12.06.2011 [23:00], KalamityJane, ze série Přiznej si to!, komentováno 20×, zobrazeno 2777×

Jak to dopadlo ve Volteře? Přežila Bella jako člověk? Odešla? Zůstala s Edwardem ve Volteře? Poznal ji Edward vůbec? Odpovědi hledejte v dnešní kapitole.

 

Mám teď zkoušky a píšu spoustu seminárek, takže na psaní povídky mi nezbývá čas, a taky mě na chvíli opustila múza a až dneska se vrátila v poněkud pochroumané podobě. Podezřívám ji, že se někde pěkně ožrala. Takže s ní mějte slitování. :-) a další díl neočekávekte dřív než v pátel. Děkuji za pochopení. :-)

15. Kapitola – Medvědi došli

Jako poslední do místnosti vstoupil Edward. Neutrální výraz v jeho tváři neprozrazoval vůbec žádné emoce, a to ani když se podíval přímo na Alice, mě a Jaspera. Rychle přes nás přejel pohledem a pak jej stočil na vládce.

„Volal jsi nás, pane?“ pronesla sladce ta tmavovláska, dle všeho Rebbecca.ru

„Ano, moje milá, volal. Edward tady má návštěvu…“ rozmáchl rukou, aby tak upoutal pozornost Rebbeccy, Edwarda i ostatních upírů na nás, i když to rozhodně nebylo třeba.

„A všichni bychom si velice rádi poslechli Edwardovo stanovisko…“ pokračoval výsměšně. Alice ztuhla, její výraz byl naprosto prázdný, stejně jako Jasperův. Jen já zmateně pokukovala střídavě na Edwarda, Alice s Jasperem, Rebbeccu a vládce.

„Alice, Jaspere, Issabello,“ pokýval postupně ke každému z nás, „Co tady děláte?“

Mluvil hlasem, který mi i na tu vzdálenost, co nás rozdělovala, připomínal ledovou sprchu.

„Edwarde, chtěli jsme s tebou mluvit v soukromí,“ začala Alice.

„To nebude nutné, nemám před těmito upíry co skrývat,“ přerušil jí Edward.

Nepochybovala jsem o Aliciných slovech. Už ne. Ten, kdo teď stál před námi, nebyl Edward. Byl to jen chladnokrevný mrtvý upír.

„Pokud to tak chceš,“ ušklíbla se Alice uraženě a pokračovala:

„Přišli jsme za tebou, protože chceme vědět, co se stalo. Co se stalo s tebou. Odešel si sem bez rozloučení, bez jediného slova. Víš, jak to vzalo Esmé?“

Edward se ušklíbl.

„Chceš hrát na city, sestřičko?“ vysmíval se.

Jasper zavrčel a udělal krok vpřed, ale Alice zdvihla ruku a zastavila ho.

„Vím, že se s tebou něco stalo, Edwarde. Proč jsi tady?“

„Nenapadlo tě při vší své vševědoucnosti, že mám taky nárok na štěstí? Alice, myslíš si, že mě baví pořád poslouchat, co bych měl dělat, co bych neměl dělat, poslouchat a hlavně vnímat, jak se všichni intenzivně a neskrytě milujete? Myslíš si, že na to mám mít pořád náladu? Tvoje vize, Japserovy myšlenky, Emmettovy choutky, Rosaliiny problémy, Carlisleovy otázky a Esméina starost. Víš, co to je, vnímat tohle všechno každou vteřinu naráz? Každou vteřinu každého dne vnímám myšlenky, starosti a problémy minimálně šesti dalších upírů, a to vůbec nezmiňuju, jaké to je ve škole. Tady,“ rozmáchl teatrálně rukou, „Tady, jsem chráněn tlustými zdmi, když chci, můžu vnímat jen a jen své myšlenky. Nevím, co po mně chcete,“ zakončil svou řeč s povzdechem.

„Edwarde,“ Alice mluvila smutně, „kdyby si to řekl, mohli jsme ti přece taky uzpůsobit pokoj, aby si měl klid…“

„Na to už je pozdě,“ pronesl tvrdě.

„Proč jsi tady, Izzy?“ mluvil chladně a mé jméno, vlastně mou přezdívku, kterou až dosud nikdy nepoužil, řekl skoro až s odporem.

„Ty to nevíš?“ zeptala jsem se smutně. V mysli jsem měla strach, a zároveň pouhé promiň, že to došlo až sem a miluju tě.

Edward se zarazil. Zmateně se na mě podíval. Přišel blíž. Nespouštěl ze mě oči.

„Já… já, neslyším tvé myšlenky. Jak je to možné?“ třeštil na mě temné oči. Vážně jsem se bála. Bála jsem se Edwarda.

Když to člověk nejvíc potřebuje, tak to nefunguje? Musela jsem se zasmát té ironii. Snažila jsem se ze všech sil uklidnit, abych mohla Edwardovi ukázat své myšlenky, chtěla jsem ho doslova vtáhnout do své hlavy.

Nic se nestalo. Pořád na mě koukal nevěřícně, ale jeho pohled se rychle měnil v nepřístupný. Odvrátil se od nás. Odvrátil se ode mě. Bodlo mě u srdce. Edward zamířil k trůnům a zařadil se po boku Rebbeccy.

„Zjistili jste důvod mého odchodu a nedomnívám se, že byste tu měli zůstávat dále,“ pronesl Edward tvrdě, obřadně a bez sebemenších pochybností.

„Edwarde, pokud tady zůstaneš, zůstaneme tu taky!“ vykřikla zoufale Alice.

„Poslužte si,“ pokrčil Edward rameny. V tom se do toho vložil ten prostřední vládce. Konečně jsem si vzpomněla na jeho jméno, když mi o něm Edward vyprávěl tenkrát u slohovky do angličtiny. Aro.

„Vážení. Dost bylo emocí. Edward zjevně své stanovisko nezmění a vás dva,“ ukázal na Alice a Jaspera, „tu vždy uvítám. To jistě víte. Ovšem máme zde další problém. Zajisté také víte, že jste porušili náš nejdůležitější zákon. A já chci vědět, co s tím hodláte dělat.“

Zmateně jsem se rozhlížela. Jasper se napjal a Alice ztuhla. Zdálo se mi, že Edward na zlomek sekundy vytřeštil oči, ale muselo to být jen zdání. Tvářil se pořád nepřístupně a lhostejně.

„Když dovolíte,“ začala jsem tiše a hlas se mi zadrhával, ale byla jsem si jistá, že mě všichni přítomní dobře slyší, „ráda bych řekla Edwardovi pár slov,“ podívala jsem se hrdě Arovi do očí.

„No ovšem, mluv,“ odvětil hned Aro a v očích mu nebezpečně jiskřilo. Zdálo se, že bere jakékoliv rozptýlení jako úžasnou zábavu v šedi běžných nudných dní Volterrského hradu.

„Edwarde,“ podívala jsem se mu do očí, ve kterých se odrazil zájem, který ale rychle pohasl, „Sedm modrých, klasických pum na právech vědělo, že i v arabštině se Romeo a Julie milují.“ Řekla jsem rychle a byla si jistá, že mou malou šifru pochopí. Snažila jsem se si vzpomenout na vše, na čem se mi snažil dokázat, jak moc dobře ho znám. Na konci jsem schválně nechala doznít slovo milují.

Edward svraštil obočí a bylo vidět, jak přemýšlí. Najednou se mu začaly koutky úst roztahovat a nakonec se začal nahlas hurónsky smát. Doslova záchvat smíchu. Absolutně všichni jsme na něj koukali jako na blázna, ale Edward nemohl přestat. Za normálních okolností bych se rozesmála s ním, ale tohle bylo příliš děsivé. Až když po něm Aro šlehl pohledem, Edward přestal a s hlubokými nádechy ze sebe dostal:

„Isabello, musím říct, že jsi mě dostala. Tohle jsem nečekal. Ale nemůžu věřit tomu, že sis myslela, že to na mě jakkoliv zapůsobí! Jak naivní…“ byl odporný, ulisný a hnusil se mi jeho tón i výraz. Bylo mi do breku. Když ani tohle nezafungovalo, nemělo smysl tu dále zůstávat. Rozhodla jsem se odejít a nechat Edwarda žít svůj život mezi zdmi hradu. To ale očividně neměli v plánu vládci.

„Vraťme se laskavě po tomto působivém výkonu zpět k našemu problému. Jak jsem řekl. Chci znát váš návrh řešení.“

Alice se ujala slova.

„Jistě víte, že jsme jí o sobě nic neřekli. Všechno, co ví o upírech, ví od tamhle toho,“ ukázala Alice tvrdě na Edwarda a nejevila žádné známky slitování.

Edward se na chvilku zarazil, když se na něj Aro otočil a propálil ho pohledem. Pak se ale rychle vzpamatoval a opět sebevědomě prohlásil:

„Jistě. Je to pravda. A ponesu za to všechny následky. Jsem připraven se jí zbavit nebo ji přeměnit.“

V místnosti se ozvalo několikeré zalapání po dechu. První bylo Alicino, která nevěřila vlastním uším. Druhé bylo moje ze stejného důvodu, třetí Jasperovo z rozzuřenosti, čtvrté Edwardovo, jak ho Jasper chytil pod krkem, páté Rebbečino z úděsu ale nejzajímavější bylo to poslední. Patřilo jednomu ze dvou vládců, kteří se dosud nijak nezapojili. To vše se odehrálo v jedné, snad ani necelé, vteřině. V druhé vteřině už Jaspera drželi nějací dva upíři a táhli ho zpět k nám a ten po dechu lapající vládce stál přede mnou a pronikavě mi zíral do očí. V jeho tváři nebyla čitelná jediná emoce. Absolutně kamenný výraz, který nevěstil nic dobrého. V další sekundě stál před Edwardem a zíral na něj úplně stejně jako před chviličkou na mě. Ovšem na Edwarda to působilo jinak. Jeho výraz se změnil. Musel z myšlenek vůdce vyčíst něco, co jej rozrušilo.

„Tak a dost!“ zaburácel ten vládce, „Já chci vědět, co se to tady děje!“ V rámci tichého dialogu přistoupil k Arovi a chytnul ho za ruku. Ten se jen usmíval a pokyvoval hlavou.

„To snad nemyslíš vážně! Tys to věděl! Tihle tři okamžitě odejdou a Edward půjde s nimi, i kdybych ho tam měl sám doprovodit. Rebbecco,“ otočil se k jmenované, „okamžitě s tím přestaň, nebo je to poslední věc, kterou jsi v nesmrtelnosti udělala. To děvče,“ otočil se zase k Arovi, „má ode mě doživotní ochranu, pokud se sama nerozhodne stát jednou z nás. Samozřejmě nesmíš o našem tajemství nikde mluvit, jinak dohoda končí,“ otočil se na mě, pak zpět k Arovi a pokračoval, „Nechci slyšet žádné námitky. Nejsme žádní tyranové, kteří by si náklonnost vynucovali. Necháš je jít, nebo se celý upíří svět dozví, co jsi provedl.“

Zuřil. Okolní upíři jen nevěřícně zírali, asi nebylo obvyklé, aby se takto zapojoval. Aro očividně zvažoval své možnosti a stále ještě držíc ruku druhého vládce sotva znatelně přikývl a pohledem střelil k Rebbecce a Edwardovi.

Edwardův výraz se začal měnit z toho chladného a arogantního na nechápavý a zmatený. Rozhlížel se kolem sebe a očividně se snažil utřídit si myšlenky okolí. Když se mu to po chvilce podařilo, tvářil se nevěřícně a nebyl schopný pohybu.

Vládce, který nám nakázal odejít, promluvil:

„Tak už běžte. A omlouvám se vám za veškerá příkoří. Máte mé slovo, že se nic podobného už nebude opakovat a věřím, že se znovu setkáme za příjemnějších okolností.“

Alice mě chytla za ruku a táhla ven z místnosti. Když jsem se ohlídla, celé upíří osazenstvo nechápavě kroutilo hlavami a něco si šuškali. Náš zastánce se usmál a mrknul na mě a viděla jsem taky Jaspera, jak zvedá Edwarda ze země, na které klečel, i když jsem ho neviděla, kdy si kleknul a táhne ho s sebou pryč. Přitom mu něco říkal a Edward jen nesouhlasně kroutil hlavou. Šli jsme rychlým krokem, Edward s Jasperem se drželi dva kroky za námi a Alice nás dovedla opět k těm velkým železným dveřím. Když jsme vylezli ven, byla už tma, což mě překvapilo. Nezdálo se mi, že bychom tam byli tak dlouho. Alice vedle mě zmizela, ale vzápětí se objevila s autem. Zastavila pod střechou, abychom mohli v klidu nastoupit. Jasper strčil Edwarda na zadní sedadlo vedle mě a vzápětí Alice dupla na plyn a šílenou, vražednou rychlostí se proplétala volterrskými uličkami.

Po pár minutách jsme konečně byli venku z města a po několika dalších minutách zvolnila svou jízdu. Jasper mezitím někam volal, hádala jsem, že volal rodině, protože jsem mu nerozuměla ani slovo. Vedle mě seděl Edward s hlavou svěšenou hluboko mezi rameny a zíral do podlahy. Když Jasper skončil hovor, ucítila jsem najednou pocit pohody a bezpečí. Došlo mi, že to má na svědomí Jasper, ale tentokrát jsem se nechala ukolíbat. Vedle mě se ale ozvalo hluboké hrdelní zavrčení, až jsem vyjekla a bylo po klidu. Edward po mě střelil zmučeným pohledem plným bolesti a znovu sklopil hlavu. Jasper to zkusil znovu a tentokrát nejspíš jen na mě, protože se nekonalo žádné vrčení, ale taky žádné zlepšení Edwardova vzezření. Seděl tam jako hromádka neštěstí a nedíval se na nic a nikoho kolem sebe.

Začala jsem si v hlavě znovu promítat události posledních několika minut. Co se to vlastně stalo? Proč donutil Edwarda jít s námi Bez Rebbeccy? Alice nejspíš měla pravdu, když říkala, že se tam děje něco nekalého, protože ten vládce byl pořádně rozzlobený… Na druhé straně, jestli je Edward takhle nešťastný, když není s ní, nemáme žádné právo ho odtud odvézt.

„Tak to není,“ ozval se zmučený hlas vedle mě.

Zmateně jsem se podívala na Edwarda, ale nic dalšího neřekl. Zato začal mluvit Jasper.

„Marcus dokáže vycítit lidské vztahy. Z tebe a Edwarda cítil až moc silný cit na to, aby tě dokázal Edward zabít. Proto se mu to zdálo podezřelé. A měl pravdu. Aro donutil Rebbeccu, aby vyhledala Edwarda a dovedla ho do Volterry. Rebbecca dokáže navodit falešné pocity. Ne jen nálady jako já. Ale pocity a to tak silné, že jim upír bezvýhradně podlehne a dokud je poblíž Rebbeccy nemá šanci zjistit, že to nejsou jeho pravé city. Aro chtěl získat Edwarda pro svou gardu a myslím, že i tak trochu doufal, že časem přitáhne i mě a Alice. Marcusovi se ale takovéto praktiky očividně nezamlouvají a neměl o nich tušení. Proto, když zjistil pravdu z Arova samolibého úsměvu, zuřil.“

To byl asi nejdelší monolog, co jsem kdy od Jaspera slyšela. Edward vedle mě zvedl hlavu, pokusil se o úsměv směrem ke mně, ale byl tak smutný, že z toho vyšel spíš úšklebek a směrem před sebe špitnul.

„Díky, brácho. A Alice, děkuju, že jsi ve mě nepřestala věřit.“ Jasper i Alice se usmáli do zpětných zrcátek a Edward se otočil ke mně.

„A tobě, Belli, děkuju za odvahu a za to, že jsi mě zachránila,“ sklopil zase hlavu někam k podlaze.

„Nebuď tak patetickej,“ šťouchla jsem ho lehce do žeber a pokusila se o uvolněnou atmosféru, i když mi do smíchu rozhodně nebylo. Nevěděla jsem, jak se k Edwardovi teď chovat.

Zase zvedl hlavu a díval se na mě.

„Belli,“ začal opatrně.

„Myslíš, že bychom mohli na všechno, co se stalo posledních pár týdnů zapomenout? Mám tě rád a nechci tě ztratit.“

Koukal jako zmoklé štěně.

„Edwarde, moc ráda bych zapomněla, ale stalo se toho tolik, že to hned nedokážu. Nezlob se, prosím. Můžeme začít tím, že spolu budeme trávit víc času, než posledních pár týdnů,“ usmála jsem se na tu hromádku neštěstí, která mi úsměv nesměle oplatila.

„Belli, dokážeš mi někdy odpustit?“

„Nemám co. Nejednal si z vlastní vůle.“

„To mě ale neomlouvá,“ pořád byl tak smutný. Něco mě napadlo…

Alice v mžiku zastavila a vykřikla: „Bello! Ty jsi génius!“

Musela jsem se zasmát a konečně jsem se opravdu uvolnila. Začaly mi téct slzy. Naprosto iracionálně jsem se rozbrečela a do toho jsem se smála.

Edward pochopil s Aliciny vize a mysli, ale tvářil se rozpačitě, a Jasper se dožadoval vysvětlení.

„Co mi uniklo?“

„Když jsme s Bellou odjížděli, řekli jsme Charliemu, že jedeme na týdenní jazykový pobyt! A to znamená, že máme ještě necelých šest dní na cestování po Evropě! A myslím, že na poznávání památek bude čas jindy, takže navrhuju týden lenošení. Vím o perfektním místě.“

Jasper se usmál a nálada v autě se viditelně zlepšila.

Alice nám neřekla, kam jedeme, ani Edward to místo nepoznával. Jeli jsme celou noc, kterou jsem prospala. Chvílemi mě budilo tlumené šeptání, ale vnímala jsem to spíše v polospánku.

Když jsem se probudila, byli jsme stále na cestě.

„Kde to jsme?“ zamžourala jsem do zamračeného rána.

„Česká republika,“ řekla Alice.

Chvilku jsem vzpomínala na prospané hodiny zeměpisu a vybavila jsem si Německo a vedle zmiňované Česko.

„Co tady?“

„Bydleli jsme tu chvilku v šedesátých letech, ale pak to tu začali okupovat Rusové, tak jsme zavčas zmizeli, ale zůstal nám tady domek a tam Alice míří, jestli se nepletu,“ objasňoval mi Edward.

Byla jsem celkem v šoku. Zmiňoval se o pár místech, kde žili, a žili vážně všude možně po světě, ale že zrovna tady? Taková malinkatá země…

„Máš pravdu, ale dům už nestojí, takže mířím do hotelu,“ kývla Alice směrem k Edwardovi.

Jeli jsme ještě dvě hodiny, než jsme konečně dojeli na místo – malý hotel v horách. Všude bylo spoustu zeleně, ale ne jako ve Forks, bylo to víc přirozené a takové upravené, pohádkové. Byla jsem příjemně překvapená.

Jasper zajistil ubytování a pak jsme si šli prohlédnout okolí. Bylo to nádherné, fascinoval mě systém značení turistických cest. Ve Washingtonu bylo několik turistických spolků a každý měl svůj systém značení, tady, jak mě Edward poučil, používají v celé zemi jednotné značení. Geniální.

„Akorát nevím, co tu budeme jíst,“ začal Jasper, „vlci tu vymřeli v minulém století, divoká prasata se drží spíš v nižších polohách a jeleny tu mají spočítaný, jak mě madam na recepci mile upozornila.“

„Co medvědi?“ navrhla jsem.

„Leda tak v zoo,“ ušklíbl se Jasper.

„Hmm… tak asi budete muset porušit svou vegetariánskou dietu. Ale nebojte. Vysvětlím Carlislovi, že jste se vážně snažili, ale že se hotel nezaměřuje na vegetariánskou stravu,“ kývala jsem chápavě hlavou. Všichni tři se jako na povel zastavili a zírali na mě s otevřenou pusou.

„Proboha, to byl vtip!“ protočila jsem oči.

„Upíři! Tvrdý a ještě tupí!“ pokračovala jsem.

Najednou jsem visela ve vzduchu. Ruce mi držel Edward, nohy Jasper a smál se mi:

„Nějak ti otrnulo, co? Když máš kolem sebe jen hodné upírky!“

„Né! Pištěla jsem! Pusťte mě!“

„Tak jak byste si jí dali?“ smál se Jasper dál.

„No já bych řekl, že nejlepší bude trochu naložená!“ notoval mu Edward, kterému se konečně vrátila jiskra do očí.

„Pravda, pravda,“ přikyvoval dramaticky Jasper a já se snažila co nejvíc sebou zmítat. Bylo to absolutně k ničemu.

„Ráz,“ zhoupli se mnou.

„Dvá,“ zhoupli po druhý.

„TŘI!“ zařvali a já vnímala jen, jak letím vzduchem a už jsem byla pod vodou. Kopala jsem nohama a máchala rukama, dokud jsem se nevynořila nad hladinou. Rychle jsem se nadechla a začala kašlat vodu, která mi vtekla nosem.

Vyškrábala jsem se na břeh a nadávala jim do blbců a idiotů. Všichni tři se jen smáli. Pohrozila jsem jim zapalovačem, až budou spát, a smáli se mi nanovo. Upíři nespí! Pamatovat!

Zbytek dne jsme strávili mým obědem, procházkou po lese a válením se na terase hotelu, kde byla lehátka, Vzhledem k zataženému nebi jsme byli jediní „opalující se“ hosté a přišlo nám to úžasně vtipné. Obzvlášť zmatené pohledy zaměstnanců hotelu stály za to.

Jasper vzal dva pokoje, jeden pro sebe s Alice a jeden pro mě s Edwardem. V pokoji byla sice manželská postel, ale šla odtáhnout, takže jsem v tom neviděla problém. Přesto mi Alice nabídla, že klidně bude v pokoji se mnou, že kluci to spolu zvládnou. Stejně přece nespí. Řekla jsem jí, že ze stejného důvodu mi nevadí, že máme manželskou postel – Edward taky nespí. Přesto byla následující noc vskutku zajímavá…

Musím se přiznat, že mi tahle kapitola dala pořádně zabrat. Původně jsem plánovala jejich týden někde na ostrově nebo u moře, ale pak mi to přišlo až moc ohrané, takže snad vás změna prostředí nezklamala. Budu moc ráda za jakékoliv komentáře. Klidně mi to omlaťte o hlavu. Nevadí...

předchozí kapitoladalší kapitola

Uživatelé musí být přihlášeni pro psaní komentářů.

Komentáře

1

20)  KalamityJane (08.03.2012 09:52)

Samozřejmě, že náš, byl tu mnohem dřív než EU

18)  Lampas (17.07.2011 19:20)

17)  mima19974 (21.06.2011 19:44)

Perfektné!!

16)  Abera (13.06.2011 22:47)

pěkný

13)  Katka (13.06.2011 20:14)

pěkný moooc pěkný

12)  Lenka (13.06.2011 17:34)

Moc pěkné.

11)  KalamityJane (13.06.2011 16:27)

díky, semisko, tohle nikdy nevím

10)  semiska (13.06.2011 13:46)

Zlatí, tohle bych ti nikdy o hlavu neolátila. Moc se ti to povedlo. Už jsem se bála, že Edward zůstane takový, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. Zajímavá noc,jo? Hm, co si pod pojmem zajímavá jen představit?
Moc pěkně,
P.S. Našla jsem ti tam chybku: Rusové jako národnost bude velké R.

5)  Twilly (12.06.2011 23:43)

No holka, tak takovej záchvat smíchu jsem již dávno neměla... . Čekala jsem všechno ale turistické značení v Čechách mě nakonec naprosto dostalo do stavu chrochtání a híkání... .. ale abych to nezamluvila, to se dělá, takhe to utnout a klíďo si napsat, že další díl očekávejte v pátek? No nedělá! Příště, až náhodou budeš dopředu vědět, že to nebudeš stíhat, prosím nesekat u zajímavých scén, některým postarším pospubertálním maminám by taky z toho mohlo docela přepnout ... Za pochopení děkuju

4)  Nosska (12.06.2011 23:41)

Tý jo, ve Vollteře to bylo vážně rychlý! A pak mě pobavila ta zmínka - měli jsme tu domek, ale ten už nestojí jsem si tak představila některé barabizny, se kterýma se člověk potkává na každym kroku a zrovna Cullenovic domeček zbourali

2)  HMR (12.06.2011 23:22)

Naložit, rozhodně, do sudu

1)  leelee (12.06.2011 23:14)

1