Přiznej si to! 19. kapitola

Sekce

Galerie

Breaking Dawn, Part I.
Breaking Dawn, Part II.
Eclipse

Non-twilight tvorba

Nenechte si ujít!

Sponzoři

Naše ikonka

Přidejte se k nám!

Affiliates

Návštěvnost

06.08.2011 [21:15], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 9×, zobrazeno 2892×

http://stmivani-ff.cz/gallery/thumbs/3353400.jpg

Přiznej si to! - Všechno je jednou porpvé.

Tentokrát má poprvé Bella, Edward a Angela hned dvakrát. V čem je jejich poprvé?

19. kapitola - Všechno je jednou poprvé

Když jsme dojeli na místo, nemohla jsem od stavby odtrhnout oči. Stála před námi krásná roubenka, ale dostatečně velká, aby se sem vešla celá Cullenovic rodina. Cesta k domu byla odhrnutá, z komína se kouřilo, ale nikde nebylo ani živáčka. Uvnitř bylo krásně. Vše bylo ze dřeva, krásně vánočně vyzdobené, ve vzduchu voněla purpura a skořice. Okouzleně jsem vešla dovnitř a Edward za mnou.

„Páni. Takže vážně jen my dva, sami, celý víkend?“

„Ano, Lásko. Je to problém?“ usmál se šibalsky a už mě líbal.

„Ani v nejmenším.“

Kufry zůstaly stát hned za dveřmi ještě pěkně dlouho, protože mě Edward popadl do náruče a pustil až v nejbližší posteli. Tam jsem se na něj překulila a začala ho laskat po celém těle. Jako obvykle jsem jen čekala, kdy mě zastaví, ale pořád nic. Pomyslnou hranici jsem překonala, až když jsem mu chtěla rozepnout pásek u kalhot.

„Asi… asi bychom si měli vybalit…“ zašeptal zmučeně a já se ihned odtáhla a přikývla. Po vybalení jsme se šli projít do lesa, váleli se ve sněhu a blbli jako děti.

Když se začalo stmívat, zamířili jsme zpět ke srubu. Šla jsem se zregenerovat a hlavně ohřát do sprchy, kterou jsem si skutečně užila. Edward mi mezitím uvařil hrnec horké čokolády a společně jsme se uvelebili na gauči a pustili si film.

Z filmu jsem si nepamatovala vůbec nic, vdechovala jsem Edwardovu vůni a užívala si jeho přítomnosti, po pár minutách jsme se zase začali líbat a film přestali vnímat úplně.

Tentokrát mě nezastavil.

Tentokrát se nebránil.

Tentokrát mě neodstrčil,.

Tentokrát se neodtáhnul a dovolil nám překonat hranici.

Tenkrát to pro nás oba bylo poprvé.

Ráno jsem odmítala vylézt z postele. Nakonec ze mě musel stáhnout deku a začít vyhrožovat ledovou vodou. To zabralo, a tak jsem neochotně vylezla z postele. Venku bylo příšerně. Sněhová vánice přes noc zavalila východ a sníh byl na jedné straně srubu až do půli oken. Edward to šel trochu odházet, aby uvnitř nebyla taková tma a já si mezitím chtěla udělat snídani. Jenže Edward byl zpátky dřív, než jsem vůbec stihla pomyslet na pečivo.

„To už to máš?“ zeptala jsem se skepticky, i když se ve srubu značně projasnilo.

„Nechtěl jsem tím ztrácet náš společný čas,“ usmál se kouzelně. Pak zvážněl.

„Neublížil jsem ti včera nějak? Jakkoliv?“ strachoval se.

„Blázníš? Bylo to… neskutečně nádherné…“ vydechla jsem a tělem mi projela vlna vzrušení jen při pomyšlení na včerejší večer a noc. Edward to zjevně vycítil a zčernaly mu oči.

Zasmála jsem se a laškovně si olízla prst namočený v nutelle. Edward se zamračil, zavrčel a snídala jsem až o hodinu a půl později.

Podobně to probíhalo i s obědem. Odpoledne jsme se šli projít a večer jsem si udělala jednohubky a pustili jsme si film. Před půlnoci mě Edward vynesl na blízký kopec, kde jsme pozorovali ohňostroje v údolí. Bylo to nepřekonatelně nádherné.

„Vzpomínáš, když jsme spolu byli na kopci prvně?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, podezřívala jsi mě ze všeho možného i nemožného,“ zasmál se, „teda ne že bych na ty věci neměl chuť, jsi krásná, ale ublížit bych ti nikdy nedokázal.“

„Já vím,“ políbila jsem ho.

„Jaktože jsem nepoznala dřív, že jsi jiný? A jaktože nikdo jiný nepoznal, že čteš myšlenky?“

„Nevšímala sis mě… Ostatní si mě taky nevšímali, bylo to jednoduché…“

„Za to teď by tě všechny chtěly,“ zavrčela jsem, což Edwarda pobavilo.

„Vrčíš, jako štěně,“ řehtal se.

Ještě jsme chvilku pozorovaly ta krásná barevná světýlka ze všech možných stran a pak se volnou procházkou vydali zpět ke srubu.

Návrat domů byl krutý. I přesto, že jsem s Edwardem trávila každou noc, ať už u nás nebo u Cullenů, nebylo to jako být spolu sami…

Návrat do školy bylo pak hotové umučení. I když mi učení šlo s Edwardovou pomocí a hlavně motivací mnohem lépe než dříve, bylo hrozné vydržet tolik hodin vedle Edwarda a prakticky se ho nedotýkat… Po škole jsme si to ale nádherně vynahrazovali. Trávili jsme společně všechen čas, prakticky jsem bydlela u Edwarda a Edward u nás. Charliemu to naštěstí nijak nevadilo, jen se občas divně díval, protože Edward u nás nikdy nevečeřel, ačkoliv u nás byl třeba celé odpoledne. Podle Edwarda to bylo bezpečné, Charlie nic netušil, ale podle mě nebylo dobré, když si všímal takovýchto detailů. Charlie je policajt, a když mu něco nedojde hned, neznamená to, že nepochopí, co je na obrázku, když má potřebné procento dílků. Edward nad tím jen mávl rukou, ale já začínala být ostražitá a záměrně odváděla Charlieho pozornost od takových detailů.

Angele a Ericovi jsme se snažili vyhýbat, abychom ve Forks mohli zůstat až do maturity, která nás příští rok čekala. Po maturitě jsme se dohodli na svatbě a mé přeměně a tudíž odstěhování se. Vysoká škola nám měla poskytnout alibi pro nenavštěvování mé rodiny alespoň první rok. Všichni říkali, že první rok je nejhorší, pak už bych se prý mohla ovládat tak, abych mohla Charlieho aspoň na chvíli vidět, ale nechtěla jsem nic riskovat, a byla odhodlaná neohrozit ho, ať to stojí, co to stojí, i kdybych ho neměla vidět třeba tři roky. Celá zima byla mrazivá, pořád sněžilo a bylo zataženo a bylo to tak depresivní, že mě Edward občas musel vynést vysoko na hory, až nad mraky. Byla tam sice ještě větší zima, ale za ten hřejivý pocit ze sluníčka mi to rozhodně stálo. Když jsme takhle stály nad mraky v jednom z posledních zimních dní a užívali si, zazvonil mi telefon. Překvapeně jsem hovor přijala.

„Ahoj,“ ohlásila jsem se, ale v první chvíli jsem ze sluchátka slyšela jen vzlyky.

„Haló? Ange…“ snažila jsem se upoutat pozornost volající.

„Bello… My… Já… Já se rozešla s Ericem…“ její řeč byla přerušovaná vzlykáním.

„Ach, Ange. To je mi moc líto,“ ta zpráva mě zasáhla šťastnou a nepřipravenou. Byla jsem v šoku a Edward se mnou. Překvapeně na mě zamrkal.

„Bells, nemohla bys… Nemohla bys přijet? Klidně s Edwardem…“

„Jistě. Za…“ podívala jsem se na Edwarda, který ukázal na rukou dvacítku, „Za dvacet minut jsme u tebe. Vydrž.“

„Díky…“ ozvalo se ještě a pak jsem zavěsila.

Edwardovou rychlostí jsme se dostali do města za deset minut a pak šli deset minut k Angele. Chtěla jsem zazvonit, ale Edward mě zadržel.

„Nikdo není doma, půjdeme rovnou za ní,“ a nějakým grifem otevřel dveře a vklouznul dovnitř.

„Ange, to jsme my,“ houkla jsem do domu a vydala se po schodech nahoru, Edward za mnou. Vešli jsme k ní do pokoje, seděla v klubíčku na posteli, před sebou fotky a vzlykala.

„Ach, Ange,“ hlesla jsem a už jsem seděla vedle ní na posteli a objímala jí.

„Chceš nám říct, co se stalo?“

Ještě chvilku vzlykala, pak se ale uklidnila, napila se ze sklenice, kterou někde vyčaroval Edward, a spustila už relativně vyrovnaně.

„Prostě jsme si řekli, co nám na tom druhém vadí, a zjistili jsme, že vlastně nemáme vůbec nic společného…. Já… Já… vím, že je to pravda, ale prostě je mi to líto, že to tak skončilo. Prožili jsme moc hezkých věcí a najednou je to pryč…“ Angela se na chvíli odmlčela a já se chystala něco říct, ale Edward mě předběhl. Sedl si z druhé strany vedle Angely, chytl ji za ruku, a když se na něj překvapeně podívala, spustil:

„Ange, jsi moc milá, hodná a chytrá holka. Umíš se smát a bavit, umíš pomoct lidem okolo sebe a máš zodpovědnost. Eric se chce hlavně bavit, užívat si života a nemyslet na to, co bude zítra. Je to dobrej kluk, ale věř tomu, nebo ne, on si tě nezaslouží. Vždycky mu šlo nejvíc jen o zábavu v hospodě a to přece není nic pro tebe. Zkusili jste to spolu, nevyšlo to, tak jdete dál. I to je život – umět něco skončit a jít dál, dívat se před sebe a neohlížet. Vím, že jednou potkáš skvělýho chlapa, kterej tě bude nosit na rukou, protože ty si to zasloužíš,“ mrkl na Angelu, která po celou dobu jeho monologu krčila a narovnávala obočí a na konci trochu povytáhla koutky do náznaku úsměvu a já jen zírala, jaký je z něj perfektní psycholog.

„Díky, jste vážně skvělý kmoši,“ usmála se zlehka Ange, ale pak zase zvážněla a já i přes ni viděla, jak Edward ustrnul a napjal se.

„Jen… No to je jedno,“ začala Angela a já se na ní tázavě podívala. Edward zavrtěl hlavou, tak jsem se na nic neptala.

„Angelo, bude lepší, když se na nic ptát nebudeš,“ Edwardův tón a výraz se absolutně přepóloval. Působil chladným dojmem, jeho hlad byl stejně ledový jako jeho kůže a mě mrazilo po celých zádech. Zajíkla jsem se. Edward se na mě překvapeně podíval, pronikl mi do hlavy, a zalapal po dechu. Uvědomil si to, co já. A Angela bohužel taky.

„Jak?!!“ Po jejích slzách nebylo ani památky, teď vypadala vyděšeně a nechápavý výraz jenom prohluboval její starostlivé vrásky.

„Co?“ odsekl Edward.

„Jak jsi věděl, na co se chci zeptat?! Do prdele! Co se to tady děje?“ Angela musela být vážně vyděšená, když používala takové výrazy. Vlastně nikdy dřív jsem to od ní neslyšela.

„Ange…“ snažila jsem se jí utišit, ale přerušily mě dvě věci. Zaprvé Angela.

„Ne! Já chci vědět, co se to tu děje a vím, že mám pravdu! Že se děje něco hodně divnýho! Poznám to na vás!“ doslova na mě křičela.

Za druhé mě přerušil Edwardův mobil. Edward se od nás odvrátil a já se později dozvěděla, že mu volala Alicea řekla mu jen:

„Řekněte jí pravdu.“

Edward zavěsil, otočil se zpátky k nám, kývnul na mě a začal mluvit směrem k Angele.

„Dobře Ange. Všechno ti řekneme, ale má to několik podmínek.“

Angela pochopila, že skutečně měla pravdu, a že se nejedná o žádnou prkotinu. Vážně a rázně přikývla.

„Zaprvé. Nikdo se nikdy nesmí dovědět, co ti tady řekneme.“

Angela přikývla.

„Zadruhé. Nesmíš nikde dát najevo, že to víš. Ohrozilo by to tvůj život.“

Angela váhavě přikývla

„Zatřetí. Týká se to mě a mé rodiny a ví o tom pouze Bella.“

Chápavé přikývnutí.

„Začtvrté. Vyslechneš mě až do konce, platí?“

„Ano…“ vydechla Angela v napjatém a vyděšeném očekávání. Když ale uviděla, že se na ní pořád usmívám, trochu se uvolnila.

„Dobře. Řeknu ti to jen proto, že vím, jak jsi chytrá a všímavá. Stejně jako Bella sis všimla, že jsme všichni, tím myslím svou rodinu, stejně krásní,“ Edward se při těch slovech ušklíbl, „máme stejnou barvu očí, jsme stejně chladní a nikdy nechodíme ven, když svítí slunce. Nic z toho pro tebe není novina, že?“

„No… ne,“ přiznala Angela a chtěla ještě něco dodat, ale Edward jí zadržel zdvihnutím ruky.

„Máš nějakou teorii?“ zeptal se jí na rovinu…

„Vlastně nemám, ale myslím, že… Proboha, bude to znít šíleně, ale myslím, že nejste… no… že nejste lidé…“

„Co tě k tomu vede?“ zeptal se Edward nedávaje najevo žádnou emoci.

„Moje praprababička si vedla deník a já se k němu náhodou dostala a je to šílené a nejspíš je to i nějaká hloupá náhoda, ale v domě, který stál na místě, kde teď stojí vaše vila, prý dříve žila podivná rodina. Otec – doktor Cullen – byl uznávaný chirurg a lékař. Jeho žena – Esmé – pomáhala zařizovat domy. Oba byli ve Forks uznávaní a oblíbení, ale jednoho dne zmizeli beze stopy… A o osmdesát let později je tu najednou doktor Cullen, bytová architektka Esmé a pět jejich adoptovaných dětí… Je to divné samo o sobě…“

Já byla v šoku a jen jsem němě zírala na Angelu a i Edward vypadal překvapeně.

„Kde je ten deník teď?“

„Já… ho spálila. Bála jsem se, že ho někdo najde…“

„Angelo, ty jsi poklad,“ usmál se na ní Edward, „ale nechápu, proč by ti vadilo, kdyby ho někdo našel?“

„Myslela jsem, že ne každý by pro to měl pochopení a mohli by vás začít pozorovat, nebo tak něco. Já vím, je to hloupé, ale nemohla jsem si pomoct…“

„Vůbec to není hloupé a děkuji, že jsi nás nevědomě chránila. Ptala ses, jak je možné, že vím, na co ses chtěla zeptat. Angelo, já umím číst myšlenky. Dokážu přečíst, na co momentálně myslíš ty, Bella, nebo kdokoliv z vašich sousedů.“

Edward dal Angele chvilku čas, aby vstřebala, co jí právě řekl. Když už se chtěla zase na něco zeptat, umlčel ji a pokračoval.

„S rodinou toho mám po fyzické stránce tolik společného, protože jsme všichni stejný živočišný druh a měla jsi pravdu v tom, že nejsme lidé.“

Opět krátká odmlka, aby to na ni nevybalil všechno naráz.

„Jsme bytosti opředené mýty a tajemstvím. Panuje o nás mnoho pověr a bájí, jen málo z nich je pravdivých. Jsme nesmrtlení, rychlí, silní a máme skvělé smysly. Sen mnoha lidí, že?“ ušklíbl se Edward a pokračoval, „výkupné za tyto skvělé vlastnosti má být naše strava. Živí nás zabíjení. Pro svou existenci potřebujeme krev.“

Angela se zajíkla a vytřeštěně se na mě podívala. Edward to ignoroval.

„Naše rodina je v tomhle poněkud zvláštní. Říkáme, že jsme vegetariáni, neživíme se lidskou krví, ale zvířecí. Není to nic moc, ale nechceme zabíjet. Ale neříkám, že jsme bez úhony. Většina z nás má ‚pár zářezů‘. Tak. Teď si o nás můžeš udělat obrázek sama, a pokud se s tím nedokážeš smířit, odstěhujeme se a už o nás do konce svého života neuslyšíš. Ani o mně, ani o mé rodině, a ani o Belle.“

Edward skončil a nastalo příšerně dlouhé ticho. Pak Angela kývla hlavou.

„Bello, ty… ty se chceš stát…“ nechala větu vyznít do ztracena.

„Ano, Ange, už jsem se rozhodla.“

„Dobře… pak… pak nechci, abyste odjeli. Je to neskutečné a nejspíš bych měla řvát a volat na psychiatrii, ale já vím, že říkáte pravdu a nejspíš… nejspíš se s tím dokážu srovnat… Jen mi to bude chvilku trvat…“

„To chápeme,“ usmála jsem se na ni povzbudivě, „my půjdeme, a kdyby si cokoliv potřebovala, nebo chtěla vědět, stačí zavolat, ano?“

Zase jen přikývla a my už se pakovali ke dveřím. Edward se ještě naposled zastavil a přes rameno jí připomněl:

„Je to tajemství, za jehož prozrazení je účtována vysoká cena.“

Já sama z něj v tuto chvíli měla husí kůži a Angela jen nahlas polkla a pak přikývla.