel do třídy pro věci a pak někam zmizel.

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

8)  Lampas (17.07.2011 15:08)

7)  semiska (16.05.2011 17:04)

On je lepší než stopky. Moc pěkný.

6)  Twilly (12.05.2011 18:00)

dobrý postřeh...

5)  Abera (01.05.2011 22:55)

2)  mima19974 (30.04.2011 10:32)

1)  Nosska (30.04.2011 08:15)

Ten konec byl HUSTEJ! Pořád mi vrtalo hlavou, jak tyhle věci řešili v knížce... tam totiž nepaldla o menstruaci ani zmínka, samozřejmě nepočítám když zjistila, že je Nessie na cestě

1